Rozhodnutí NS

3 Tdo 1548/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/28/2019
Spisová značka:3 Tdo 1548/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1548.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Usmrcení z nedbalosti
Dotčené předpisy:§ 143 odst. 1,2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
06/24/2019
II.ÚS 2058/19
II.ÚS 2058/19
doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
odmítnuto
07/23/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1548/2018-32


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2019 o dovolání obviněného J. L., nar. XY, bytem XY, XY, okr. Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 6 To 174/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 6 T 18/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 6 T 18/2018, byl J. L. (dále jen obviněný, případně dovolatel) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že

dne 15. 9. 2017 kolem 12:10 hodin řídil ve Frýdku-Místku, v levém jízdním pruhu pravé poloviny vozovky o čtyřech jízdních pruzích ulice XY osobní motorové vozidlo tovární zn. Škoda Superb, RZ XY, s nákladním přívěsem zn. Wiola W2, RZ XY, kdy se nevěnoval plně řízení vozidla, nepřizpůsobil rychlost a způsob jízdy situaci v silničním provozu, překročením nejvyšší dovolené rychlosti jízdy v obci, kdy posledních 79 m před místem střetu se pohyboval průměrnou rychlostí 57,8 km/h, ač přijížděl ke křižovatce s ul. ČSA, před vyznačeným přechodem pro chodce tuto rychlost jízdy nesnížil, popřípadě před přechodem pro chodce nezastavil, přestože to situace v silničním provozu vyžadovala, čímž porušil ust. § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. b), h), odst. 2 písm. f) a § 18 odst. 1, odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v platném znění,

v tu dobu na vyznačeném přechodu pro chodce zleva doprava ve směru jízdy obviněného přecházel nezjištěný chodec a v pravém jízdním pruhu ve směru jízdy obviněného pomalou jízdou rychlostí 14 km/h se k tomuto přechodu pro chodce blížil autobus městské hromadné dopravy osob zn. Iveco, RZ XY, řízený J. L.,

a za této situace v silničním provozu na přechod pro chodce zprava doleva ve směru jízdy obviněného vběhla bezprostředně před blížícím se autobusem řízeným J. L. chodkyně poškozená D. B., čímž porušila ust. § 4 písm. a), b) a § 54 odst. 3 zákona o silničním provozu, přičemž poškozenou pohybující se po přechodu pro chodce obviněný přes pomalu jedoucí autobus nemohl vidět, ovšem s ohledem na své zákonné povinnosti účastníka silničního provozu mohl a měl výskyt chodců na přechodu pro chodce předpokládat a tomu přizpůsobit techniku své jízdy,

přičemž poškozená následně při rychlosti 14 km/h vyběhla zpoza levého předního rohu autobusu řízeného J. L. na vyznačeném přechodu pro chodce do levého jízdního pruhu vozovky, kde narazila do pravého boku vozidla zn. Škoda Superb řízeného obviněným, pohybujícího se v tu dobu přes přechod pro chodce rychlostí jízdy nejméně 53 km/h, přičemž v důsledku pravostranné rotace byla odhozena na pravý přední roh přívěsu Wiola W2, RZ XY, a následně vpřed ve směru jízdy vozidla, když při této dopravní nehodě poškozená D. B., nar. XY, naposledy bytem XY u XY, XY, utrpěla zranění spočívající zejména v úrazově krvácivém šoku při zlomeninách páteře a žeber s roztržením pravé plíce, pro která byla letecky transportována do Fakultní nemocnice v Ostravě, kdy na následky zranění téhož dne zemřela.

Za to byl odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let.

O odvolání obviněného (a státního zástupce) rozhodl Krajský soudu v Ostravě usnesením ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 6 To 174/2018, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 6 To 174/2018, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotněprávním posouzení a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky.

Obviněný rekapituluje průběh řízení, způsob rozhodnutí nalézacího soudu, když zdůrazňuje, že nebrojí proti zjištěnému skutkovému stavu se dvěma výjimkami. Za prvé jde o závěr, že dovolatel se nevěnoval plně řízení vozidla. Toto skutkové zjištění je v extrémním protikladu s provedenými důkazy, z nichž je patrno, že si vybavoval všechny podrobnosti dopravní nehody, sledoval počínání ostatních účastníků silničního provozu a na toto chování reagoval. Naopak nebyl proveden jediný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že by se řízení plně nevěnoval. Druhým nesprávným skutkovým zjištěním je závěr odvolacího soudu, že řidič autobusu před přechodem pro chodce zpomaloval. Okresní soud vycházel z výslechu svědka J. L., řidiče autobusu, který uvedl, že tak si všiml zleva doprava po přechodu pohybujícího se chodce, proto již nepokračoval ve zrychlování, při rychlosti maximálně 20-25 km/h uvolnil plynový pedál a plynule se blížil k přechodu pro chodce, přičemž jel v pravém jízdním pruhu, když v tom najednou spatřil na přechodu utíkající poškozenou, kterou předtím vůbec neregistroval, v podstatě dodnes neví, kde se na přechodu poškozená vzala. Z toho učinil skutkové zjištění, že „pokud by se obviněný plně věnoval řízení vozidla, jak mu velí ust. § 5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, pak by zcela jednoznačně musel obezřetně vnímat pohybující se autobus v pravém jízdním pruhu, který se k přechodu pro chodce blížil pomalou rychlostí jízdy 14 km/hodinu a v podstatě objektivně znemožňoval obviněnému řádný výhled na místo vstupu na přechod pro chodce z pravé strany z pohledu jízdy obviněného“ (bod 9. rozsudku okresního soudu). Naproti tomu krajský soud dospěl k překvapivému zjištění, že v „daném případě i proto, že řidič autobusu na situaci u přechodu reagoval snížením rychlosti“. Krajský soud nijak neodůvodnil, jak dospěl k tomuto zjištění, zejména když ze záznamu nehody je zřejmé, že autobus skutečně před přechodem nezpomaloval, a tomu koresponduje výpověď řidiče autobusu.

Dovolatel je přesvědčen, že okresní i krajský soud nesprávně interpretovaly příslušné právní normy. Měl být uznán vinným toliko přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Krajský soud, který na počínání dovolatele nahlížel mnohem přísněji, dovodil, že dovolatel s ohledem na okolnosti dopravní nehody porušil sedm důležitých povinností uložených řidiči zákonem o silničním provozu a to povinnosti uložené v § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. b), h), odst. 2 písm. f) a § 18 odst. 1, odst. 4 zákona o silničním provozu, poškozená toliko tři a to povinnost podle § 4 písm. a), b) a § 54 odst. 3 zákona o silničním provozu. Tato pravidla podrobně odcitoval se závěrem, že v příčinné souvislosti s dopravní nehodou porušil pouze pravidlo podle § 4 písm. a) zákona o silničním provozu, tedy chovat se ohleduplně a ukázněně. Proto ve svém jednání spatřuje naplnění znaků základní skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti s přihlédnutím k výraznému spoluzavinění poškozené. Má za to, že pravidlo podle § 4 písm. b) zákona o silničním provozu, žádnou konkrétní povinnost nestanoví. Toto ustanovení pouze deklaruje, že pravidla chování účastníků silničního provozu jsou závazná. Dovolatel tvrdí, že se plně věnoval řízení podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, že vnímal všechny rozhodné okolnosti a ty popsal ve své výpovědi předtím, než mu mohl být znám obsah záznamu z videokamery. Pravidlo podle § 5 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu neporušil, protože žádné jiné vozidlo před přechodem ani nezpomalovalo ani nezastavovalo. Autobus se k přechodu přibližoval plynulou rychlostí. Jednal v důvěře ve způsob jízdy řidiče autobusu, který měl široký a ničím nezastřený výhled na chodník, a který ničím nedával najevo, že by se k přechodu blížil chodec. Citoval obsah § 5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu, když toto pravidlo lze vztáhnout pouze na případy, kdy řidič o takovém chodci ví nebo o něm musí vědět. Pro naplnění tohoto příkazu nepostačuje situace, kdy se řidič blíží k přechodu pro chodce, avšak o chodci neví, protože jej nevidí a objektivně vidět nemůže (proto je užit pojem „zjevně“). Neporušil pravidlo uvedené v § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, které nelze aplikovat na situaci, kdy má řidič zastřen výhled na část vozovky jiným vozidlem. Při takovém výkladu by nebyla vůbec možná tzv. souběžná jízda nebo předjíždění. Naposledy k § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu uzavřel, že jel v obci vyšší než povolenou rychlostí, avšak tato skutečnost neměla žádný vliv na průběh nehodového děje, protože dovolatel by nehodě zabránil, kdyby jel rychlostí do 9 km/h. Musel by jet dokonce podstatně pomaleji, než řidič autobusu. Nedovolená rychlost nebyla příčinou dopravní nehody. Dokonce, i kdyby snížil rychlost svého vozidla na úroveň rychlosti autobusu jedoucího ve stejném směru, nehodě by nezabránil. Příčinou bylo nesprávné vyhodnocení dopravní situace, která byla mimořádná.

Soudy naopak podcenily význam porušení pravidel silničního provozu poškozenou. Ze záznamu kamery je evidentní, že ta se úmyslně rozběhla již na chodníku, ač viděla autobus blížící se k přechodu. Dovolatel je přesvědčen, že spoluzavinění chodkyně je zásadní. Zejména při porovnání jiných případů řešených v soudní praxi, kdy poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 944/2015, které citoval ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě a dále rozhodnutí Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 3 Tz 182/2001 ve vztahu k možnosti předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. V této souvislosti je třeba zkoumat otázku, co mohl dovolatel předvídat za situace, kdy se k přechodu blížil ve stejném směru jízdy konstantní rychlostí autobus, jehož řidič měl nepoměrně lepší rozhledové podmínky, a proto nic nenasvědčovalo tomu, že by byl na přechodu chodec hodlající přejít přes přechod jen několik málo metrů před autobusem. V tomto směru je podstatný i fakt, že dovolatel nesrazil poškozenou, nýbrž ta mu vběhla do boku auta. Nutno rovněž poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 2065/15, z něhož plyne, že zanedbání potřebné míry opatrnosti jako předpoklad nedbalostního zavinění je třeba vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, řádně zjištěných důkazním postupem před obecnými soudy. Nelze jej činit pouze na základě zpětné myšlenkové konstrukce, podle které došlo-li ke škodlivému následku, neznamená to automaticky, že potřebná míra opatrnosti musela být nutně zanedbána. Dále pak Ústavní soud ve věci sp. zn. IV. ÚS 3159/15 považuje za nepřípustný výklad, dovozující porušení povinnosti řidičem v konkrétním případě znamená, že povinnost dbát zvýšené opatrnosti je třeba interpretovat tak, že řidič musí zohlednit i možné úmyslné porušení pravidel jinými účastníky silničního provozu.

Navrhuje, aby Nejvyšší soud buď postupoval podle ust. § 265k odst. 1 tr. ř. a zrušil napadené rozhodnutí ve výroku o zamítnutí odvolání dovolatele a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ostravě.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, když státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil tak, že z hlediska posouzení dovolání je podstatné, že v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je naopak dovolací soud povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. Zásah do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání by sice vady v procesu dokazování obecných soudů odůvodňovat mohly, to však jen v případě, pokud by takové nedostatky znamenaly porušení zásad spravedlivého procesu a práva na obhajobu. Šlo by např. o pochybení soudů ve smyslu tzv. opomenutých důkazů, nebo o situaci, kdy byl důkaz podstatný pro rozhodnutí o vině získán procesně nepřípustným způsobem, příp. o vadu spočívající v tom, že skutková zjištění soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a tedy z důkazů nevyplývají (jak to mj. vytkl právě dovolatel). Takový extrémní nesoulad však v posuzované trestní věci neshledává, neboť skutkový stav tak, jak je popsán ve výroku o vině, z provedených a řádně hodnocených důkazů (mj. kamerového záznamu a znaleckého posudku Ing. Petra Korče) logicky vyplynul, o to včetně závěru soudů o tom, že obviněný se řízení motorového vozidla plně nevěnoval.

Podstatou dovolání jsou výhrady obviněného k právnímu závěru soudů nižších stupňů, že svým jednáním porušil důležitou povinnost ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku a měl tak být uznán vinným pouze přečinem podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Tuto námitku sice pod vytýkaný dovolací důvod podřadit lze, považuje ji však za neopodstatněnou. Obecně lze za porušení důležité povinnosti považovat jen porušení takové povinnosti, která má zpravidla za následek usmrcení nebo způsobení těžké újmy na zdraví (srov. rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je pak podle judikatury Nejvyššího soudu zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov. rozhodnutí č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného tedy možno dovodit, že nerespektováním důležité povinnosti není míněno porušení každého dopravního předpisu upraveného v zákoně č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“).

V posuzované věci mohl dovolatel s ohledem na dopravní situaci v době před vznikem nehody předpokládat, že na přechodu pro chodce se reálně může vyskytnout ještě další osoba. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že v rozhodnou dobu přecházel po přechodu zleva doprava ve směru jízdy obviněného nezjištěný chodec. Obviněný přitom viděl, že k přechodu se velmi pomalou jízdou (přibližně 14 km/h) přibližuje i autobus. Rovněž tato skutečnost měla obviněného přimět k tomu, aby výrazně snížil rychlost jízdy, anebo aby své vozidlo zcela zastavil před přechodem pro chodce. Neměl dostatečný výhled na pravou stranu přechodu pro chodce, a proto se nemohl ani spoléhat na jiného účastníka silničního provozu (v tomto případě na řidiče autobusu a jeho způsob jízdy) a situaci nemohl vyhodnotit tak, že žádná další osoba se již v prostoru přechodu pro chodce nevyskytuje. Přesto obviněný pokračoval v jízdě rychlostí mírně převyšující nejvyšší dovolenou rychlost v obci (nejméně rychlostí 57,8 km/h), přičemž na poškozenou, která vběhla na přechod pro chodce před blížícím se autobusem, v podstatě nestačil reagovat. To bylo rozhodující příčinou vzniku následku spočívajícího v usmrcení poškozené. Porušení těchto povinností zakládá použití kvalifikované skutkové podstaty z důvodu porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku. Na tom nic nemůže změnit ani to, že na vzniku zmíněného následku se zčásti podílela i sama poškozená. V této věci se proto neuplatní závěry vyjádřené v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015 (uveřejněno pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.), na které obviněný odkázal v podaném dovolání. K naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li přitom rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem. V projednávané trestní věci však nebylo rozhodující příčinnou smrti poškozené její náhlé vběhnutí na přechod pro chodce ale skutečnost, že obviněný adekvátně nereagoval na shora popsanou dopravní situaci. Spoluzavinění poškozené bylo v porovnání se zaviněním obviněného příčinou jen málo významnou, a tedy rozhodující pro vznik srážky a fatální následek bylo porušení povinností řidiče ze strany obviněného. Přechodu pro chodce jako místu na pozemní komunikaci určenému pro přecházení chodců a vyznačenému příslušnou dopravní značkou totiž musí řidič vozidla věnovat vždy a za každých okolností zvýšenou pozornost, což platí zejména v případech, kdy situace v silničním provozu není přehledná. Případná míra spoluzavinění chodce, který za shora popsané situace vběhne na přechod pro chodce, tedy do prostoru, kde je namístě pohyb chodců předpokládat či očekávat, pak musí být kvantitativně posuzována odlišně od situace, když chodec vstoupí náhle a neočekávaně do vozovky v místě, kde přechod pro chodce není.

Námitce, že odvolací soud k odvolání podaném státním zástupcem v neprospěch obviněného toliko do výroku o trestu nebyl oprávněn měnit poměr spoluzavinění účastníků dopravní nehody, lze v obecné rovině přisvědčit. Nicméně také Okresní soud ve Frýdku-Místku i při míře spoluzavinění, kterou jakýmsi způsobem procentuálně vyjádřil, dospěl přesto k závěru, že míra zavinění obviněného je vyšší než spoluzavinění poškozené, a proto její spoluzavinění nebylo natolik významnou příčinou, aby bylo možno posoudit jednání dovolatele jen podle základní skutkové podstaty. Nadto je tato porovnávání míry spoluzavinění přesným procentuálním vyjádřením problematické v situaci, kdy jde o objektivně nezměřitelné veličiny, a poměr 55 % vs. 45 % určený nalézacím soudem skutkovým zjištěním zdaleka neodpovídá. Podstatné však je, že ani prvostupňový soud nepovažoval spoluzavinění poškozené za rozhodující pro střet a vznik následku.

Obviněný současně namítl, že v posuzované věci bylo namístě zkoumat i otázku zachování potřebné míry opatrnosti. Touto problematikou se však soudy v posuzované trestní věci v potřebném rozsahu zabývaly. V posuzované věci musel obviněný jako poměrně zkušený řidič vědět, že pokud v místě před přechodem pro chodce nemá dostatečný rozhled, je povinen rychlost jízdy snížit, a to i významně pod nejvyšší povolenou rychlost, popř. vozidlo před přechodem pro chodce zcela zastavit tak, aby neohrozil chodce přecházející přechod pro chodce. Takové povinnosti mu ostatně ukládají ustanovení § 5 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu a § 5 odst. 2 písm. f) téhož zákona. Vliv na způsobení následku pak mělo v této věci i to, že obviněný nedodržel povinnosti obsažené v ustanovení § 18 odst. 1, 4 zákona o silničním provozu, tedy překročil byť jen nepatrně – nejvýše přípustný rychlostní limit v obci (ačkoli jsem si vědom toho, že i pokud by rychlostní limit 50 km/h respektoval, ke střetu by došlo), zejména však nepřizpůsobil rychlost jízdy aktuálním okolnostem v silničním provozu, které mohl předvídat. Protože obviněný nerespektoval shora zmiňované povinnosti, lze konstatovat, že ze subjektivního i objektivního hlediska nezachoval potřebnou míru opatrnosti, a tím zapříčinil střet jím řízeného vozidla s chodkyní, která v důsledku tohoto střetu nakonec zemřela. Soudy dospěly ke správnému závěru, že protiprávním činem obviněného došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

Obviněný uplatnil ještě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, konkrétně ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož však rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotněprávním posouzení nespočívá, tak usnesení soudu druhého stupně není vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. L. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Obviněný J. L. zaměřuje nejprve své dovolací námitky do oblasti skutkových zjištění, ve dvou dílčích bodech a to jednak k otázce údajného neprokázání toho, že se nevěnoval řízení, jednak problematice brzdění autobusu jedoucího v pravém jízdním pruhu. Prvá námitka pak souvisí s otázkou právního posouzení, o kterém bude pojednáno později, v obecné rovině je možno uzavřít, že sama o sobě není způsobilá naplnit dovolací důvod, a to ani z hlediska případného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť se omezuje na pouhé proklamativní konstatování, že uvedená okolnost ze žádného z důkazů nevyplývá. Jedná se o obecné konstatování, které vytrhává věci z kontextu a celkového rámce, neboť při řádném věnování se dopravní situaci obviněným při řízení motorového vozidla by k tomuto skutku nedošlo. Druhá okolnost je zcela dílčího rázu, tedy posouzení toho, zda autobus před přechodem brzdil či nikoli. Zde je rozhodné to, co je uvedeno ve skutkové větě rozsudku a to konkrétně „pomalou jízdou rychlostí 14 km/h se k tomuto přechodu pro chodce blížil autobus městské hromadné dopravy osob zn. Iveco, RZ XY, řízený J. L.“, což kdy formulace odvolacího soudu je jakýmsi zjednodušením, když autobus zpomaloval (pohyboval se bez plynu). Ve skutku je situace popsána zcela v souladu s provedenými důkazy, tudíž ani tato skutečnost nesvědčí pro existenci namítaného extrémního nesouladu v intencích, jak jej chápe Ústavní soud.

Procesního charakteru je námitka v tom směru, že odvolací soud, který rozhodoval o odvolání v neprospěch obviněného toliko do výroku o trestu, právní kvalifikaci jeho jednání fakticky zpřísnil, když shledal nižší míru spoluzavinění poškozené. To je sice v obecné rovině pravdou, ovšem rozhodné v dané věci je, že jednak nebyl měněn popis skutku v neprospěch obviněného, jednak ani soud prvního stupně nepovažoval spoluzavinění poškozené za rozhodující pro střet a vznik následku (viz dále).

V případě dalších námitek platí, že obviněný nebrojí proti existenci tzv. základní skutkové podstaty usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, kterou shledává ze své strany za naplněnou, avšak nesouhlasí s tím, že by se mělo jednat o kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku. Namítá zde především spoluzavinění poškozené, které označuje za rozhodující příčinu střetu a posléze i následku, a dále podrobně rozebírá, že nelze k věci přistupovat mechanickým počtem porušených tzv. důležitých povinností 7:3 v jeho neprospěch. S tímto argumentem lze vyslovit souhlas, když skutečně pouhé mechanické porovnávání jednotlivých ustanovení zákona o silničním provozu bez jejich konkrétního dopadu na danou věc nedává příliš smyslu (byť nelze přistoupit mna argument, že část ustanovená má pouze deklaratorní povahu, naopak povinnost dodržovat pravidla silničního provozu je jednou z povinností všech jeho účastníků). To samé platí i onen uvedený poměr spoluzavinění poškozené a obviněného, byť si lze představit situaci, kde to bude nutné a možné kvantifikovat takto přesně (stěžejní je to pro výrok o náhradě škody, který je však v dané trestní věci obsolentní), což však není případ této věci, kde bližší zdůvodnění chybí. Podstatnější, než se zabývat konkrétním počtem a procentuálním spoluzaviněním, je zvážení, jak která okolnost přispěla ke vzniku skutkového děje, včetně tak fatálního smrtelného následku.

Nejprve je nutno definovat důležitou povinnost, za kterou se v případě řidiče motorového vozidla považuje pouze takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (Sb. rozh. tr. 33/1972, také Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1336). V posuzované věci jde o primárně o tu část jednání obviněného jako řidiče, který se blíží k přechodu pro chodce, kde s ohledem na dopravní situaci v době před vznikem nehody mohl předpokládat, že na tomto přechodu pro chodce se reálně může vyskytnout ještě další osoba, odlišná od nezjištěného chodce jdoucího v protisměru poškozené, tedy zleva doprava ve směru jízdy obviněného. Obviněný přitom registroval celkovou situaci v souběžném pruhu, tedy velmi pomalou jízdu – okolo 14 km/h, autobusu MHD zn. Iveco, RZ XY, řízeného J. L. Již jen tato okolnost jej měla přinutit k výraznému snížení rychlosti své jízdy, případně k úplnému zastavení před přechodem pro chodce, jestliže neměl a nemohl přes autobus mít dostatečný výhled na pravou stranu přechodu pro chodce. To jinými slovy znamená, že se nechoval dostatečně ohleduplně a tak, aby neohrozil další účastníky silničního provozu.

Proto se nemohl ani spoléhat na jiného účastníka silničního provozu (v tomto případě na řidiče autobusu a jeho způsob jízdy) a situaci nemohl vyhodnotit tak, že žádná další osoba se již v prostoru přechodu pro chodce nevyskytuje. Nejde o klasickou souběžnou jízdu ve více pruzích, ale o pohyb obviněného v pravém jízdním pruhu výrazně vyšší rychlostí než pomalu jedoucí autobus v levém jízdním pruhu, který mu vytvářel optickou překážku a obviněný stále pokračoval v jízdě k přechodu pro chodce rychlostí mírně převyšující nejvyšší dovolenou rychlost v obci (nejméně rychlostí 57,8 km/h), přičemž na poškozenou, která vběhla na přechod pro chodce před blížícím se autobusem, v podstatě nestačil reagovat.

Ohledně posuzování případného spoluzavinění poškozeného je možno odkázat na shodné dovozování příčinné souvislosti soudobou naukou i ustálenou judikaturou – teorii podmínky korigované zásadami umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti. Výklad učiněný autory aktuálního komentáře k trestnímu zákoníku, podle něhož příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další okolnosti, jednání apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek (smrt) sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 166). Z judikatury je možno poukázat na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., kde se hovoří o tom, že ustanovení § 143 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán porušením důležité povinnosti, pak tím vyjadřuje požadavek, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo zásadní příčinou vzniku následku (účinku). V opačném případě nelze naplnění předmětného zákonného znaku dovodit, a to s ohledem na povahu znaku „porušení důležité povinnosti“, u něhož je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. rozhodnutí č. 36/1984 Sb. rozh. tr.). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání obviněného, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh. tr.). Obdobně Nejvyšší soud posoudil otázku příčinné souvislosti při spoluzavinění poškozeného ve svém usnesení ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 119/2017 – „U nedbalostních trestných činů spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou (§ 143 tr. zákoníku, § 147 tr. zákoníku) bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v § 143 tr. zákoníku spolupůsobilo více příčin (např. i jednání poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a z tohoto pohledu také určit její důležitost“.

Na citované rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, se odvolává i obviněný, aniž by však akcentoval podstatu rozhodnutí, která tkví v konkrétním a inviduálním přístupu ke každé konkrétní trestní věci z hlediska vlivu spoluzavinění poškozeného na trestní odpovědnost pachatele. V posuzované věci velkým senátem šlo o situaci, kdy došlo ke střetu porušení povinností dvou řidičů motorových vozidel, konkrétně práva přednosti v jízdě po hlavní silnici oproti nepřiměřené rychlosti řidiče jedoucího po hlavní silnici, tedy v zásadě o „porovnatelné“ účastníky silničního provozu z hlediska jejich ochrany při užívání vozidla. V dané věci však jde o odlišný případ motorového vozidla, které se střetlo na přechodu pro chodce s chodkyní. Je skutečností, že sama poškozená do pravé strany vozidla narazila, nicméně byla odhozena na pravý přední roh přívěsu, kde se nacházel stavební materiál, a v důsledku toho utrpěla zranění neslučitelná se životem. Sama tato okolnost (jednání poškozené) není natolik významná, aby negovala zmíněné porušení důležité povinnosti obviněným jako řidičem, který při vědomí pohybu s plně naloženým přívěsem si měl počínat o to obezřetněji, jak bylo shora vysvětleno.

Není pochyb o spoluzavinění poškozené D. B., jež svým vběhnutím na přechod, aniž by se přesvědčila o situaci za autobusem, porušila ustanovení § 54 odst. 3 zákona o silničním provozu, v té části, kde se hovoří o tom, že chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce bezprostředně před blížícím se vozidlem a jednala v rozporu s konkrétním i obecným ustanovením § 4 písm. a), b) zákona o silničním provozu, a to chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, a dodržovat pravidla silničního provozu. Nicméně její podíl byl mnohem menší, neboť vběhla na přechod pro chodce v situaci, kdy v opačném směru přecházel chodec, kterému dával autobus přednost (mylně předpokládala, že se tak zachová i případné vozidlo v druhém, pravém jízdním pruhu) a ona svým vběhnutím ohrozila sebe, případně osádku autobusu, pokud by ten byl nucen prudce zastavit, přesto však jde o porušení mnohem méně podstatné, byť by bez něj nedošlo k popsanému následku. Nejde tak o situaci, kdy neočekávaně vstoupí do jízdní dráhy chodec mimo přechod (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 424/2016), ale právě o dopravní situaci na přechodu pro chodce. Přechodu pro chodce jako místu na pozemní komunikaci určenému pro přecházení chodců a vyznačenému příslušnou dopravní značkou totiž musí řidič vozidla věnovat za každých okolností zvýšenou pozornost, což platí zejména v případech, kdy situace v silničním provozu není přehledná. V této věci však nejde o to, že rozhodující příčinnou smrti poškozené D. B. by bylo snad její neuvážené a náhlé vběhnutí na přechod pro chodce (za autobusem také vběhla „naslepo“), ale to, že obviněný se přiblížil k přechodu pro chodce vozidlem v takové rychlosti a se soupravou obsahující stavební materiál na přívěsném vozíku, že objektivně nemohl reagovat na pohyb poškozené, ale jen proto, že náležitě nevyhodnotil dopravní situaci. Přechod pro chodce je místem, kde tito obzvláště zranitelní účastníci provozu na pozemních komunikacích požívají zvláštní ochrany (byť i zde pro ně platí pravidla, která poškozená porušila), neboť jde o jejich jedinou možnost, jak v určitém okruhu od něj legálně a bez obav překonat pozemní komunikaci s provozem silničních vozidel, čemuž musí bezpodmínečně řidiči těchto vozidel věnovat náležitou pozornost, obzvláště v situaci, k jaké se schylovalo při přiblížení obviněného ke zmíněnému přechodu. Míra spoluzavinění poškozené jako chodce, který vběhne na přechod pro chodce, doufaje, že stihne využít situace, kdy je dávána přednost protijdoucími chodci, tedy vstup do prostoru, kde je namístě pohyb chodců předpokládat či očekávat, pak je nezbytné posoudit na řádově nižší úrovni, než zavinění obviněného, pohybujícího se jako řidič motorového vozidla s plně naloženým přívěsným vozíkem. Rozhodující příčinou z hlediska gradace příčinné souvislosti a vzniku fatálního následku bylo porušení povinností řidiče ze strany obviněného shora popsaným způsobem.

Pokud jde o otázku zachování potřebné míry opatrnosti, tak jak soud prvního stupně (bod 12), tak odvolací soud (str. 3 i.f. a 4 1. odstavec) se jí v potřebném a dostatečném rozsahu zabývaly. V posuzované věci musel obviněný jako zkušený řidič vědět (navíc se zde nepohyboval poprvé, ale pravidelně), že pokud v konkrétním místě před přechodem pro chodce na vícepruhové silnici nemá dostatečný rozhled, tak je povinen přiměřeně situaci rychlost jízdy včas snížit, a to i případně velmi výrazně pod nejvyšší povolenou rychlost, popř. vozidlo před přechodem pro chodce zcela zastavit tak, aby neohrozil chodce přecházející přechod pro chodce. Tyto jeho povinnosti mu ostatně vyplývají z opakovaně citovaných příslušných ustanovení zákona o silničním provozu.

Byl tak napadeným rozhodnutím (a jemu předcházejícímu rozhodnutí soudu prvního stupně) učiněn správný hmotněprávní závěr, že jednáním obviněného došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, když jeho nepřiměřeně vysoká rychlost a včasné nepřizpůsobení jízdy dopravní situaci v místě přechodu pro chodce, bylo rozhodující příčinou vzniku následku spočívajícího v usmrcení poškozené.

Je tak možno uzavřít, že dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné a z těchto důvodu bylo dovolání postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 2. 2019

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu


Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal