Rozhodnutí NS

22 Cdo 3081/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/21/2019
Spisová značka:22 Cdo 3081/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3081.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Předkupní právo
Dotčené předpisy:§ 140 obč. zák.
§ 605 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
08/13/2019
IV.ÚS 2659/19
IV.ÚS 2659/19
JUDr. Jan Filip
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 3081/2018-314


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) J. K., narozené XY, b) J. K., narozeného XY, obou bytem v XY, zastoupených JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, proti žalované Lobos Real Estate, s. r. o., IČO 03492681, se sídlem v Mladé Boleslavi, Českobratrské náměstí 285/5, zastoupené Mgr. Jakubem Macounem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Na Kozině 1438, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 19 C 161/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, č. j. 30 Co 513/2017-278, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 17 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalované Mgr. Jakuba Macouna.


Odůvodnění:

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 15. 9. 2014, č. j. 19 C 161/2014-95, nahradil ve výroku I. za žalovanou projev vůle spočívající v přijetí návrhu smlouvy ve znění uvedeném v tomto výroku a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobci a žalovaná jsou podílovými spoluvlastníky pozemku č. p. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, vše zapsáno v katastrálním území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY na LV č. XY (dále jen „předmětná nemovitost“). Původní žalovaná VD Real, s. r. o. (jež v průběhu řízení zanikla bez likvidace a její obchodní jmění přešlo na současnou žalovanou, a která se stala účastníkem řízení na základě usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. 6. 2017, č. j. 19 C 161/2014-198) nabyla podíl na základě kupní smlouvy uzavřené dne 12. 3. 2014 s M. N. (dále rovněž jako „původní spoluvlastník“). M. N. předložil žalobcům nabídku k odkoupení jeho spoluvlastnického podílu dne 25. 3. 2013 (dále rovněž jako „nabídka“). Dopisem doručeným žalobcům dne 27. 5. 2013 (poslední den zákonné lhůty k přijetí nabídky) od nabídky „odstoupil“. Žalobci v zákonné lhůtě nabídnutou kupní cenu původnímu spoluvlastníkovi nezaplatili a ani ji nesložili do úschovy. Dne 12. 3. 2014 uzavřel M. N. kupní smlouvu s původní žalovanou, jejímž předmětem byl jeho spoluvlastnický podíl, přičemž neučinil žalobcům novou nabídku předkupního práva.

Soud prvního stupně hodnotil nabídku jako jednostranný právní úkon, který se řídí § 43a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Jelikož v § 605 obč. zák. je stanovena lhůta pro přijetí této nabídky, nemohl M. N. podle § 43a odst. 4 obč. zák. návrh odvolat. Avšak odstoupení od nabídky vzbudilo v žalobcích závěr, že původní spoluvlastník nadále nemá úmysl spoluvlastnický podíl prodat. Následným prodejem spoluvlastnického podílu původní žalované, aniž by učinil žalobcům novou nabídku, porušil jejich zákonné předkupní právo podle § 140 obč. zák. Soud prvního stupně proto ve výroku I. svého rozsudku nahradil za žalovanou projev vůle spočívající v přijetí návrhu smlouvy.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 31. 3. 2015, č. j. 31 Co 51/2015-137, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Podmínkou výkonu zákonného předkupního práva spoluvlastníka je úmysl jiného spoluvlastníka disponovat svým spoluvlastnickým podílem, přičemž M. N. ještě v době trvání lhůty k akceptaci nabídky demonstroval zřetelně nedostatek tohoto úmyslu. Tudíž předkupní právo žalobců zůstalo zachováno. Pokud v případě dalšího prodeje tohoto spoluvlastnického podílu nebyla žalobcům učiněna nová nabídka k odkupu spoluvlastnického podílu, bylo porušeno jejich zákonné předkupní právo a nárok uplatněný žalobci je po právu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací k dovolání žalované rozsudkem ze dne 28. 3. 2017, č. j. 22 Cdo 3288/2015-168, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015, č. j. 31 Co 51/2015-137, a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. 9. 2014, č. j. 19 C 161/2014-95, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud shledal v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu závěr odvolacího soudu, že bylo porušeno zákonné předkupní právo žalobců, pokud byl prodán spoluvlastnický podíl M. N. a nebyla učiněna žalobcům nová nabídka k využití zákonného předkupního práva poté, co původní spoluvlastník demonstroval úmysl ve lhůtě pro přijetí první nabídky neprodávat svůj spoluvlastnický podíl. Uvedl, že M. N. byl již učiněnou nabídkou vázán a došlo-li by k řádné akceptaci této nabídky, byl by povinen uzavřít kupní smlouvu se žalobci. Původní spoluvlastník byl povinen učinit novou nabídku žalobcům k odkupu pouze v případě, že by se podmínky původně ohlášené natolik změnily, že rozdíl mezi nimi by mohl objektivně ovlivnit úvahy oprávněných spoluvlastníků o přijetí nabídky. Poznamenal, že tato skutečnost nebyla odvolacím soudem ani soudem prvního stupně posuzována a bez dalšího tak nelze konstatovat, že bylo porušeno předkupní právo žalobců.

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 7. 9. 2017, č. j. 19 C 161/2014-224, nahradil ve výroku I. za žalovanou projev vůle spočívající v přijetí návrhu smlouvy ve znění uvedeném v tomto výroku a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Krajský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, č. j. 30 Co 513/2017-278, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle žalované přijmout návrh žalobců na uzavření kupní smlouvy, kterou žalovaná převádí do společného jmění žalobců spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 na pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, v k. ú. XY, se všemi součástmi a příslušenstvím za kupní cenu ve výši 2 100 000 Kč splatnou do 10 dnů od podpisu smlouvy na účet žalované, který bude žalobcům žalovanou písemně sdělen do 2 dnů od podpisu této smlouvy (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) i náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Odvolací soud vyšel z toho, že M. N. byl nabídkou předkupního práva učiněnou žalobcům dne 25. 3. 2013 vázán. Uvedl, že žalobci tuto nabídku účinně neakceptovali, protože v zákonné lhůtě dvou měsíců původnímu spoluvlastníkovi nezaplatili kupní cenu, a proto jejich předkupní právo (pro tentokrát) zaniklo. Předkupní právo žalobců nebylo porušeno ani převodem spoluvlastnického podílu na základě kupní smlouvy ze dne 12. 3. 2014, protože na základě této smlouvy bylo vlastnické právo převedeno za srovnatelných podmínek, které byly žalobcům předloženy v nabídce ze dne 25. 3. 2013. V takovém případě neměl M. N. povinnost nabídnout žalobcům znovu spoluvlastnický podíl ke koupi, a proto tomu odpovídající práva žalobců z předkupního práva nevznikla (z tohoto důvodu nelze ani hodnotit jednání M. N. jako nepoctivé a v rozporu s dobrými mravy). Odvolací soud tedy změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na nahrazení projevu vůle zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. a v němž namítají nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že M. N. nebyl povinen učinit žalobcům novou nabídku na koupi nemovitosti, protože kupní smlouva ze dne 12. 3. 2014 byla uzavřena za podmínek srovnatelných s podmínkami uvedenými v nabídce předkupního práva učiněné ze dne 25. 3. 2013. Poukazují především na skutečnost, že strana kupující disponovala informacemi vztahujícími se ke způsobu úhrady kupní ceny a ze strany původního spoluvlastníka byla kupující rovněž poskytnuta součinnost při vkladovém řízení. Jelikož žalobci tyto informace neměli k dispozici, byli by povinni složit kupní cenu do soudní úschovy a následně se domáhat svého předkupního práva, s čímž se pojí značná právní nejistota. V této souvislosti poukazují rovněž na skutečnost, že v době mezi nabídkou předkupního práva (25. 3. 2013) a uzavřením kupní smlouvy (12. 3. 2014) došlo k nárůstu cen nemovitostí. V takovém případě stejná nominální cena nemovitosti (v nabídce i v kupní smlouvě) v porovnání s aktuální tržní cenou byla pro původní žalovanou výhodnější, a i proto byl povinen M. N. učinit žalobcům novou nabídku. V těchto souvislostech odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4017/2013.

Namítají, že jednání původního spoluvlastníka bylo ve vztahu k žalobcům v souvislosti s uplatněním jejich předkupního práva nemravné a nepoctivé, a proto je třeba jej posoudit jako neplatné. Ze skutkových zjištění vyplývá, že právní předchůdce žalované neměl se žalobci dobré osobní vztahy a učinil sérii jednání, kterými účinně znemožnil žalobcům řádný výkon jejich předkupního práva. Toto právní jednání bylo vedeno nepoctivým úmyslem ve snaze poškodit žalobce, tedy ve snaze zabránit jim ve výkonu předkupního práva, což bylo straně kupující ze smlouvy ze dne 12. 3. 2014 dobře známo. Proto bylo třeba, aby původní spoluvlastník učinil žalobcům novou a řádnou nabídku předkupního práva, neboť nabídka ze dne 25. 3. 2013 byla neplatná.

Poukazují rovněž na jednání žalobců a původního spoluvlastníka, a to konkrétně na „odstoupení“ M. N. od nabídky předkupního práva a následnou vzájemnou komunikace, ze které vyplývá, že původní spoluvlastník měl i nadále zájem prodat spoluvlastnický podíl žalobcům. Z toho dovozují, že žalobci a M. N. se dohodli na zachování předkupního práva. Prodal-li následně M. N. spoluvlastnický podíl třetí osobě, porušil předkupní právo žalobců.

Nesouhlasí ani s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.

Navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Uvádí, že žalobci účinně nepřijali nabídku předkupního práva, jelikož v zákonné dvouměsíční lhůtě nezaplatili částku uvedenou v nabídce ze dne 25. 3. 2013, a proto jejich předkupní právo zaniklo. Následný prodej uskutečněný na základě kupní smlouvy ze dne 12. 3. 2014 proběhl za podmínek srovnatelných s podmínkami, jež byly oznámeny žalobcům v nabídce ze dne 25. 3. 2013, a proto nebyl M. N. povinen učinit žalobcům novou nabídku. Ztotožňuje se také se závěrem odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl, příp. zamítl.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Podle § 3062 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zanikne zákonné předkupní právo spoluvlastníků podle § 140 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, uplynutím jednoho roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Jelikož k porušení předkupního práva žalobců mělo dojít smlouvou uzavřenou dne 12. 3. 2014, aplikoval dovolací soud na posuzovanou věc zákon č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.

Podle § 140 obč. zák. převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§ 116, 117). Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů.

Předkupní právo spoluvlastníka vyplývá přímo ze zákona; jde o zákonné předkupní právo, přičemž jde o právo věcné. Předkupní právo může být založeno také smlouvou. Předkupní právo smluvní je upraveno v ustanovení § 602 a násl. obč. zák. a tato právní úprava se použije podpůrně (§ 853 obč. zák.) i všude tam, kde zákonem stanovené předkupní právo neobsahuje úpravu zvláštní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 831/2000, tato a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu – www.nsoud.cz).

Podle § 605 obč. zák. není-li dohodnuta doba, do kdy má být prodej proveden, musí oprávněná osoba vyplatit movitost do osmi dnů, nemovitost do dvou měsíců po nabídce. Uplyne-li tato doba marně, předkupní právo zanikne. Nabídka se koná ohlášením všech podmínek; jde-li o nemovitost, musí být nabídka písemná.

Žalobci předně namítají, že podmínky, za kterých byl spoluvlastnický podíl prodán třetí osobě na základě kupní smlouvy ze dne 12. 3. 2014, byly výhodnější než podmínky uvedené v nabídce ze dne 25. 3. 2013, a proto došlo k porušení jejich předkupního práva.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1926/2009, vyložil, že „i pokud se jednotlivé smluvní podmínky (cena, splatnost aj.) v nabídce učiněné spoluvlastníkovi a podmínky, za kterých je podíl následně prodán třetí osobě, podstatně liší, nelze z toho bez dalšího dovozovat porušení předkupního práva. Jednotlivé smluvní podmínky totiž nemohou být srovnávány izolovaně, ale naopak je nutné je hodnotit v kontextu všech ostatních smluvních podmínek (delší doba splatnosti může být vykompenzována např. poskytnutým zajištěním nebo vyšší cenou apod.). Jedině v případě, že takto komplexně hodnocené smluvní podmínky, za kterých byl spoluvlastnický podíl nabídnut spoluvlastníku, jsou méně výhodné (natolik, aby to objektivně mohlo ovlivnit úvahu oprávněného spoluvlastníka o přijetí nabídky) než podmínky, za kterých byl podíl následně prodán třetí osobě, dojde k zásahu do předkupního práva oprávněného spoluvlastníka. Naopak, pokud je spoluvlastnický podíl prodán třetí osobě za srovnatelných či méně výhodných podmínek, k žádnému poškození práv spoluvlastníka nedochází a jeho předkupní právo není porušeno.“

V posuzované věci je nutné zohlednit, že spoluvlastnický podíl byl prodán třetí osobě za stejnou cenu, jaká byla nabízena žalobcům. Na základě kupní smlouvy ze dne 12. 3. 2014 měla být kupní cena zaplacena ještě před podpisem této smlouvy, podle nabídky ze dne 25. 3. 2013 byla splatnost kupní ceny dva měsíce, tedy nikoliv méně výhodná než splatnost uvedená v kupní smlouvě. Náklady na vyhotovení smlouvy a vkladové řízení, které podle kupní smlouvy nesl kupující, jsou v porovnání s kupní cenou zanedbatelné. Podle smluvního ujednání byl prodávající poplatníkem daně z nabytí nemovitosti, tuto povinnost měl rovněž podle příslušného právního předpisu. Okamžik nabytí vlastnického práva byl v kupní smlouvě sjednán v souladu s § 1 105 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Na základě výše uvedeného se dovolací soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že podmínky, za kterých byl spoluvlastnický podíl na nemovitosti prodán třetí osobě na základě kupní smlouvy ze dne 12. 3. 2014, byly srovnatelné s podmínkami, za kterých byl tento spoluvlastnický podíl nabídnut ke koupi žalobcům nabídkou ze dne 25. 3. 2013.

Opodstatněná není ani námitka žalobců, že kupní smlouva ze dne 12. 3. 2014 byla uzavřena za výhodnějších podmínek, než byly oznámeny žalobcům v nabídce ze dne 25. 3. 2013, protože v této smlouvě byl (oproti nabídce učiněné žalobcům) uveden způsob úhrady kupní ceny a mechanismus vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1996/2005, přijal a odůvodnil závěr, že k řádnému přijetí nabídky k výkupu spoluvlastnického podílu dochází vyplacením tohoto podílu oprávněnou osobou v dvouměsíční lhůtě; pouhé prohlášení o přijetí nabídky bez vyplacení podílu v této lhůtě nelze za účinné přijetí nabídky považovat. Neposkytne-li spoluvlastník, který učinil nabídku předkupního práva, potřebnou součinnost k vyplacení kupní ceny, musí osoba oprávněná z předkupního práva v souladu s § 568 obč. zák. ve spojení s § 522 obč. zák. složit odpovídající částku do úřední úschovy, chce-li nabídku předkupního práva účinně akceptovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2915/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3589/2010). Lze se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že postavení spoluvlastníků, kteří se rozhodnou akceptovat nabídku předkupního práva, je za současného nedostatku součinnosti prodávajícího spoluvlastníka obtížné, protože se musí obvykle domáhat svých práv vyplývajících z řádně přijaté nabídky předkupního práva v soudním řízení poté, co vyplatí peněžitou částku za spoluvlastnický podíl. Takový postup však předpokládá zákon i ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu a tuto skutečnost nelze reflektovat při porovnání podmínek nabídky a následně uzavřené kupní smlouvy.

Žalobci také uvádí, že mezi nabídkou ze dne 25. 3. 2013 a uzavřením kupní smlouvy dne 12. 3. 2014 došlo k nárůstu cen nemovitostí. Byl-li spoluvlastnický podíl prodán za stejnou nominální cenu, která byla také uvedena v nabídce, byla tato cena (v porovnání s cenou tržní) pro kupujícího výhodnější. Z tohoto důvodu byl prodávající spoluvlastník povinen učinit žalobcům novou nabídku.

Tato námitka žalobců se opírá o nové skutečnosti (nárůst cen nemovitostí), které však nemohou být v dovolacím řízení podle § 241a odst. 6 o. s. ř. uplatněny, a proto ani na základě této námitky nemůže být přípustnost dovolání založena.

Žalobci dále uvádí, že nabídka ze dne 25. 3. 2013 byla neplatná, protože jednání právního předchůdce žalované ve vztahu k žalobcům bylo v souvislosti s možností uplatnění jejich předkupního práva nemravné a nepoctivé a jako takové nesmí požívat právní ochrany.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3589/2010, konstatoval, že „jedná-li se o platnou nabídku předkupního práva, je jí žalovaný - jako osoba povinná z předkupního práva - po dobu určenou zákonem k jejímu platnému přijetí (§ 605 obč. zák.) vázán.“ Nepřijetím nabídky osobami oprávněnými z předkupního práva zákonné předkupní právo (pro tentokrát) zanikne a osoba povinná z předkupního práva může dále disponovat (za podmínek srovnatelných jako byly učiněny v nabídce) se svým spoluvlastnickým podílem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3288/2015).

V poměrech projednávané věci nabídka předkupního práva ze dne 25. 3. 2013 obsahovala veškeré náležitosti stanovené zákonem a ustálenou rozhodovací praxí, avšak nebyla ze strany žalobců řádně akceptována, jelikož žalobci nevyplatili kupní cenu. Proto jejich zákonné předkupní právo zaniklo. Nelze na základě následného jednání osoby povinné z předkupního práva (příslib prodeje spoluvlastnického podílu žalobcům a následný prodej třetí osobě) dovozovat, že nabídka ze dne 25. 3. 2013 byla pro rozpor s dobrými mravy neplatná. Prodávající spoluvlastník byl poté, co žalobci řádně neuplatnili předkupní právo, oprávněn se svým spoluvlastnickým podílem (za podmínek srovnatelných v učiněné nabídce) dále disponovat, tedy převést spoluvlastnický podíl žalobcům, ale i třetí osobě. Pouhý příslib prodeje spoluvlastnického podílu po zániku předkupního práva žalobcům či další okolnosti tohoto prodeje uváděné žalobci nečiní nabídku ze dne 25. 3. 2013 neplatnou pro rozpor s dobrými mravy.

Přiléhavá ani námitka, že následné jednání žalobců a osoby povinné z předkupního lze posoudit jako dohodu těchto osob o zachování předkupního práva. Jak již bylo uvedeno shora, jelikož žalobci učiněnou nabídku předkupního práva řádně neakceptovali, jejich zákonné předkupní právo zaniklo. V posuzované věci rovněž žalobci netvrdili (a nebyly prokázány) okolnosti odůvodňující uzavřít, že žalobci a původní spoluvlastník uzavřeli smlouvu o (novém) předkupním právu po zániku zákonného předkupního práva (ani na základě komunikace mezi žalobci a M. N. po zániku zákonného předkupního práva žalobců nelze dovodit, že by tyto osoby uzavřely smlouvu o novém předkupním právu). Byl-li proto spoluvlastnický podíl prodán M. N. za podmínek srovnatelných s podmínkami uvedenými v nabídce ze dne 25. 3. 2013, nebylo porušeno předkupní právo žalobců.

Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolací soud. Dovolání do výroků o věci samé tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

V části týkající se výroků o nákladech řízení není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jím tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.


V Brně dne 21. 5. 2019


Mgr. David Havlík
předseda senátu