Rozhodnutí NS

32 Cdo 589/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/27/2019
Spisová značka:32 Cdo 589/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.589.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Přistoupení do řízení
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 238a o. s. ř.
§ 92 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 589/2018-269


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobce J. P., narozeného XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, proti žalovanému Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby 42196451, zastoupenému JUDr. Romanem Poláškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, o zaplacení částky 5 301 268 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Cm 107/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2017, č. j. 7 Cmo 145/2017-237, takto:


Dovolání se odmítá.


Odůvodnění:


Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 29. 3. 2017, č. j. 21 Cm 107/2009-225, kterým Krajský soud v Ostravě rozhodl, že se nepřipouští přistoupení České republiky – Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem v Brně, třída Kapitána Jaroše 1926/7, identifikační číslo osoby 65349423 (dále jen „ÚOHS“), do řízení jako dalšího účastníka na straně žalovaného. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí především tím, že v případě připuštění přistoupení by ve vztahu k přistoupivšímu účastníku založil nedostatek své věcné příslušnosti a též tím, že připuštění přistoupení by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení pro odlišnost skutečností rozhodných pro posouzení nároku na náhradu škody za nesprávný úřední postup od skutečností podstatných pro posouzení nároku na náhradu škody vzniklé znemožněním smluvně ujednané podnikatelské činnosti žalovaným.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 238a a též z § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí se týkalo přistoupení dalšího účastníka do řízení podle § 92 o. s. ř. a že „závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, eventuálně je na místě, aby dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak“. Namítá nesprávné právní posouzení věci a navrhuje zrušení napadeného usnesení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1, 7 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238a je dovolání dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2).

Dovolatel se mýlí, domnívá-li se, že je dovolání přípustné podle § 238a o. s. ř. Toto ustanovení zakládá přípustnost dovolání proti tam vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu procesní povahy, jež byla vydána v průběhu odvolacího řízení, aniž by jimi odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně o téže otázce. O takové usnesení v posuzované věci nejde, neboť odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým nebylo připuštěno přistoupení dalšího účastníka do řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5450/2017).

Oproti přesvědčení dovolatele není dovolání přípustné ani podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky „zda je podle § 92 o. s. ř. přípustné přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované v případě náhrady škody vycházející z totožné škodní události i v příčinné souvislosti s ní vzniklé škody na úkor žalobce, jestliže jen povaha osob žalovaných zakládá různou věcnou příslušnost“, kterou považuje za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, neboť podle něj na projednávanou věc nedopadají závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněném pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 9/2002“), případně spatřuje přípustnost dovolání v tom, že tato otázka by měla být v projednávané věci dovolacím posouzena jinak než v R 9/2002. Dovolatel namítá, že povolením přistoupením ÚOHS do řízení by nebyl založen nedostatek věcné příslušnosti přistupujícího účastníka, neboť by bylo vedeno společné řízení o nároku na náhradu škody a žádné ustanovení občanského soudního řádu pro tento případ výslovně nevylučuje vedení společného řízení, a že případná kolize příslušnosti okresního a krajského soudu není překážkou pro vedení společného řízení u krajského soudu, neboť se jedná o „vyšší soud“ způsobilý projednat i věc náležející do věcné příslušnosti okresního soudu.

Závěry obsažené v R 9/2002, z nichž správně vycházely soudy obou stupňů, tvoří ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle které soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) jestliže ten, kdo má do řízení přistoupit, nemá způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.), jestliže by tím ve vztahu k přistoupivšímu účastníku založil nedostatek své pravomoci (§ 7 o. s. ř.), věcné příslušnosti (§ 9 o. s. ř.) nebo překážku věci zahájené (§ 83 o. s. ř.) či překážku věci rozsouzené (§ 159 odst. 3 o. s. ř.). Soud nemůže takovému návrhu vyhovět ani tehdy, jestliže by po připuštění přistoupení do řízení nebylo zřejmé, čeho se původní žalobce vůči přistoupivšímu účastníku žalobou domáhá (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalovaného) nebo čeho se přistoupivší účastník žalobou domáhá vůči původnímu žalovanému (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalobce). Návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení nemusí soud vyhovět ani tehdy, šlo-li by o postup zjevně procesně neekonomický (srov. shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1673/2006, ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2764/2011, a ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2260/2012, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz). V prvně citovaném usnesení přitom dovolací soud uzavřel, že nelze připustit přistoupení dalších žalovaných do řízení v situaci, kdy vůči nim (s ohledem na to, že šlo o fyzické osoby – nepodnikatele) nebyla dána věcná příslušnost krajského soudu, který věc projednával. Pokud tedy odvolací soud nepřipustil přistoupení dalšího žalovaného do řízení z důvodu, že by tím vůči němu založil nedostatek věcné příslušnosti, postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledává žádný důvod, pro který by měl v projednávané věci posoudit tuto otázku jinak.

Věcná příslušnost představuje jednu z podmínek řízení (§ 103 a násl. o. s. ř.) a rozhodoval-li by v prvním stupni věcně nepříslušný soud, bylo by řízení zatíženo vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 840/98, uveřejněné pod číslem 68/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4825/2015). Není přitom důležité, zda by rozhodoval soud okresní či krajský, podstatné je, že by nešlo o soud věcně příslušný (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 841/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2915/2016). Soud tedy nemůže připustit přistoupení dalšího účastníka do řízení, pokud by ve vztahu k němu nebyl věcně příslušným soudem, neboť by tím způsobil nedostatek jedné z podmínek řízení a v případě následného rozhodování by zatížil řízení vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Vedení společného řízení proti více žalovaným v situaci, kdy ve vztahu k některému z nich není dána věcná příslušnost soudu, který věc projednává, není možné ani podle § 112 odst. 2 o. s. ř., podle něhož jsou-li v návrhu na zahájení řízení uvedeny věci, které se ke spojení nehodí, nebo odpadnou-li důvody, pro které byly věci soudem spojeny, může soud některou věc vyloučit k samostatnému řízení. Tam, kde je třeba vyslovit nedostatek věcné nebo místní příslušnosti soudu a věc postoupit jinému soudu, nelze věci spojit ke společnému řízení; jestliže byly uvedeny v jednom návrhu, je třeba je vyloučit k samostatnému řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 138/2005). Není-li tedy možné spojit ke společnému řízení samostatně zahájené věci téhož žalobce vůči různým žalovaným (příp. vést společné řízení vůči více žalovaným zahájené jedním návrhem) v případě, že tomu brání různá věcná příslušnost soudů, není namístě vedení takového společného řízení založit ani tím, že soud připustí přistoupení dalšího žalovaného do řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř.

Zcela nerozhodný je též argument, že podle pozdější právní úpravy by byl k projednání žaloby vůči žalovanému a tomu, jehož přistoupení do řízení na straně žalované je navrhováno, věcně příslušný vždy okresní soud, neboť podle § 11 odst. 1 o. s. ř. jsou pro určení věcné a místní příslušnosti až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení, a na později nastalé okolnosti nelze brát zřetel.

Další námitky dovolatele směřující proti závěru odvolacího soudu, podle něhož by připuštění přistoupení dalšího žalovaného do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, přípustnost dovolání nemohou založit. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zformuloval a odůvodnil závěr, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Jelikož důvod nepřipuštění přistoupení dalšího žalovaného do řízení spočívající v nedostatku věcné příslušnosti soudu, jejž se dovoláním nepodařilo zpochybnit, obstojí sám o sobě, nemůže být dovolání přípustné ani pro řešení otázky rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, které již na věcnou správnost napadeného usnesení nemůže mít vliv.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 2. 2019


JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu