Rozhodnutí NS

32 Cdo 812/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/13/2018
Spisová značka:32 Cdo 812/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.812.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013
§ 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
11/02/2019
I.ÚS 532/19
JUDr. Tomáš Lichovník
odmítnuto
03/26/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 812/2017-747



USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně Heineken Česká republika, a. s., se sídlem v Krušovicích, U Pivovaru 1, identifikační číslo osoby 45148066, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská 455/8, proti žalované WILKOP, spol. s r. o., se sídlem v Zubří, Hlavní 823, identifikační číslo osoby 61942235, zastoupené JUDr. PhDr. Jaromírem Saxlem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, o zaplacení částky 3 850 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 99/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2016, č. j. 5 Cmo 201/2015-655, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 19 747 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.


Odůvodnění:


Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 12. 2014, č. j. 36 Cm 99/2003-509 (ve znění opravného usnesení ze dne 1. 4. 2016, č. j. 36 Cm 99/2003-631) [v pořadí třetím ve věci], uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 925 000 Kč se 7,5% úrokem z prodlení od 1. 1. 2002 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 1 925 000 Kč se 7,5% úrokem z prodlení od 1. 1. 2002 do zaplacení (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok III.) a o nákladech řízení státu (výroky IV. a V.).

Vrchní soud v Olomouci k odvolání obou účastnic v záhlaví označeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání žalobkyně (první výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že zamítl žalobu ohledně 7,5% úroku z prodlení z částky 1 925 000 Kč za dobu od 1. 1. 2002 do 12. 5. 2013 a dále ohledně 4,5% úroku z prodlení od 13. 5. 2003 do zaplacení (druhý výrok), ve zbývající části výrok I. potvrdil (třetí výrok), rozhodl o nákladech řízení účastnic (čtvrtý a pátý výrok) a státu (šestý a sedmý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (výslovně proti druhému až sedmému výroku), v němž co do přípustnosti odkazuje na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že podle jejího názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl.

Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízení soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká „absenci posouzení rozhodného práva v řízení s mezinárodním prvkem“. Zdůrazňuje, že právní předchůdkyně žalobkyně (společnost STAROBRNO, a. s.) uzavřela smlouvu o dílo se zhotovitelem se sídlem v Německu (se společností ZIEMANN Ludwigsburg GmbH, dále jen „společnost ZIEMANN“), a uvádí, že ač odvolací soud uzavřel, že tuto smlouvu je třeba posoudit podle německého práva, konkrétní zákonná ustanovení německého práva v projednávané věci neaplikoval. Namítá, že odvolací soud „neposoudil, zda ujednání v této smlouvě, resp. ve všeobecných obchodních podmínkách, jsou dle norem německého právního řádu platná“. Tímto způsobem však přípustnost dovolání založit nelze, neboť na řešení otázky platnosti smlouvy o dílo uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a společností ZIEMANN rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud výslovně uzavřel, že „za situace, kdy ani jedna ze smluvních stran tuto smlouvu nijak nezpochybnila, žalovanému nepřísluší namítat její neplatnost“. Tento závěr dovolatelka nezpochybnila. Pomíjí, že podle dikce ustanovení § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani dovolatelkou citovaná judikatura Nejvyššího soudu.

Dovolatelka považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož „vznik škody zavinila, resp. spoluzavinila žalovaná“, přičemž podle jejího názoru se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, kterou konkrétně cituje. Dovolatelkou citovaná judikatura se však týká náhrady škody způsobené provozní činností ve smyslu ustanovení § 420a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), tedy objektivní odpovědnosti za škodu, zatímco odvolací soud své rozhodnutí založil především na závěru, že žalovaná porušila povinnost podle ustanovení § 551 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Závěr odvolacího soudu o porušení povinnosti podle ustanovení § 551 obch. zák. přitom dovolatelka nezpochybnila. Otázkou náhrady škody způsobené provozní činností ve smyslu ustanovení § 420a obč. zák. se odvolací soud nezabýval. Nejvyšší soud k tomu podotýká, že dovolatelkou citovaná rozhodnutí vycházejí ze zcela odlišného skutkového stavu, týkají se jednak škody na zdraví způsobené výbuchem balónků naplněných plynem a dále škody způsobené poškozením telefonních kabelů a trubek při provádění výkopových prací.

Dovolatelka poukazuje na údajně neobezřetné jednání ze strany žalobkyně a argumentuje ve prospěch názoru, že žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) porušila prevenční povinnost podle ustanovení § 415 obč. zák., jestliže nepřizpůsobila svou smluvní svobodu při uzavírání smlouvy se společností ZIEMANN možnosti vzniku škody. Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, protože otázkou porušení prevenční povinnosti žalobkyně při uzavírání smlouvy se společností ZIEMANN se odvolací soud nezabýval, neboť uvedl, že žalované nepřísluší vznášet námitky týkající se této smlouvy. Jak bylo uvedeno výše, přípustnost dovolání nemůže založit otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezávisí. Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož žalobkyně porušila prevenční povinnost podle ustanovení § 415 obč. zák. nedodržením technologického postupu při montáži a provádění izolačního nátěru tanků, a zdůraznil, že rovněž samotný příhřev před havárií byl obsluhován zaměstnanci žalobkyně.

Dovolatelka dále namítá, že „preventivní opatření nebylo možné vzhledem ke konkrétním okolnostem případu rozumně požadovat po žalovaném“, jakožto po „nevýznamném subdodavateli“. Cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2278/2011, podle něhož „ve smyslu § 415 obč. zák. je každý povinen zachovávat takový stupeň bedlivosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat“. Odvolací soud se od tohoto rozhodnutí neodchýlil, jestliže se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který konkrétní okolnosti případu důkladně zvažoval, vycházeje ze závěrů znaleckého posudku a jeho doplnění, a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi vypořádal. Závěry dovolatelkou citovaného rozhodnutí však na projednávanou věc nedopadají, neboť Nejvyšší soud v něm posuzoval otázku náhrady škody na zdraví v situaci, kdy poškozená uklouzla na mokré podlaze v prodejně, vychází tedy ze zcela odlišného skutkového stavu.

Nelze přisvědčit ani námitkám dovolatelky ohledně nedostatečného odůvodnění stanovení poměru zavinění na vzniku škody. Dovolatelka v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3272/2008, a na rozsudek ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4286/2011. V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud uzavřel, že stanovení poměru, v němž se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného, odvisí vždy od okolností daného případu. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného. Této povinnosti odvolací soud dostál, považoval-li za správné poměrné rozdělení škody mezi žalobkyni a žalovanou, k němuž soud prvního stupně dospěl na základě závěrů posudku znalce Ing. Vladimíra Strnádka, jeho doplnění a ostatních provedených důkazů, a podrobně vysvětlil, proč škoda vznikla v příčinné souvislosti s porušením povinností žalobkyně i žalované. Konkrétní závěry dovolatelkou citovaných rozhodnutí o míře spoluzavinění poškozeného na projednávanou věc nedopadají, protože vycházejí ze zcela jiného skutkového stavu (úraz fyzické osoby při manipulaci s těžkým břemenem při provádění zámečnických prací, úraz fyzické osoby vzniklý pádem při sjezdovém lyžování). Konečně právě v dovolatelkou citovaném usnesení sp. zn. 25 Cdo 3272/2008 Nejvyšší soud zdůraznil, že zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno.

Jestliže dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že opomenul aplikovat „pro žalovaného příznivější judikaturu“, přičemž jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu výše zmíněná, na která dovolatelka odkazuje v argumentaci polemizující se správností závěrů odvolacího soudu, aniž by však formulovala jakoukoli otázku procesního práva, je tato námitka irelevantní, protože podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o vadách řízení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. K podání dovolání proti druhému a šestému výroku rozsudku odvolacího soudu však není subjektivně oprávněna, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. Uvedenými výroky rozsudku odvolacího soudu nebyla dovolatelce způsobena žádná újma na jejích právech, neboť druhým výrokem odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu částečně zamítl, a šestým výrokem odvolací soud uložil žalobkyni povinnost nahradit náklady řízení České republice; dovolatelce tedy těmito výroky nebyla uložena žádná povinnost.

Dovolání proti sedmému výroku není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., poněvadž částka 8 752 Kč, kterou je žalovaná povinna nahradit České republice na znalečném, nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013).

Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu směřující proti druhému, třetímu, šestému a sedmému výroku odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.

Dovolání směřuje i proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu čtvrtého a pátého výroku o nákladech řízení, aniž by žalovaná k této části rozhodnutí uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoli argumentace. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, protože v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v uvedeném rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

      Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 13. 11. 2018


JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu