Rozhodnutí NS

6 Tz 4/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/30/2019
Spisová značka:6 Tz 4/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TZ.4.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Rehabilitace
Dotčené předpisy:§ 1 odst. 1, 2 předpisu č. 119/1990Sb.
§ 14 odst. 1 předpisu č. 119/1990Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tz 4/2019-24


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivo Kouřila a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Vladimíra Veselého projednal ve veřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2019 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného I. G., nar. XY, bytem XY, proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 111/91, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. a § 270 odst. l tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 1992, č. j. 4 Rtv 111/91-18,
byl porušen zákon

v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/90 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení § 280 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a to v neprospěch obviněného I. G.

Napadené usnesení se zrušuje.

Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 26. 3. 1992, sp. zn. 4 Rtvo 14/92, i jemu předcházející rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 1992, sp. zn. 4 Rtv 111/91.

Okresnímu soudu v Olomouci se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


O d ů v o d n ě n í :
I.
Řízení předcházející podání stížnosti pro porušení zákona

1. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 1980, sp. zn. 2 T 102/80, byl obviněný I. G. (dále rovněž jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „tr. zákon“), kterého se podle výroku tohoto rozsudku dopustil tím, že

dne 5. 5. 1980 v 7,45 hod. u Vojenského železničního provozního střediska v XY v úmyslu vyhnout se vojenské službě odmítl z důvodu svého náboženského přesvědčení převzít zbraň k výcviku pořadové přípravy a dne 9. 5. 1980 odmítl vykonat vojenskou přísahu.

2. Za tento trestný čin byl obviněnému podle § 280 odst. 1 tr. zákona uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. a) tr. zákona zařazen do první nápravně výchovné skupiny. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 24. 7. 1980 ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 24. 7. 1980, sp. zn. 3 To 185/80, jímž bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

3. V předmětné věci byl obviněný v době od 14. 5. 1980 ve vazbě, ze které byl dne 24. 7. 1980 převeden do výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Po vykonání trestu byl obviněný z jeho výkonu propuštěn dne 14. 1. 1982.

4. Na podkladě žádosti obviněného o soudní rehabilitaci („Návrh na zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení podle § 4 zákona č. 119/1990 Sb.“) rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 111/91, tak, že rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 1980, sp. zn. 2 T 102/80, podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, zrušil ve výroku o trestu a o způsobu jeho výkonu a současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

5. V obsahové návaznosti na toto rozhodnutí rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci v hlavním líčení rozsudkem ze dne 12. 2. 1992, sp. zn. 4 Rtv 111/91, tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 tr. zákona z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 1980, sp. zn. 2 T 102/80, který nabyl právní moci dne 24. 7. 1980 ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 24. 7. 1980, sp. zn. 3 To 185/80, upustil podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákona od potrestání obviněného.

6. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal vojenský obvodový prokurátor v Olomouci v neprospěch obviněného, rozhodl Vyšší vojenský soud v Táboře rozsudkem ze dne 26. 3. 1992, č. j. 4 Rtvo 14/92-36, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. a § 259 odst. 3 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku, jímž bylo podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákona upuštěno od potrestání obviněného a podle § 280 odst. 1 tr. zákona mu uložil trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 písm. a) tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

II.
Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní

7. Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci specifikovanému v bodě 4. odůvodnění tohoto rozsudku podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného.

8. Ve svém mimořádném opravném prostředku, s odkazem na ustanovení § 280 odst. 1 tr. zákona, § 1 a § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zaujal názor, že se Vojenský obvodový soud v Olomouci citovanými ustanoveními neřídil. Rehabilitace byla zúžena pouze na výrok o trestu (upuštění od potrestání), když výrok o vině vyslovený v původním řízení nebyl změněn a zůstal v právní moci. Svým jednáním však obviněný pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Byť bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci konstatoval, že se obviněný dopustil trestné činnosti ryze pro své náboženské přesvědčení, výrok o vině ponechal beze změny a soudní rehabilitaci omezil pouze na výrok o trestu. Účel rehabilitačního řízení tak byl naplněn pouze zdánlivě. Ke zrušení došlo pouze ve výroku o trestu podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci, tj. proto, že uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost, aniž by soud postupoval podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci, tedy zrušil napadený rozsudek z důvodu, že skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem. Ignorance ústavně zaručených práv poté vyplývá i z dalšího postupu rehabilitačního senátu.

9. Pokud by Vojenský obvodový soud v Olomouci uvážil, že obviněný svým jednáním toliko uplatnil právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení, shledal by, že skutek uvedený v obžalobě vojenského prokurátora není a nebyl trestným činem pro absenci protiprávnosti. Právo na svobodu svědomí přitom nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou. V tomto ohledu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02.

10. S ohledem na uvedené má ministr spravedlnosti za to, že došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 1992, č. j. 4 Rtv 111/91 byl v neprospěch obviněného I. G. porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve vztahu k § 280 odst. 1 tr. zákona, a podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 1992, č. j. 4 Rtv 111/91 a dále zrušil i všechna rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména též rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 1992, sp. zn. 4 Rtv 111/90, a dále podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v rozsahu zrušení projednal a rozhodl.

11. Obviněný se písemně vyjádřil ke stížnosti pro porušení zákona prostřednictvím obhájce JUDr. Lubomíra Müllera. Ten upozornil na právní názor, který vyslovil Ústavní soud v obdobných kauzách. Vyslovil souhlas s návrhy ministra spravedlnosti a v návaznosti na jeho stížnost doplnil, že postup podle § 270 odst. 1 tr. ř. by měl znamenat, že věc bude postoupena k novému projednání Okresnímu soudu v Olomouci, který je právním nástupcem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci.
    12. Při veřejném zasedání přítomná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřila shodné stanovisko s argumentací obsaženou ve stížnosti pro porušení zákona a navrhla, aby Nejvyšší soud zcela vyhověl jejímu petitu s doplněním, aby věc přikázal Okresnímu soudu v Olomouci. Obhájce obviněného učinil shodný návrh.
    III.
    Důvodnost stížnosti pro porušení zákona


    13. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl skutečně napadeným rozhodnutím soudu ve vytýkaném směru porušen v neprospěch obviněného.

    14. Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.

    15. Podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.

    16. Ustanovení § 280 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., tr. zákona, podle něhož bylo kvalifikováno jednání obviněného, stanovilo, že trestného činu vyhýbání se výkonu vojenské služby se dopustil ten, „[k]do se v úmyslu vyhnout se vojenské službě nebo plnění vojenských povinností poškodí na zdraví, předstírá nemoc, padělá listinu, opije se nebo použije jiného úskoku, nebo kdo odpírá konat vojenskou službu“

    17. Podle § 1 zákona o soudní rehabilitaci účelem zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly (odst. 1) a činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání (odst. 2).

    18. Podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci, zjistí-li soud v přezkumném řízení, že přezkoumávané rozhodnutí je vadné zejména proto, že skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem, zruší rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je vadné. Podle § 14 odst. 3 téhož zákona zruší-li soud původní rozhodnutí podle odstavce 1, zruší zároveň všechna další rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

    19. Skutkové okolnosti uvedené ve stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti jsou v souladu s reálným stavem věci. Z obsahu rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 1980, sp. zn. 2 T 102/80, se podává, že obviněný nastoupil dne 2. 4. 1980 vojenskou základní službu u Vojenského železničního provozního střediska v Bohumíně. Dne 5. 5. 1980 v ranních hodinách byly novým příslušníkům útvaru vydávány zbraně pro výcvik v pořadové přípravě. Když des. D. předával voj. G. samopal vz. 58, tento ho odmítl převzít. P. pak uchopil zbraň a obžalovanému dal rozkaz, aby ji převzal. Obžalovaný G. ani v tomto případě zbraň nepřevzal a prohlásil, že mu to jeho náboženské přesvědčení nedovoluje. Dále dne 9. 5. 1980 měl obviněný po skončení výcviku v přijímací místnosti vykonat vojenskou přísahu. Toho dne však oznámil příslušnému veliteli, že vojenskou přísahu nevykoná, neboť mu to jeho náboženské přesvědčení zakazuje. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci v rozsudku k obhajobě obviněného, jenž se podle jeho odůvodnění plně doznal ke svému jednání, uvedl, že „[a]ni to, že je (obviněný) určitého náboženského přesvědčení, nemůže bránit jeho provinění. Naopak, jeho jednání je v rozporu se základními povinnostmi každého občana naší ČSSR. Jako občan naší vlasti, je-li schopen a zdráv, je také povinen konat vojenskou základní službu tak, jak mu to nařizuje náš branný zákon a je to uvedeno i v Ústavě ČSSR… Obžalovaný si musí být vědom, že se nemůže přednostně řídit náboženskými řády a přesvědčením, ale naopak, v prvé řadě se musí řídit našimi socialistickými zákony.“

    20. Předmětné rozhodnutí, stejně tak jako stížností pro porušení zákona napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci, jež se s právními závěry vztaženými ke správně zjištěnému stavu věci ztotožnil, je třeba pokládat za nesprávné, neboť nerespektuje principy demokratické společnosti respektující právo na svobodu svědomí. Obviněný (jak plyne z ustálených a popsaných skutkových zjištění, z nichž vycházel i tehdejší Vojenský obvodový soud v Olomouci) konstantně setrvával na stanovisku, že nemůže převzít jemu přidělovanou zbraň k výcviku pořadové přípravy, resp. odmítl vykonat vojenskou přísahu, protože mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení. Obviněný tímto jednáním vyjadřoval a uplatňoval své základní právo občana na svobodu svědomí.

    21. Z uvedeného zjevně vyplývá, že bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci jak v původním odsuzujícím rozsudku, tak i v usnesení napadeném stížností pro porušení zákona, nesprávně dospěl k závěru, že zjištěný skutkový stav lze podřadit pod ustanovení § 280 odst. 1 tr. zákona.

    22. Nejvyšší soud předně odkazuje na rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu, zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (jakož i další nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01), i na ni navazující judikaturu Nejvyššího soudu (k tomu zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, ale též např. rozsudky ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 4 Tz 52/2009, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 7 Tz 31/2011, ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 6 Tz 8/2013, ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 7 Tz 15/2013), a konstatuje, že pokud obviněný fakticky odmítl převzít jemu přidělovanou zbraň z důvodu svého náboženského přesvědčení a odmítl vykonat vojenskou přísahu, bylo toto jeho jednání projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím. Za daného stavu pak svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí.

    23. S odkazem na výklad vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze jednání obviněného, spočívající v tom, že odmítl převzít jemu přidělenou zbraň pro výcvik v pořadové přípravě, považovat za trestný čin, a proto je zřejmé, že bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud ho uznal vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 tr. zákona.

    24. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná i obdobné závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, který se k této otázce vyjádřil mimo jiné tak, že „svoboda svědomí má konstitutivní význam pro demokratický právní stát respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem - tj. myšlenku úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Naopak je příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují autonomii svědomí jednotlivce, když se pokoušejí i za pomoci represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí vůle vládnoucích, která si činí nárok na jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto smyslu jediné etické rozhodnutí. Tento trend lze sledovat i v československé, resp. české ústavní rovině. Tak ústavní listina č. 121/1920 Sb., stejně jako současná Listina základních práv a svobod, nepředpokládala možnost zákonného omezení svobody svědomí, kterou výslovně obsahovala. Tzv. Ústava 9. května č. 150/1948 Sb. sice v čl. 15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb. již svobodu svědomí vůbec nezmiňuje… Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy‚ tady a teď, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Nejde tedy o postoj jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou provždy a ve všech situacích. V rozhodnutí diktovaném svědomím jde o splynutí pro jednotlivce závazné mravní normy s jím vyhodnocenou situací. Jde tedy o integraci poznané normy s posouzením skutkového stavu. Rozhodnutí diktované svědomím spočívá na existenci svědomí samotného, nikoliv na specifických náboženských či ideologických představách. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.“ Svobodu svědomí proto nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou. Na rozdíl od těchto svobod je podle Ústavního soudu rozhodnutí diktované svědomím „vždy konkrétním, neboť jeho předmětem je konkrétní chování v konkrétní situaci. Abstraktní, obecné nebo absolutní mohou být jen důvody nebo maximy, které spoluvytvářejí normu, již svědomí v daný okamžik akceptuje. Rozhodnutí diktované svědomím v nich může nalézt normativní odůvodnění, které se uplatní při řešení konfliktu mezi takovým principem či maximou a právní normou zavazující k opaku. Situace je ovšem vždy individualizovaná časem, místem a konkrétními okolnostmi. Podstatné je, že jde o "vážné, mravní, na kategorie dobro a zlo orientované rozhodnutí" [rozhodnutí Ústavního soudu SRN in BVerfGE 12, 45 (55)], které jednotlivec prožívá jako závaznou povinnost či jako bezpodmínečný příkaz k určitému chování.“

    25. Nad rámec uvedeného se připomíná, že svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, tj. k takovým, která nelze zkrátit obyčejným zákonem, jehož účelem by bylo omezit takové absolutní základní právo, v tomto případě svobodu svědomí. „Každý zákon z jedné strany vyjadřuje veřejný zájem a z druhé strany formuluje i mravní přesvědčení parlamentní většiny, díky níž byl přijat, a tímto způsobem formuluje mravní přesvědčení většiny společnosti, jejímž odrazem je složení parlamentu. Je-li individuální svědomí v rozporu s určitou právní normou, zajisté taková skutečnost nemůže mít za následek nezávaznost takové právní normy, byť i jen ve vztahu k osobě, jíž svědomí velí konkrétní právní normu nerespektovat. Svoboda svědomí však může mít vliv na uplatnitelnost či vynutitelnost takové právní normy ve vztahu k těm, jejichž svědomí se příčí. Při zvažování, zda se v případě takového konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí má prosadit posléze jmenovaná svoboda svědomí, je třeba zvážit, zda by takové rozhodnutí nezasáhlo do základních práv třetích osob, anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku ČR jako celku (ústavně imanentní omezení základních práv a svobod).“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01).

    26. Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, vyjádřil také k otázce výkladu a aplikace „starého práva“ při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, když mimo jiné konstatoval, že „[n]emá-li princip právní kontinuity působit destruktivně ve vztahu k české ústavní státnosti, je třeba důsledně trvat při aplikaci ‚starého práva‘ na hodnotové diskontinuitě s ním a reflektovat tento přístup v soudních rozhodnutích.“

    27. Vyslovené závěry Ústavního soudu jsou v plném rozsahu aplikovatelné i na posuzovaný případ obviněného. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci obviněného v podstatě odsoudil pro jeho náboženské přesvědčení, aniž by zohlednil, že obviněný uplatnil své právo na svobodu svědomí. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci pochybil, pokud vůbec nepřihlédl ke skutečnosti, zda posuzovaný skutek je vzhledem k motivaci obviněného vůbec trestným činem, pokud obviněný tímto svým jednáním pouze realizoval své základní právo. Ze skutkových okolností (které ani obviněný v řízení před bývalým Vojenským obvodovým soudem v Olomouci nepopřel a o jejichž správnosti Nejvyšší soud nemá pochybnosti) je zjevné, že obviněný setrval na svém neměnném stanovisku spočívajícím v odmítnutí převzetí zbraně k výcviku pořadové přípravy, resp. odmítl vykonat vojenskou přísahu, a to z důvodu svého náboženského přesvědčení. Toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely a obviněný svým jednáním pouze uplatňoval zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení.

    28. Na takto pojatém výkladu a zhodnocení jinak správně zjištěných skutkových okolností setrval i Vojenský obvodový soud v Olomouci, ač ten měl, jako soud rozhodující o rehabilitaci obviněného, přistoupit k posouzení věci způsobem výše vyloženým.

    29. Protože Vojenský obvodový soud v Olomouci svým usnesením ze dne 15. 1. 1992, č. j. 4 Rtv 111/91-25, konstatovanou zjevnou nezákonnost nenapravil, když na podkladě žádosti obviněného zrušil rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 1980, sp. zn. 2 T 102/80 toliko ve výroku o trestu, ač mu zákonná úprava obsažená v zákoně č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci umožňovala, aby při správném posouzení věci rozhodl o zrušení uvedeného rozsudku v celém rozsahu, zatížil své rozhodnutí vadou, která odůvodňuje přijetí závěru, že svým rozhodnutím porušil zákon v ustanovení § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/90 Sb. o soudní rehabilitaci, ve vztahu k ustanovení § 280 odst. 1 tr. zákona, v neprospěch obviněného I. G.

    30. Na základě výše uvedených skutečností proto Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 1992, č. j. 4 Rtv 111/91-18, byl porušen zákon v ustanoveních zákona § 1 odst. 1, odst. 2 a § 14 odst. 1 o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovení § 280 odst. 1 tr. zákona, v neprospěch obviněného I. G.

    31. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. proto stížností pro porušení zákona napadené usnesení zrušil, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 26. 3. 1992, sp. zn. 4 Rtvo 14/92 ve spojení s rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 1992, sp. zn. 4 Rtv 111/91.

    32. Se zřetelem k uvedenému a s ohledem na ustanovení § 15 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci Nejvyšší soud přikázal podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc Okresnímu soudu v Olomouci, jako soudu příslušnému podle § 7 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud v Olomouci, který provede další řízení na podkladě obžaloby, jež byla na obviněného I. G. podána pro trestný čin podle § 280 odst. 1tr. zákona, o této obžalobě meritorně rozhodne. Při svém rozhodování bude označený soud vázán právními názory vyslovenými Nejvyšším soudem v tomto rozsudku.

    P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


    V Brně dne 30. 1. 2019

    JUDr. Ivo Kouřil
    předseda senátu