Rozhodnutí NS

21 Cdo 2333/2015

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/15/2016
Spisová značka:21 Cdo 2333/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2333.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dědické řízení
Účastníci řízení
Dotčené předpisy:§ 175k o. s. ř. ve znění do 31.12.2000
§ 90 o. s. ř. ve znění do 31.12.2000
§ 175b o. s. ř. ve znění do 31.12.2000
§ 175b o. s. ř. ve znění do 31.12.2000
§ 19 o. s. ř. ve znění do 31.12.2000
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 2333/2015-75


U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyň a) J. R., a b) B. H., obou zastoupených JUDr. Terezou Coufalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Nad Sokolovnou č. 41/7, proti žalovaným 1) E. K., 2) V. O., 3) V. O., 4) Ing. M. O., 5) Ing. V. L., a 6) M. Č., všem [s výjimkou žalovaných 1) a 3)] zastoupeným JUDr. Zuzanou Svrčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Na Zátorce č. 289/3, o určení, že žalovaná 1) není dědičkou zůstavitelky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 41/2013, o dovolání žalobkyň proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2014 č.j. 54 Co 102/2014-49, takto:

I. Dovolání žalobkyň se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 7 v řízení o dědictví po M. J., zemřelé dne 25.9.1999, usnesením ze dne 18.12.2012 č.j. 22 D 640/99-272 uložil žalobkyním, aby proti žalovaným ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení podaly u Obvodního soudu pro Prahu 7 žalobu o určení, že žalovaná 1) není dědičkou zůstavitelky a aby "o podání žaloby vyrozuměly soudní komisařku JUDr. Janu Dolanovou, notářku v Praze, zasláním kopie žaloby", a rozhodl, že dědické řízení se přerušuje "až do rozhodnutí o této žalobě"; usnesení „nabylo“ (mělo podle potvrzení obsaženého ve spise nabýt) právní moci dne 16.1.2013. Své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že mezi účastníky dědického řízení "trvá spor, zda je platná závěť zůstavitelky ze dne 20.4.1999", kterou byla povolána za dědičku zůstavitelky žalovaná 1).

Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 18.2.2013 domáhaly určení, že žalovaná 1) není dědičkou zůstavitelky M. J. Žalobu zdůvodnily zejména tím, že považují závěť ze dne 20.4.1999 předloženou žalovanou 1) za neplatnou. Poukázaly na to, že žalovaná 1) nejprve tvrdila soudní komisařce, že je "jedinou dcerou zůstavitelky a její syn A. J. je jediným vnukem zůstavitelky" a že po zjištění, že žalovaná 1) není dcerou zůstavitelky, "předložila spolu se svým synem soudní komisařce společnou závěť zůstavitelky a jejího manžela ze dne 1.5.1982, o níž byla vyrozuměna, že je neplatná", a že "následně, po opakovaných výzvách", předložila žalovaná 1) spolu se svým synem předmětnou závěť zůstavitelky, která je "napsaná na počítači, vytisknuta na laserové tiskárně a podepsána podpisem, který neodpovídá podpisu zůstavitelky, přičemž počítač ani tiskárna nebyly v bytě zůstavitelky po její smrti nalezeny". Jelikož nebyla pravost podpisu zůstavitelky "znaleckým zkoumáním" potvrzena, je nezbytné, aby soud "prozkoumal další okolnosti případu".

Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 6.8.2013 č.j. 10 C 41/2013-32 řízení zastavil a rozhodl, že žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalovaným 2), 4), 5) a 6) na náhradě nákladů řízení 2.800,- Kč k rukám advokátky JUDr. Zuzany Svrčkové. Poté, co zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28.2.2003 č.j. 24 Co 26/2003-132 bylo rozhodnuto o tom, že "E. K. je dědičkou zůstavitelky M. J.", a že od tohoto rozhodnutí nevyšly najevo žádné nové skutečnosti pro posouzení dědického práva, dospěl soud prvního stupně k závěru, že novému projednání věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené a že řízení je nutné zastavit. Vůči žalované 3) V. O. soud prvního stupně zastavil řízení i z důvodu, že dne 31.10.2012 (tj. ještě před podáním žaloby) zemřela.

K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze usnesením ze dne 1.7.2014 č.j. 54 Co 102/2014-49 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co dovodil, že žaloba podaná podle ustanovení § 175k odst. 2 občanského soudního řádu není určovací žalobou ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu a že účastníky řízení zahájeného touto žalobou musí být všichni, kteří patřili do okruhu účastníků dědického řízení v době vydání usnesení podle ustanovení § 175k odst. 2 občanského soudního řádu, dospěl odvolací soud k závěru, že řízení musí být zastaveno podle ustanovení § 104 odst. 1 občanského soudního řádu. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18.12.2012 č.j. 22 D 640/99-272 totiž byly žalobkyně odkázány k podání žaloby proti žalovaným, ačkoliv žalovaná 3) již dne 31.10.2012 zemřela a ve výroku usnesení byl Ing. M. O. zaměněn za "Ing. M. O.". Protože uvedené fyzické osoby "v době zahájení řízení neexistovaly" a protože nemohly mít způsobilost být účastníkem řízení, je "jediným důsledkem" zastavení řízení.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání. Namítají, že v předcházejícím řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 28.2.2012 č.j. 21 Cdo 4758/2009 "zaměnil rozhodnutí o účastenství v návaznosti na ustanovení § 175i občanského soudního řádu s rozhodnutím o dědickém právu dle ustanovení § 175k občanského soudního řádu" a "danou otázku tedy nesprávně právně posoudil", a vytýkají soudům, že řízení zastavily, aniž by žalobkyně vyzvaly "k opravě evidentní chyby v psaní (navazující na chybu soudní komisařky)", a nezabývaly se otázkou platnosti závěti ze dne 20.4.1999; soudy podle žalobkyň postupovaly "přepjatě formalisticky a poškodily právo žalobkyň na spravedlivý proces". Žalobkyně dále poukazují na to, že žalobu podaly "v souladu s občanským soudním řádem vůči okruhu osob vymezených soudní komisařkou" a že jim "nebyly ani nemohly být známy poměry ostatních účastníků dědického řízení. Žalobkyně navrhly, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jak má postupovat dědic, kterému bylo usnesením vydaným podle ustanovení § 175k odst.2 občanského soudního řádu uloženo, aby uplatnil své dědické právo žalobou, jestliže jeden z dědiců ještě před vydáním usnesení zemřel a jestliže v řízení o dědictví nebylo jednáno s jeho právními nástupci (dědici). Protože tato otázka procesního práva doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyň je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Vzhledem k tomu, že zůstavitelka M. J. zemřela dne 25.9.1999, postupuje se v řízení o dědictví v prvním stupni i v současné době - jak vyplývá z Části dvanácté, hlavy I. bodu 12. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2000 (dále jen "OSŘ"). Dědické právo po zůstavitelce M. J. se řídí právní úpravou, účinnou v době její smrti, tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30.6.2006 (dále jen "obč. zák.").

Podle tzv. druhé definice účastenství, která platí též pro řízení o dědictví, jsou účastníky řízení "ti, které zákon za účastníky označuje" (srov. § 90 OSŘ). Za účastníky řízení o dědictví zákon označuje - jak vyplývá z ustanovení § 175b věty první OSŘ - ty, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob, stát. Účastenství v dědickém řízení tu odráží hmotné dědické právo a směřuje k tomu, aby byla zjištěna osoba, která skutečně vstoupí do práv a povinností zůstavitele, popřípadě aby bylo zjištěno, že zůstavitel nemá dědice, který by nabyl dědictví, a že proto dědictví musí ve smyslu § 462 obč. zák. připadnout státu.

Tvrdí-li někdo o sobě v řízení o dědictví, že je zůstavitelovým dědicem, a popírá-li, že by dědické právo svědčilo někomu jinému, vzniká tím spor o dědické právo; tvrzená dědická práva totiž nemohou obstát vedle sebe a nemohou být podkladem pro usnesení o dědictví, vydávané podle ustanovení § 175q OSŘ. Protože účastenství v dědickém řízení odráží hmotné dědické právo, není možné uvedený spor řešit výlučně až v usnesení o dědictví, neboť spor o dědické právo se nutně projevuje také v tom, s kým má být v průběhu dědického řízení jednáno a kdo má mít možnost vykonávat svými procesními úkony vliv na průběh a výsledek řízení, tedy v tom, kdo má být pokládán za účastníka dědického řízení podle ustanovení § 175b věty první OSŘ.

Postup soudu v řízení o dědictví při sporu o dědické právo je upraven v ustanoveních § 175k odst.1 a 2 OSŘ. Jsou-li rozhodné skutečnosti mezi těmi, kdo tvrdí svá dědická práva, nesporné a závisí-li tedy rozhodnutí o tomto sporu jen na právním posouzení takových nesporných rozhodných skutečností, soud postupuje podle ustanovení § 175k odst.1 OSŘ; soud tedy přímo v řízení o dědictví vyšetří podmínky dědického práva a dále jedná jako s účastníkem dědického řízení s tím, u koho má za to, že je dědicem, popřípadě rozhodne, s kým nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není zůstavitelovým dědicem, a svůj závěr (zásadně) vyjádří v usnesení, které doručuje do vlastních rukou. V případě, že je mezi těmi, kdo si činí právo na dědictví, sporná rovněž skutková stránka věci, postupuje se podle ustanovení § 175k odst.2 OSŘ; soud proto v řízení o dědictví po "marném pokusu o smír" odkáže usnesením toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou, k podání žaloby určí lhůtu a žalobu soud projedná a rozhodne o ní v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu.

Způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti, popřípadě ten, komu ji zákon přiznává (srov. § 19 OSŘ); to samozřejmě platí rovněž v řízení o dědictví. Vzhledem k tomu, že smrtí zaniká způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti (srov. § 7 odst. 2 větu první obč. zák.) a že veškerá její práva a povinnosti smrtí buď zanikají, nebo přecházejí na její právní nástupce, není zemřelá fyzická osoba ani způsobilým účastníkem řízení. Byla-li zemřelá fyzická osoba (v době smrti) účastníkem řízení o dědictví jako dědic (osoba, o níž lze mít důvodně za to, že je zůstavitelovým dědicem), stávají se na jejím místě účastníky řízení o dědictví ti, na něž její smrtí přešla práva a povinnosti z dědění po zůstaviteli; tyto osoby soud přibere do řízení, aniž by o tom vydával (musel vydat) zvláštní rozhodnutí, a nadále s nimi jedná na místě zemřelé fyzické osoby jako s účastníky řízení.

V právní moci je jen takové usnesení soudu, které bylo doručeno a které již nelze napadnout odvoláním jakožto řádným opravným prostředkem (srov. § 167 odst. 2 a § 159 odst.1 OSŘ). Jedním z předpokladů k tomu, aby usnesení soudu nabylo tzv. formální právní moci, je tedy jeho řádné doručení všem účastníkům řízení. V řízení o dědictví proto nenabude právní moci usnesení soudu, které nebylo (řádně) doručeno tomu, kdo je (má být) účastníkem řízení podle ustanovení § 175b věty první OSŘ.

V projednávané věci je nepochybné, že účastnice řízení o dědictví po zůstavitelce M. J. V. O. zemřela dne 31.10.2012, tedy ještě před vydáním usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18.12.2012 č.j. 22 D 640/99-272, kterým byly žalobkyně podle ustanovení § 175k odst.2 OSŘ odkázány, aby své dědické právo uplatnily žalobou. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 zn. 22 D 640/99 je zřejmé, že soud (soudní komisař) se (dosud) tím, kdo je dědicem po V. O., nezabýval, nezačal s ním jednat a ani mu nedoručil usnesení ze dne 18.12.2012 č.j. 22 D 640/99-272. Uvedené pochybení pak mělo za následek, že usnesení ze dne 18.12.2012 č.j. 22 D 640/99-272, které nemohlo být doručeno V. O. a které nebylo doručeno ani těm, kdo se na jejím místě stali účastníky řízení o dědictví po M. J., dosud nenabylo tzv. formální právní moci. Za této situace je odůvodněn závěr, že žalobkyně podaly žalobu o určení, že žalovaná 1) není dědičkou po zůstavitelce M. J., "předčasně"; totiž, nenabylo-li (dosud) usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18.12.2012 č.j. 22 D 640/99-272 právní moci, nevznikla jim (zatím) povinnost podat takovou žalobu a ani jim nezačala plynout stanovená jednoměsíční lhůta k podání této žaloby. "Předčasné" podání žaloby pak mělo též za následek, že žalobkyně podaly žalobu též proti V. O., ačkoliv v té době již nebyla způsobilým účastníkem řízení, a řízení tak bylo z tohoto důvodu - jak správně uvedl odvolací soud - postiženo neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pro který musí být řízení zastaveno. Za tohoto stavu nelze soudům důvodně vytýkat, že se v projednávané věci nezabývaly otázkou platnosti závěti ze dne 20.4.1999; naopak, kdyby se touto otázkou zabývaly, aniž by se řízení zúčastňovali všichni, kdo jsou (se stali) účastníky dědického řízení po zůstavitelce M. J., postupovaly by nezákonně.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je - i když nikoliv ze zcela přiléhavých důvodů - správné (v souladu se zákonem). Protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyň podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně, jejichž dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemají právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. dubna 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu