Rozhodnutí NS

25 Cdo 2232/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/27/2020
Spisová značka:25 Cdo 2232/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.2232.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Advokacie
Náhrada škody
Dotčené předpisy:§ 16 předpisu č. 85/1996Sb.
§ 24 předpisu č. 85/1996Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 2232/2019-441


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: P. S., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Jakubem Trčkou, advokátem se sídlem Spálená 92/21, Praha 1, proti žalované: B. Š., IČO XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Michalem Steinerem, advokátem se sídlem Platnéřská 88/9, Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Nové Město, Praha 1, zastoupená JUDr. Danielou Maršálkovou, advokátkou se sídlem Bílkova 132/4, Praha 1, o zaplacení 974.622 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 181/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2019, č. j. 72 Co 354/2018-399, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.149 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Michala Steinera, advokáta se sídlem Platnéřská 88/9, Praha 1.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.149 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Daniely Maršálkové, advokátky se sídlem Bílkova 132/4, Praha 1.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) odmítl dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2019, č. j. 72 Co 354/2018-399, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 4. 2018, č. j. 21 C 181/2016-319, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 974.622 Kč s příslušenstvím, neboť dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Dovolatel zpochybňuje především správnost závěru odvolacího soudu o absenci vztahu příčinné souvislosti mezi pochybením žalované při výkonu advokacie, jehož důsledkem byl žalobce pravomocným směnečným platebním rozkazem zavázán zaplatit třetí osobě částku 426.677 Kč s příslušenstvím, a škodou, jež žalobci vznikla následným prodejem jeho nemovitostí o celkové tržní hodnotě 1.900.000 Kč ve veřejné dražbě v rámci exekuce. Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514).

Odvolací soud při zkoumání příčinného vztahu mezi pochybením žalované, jež nepodala řádné námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, a žalobcem vymezenou škodou, představující rozdíl mezi obvyklou cenou prodaných nemovitostí a částkou uhrazenou hypoteční bance (zástavnímu věřiteli), označil za skutečnost, jež tvoří bezprostřední příčinu takové majetkové újmy dovolatele, jeho nečinnost po právní moci rozhodnutí ukládajícího mu platební povinnost. Tento závěr odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, reprezentované zejména rozsudkem ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514. K tomu lze jen doplnit, že pochybení žalované sice vedlo k založení povinnosti žalobce plnit dluh, který neměl (škoda ve výši odpovídající částce uložené mu směnečným platebním rozkazem k zaplacení ostatně byla žalobci uhrazena zčásti vedlejší účastnicí, zčásti žalovanou), ovšem požaduje-li žalobce na náhradě škody obvyklou (tržní) hodnotu své nemovitosti, která byla prodána v exekuci (po odečtení částky vyplacené jeho zástavnímu věřiteli), je zřejmé, že jde o snížení jeho majetkového stavu, které je přímým důsledkem exekuce, vedené pro nesplnění povinnosti, uložené mu exekučním titulem. I když průběh a výsledek exekuce má jistý prvopočátek v pochybení žalované vedoucím k vydání pro žalobce nepříznivého vykonatelného rozhodnutí, postižení jeho nemovitostí v exekuci a jejich prodej se odvíjí od dalších, relativně samostatných skutečností, které nastaly nezávisle na prvotní škodné události, proto je správný závěr odvolacího soudu, že pověřením k vedení exekuce došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi pochybením žalované a nepříznivými dopady do majetkové sféry žalobce. Soudní praxe i právnická literatura v této souvislosti rozlišuje tzv. faktickou (přirozenou) kauzalitu od kauzality právní, neboť ne všechny (zejména fyzikální) příčiny jsou významné z hlediska právního pojetí příčinné souvislosti. Právní kauzalita (někdy nazývaná též přičitatelnost) není neomezená a je užší než kauzalita faktická (Tichý, L., Hrádek, J.: Deliktní právo, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2017, s. 140, bod 245).

Rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s dovolatelem odkazovanými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1045/2010, a ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2533/2007, potažmo usnesením téhož soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3390/2016, neboť se týkají skutkově odlišných případů, přičemž byla-li v nich k problematice příčinné souvislosti vyslovena určitá obecná východiska, citovaná v podaném dovolání, nelze dovodit, že by s nimi bylo napadené rozhodnutí v rozporu. Vzhledem k tomu, že již z tohoto důvodu musí být dovolání odmítnuto, bylo nadbytečné zabývat se dalšími námitkami dovolatele, směřujícími především k posouzení otázky výše škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná a vedlejší účastnice mají každá proti žalobci právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 12.220 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobce, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy po zaokrouhlení 15.149 Kč. Zbývá doplnit, že dovolací soud neshledal důvody k nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšným účastníkům podle § 150 o. s. ř., jak učinil soud prvního stupně, neboť tento postup je jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), zejména v dovolacím řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu