Rozhodnutí NS

29 ICdo 58/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/30/2020
Spisová značka:29 ICdo 58/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.58.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Insolvenční řízení
Incidenční spory
Odporovatelnost
Darování
Úpadek
Dokazování
Řízení u odvolacího soudu
Závaznost rozsudku
Předběžná otázka
Dotčené předpisy:§ 3 IZ.
§ 240 IZ.
§ 133 o. s. ř.
§ 135 o. s. ř.
§ 205a o. s. ř.
§ 212a odst. 3 o. s. ř.
§ 213 odst. 5 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
MSPH 88 INS XY
188 ICm XY
29 ICdo 58/2019-187


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Mgr. Ivo Tichovského, se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, PSČ 710 00, jako insolvenčního správce dlužníka J. S., zastoupeného Mgr. Davidem Cagašem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, PSČ 710 00, proti žalovanému D. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Markem Šimákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1682/15, PSČ 110 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 188 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. S., narozeného XY, trvale bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2019, č. j. 188 ICm XY, 103 VSPH XY (MSPH 88 INS XY), takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Rozsudkem ze dne 18. října 2017, č. j. 188 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“), zamítl žalobu, jíž se žalobce (Mgr. Ivo Tichovský, jako insolvenční správce dlužníka J. S.) domáhal určení, že právní úkony dlužníka spočívající ve vyplacení darů dne 7. září 2009 ve výši 10 000 000 Kč, dne 22. prosince 2009 ve výši 2 000 000 Kč, dne 10. března 2010 ve výši 2 000 000 Kč, dne 5. května 2010 ve výši 600 000 Kč, dne 28. května 2010 ve výši 500 000 Kč, dne 12. října 2010 ve výši 200 000 Kč, dne 26. července 2011 ve výši 1 000 000 Kč, dne 10. srpna 2011 ve výši 5 000 Kč a dne 14. listopadu 2011 ve výši 4 900 Kč jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod I. výroku), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném (D. S.) vydání částky 16 309 900 Kč do majetkové podstaty dlužníka (bod II. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).

Insolvenční soud předeslal, že odpůrčí žaloba byla podána včas osobou aktivně k tomu legitimovanou. Cituje § 3 odst. 1 a 4, § 235 odst. 1 a § 240 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), insolvenční soud konstatoval, že všechny sporné platby byly dary bez jakékoli protihodnoty provedené ve lhůtě 3 let před zahájením insolvenčního řízení, a to ve prospěch osoby dlužníku blízké. Protože se tak mělo za to, že sporné platby byly učiněny v době, kdy dlužník byl v úpadku, zabýval se otázkou, zda se žalovanému podařilo vyvrátit domněnku úpadku.

Dospěl k závěru, že z data splatnosti (24. listopadu 2011) pohledávky Ravileta Estates s. r. o. (dále jen „společnost R“) a dat splatností (od 31. března 2011 do 15. listopadu 2012) pohledávek dalších věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení dlužníka jednoznačně vyplývá, že v době poskytnutí darů žalovanému neměl dlužník více věřitelů se splatnými pohledávkami a nebyla tak prokázána mnohost věřitelů, jež je pojmovým znakem úpadku jak ve formě platební neschopnosti, tak ve formě předlužení. Právní domněnku existence úpadku dlužníka v době poskytnutí darů měl tímto za vyvrácenou.

Dále insolvenční soud posuzoval, zda sporné platby mohly být právními úkony, které vedly k dlužníkovu úpadku. Vycházeje z daňových přiznání za roky 2009 a 2010 a výpovědí svědků ohledně hodnoty majetku dlužníka, měl za prokázané, že takovými úkony nemohly být. Podle insolvenčního soudu bylo zřejmé, že dlužník disponoval v rozhodné době dostatečným majetkem, který mu poskytnutí darů umožňoval, a to aniž by tím byla ohrožena schopnost dlužníka hradit své závazky. K dlužníkovu úpadku vedla až skutečnost, že z titulu ručení neuhradil společnosti R, k jejímuž návrhu bylo zahájeno insolvenční řízení, pohledávku ve výši 264 000 000 Kč.

Pro tyto důvody se dále nezabýval otázkou, zda šlo o příležitostné dary v přiměřené výši. Další provedené důkazy nehodnotil pro nadbytečnost. K důkazům ohledně trestné činnosti dlužníka uvedl, že ze samotné skutečnosti, že se dlužník dopustil ve vztahu ke společnosti R trestného činu, nebylo možné vyvodit, že veškeré finanční prostředky pocházely z trestné činnosti dlužníka, což ostatně žalobce ani netvrdil. Tuto skutečnost tedy nebylo možno odůvodněně dát do souvislosti s otázkou existence úpadku v době učinění sporných plateb.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl (první výrok). Současně zavázal žalovaného k zaplacení náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů žalobci (druhý výrok) a k zaplacení soudního poplatku státu (třetí výrok).

Odvolací soud – cituje § 7, § 239 odst. 1 první větu a odst. 3 a 4 a § 240 insolvenčního zákona – nejprve předeslal, že úprava neúčinnosti právních úkonů, které byly učiněny „bez přiměřeného protiplnění“, má své ekonomické i právní východisko v porovnání ekvivalentnosti plnění, které dlužník (na základě právního úkonu) obdržel za jím poskytnuté plnění. Jestliže je takové (dlužníkem obdržené) plnění rovnocenné, tedy odpovídající, dlužník tím nezkracuje možnost uspokojení pohledávek svých věřitelů. Posouzení právního úkonu učiněného dlužníkem v rozhodné době vůči osobě blízké přitom není podmíněno tím, zda tato osoba věděla o tom, že v době učinění úkonu byl dlužník v úpadku, ani tím, že dlužník měl úmysl zpochybněným úkonem zkrátit uspokojení svých věřitelů. To, že žalovaný v době učinění sporných plateb případně nevěděl o nepříznivé majetkové situaci dlužníka, je skutečností (i kdyby byla prokázána), která není součástí skutkové podstaty neúčinného právního úkonu podle § 240 insolvenčního zákona, a není nutné ji prokazovat, neboť jde o skutečnost pro právní posouzení důvodnosti žaloby nerozhodnou. Jde-li o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké, pak se skutečnost, že úkon byl učiněn v době, kdy byl dlužník v úpadku, předpokládá (k tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2016, pod číslem 101, jež je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená níže – veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu). V takovém případě je na žalovaném, chce-li se odpůrčí žalobě ubránit, aby tvrdil a prokázal, že dlužník v době učinění napadených právních úkonů v úpadku nebyl.

Dále pak konstatoval, že v obdobné věci týkající se vyplacení částky 2 158 000 Kč dalšímu synovi dlužníka R. S. (dále jen „R. S.“) rozhodl rozsudkem ze dne 15. srpna 2018, č. j. 188 ICm XY, 102 VSPH XY (MSPH 88 INS XY), v němž zaujal stanovisko k okolnostem existence dlužníkova úpadku, resp. jeho závazků v době poskytnutých peněžních plateb R. S. od prosince 2009 do listopadu 2011. Závěry vyslovené ve zmíněném rozhodnutí sdílel i v této věci, neboť po doplnění dokazování v odvolacím řízení bylo zjištěno, že dlužník měl v roce 2009 závazky po lhůtě splatnosti, jak plynulo z rozvahy a přílohy účetní závěrky dlužníka za rok 2009. Žalovaný ve vyjádření k žalobě tvrdil, že byla naplněna toliko jedna podmínka úpadku dlužníka, a to „mnohost věřitelů, což vyplývalo ze samotné podstaty podnikání, kdy dlužník bez potíží hradil své závazky řádně a včas a měl dostatečné prostředky na pokrytí všech svých závazků.“

Odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel zejména z rozsudků Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2017, sp. zn. 4 To 21/2017, a Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2017, sp. zn. 49 T 2/2016 (dále jen „trestní rozsudky“). Nesdílel přitom námitky žalovaného, že jejich použití v projednávané věci představuje nepřípustnou novotu ve smyslu § 205a odst. 1 písm. f/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť v době rozhodování insolvenčního soudu (18. října 2017) nebyly ještě trestní rozsudky v právní moci, neboť odvolací trestní soud rozhodl až 9. listopadu 2017.

K tomu současně uvedl, že vycházel-li v projednávané věci insolvenční soud z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. srpna 2013, sp. zn. 5 To 47/2013, v němž byl učiněn závěr, že se dlužník dopustil zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zák.“) s ostatními obžalovanými s cílem obohatit obchodní společnosti, v nichž měli majetkovou účast, a prostřednictvím společností A. E. (aktuálně v likvidaci) [dále jen „společnost A“] a Poppy Trade, s. r. o. podvedli společnost R a byli zavázáni k náhradě škody ve výši 150 480 000 Kč s tím, že počátek této trestné činnosti dlužníka a spoluobžalovaných osob se datuje ke dni 8. července 2011, kdy vylákali od společnost R finanční prostředky ve výši 158 400 000 Kč, pak tento jeho závěr ve světle pozdějších trestních rozsudků neobstál.

Odvolací soud dospěl k závěru, že se žalovanému nepodařilo vyvrátit domněnku úpadku dlužníka v době provedení sporných plateb, přičemž nebylo lze prokázat, že dlužník v rozhodné době disponoval konkrétně označeným majetkem postačujícím k úhradě jeho splatných pohledávek převyšujících jeho závazky. Ukazatelé prokazující tuto schopnost, tj. vykázaná hodnota zásob, krátkodobých pohledávek a finančních prostředků v účetní závěrce za rok 2009, nemohou být spolehlivým měřítkem pro posouzení majetkové situace dlužníka, neboť šlo o fiktivně vytvořené hodnoty v rámci „letadla“ financovaného z cizích prostředků. V důsledku této skutečnosti nemohl být tímto ukazatelem ani daňový základ pro výpočet daně z příjmů dlužníka za roky 2009 a 2010, z něhož vycházel insolvenční soud, a žádná zjištění o majetkových poměrech dlužníka se nepodávají ani z výpovědi svědkyně L. Z. (dále jen „L. Z.“), účetní dlužníka. Věrohodnost výpovědi dlužníka a žalovaného je oslabena nejen příbuzenským poměrem těchto osob, ale i trestnou činností v prováděných obchodech. Za těchto okolností zamítl odvolací soud žalovaným navržené důkazy k jeho tvrzení, že dlužník měl toliko jediného věřitele, a to společnost Bohemia Profiinvest spol. s r. o. (dále jen „společnost B“), a to nejen s ohledem na skutečnost, že navržená svědkyně L. Z. a dlužník již byli vyslechnuti před insolvenčním soudem a že dlužník v insolvenčním řízení uvedl, že předložil veškeré účetnictví, ale zejména na skutečnost, že společnost B byla zapojena do fiktivních obchodů s dlužníkem v rámci „letadla“ a výsledky takového obchodování promítnuté do účetnictví společnosti B jen stěží mohou poskytnout věrohodné údaje. K tomu vzal v potaz i tvrzení žalovaného z vyjádření k žalobě, že dlužník měl více věřitelů.

Podle odvolacího soudu neobstál závěr insolvenčního soudu, že „nelze vyvodit, že veškeré finanční prostředky pocházely z trestné činnosti dlužníka“. Žalobce už v žalobě tvrdil, že dlužník byl v úpadku již v roce 2009, neboť „jím provozované podnikání je zatíženo trestnou činností, za níž byl pravomocně odsouzen a dle výkazů v účetnictví, kdy měl dosahovat zisku, lze dospět k závěru, že ziskové obchody byly fiktivní.“ Toto tvrzení bylo v souladu se zjištěními v citovaných trestních rozsudcích. Podle nich bylo možné činnost dlužníka a jím získané finanční prostředky hodnotit jako výnosy z trestné činnosti v době učinění sporných plateb. Věcné důsledky právního posouzení věci insolvenčním soudem by se fakticky rovnaly legalizaci výnosů z trestné činnosti dlužníka převedených na jeho rodinné příslušníky. Se zřetelem k tomu hodnotil odvolací soud jako účelovou obranu žalovaného, „že se jednalo o příležitostné dary v přiměřené výši ve smyslu § 241 odst. 4 písm. b/ insolvenčního zákona,“ jejichž zdrojem měly být zisky generované společností A, jež byly vyplaceny dlužníku a umožňovaly mu žít na vysoké životní úrovni. Tuto obranu žalovaný založil na tvrzení, že se dlužník trestné činnosti dopouštěl nikoli jako osoba samostatně výdělečně činná, ale jako fyzická osoba, která působila v rámci společností a které způsobily škodu. Z obsahu trestních rozsudků se ovšem podává, že dlužník jako fyzická osoba byl zapojen do obchodů v rámci vytvořeného „letadla“ od roku 2007 až do roku 2011, což bylo období, v nichž učinil právní úkony v podobě sporných plateb.

Výslovně proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení dovolacím soudem dosud nevyřešené otázky procesního práva a že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek insolvenčního soudu potvrzuje, popřípadě aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Konkrétně formuluje následující otázky:

1/ Zda v případě, kdy účastník sporného civilního řízení v řízení před soudem prvního stupně zmíní určitou skutečnost pouze okrajově a následně na této skutečnosti vystaví svou stěžejní argumentaci v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že je touto skutečností dotčen skutkový základ věci, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, tato skutečnost v odvolacím řízení v režimu neúplné apelace představuje tzv. novotu podle § 205a o. s. ř. (tzn. skutečnost, která nebyla v řízení před soudem prvního stupně uplatněna).

2/ Zda může odvolací soud ve sporném civilním řízení v režimu neúplné apelace přihlédnout k nové skutečnosti uplatněné účastníkem v odvolacím řízení, ačkoliv tato skutečnost měla existovat nejen v době řízení před soudem prvního stupně, ale dokonce ještě před jeho zahájením.

3/ Zda může civilní soud ve sporném řízení vycházet z pravomocného trestního rozhodnutí vydaného v trestním řízení, jehož nebyl účastník sporného řízení účastníkem a neměl v něm možnost skutkově a právně argumentovat, aniž by byly dané skutečnosti obsažené ve výroku trestního rozhodnutí a v jeho odůvodnění ve sporném civilním řízení předmětem dokazování.

4/ Zda může odvolací soud ve sporném civilním řízení přihlédnout k novému důkazu, který nebyl žádným z účastníků uplatněn, a to v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že řízení v této věci bylo zahájeno před 1. lednem 2014) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že ve výkladu § 240 insolvenčního zákona a § 135 a § 205a o. s. ř. je napadený rozsudek v souladu s níže uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v těchto závěrech:

1/ Podmínky odporovatelnosti ve smyslu § 240 insolvenčního zákona se posuzují ke dni vzniku právního úkonu (právního jednání); ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další dostatečný majetek k uspokojení věřitelů (v jejichž prospěch se insolvenční neúčinnost vyslovuje) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněný pod číslem 106/2016 Sbírky soudních rozhodní a stanovisek (dále jen „R 106/2016“); obdobně k výkladu § 241 insolvenčního zákona viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo 72/2014].

2/ K naplnění skutkové podstaty neúčinnosti právního úkonu podle § 240 insolvenčního zákona se nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu v úpadku (nebo že tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku). Jde-li o úkon činěný ve prospěch osoby dlužníku blízké, pak se skutečnost, že úkon byl učiněn v době, kdy byl dlužník v úpadku, předpokládá. V takovém případě je na žalovaném, chce-li se odpůrčí žalobě ubránit, aby tvrdil a prokázal, že dlužník v době uzavření darovací smlouvy nebyl v úpadku. Viz rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 17/2013, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil i v R 106/2016 a v rozsudku ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 307/2014, uveřejněném pod číslem 64/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 64/2017“).

3/ K vyvrácení domněnky úpadku ve smyslu § 240 odst. 2 insolvenčního zákona se požaduje průkaz toho, že dlužník v době, kdy učinil odporovaný právní úkon, nebyl (objektivně vzato) ani v úpadku ve formě platební neschopnosti ani v úpadku ve formě předlužení (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 106/2016, či závěry přijaté při výkladu § 241 odst. 2 insolvenčního zákona v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 86/2016, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2020, pod číslem 8).

4/ V rozsudku ze dne 28. února 2019, sen. zn. 29 ICdo 112/2016, Nejvyšší soud doplnil, že je možné, aby se žalovaný ve sporu o odpůrčí žalobě insolvenčního správce na vyslovení neúčinnosti právního úkonu bez přiměřeného protiplnění bránil tvrzením, že dlužník nebyl v úpadku ve formě platební neschopnosti (§ 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona), protože měl k okamžiku vzniku právního úkonu (viz R 106/2016 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2019, pod číslem 33) dostatek majetku. To však za podmínky, že tento majetek byl dlužník schopen využít k úhradě pohledávek svých věřitelů, které byly více jak 30 dní po lhůtě splatnosti. Bez této podmínky není obrana použitelná. Jinak řečeno, žalovaný se může bránit důsledkům domněnky platební neschopnosti dlužníka k okamžiku vzniku sporného právního úkonu obdobně jako dlužník v insolvenčním řízení věřitelskému insolvenčnímu návrhu. Existence dalšího majetku dlužníka je spojena s otázkou úpadku dlužníka v okamžiku, kdy sporný právní úkon učinil (§ 240 odst. 2 insolvenčního zákona); nejde o faktor zkoumaný v rámci přiměřenosti protiplnění (protiplnění je poměřováno § 240 odst. 1 insolvenčního zákona; srov. i R 64/2017). Povinnost tvrzení a povinnost důkazní je v takovém případě na žalovaném; ten musí tvrdit a prokázat, že dlužník měl v rozhodné době majetek využitelný k úhradě pohledávek věřitelů, jež byly v té době více jak 30 dní po lhůtě splatnosti; tedy prokázat, že dlužník nebyl v úpadku. Insolvenčního správce netíží povinnost tvrzení ani povinnost důkazní o neexistenci takového majetku, neboť domněnku platební neschopnosti musí vyvrátit žalovaný. Vzhledem k tomu, že sporný civilní proces ovládá zásada projednací, soud sám tyto skutečnosti nezkoumá. K tomu srov. obdobně opět i rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 86/2016.

5/ V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v § 133 o. s. ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i velmi závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka vyvrácena, soud musí mít podle § 133 o. s. ř. tuto skutečnost za prokázanou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sen. zn. 29 ICdo 21/2016, a v něm shrnutou rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu ohledně vyvracení domněnek). K možnosti prokazování negativních skutečností srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2014, sp. zn. 22 Cdo 3542/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, k jejichž závěrům se Nejvyšší soud přihlásil (mimo jiné) i v rozsudku ze dne 29. srpna 2019, sen. zn. 29 ICdo 149/2017, uveřejněném pod číslem 50/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

6/ Ve věcech, v nichž je odvolací řízení ovládáno zásadou neúplné apelace, platí, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou způsobilým odvolacím důvodem jen v případech uvedených v § 205a odst. 1 o. s. ř., že jiní účastníci než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v § 205a o. s. ř. nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle § 205a odst. 1 o. s. ř. (§ 211a o. s. ř.), že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s § 205a nebo § 211a o. s. ř. (§ 213 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. března 2005), a že k přípustným novým skutečnostem a důkazům smí odvolací soud přihlédnout, jen když byly uplatněny (§ 212a odst. 3 o. s. ř.). K tomu srov. již důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2005, pod číslem 18.

7/ Nejde o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 205a odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), jestliže pomocí skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Skutečnosti a důkazy, o nichž se účastník dozvěděl až po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně a které nastaly (vznikly) před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze uplatnit v odvolání nebo za odvolacího řízení, ale pouze žalobou na obnovu řízení. Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2003, pod číslem 175.

8/ Již v rozsudku ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, uveřejněném pod číslem 27/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska § 205a odst. 1 o. s. ř. nové, je rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo.

9/ Soud je v občanském soudním řízení vázán vždy rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Soud je vázán pouze výrokem (nikoli odůvodněním) trestního rozsudku. Z výroku o vině je pak nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí o náhradě škody. K tomu viz již zprávu o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jímž předcházelo adhezní řízení, ze dne 24. října 1979, sp. zn. Cpj 35/78, jež byla projednána a vzata na vědomí plénem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 5. prosince 1979, sp. zn. Pls 2/79, a uveřejněna pod číslem 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 22/1979“). Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 140/2018 (vydané v paralelním sporu vedeném o odpůrčí žalobě proti R. S. k jeho dovolání).

10/ Ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. tím, že vyjadřuje přímou vázanost soudu v občanském soudním řízení rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu, vyjadřuje skutečnost, že o uvedených věcech smí rozhodovat jen k tomu příslušný orgán a tím také vlastně vyslovuje zákaz prejudiciálního řešení těchto otázek jiným procesním soudem. K tomu srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 1999, sp. zn. 21 Cdo 1086/98.

V poměrech projednávané věci tak odvolací soud nevybočil z ustálených judikatorních závěrů, když uzavřel, že bylo na dovolateli jakožto osobě dlužníku blízké, aby vyvrátil domněnku úpadku dlužníka v době učinění sporných plateb. Žalobci stačilo tvrdit a prokázat, že dovolatel je synem dlužníka, tedy že je osobou dlužníku blízkou, čímž byla naplněna domněnka dle § 240 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona.

Insolvenční soud dospěl na základě skutečností zjištěných z přihlášek pohledávek a z daňových přiznání k závěru, že dlužník v rozhodné době nebyl v úpadku. Na to reagoval žalobce v odvolání s tím, že svou argumentaci opřel o trestní rozsudky, které nabyly právní moci až po rozhodnutí insolvenčního soudu, jimiž zpochybňoval především závěry insolvenčního soudu ohledně toho, že dlužník měl v rozhodné době dostatek majetku. Současně žalobce tvrdil, že dlužníkův majetek byl získán trestnou činností, a také zdůraznil, že dlužník měl díky trestné činnosti v rozhodné době více věřitelů, kteří měli stamilionové pohledávky za dlužníkem (společnosti Fynerdale Holdings B. V. a LAUDIBLE TRADING LIMITED).

Dovolatelova obrana spočívající v tom, že dlužník neměl v rozhodné době více věřitelů a tedy nebyl v úpadku (přestože sám původně ve vyjádření k žalobě tvrdil, že dlužník měl více věřitelů), byla nedostatečná i bez závěrů trestních rozsudků. Zjištění, že až v době po provedení sporných plateb měl dlužník splatné pohledávky, které byly přihlášeny do insolvenčního řízení, nevyvrací domněnku úpadku v období od 7. září 2009 do 14. listopadu 2011. Ničeho totiž o daném období nevypovídá a vede pouze k nejisté pochybnosti o stavu úpadku dlužníka v té době. To však samo o sobě pro vyvrácení domněnky není dostačující.

Relevantní obranou tak byla pouze tvrzení a důkazy o existenci dostatečného majetku dlužníka. Ta však byla vyvrácena zjištěními z trestních rozsudků, resp. přímo z jejich skutkových vět ve výrocích, z nichž navíc plynula i existence více věřitelů se závazky ve stamilionových výších více jak 30 dní po splatnosti, které nebyl dlužník zjevně schopen hradit. Stejně tak z nich ve spojení se závěry z rozvahy a účetní závěrky (k tomu viz níže) plynulo předlužení (pozdějšího) dlužníka. Jinak řečeno, trestními rozsudky byla znevěrohodněna skutková zjištění ohledně dostatečných příjmů dlužníka v rozhodné době, resp. obecně všechna skutková zjištění plynoucí z účetních dokladů.

Námitky směřující k tomu, že trestní rozsudky byly nepřípustnými tzv. novotami v odvolacím řízení, nejsou na místě.

Trestní rozsudky (a skutková zjištění z nich převzatá) byly podle Nejvyššího soudu důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, a měla jimi být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí insolvenčního soudu, a současně nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí insolvenčního soudu.

Především v souladu s § 205a odst. 1 písm. c/ ve spojení s § 212a odst. 3 a § 213 odst. 5 o. s. ř. šlo o důkazní návrhy, jimiž žalobce zpochybňoval důkazní prostředky a skutková zjištění ohledně existence majetku dlužníka v rozhodné době, tedy zpochybňoval daňová přiznání za roky 2009 a 2010 a z nich zjištěné základy (zisk dlužníka) pro výpočet daně z příjmu, které insolvenční soud bral za dostatečné pro vyvrácení domněnky úpadku, resp. toho, že sporné platby vedly k úpadku. Žalobce totiž tvrdil a trestními rozsudky prokazoval, že zjištěný majetek dlužník nabyl trestnou činností a údaje v daňových přiznáních jsou fiktivní. Také tím vyvracel důkazní prostředky a skutková zjištění o tom, že dlužník neměl více věřitelů ve smyslu § 3 insolvenčního zákona, k čemuž dospěl insolvenční soud.

Zároveň šlo v souladu s § 205a odst. 1 písm. f/ ve spojení s § 212a odst. 3 a § 213 odst. 5 o. s. ř. o nové skutečnosti, jež nastaly po rozhodnutí insolvenčního soudu. Dovolatel se mýlí, pokud má za to, že žalobce tím prokazoval úpadek v době provedení sporných plateb, resp. že tím prokazoval skutkové okolnosti, jež nastaly dlouho před vydáním trestních rozsudků a byly již známy před zahájením řízení. Žalobce totiž (kromě jiného) v odvolání tvrdil, že trestními rozsudky prokazuje, že v době provedení sporných plateb dlužník páchal trestnou činnost, za kterou byl odsouzen až trestními rozsudky. To byla nová skutečnost nastalá po rozhodnutí insolvenčního soudu. Pouze trestní soud totiž mohl posoudit, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, přičemž těmito závěry jsou civilní soudy vázány (viz § 135 o. s. ř. a R 22/1979 či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1086/98). I kdyby totiž žalobce tvrdil, že dlužník činil ve skutkové větě trestních rozsudků specifikovaná jednání, nemohl by ani insolvenční soud ani soud odvolací v tomto případě jako předběžnou otázku posoudit otázku trestnosti takového jednání.

Odvolací soud tedy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu provedl k důkazu trestní rozsudky a své právní úvahy opřel o skutková zjištění z nich plynoucí. Pro jeho závěry plně postačovaly výroky trestní rozsudků (zejména skutková věta) spolu s tím, kdo dané trestné činy spáchal. Skutečnost, že k vysvětlení trestné činnosti dlužníka použil i část odůvodnění trestních rozsudků v poměrech projednávané věci na tomto závěru nic nemění. Odvolací soud dále přiléhavě poznamenal, že nelze akceptovat argumentaci obhajující ve své podstatě legalizaci výnosů z trestné činnosti.

Argumentuje-li dovolatel závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 8. března 2012, sp. zn. I. ÚS 1424/09, pak přehlíží, že Ústavní soud v něm přitakal R 22/1979. Navíc v poměrech dané věci je poukaz dovolatele na tento nález nepřípadný již proto, že žalobce ve vztahu k žalovanému neuplatňuje nárok na náhradu škody, nýbrž se domáhá vyslovení neúčinnosti sporných plateb a zaplacení těchto částek do majetkové podstaty dlužníka (k tomu srov. ostatně shodně již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 140/2018). Proto je lhostejné, že dovolatel nebyl účastníkem zmíněného trestního řízení, neboť zde nebyla řešena jeho odpovědnost za škodu, ale úpadek dlužníka. Ze stejných důvodů nejsou na místě poukazy na závěry Nejvyššího soudu obsažené v usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 23 Cdo 1264/2013 a rozsudku ze dne 16. července 2014, sp. zn. 28 Cdo 273/2014.

Uvedené lze shrnout tak, že žádná z dovolatelem předložených otázek není otázkou neřešenou, a současně jde o otázky, jež odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní judikatorní praxí dovolacího soudu.

Závěrem Nejvyšší soud ve vztahu k otázce ad 4/ dodává, že zjevně neobstojí námitka dovolatele ohledně rozvahy a přílohy účetní závěrky dlužníka za rok 2009. Jde totiž o přílohy daňového přiznání za rok 2009. To k důkazu ale navrhl sám dovolatel na č. l. 52 p. v. Tyto listiny jsou nadto součástí „účetnictví“ dlužníka, které taktéž sám dovolatel opakovaně navrhl k důkazu (naposledy na jednání u odvolacího soudu, jak plyne z č. l. 135). Proto odvolacímu soudu ničeho nebránilo v provedení důkazu těmito listinami.

Konečně dovolacími námitkami zpochybňujícími hodnocení důkazů a skutková zjištění (podle nichž zejména odvolací soud chybně hodnotil předmětné listiny a že odvolací soud z trestních rozsudků bez dalšího učinil závěr o existenci úpadku dlužníka již v době provedení sporných plateb), dovolatel (posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Podle obsahu spisu však žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

S ohledem na to, že Nejvyšší soud dovolání nevyhověl, stal se bezpředmětným i návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 6. 2020


Mgr. Milan Polášek
předseda senátu