Rozhodnutí NS

33 Cdo 3560/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/24/2019
Spisová značka:33 Cdo 3560/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.3560.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 238 o. s. ř.
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 3560/2018-192


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně LIOVA GROUP s. r. o., se sídlem Ostrava - Hulváky, Sokola Tůmy 1099/1, identifikační číslo osoby 29224462, zastoupené JUDr. Pavlem Holubem, advokátem se sídlem Brno, Kopečná 940/14, proti žalovanému H. K., bytem XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Hofrichterem, advokátem se sídlem Brno, Josefská 504/8, o 90.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 253 C 24/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2018, č. j. 15 Co 3/2018-172, takto:

      I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 050 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Holuba, advokáta.


Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem ze dne 24. 4. 2018, č. j. 15 Co 3/2018-172, Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 26. 10. 2017, č. j. 253 C 24/2015-156, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že povinnost žalovaného k úhradě žalobou požadované částky vyplývá ze závazkového právního vztahu založeného smlouvou o půjčce (§ 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“); skutková verze žalovaného, že dotyčné peněžní prostředky představovaly zálohu zprostředkovatelské odměny, nebyla prokázána.

Dovolání, jímž žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).

Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, podle něhož žalobkyně 23. 5. 2012 zaslala na účet žalovaného částku 90 000 Kč (platbu označila jako „Kočí půjčka“), což vypovídá o účelu jejího zaslání, přičemž právní důvod poukázání uvedené částky jako půjčky dovodil i z dalších provedených důkazů - svědeckých výpovědí. Nepřímo jej potvrzuje též skutečnost, že žalovaný proti písemné výzvě k vrácení půjčky nijak nebrojil. Procesní obranu, že se jednalo o plnění ze zprostředkovatelské smlouvy, odvolací soud označil jako nejednotnou; žalovaný ke svému tvrzení neoznačil žádný důkaz – neprokázal, že částka 90. 000 Kč byla sjednanou provizí za vyjednání vyšších slev leasingu.

Námitky žalovaného uplatněné v dovolání nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud uzavřel, že žalobkyně má na vrácení předmětu půjčky právo (§ 657, § 563 obč. zák.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu. Odvolací soud rozhodl poté, co zjistil, že účastníci uzavřeli ústní smlouvu o půjčce, na jejímž základě žalobkyně bezhotovostně předala 90 000 Kč žalovanému, který se zavázal – aniž byla dohodnuta doba splnění – peněžní částku vrátit. Prosazuje-li žalovaný oproti uvedenému, že z provedeného dokazování existence smlouvy a předání peněz nevyplývají, přehlíží, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Lze uzavřít, že předloženou argumentací se žalovaný domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, podle níž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, za takovou dovolatel považuje otázku, „která ze stran sporu je povinna splnit povinnost tvrzení a povinnost důkazní při sporech ze smluv o půjčce (zápůjčce) a v jakém okamžiku je možné tyto povinnosti přenést na stranu žalovanou.“ Napadené rozhodnutí totiž na vyřešení uvedené otázky nezávisí, jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně jako věřitelka své tvrzení o sjednání půjčky dostatečně prokázala. Z ničeho nevyplývá, že by soud v průběhu řízení procesní povinnost prokazovat uzavření smlouvy o půjčce přenášel na žalovaného. Ten byl vyzván, aby prokázal své tvrzení, že v případě platby částky 90 000 Kč šlo o provizi za zprostředkování slev leasingu, což nelze ztotožňovat s přenášením důkazního břemene ohledně uzavření smlouvy o půjčce z věřitele na dlužníka.

Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).

Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně „v celém jeho rozsahu,“ tj. i v části týkající se výroku o nákladech odvolacího řízení, proti němuž však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání přípustné není.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

          Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně dne 24. 4. 2019


JUDr. Václav Duda
předseda senátu