Rozhodnutí NS

20 Cdo 892/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/17/2019
Spisová značka:20 Cdo 892/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.892.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Exekuce
Dovolání
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 892/2019-239


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné D. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené doc. JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Náplavní 2013/1, proti povinné AZ EKOTHERM spol. s r. o., se sídlem v Praze 10 - Uhříněvsi, Přátelství 207/102, identifikační číslo osoby 25704168, zastoupené JUDr. Vladimírem Krejčíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 730/59, pro nepeněžité plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 54 EXE 5455/2013, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2018, č. j. 58 Co 238/2018-205, t a k t o :

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 31. 1. 2018, č. j. 54 EXE 5455/2013-169, částečně zastavil exekuci nařízenou podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 12. 2008, č. j. 23 C 505/2006-117, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 8. 2011, č. j. 23 C 505/2006-154, a to „ve vztahu k opravě zasklívacích lišt, které vykazují spáry ve spojích, které je nutné vyměnit, tzn. vyndat ostrým nožem silikon, lištu vyměnit a opět provést silikonové těsnění, a ve vztahu k výměně vchodových dveří a opravy garážového okna, včetně nového prosklení“ (výrok I.); „jinak“ návrh na zastavení exekuce zamítl (výrok II.). Soud prvního stupně vzal z provedeného dokazování (mimo jiné ze znaleckého posudku znalkyně v oboru ekonomika a stavebnictví Ing. Stanislavy Kellerové a znaleckého posudku znalce v oboru stavebnictví - výrobky pro stavby a oboru projektování - projektování staveb Ing. Ladislava Bukovského) za prokázané, že povinná specifikované opravy „realizovala dle vykonatelného exekučního titulu“. Ohledně dalších oprav tato skutečnost prokázána nebyla.

K odvolání oprávněné Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 6. září 2018, č. j. 58 Co 238/2018-205, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na zastavení exekuce zamítl „ve vztahu k opravě zasklívacích lišt, které vykazují spáry ve spojích, které je nutné vyměnit, tzn. vyndat ostrým nožem silikon, lištu vyměnit a opět provést silikonové těsnění“ (ve zbylém rozsahu zůstalo napadené rozhodnutí nedotčeno). V odůvodnění uvedl, že je-li exekučním titulem vymožení nepeněžitého plnění spočívající v odstranění vad díla (tj. opravou, jejíž způsob je ve výroku vymezen), byla povinná povinna k naplnění důvodu pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), prokázat, že opravu provedla právě tímto způsobem (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 20 Cdo 3134/2012). Prokázáním opravy provedené v souladu s exekučním titulem - jehož věcnou správnost nelze v exekučním řízení přezkoumávat - nepostačuje závěr znaleckého posudku, ve kterém žádné vady zasklívacích lišt nebyly znalcem zjištěny (za situace, kdy opravu nepotvrdili předvolaní svědci).

Povinná v dovolání namítá, že odvolací soud pochybil, jestliže se nezabýval otázkou, zda vady na lištách skutečně existují, a nařídil-li vymáhat opravu díla za situace, kdy se podle znaleckého posudku vady na díle nevyskytují; aplikoval rovněž pro danou věc nepřiléhavé usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 20 Cdo 3134/2012. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje dovolatelka ve „vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, a navrhuje změnu napadeného usnesení (v podobě částečného zastavení exekuce v rozsahu povinnosti opravit zasklívací lišty), případně zrušení usnesení odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Oprávněná ve svém vyjádření navrhla dovolání povinné odmítnout pro nedostatečné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání či zamítnout pro správnost rozhodnutí odvolacího soudu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění jednoho ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatelka citací zákona (textu § 237 o. s. ř.) předkládá k posouzení tři zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, což v této obecné formulaci představuje argumentaci racionálně neudržitelnou, jestliže z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 431/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013). Dovolání povinné zároveň jakýkoli poukaz na konkrétní a současně rozhodnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by byla následně řádně argumentačně rozvedena podle zvoleného kritéria přípustnosti, neobsahuje. Dovolatelka též (a v souvislosti s předchozím zjištěním) zcela rezignovala na označení konkrétního (konkrétních) rozhodnutí Nejvyššího soudu (alespoň na úrovni vylíčení judikaturních právních závěrů) ve vztahu ke zvolenému hledisku přípustnosti dovolání a ve vazbě na již zmíněnou (a chybějící) prezentaci stěžejní právní otázky.

Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi rovněž vysvětlil, že k tomu, aby bylo možné uzavřít, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018, sp. zn. 20 Cdo 3279/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. 20 Cdo 4589/2016). Jestliže je přípustnost dovolání založena na předpokladu, že dovolacím soudem je vznesená otázka rozhodována rozdílně, je společně s tím nutno uvést, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem rozhodována rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 5978/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2017, sp. zn. 20 Cdo 3325/2017). Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří toliko na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 431/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud ve své judikatuře zdůraznil, že podle ustálené soudní praxe soud při nařízení exekuce a pověření soudního exekutora zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného a zda vymáhané právo není prekludováno. Exekuční soud není v zásadě oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007).

Protože dovolatelka zjevně nevystihla předpoklad přípustnosti dovolání a tuto obligatorní náležitost dovolání již po uplynutí lhůty k dovolání nelze odstranit, přičemž uvedená vada dovolání brání tomu, aby v dovolacím řízení bylo pokračováno, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. bez jednání (viz § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl.

Pro nepřípustnost dovolání se Nejvyšší soud nezabýval ani případnými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř., podle kterého dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), k nimž ostatně dovolatelka svojí argumentací ani explicitně nesměřovala.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 4. 2019


JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu