Rozhodnutí NS

4 Tdo 877/2019

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Krádež Úvěrový podvod
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/17/2019
Spisová značka:4 Tdo 877/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.877.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Krádež
Úvěrový podvod
Dotčené předpisy:§ 211 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku
§ 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 877/2019-1643


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2019 o dovolání obviněné A. M., nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 9 To 410/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 3/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 8 T 3/2018, byl podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen celý výrok o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 9 T 88/2015, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 6 To 317/2017, kterým byl za současného ukládání společného souhrnného trestu zrušen výrok o vině pod bodem 3) až 5) rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 2 T 122/2015, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. 7 To 508/2016 a celý výrok o souhrnném trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců a za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 9 T 40/2015, který byl obviněné A. M. doručen dne 16. 9. 2015 a nabyl právní moci dne 25. 9. 2015, jakož i další výroky, které mají v uvedených výrocích o vině svůj podklad.

Obviněná A. M. (dále také jen „obviněná“) byla rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 8 T 3/2018, uznána vinnou pokračujícím přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku [za dílčí útoky popsané pod body 1) – 18) skutkové věty výroku o vině], dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [za dílčí útoky popsané pod body 3), 7), 10), 12), 18) skutkové věty výroku o vině], pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku za dílčí útoky popsané pod body 20), 22), 24), 25), 27), 29), 33) skutkové věty výroku o vině, pokračujícím přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 3 tr. zákoníku za dílčí útoky popsané pod body 19), 21) skutkové věty výroku o vině, pokračujícím přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 3 tr. zákoníku za dílčí útoky popsané pod body 23), 26), 28), 30) skutkové věty výroku o vině a pokračujícím přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 3 tr. zákoníku za dílčí útoky popsané pod body 31), 32) skutkové věty výroku o vině.

Podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněná za dílčí útoky popsané pod body 1) – 18) skutkové věty výroku o vině odsouzena k společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 let. Pro výkon tohoto trestu byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zaražena do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněné uložen rovněž trest propadnutí věci, a to CD a DVD s názvy uvedenými ve výroku o trestu.
Za dílčí útoky popsané pod body 19) – 33) skutkové věty výroku o vině byla podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků. Pro výkon tohoto trestu byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zaražena do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněné uložen rovněž trest propadnutí věci, a to CD a DVD s názvy uvedenými ve výroku o trestu a dalších tam konkretizovaných věcí.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 8 T 3/2018, zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. 2 T 112/2016, kterým byl za současného ukládání souhrnného trestu zrušen výrok o trestu v trvání 6 měsíců z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 2 T 122/2015, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 7 To 508/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozeným:
    - Český Triangl, a. s., IČO: 25864106, se sídlem Heršpická 800/6, Štýřice, Brno, částku 20 000 Kč,
    - MULTIRENT FINANCE s. r. o., IČO: 26978334, se sídlem Ptašínského 311/8, Brno, částku 30 000 Kč,
    - Ferratum Bank Ltd., se sídlem 14 High street, Sliema, stát Malta, částku 2 000 Kč,
    - J. H., nar. XY, bytem XY, částku 50 000 Kč,
    - EC Financial Services, a. s., IČ 24243744, Praha 3 – Žižkov, Koněvova 2660/141, částku ve výši 4 800 Kč,
    - Provident Financial, s. r. o., IČ 25621351, se sídlem Praha 4, Olbramova 9/2006, částku ve výši 33 160 Kč.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému J. H., nar. XY, bytem XY, XY částku 474 278 Kč, přičemž poškozený byl se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti NORABEL, s. r. o., IČ: 01461915, se sídlem Klimentská 1746/52, Praha 1 a Ferratum Czech, s. r. o., IČ: 27894690, se sídlem Pekařská 621/7, Praha 5 odkázány s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 8 T 3/2018 podala obviněná odvolání. O něm rozhodl Krajský soud v Plzni tak, že zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. v celém rozsahu a za splnění podmínek v § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl rozsudkem ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 9 To 410/2018 tak, že

I.

podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku se zrušuje celý výrok o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 23.3.2017 sp. zn. 9 T 88/2015 ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11.10.2017 sp. zn. 6 To 317/2017, kterým byl za současného ukládání společného souhrnného trestu zrušen výrok o vině pod bodem 3) až 5) rozsudku Okresního soudu Plzeň- město ze dne 4.11.2016 sp. zn. 2 T 122/2015 ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20.3.2017 sp. zn. 7 To 508/2016 a celý výrok o souhrnném trestu odnětí svobody v trvání patnácti (15) měsíců, jakož i další výroky, které mají v uvedených výrocích o vině svůj podklad a

obžalovaná A. M. nar. XY j e v i n n a , ž e

1) dne 30. 6. 2014 v Plzni, XY z IP adresy XY v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky a s vědomím, že je bez finančních prostředků a stálého příjmu, podala obžalovaná A. M., nar. XY, žádost o spotřebitelský úvěr prostřednictvím online formuláře spol. NORABEL s.r.o., IČ: 01461915 na webové stránce www.berpujcku.cz, vedeno pod ID XY, kdy o spotřebitelský úvěr ve výši 3 000 Kč žádala pod smyšleným rodným číslem XY, dále nepravdivě uvedla, že je invalidní důchodce s příjmem ve výši 10 000 Kč až 15 000 Kč, v žádosti uvedla korespondenční adresu Plzeň, XY ulice, následně jí byl spotřebitelský úvěr poskytnut ve výši 3 000 Kč, kdy odsouhlasila smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 23675, a uvedena částka ze spotřebitelského úvěru byla převedena na bankovní účet č. XY, jehož majitelkou byla obžalovaná, úvěr nesplatila, čímž poškozené společnosti NORABEL s.r.o., IČ: 01461915 způsobila škodu ve výši 3 000 Kč,

2) dne 30. 7. 2014 v Plzni, v místě svého bydliště na adrese XY, při sjednávání smlouvy č. 579785539, jež nese znaky smlouvy úvěrové, o poskytnutí částky 20 000 Kč od společnosti Provident Financial, s. r.o., IČ 25621351, vědomě uvedla nepravdivé údaje, a to že je zaměstnána u společnosti G. R., IČ XY, s měsíčním příjmem ve výši 11 500 Kč, na pozici dělník, na plný pracovní úvazek, přičemž v té době měla příjem pouze 1 669 Kč, kdy odpracovala na základě dohody o provedení práce pouhých 6 hodin, přičemž na splátkách uhradila pouze 4 921 Kč,

3) dne 1. 9. 2014, z blíže nezjištěného místa, v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky a s vědomím, že je bez finančních prostředků a stálého příjmu, prostřednictvím telefonické zákaznické linky, požádala o poskytnutí půjčky u společnosti Home Credit, a.s., IČO: 26978636, v celkové částce 25 000 Kč, kdy k návrhu úvěrové smlouvy č. 4409013972 dodala cíleně upravenou kopii občanského průkazu s evidenčním číslem XY na jméno neexistující osoby A. M., nar. XY, r. č. XY, trvale bytem Plzeň, XY a v rozporu se skutečností uvedla, že je invalidní důchodkyně s měsíčním příjmem 12 116 Kč, ačkoli v této době byla bez trvalého příjmu, obžalovaná jako klient komunikovala z účastnické linky č. XY a prostřednictvím emailu XY, kdy v případě schválení uvedeného úvěru by finanční prostředky byly vyplaceny na účet číslo XY, jehož majitelkou je obžalovaná, přičemž ke schválení úvěru nedošlo,

4) dne 11. 9. 2014, z blíže nezjištěného místa, v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky a s vědomím, že je bez finančních prostředků a stálého příjmu, prostřednictvím České pošty doručila společnosti MULTIRENT FINANCE s.r.o., IČO: 26978334, se sídlem Ptašínského 311/8, Brno, vyplněnou a podepsanou smlouvu o spotřebitelském úvěru, které následně společnost přidělila číslo 1480376, kdy k této smlouvě dodala cíleně upravenou kopii občanského průkazu na jméno neexistující osoby A. M., nar. XY, upravenou kopii rodného listu na smyšlené jméno A. H., r. č. XY, přičemž v rozporu se skutečností uvedla, že je invalidní důchodce s čistým měsíčním příjmem 12 616 Kč s doložením nepravdivého dokladu o výplatě invalidního důchodu nejméně za období srpen 2014, včetně oznámení o úpravě výše vypláceného důchodu na částku 12 616 Kč, datovaného dnem 1. 1. 2014 a opatřeného razítkem České správy sociálního zabezpečení v Praze s vyobrazením malého státního znaku, na tomto základě jí společnost Multirent Finance, s.r.o. poskytla půjčku ve výši 30 000 Kč, kdy tuto částku zaslala na bankovní účet č. XY, jehož majitelkou je obžalovaná, do dnešního dne neuhradila ničeho, finanční prostředky takto získané použila pro svoji potřebu, čímž způsobila společnosti MULTIRENT FINANCE s.r.o. škodu ve výši 30 000 Kč,

5) dne 19. 9. 2014 v Plzni, v místě svého bydliště na adrese XY, při uzavírání smlouvy č. 5811371106, jež nese znaky smlouvy úvěrové, se společností P. F., IČ XY, zastoupené obchodní zástupkyní M. L., nar. XY, se záměrem vylákat na této společnosti poskytnutí finanční částky ve výši 20 000 Kč, se vydávala za smyšlenou osobu A. M., nar. XY s rodným číslem XY, předložila na počítači upravenou kopii občanského průkazu č. XY, tedy změnila číslo občanského průkazu, rodné číslo a příjmení, současně uvedla smyšlené údaje o svém zaměstnavateli a příjmu, kdy na základě jí poskytnutých mylných informací jí byla poskytnuta na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce č. 581137106 z téhož dne částka ve výši 20 000 Kč, kdy na splátkách uhradila pouze částku 1 413 Kč, poté splátky hradit přestala,

6) dne 1. 10. 2014, z blíže nezjištěného místa, v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky a s vědomím, že je bez finančních prostředků a stálého příjmu, prostřednictvím internetového portálu www.bankerat.cz, podala žádost o půjčku ve výši 50 000 Kč, kdy k této žádosti dodala cíleně upravenou kopii občanského průkazu na jméno neexistující osoby A. M., nar. XY, a v rozporu se skutečností uvedla, že je invalidní důchodce s čistým měsíčním příjmem 12 616 Kč a celkovým měsíčním příjmem 22 000 Kč až 25 000 Kč, na základě této žádosti podepsala dne 17. 10. 2014 v Plzni Smlouvu č. 1039965, vykazující znaky smlouvy úvěrové, ve které se zavázala hradit po dobu 36 měsíců splátku 2 347 Kč měsíčně, kdy v této smlouvě vystupovala jako vydlužitel, společnost Bankerat, a.s., IČO: 24186457, jako administrátor a jako zapůjčitel J. H., nar. XY, který obžalované prostřednictvím společnosti Bankerat, a.s., poskytl finanční prostředky ve výši 50 000 Kč, přičemž společnost Bankerat, a.s., si ponechala jako provizi částku 4 450 Kč a zbývající částku ve výši 45 550 Kč zaslala na bankovní účet č. XY, jehož majitelkou je obžalovaná, do dnešního dne neuhradila ničeho, finanční prostředky takto získané použila pro svoji potřebu, čímž způsobila J. H. škodu ve výši 50 000 Kč,

7) dne 6. 11. 2014, z emailové adresy XY z IP adresy osobního počítače XY, umístěného na adrese Plzeň, XY, v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky a s vědomím, že je bez finančních prostředků a stálého příjmu, za pomoci cíleně upravené kopie občanského průkazu č. XY, na jméno neexistující osoby A. M., r. č. XY, trvalý pobyt XY, Plzeň, uvedla v rozporu se skutečností jako svého zaměstnavatele společnost L. Č. r., IČO: XY, s tím, že pracuje na pozici manažera od 6. 6. 2011 s doložením nepravdivých výplatních pásek za měsíce srpen až říjen 2014 a nepravdivých dokladů o výplatě invalidního důchodu za období listopad 2014 včetně oznámení o úpravě výše vypláceného důchodu na částku 7 665 Kč, datovaného dnem 1. 1. 2014 a opatřeného razítkem České správy sociálního zabezpečení v Praze s vyobrazením malého státního znaku, založila u banky ZUNO BANK AG, organizační složka, IČO: 24726389, bankovní účet číslo XY vedený v měně CZK, ke kterému byl současně zřízen spořící podúčet, vše na základě smlouvy o zřízení bankovního účtu č. XY, kdy po založení uvedeného bankovního účtu se stejnými výše uvedenými smyšlenými osobními údaji zažádala:

a) dne 12. 11. 2014 u ZUNO BANK AG, organizační složka o vydání kreditní karty s úvěrovým limitem až do výše 70 000 Kč,

b) dne 20. 11. 2014 u ZUNO BANK AG, organizační složka o poskytnutí finanční rezervy na založeném bankovním účtu až do výše 30 000 Kč a

c) dne 4. 12. 2014 u ZUNO BANK AG, organizační složka o poskytnutí půjčky ve výši 20 000 Kč,

přičemž žádný z výše uvedených úvěrových produktů u ZUNO BANK AG, organizační složka jí nebyl schválen,

8) dne 21. 11. 2014, z blíže nezjištěného místa, v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky a s vědomím, že je bez finančních prostředků a stálého příjmu, prostřednictvím internetového portálu uzavřela se společností Český Triangl, a.s., IČO: 25864106, smlouvu o úvěru č. 1415974, na poskytnutí částky 10 000 Kč, ve které se zavázala po dobu 24 měsíců měsíčně splácet částku 517 Kč, a to za pomoci cíleně upravené kopie občanského průkazu č. XY na neexistující smyšlené jméno A. M., r. č. XY, upravené kopie rodného listu na smyšlené jméno A. H., r. č. XY, přičemž v rozporu se skutečností uvedla, že je invalidní důchodce s čistým měsíčním příjmem 12 700 Kč s doložením nepravdivého dokladu o výplatě invalidního důchodu za období srpen 2014 včetně oznámení o úpravě výše vypláceného důchodu na částku 12 616 Kč, datovaného dnem 1. 1. 2014 a opatřeného razítkem České správy sociálního zabezpečení v Praze s vyobrazením malého státního znaku, na tomto základě jí společnost Český Triangl, a.s., poskytla úvěr ve výši 10 000 Kč, kdy tuto částku zaslala na bankovní účet č. XY, jehož majitelkou je obžalovaná, do dnešního dne neuhradila ničeho, finanční prostředky takto získané použila pro svoji potřebu, čímž způsobila společnosti Český Triangl, a.s., škodu ve výši 10 000 Kč,

9) dne 2. 12. 2014 v 16.02.43 hodin z IP adresy XY v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky a s vědomím, že je bez finančních prostředků a stálého příjmu, prostřednictvím online formuláře webové stránky společnosti Perfect Money, s.r.o., IČO: 24774898, žádala pod smyšlenými osobními údaji jako A. M., r. č. XY, s kontaktní emailovou adresou XY, o poskytnutí půjčky ve výši 2 000 Kč, dne 3. 12. 2014 podepsala jako A. M., r. č. XY s PerfectMoney, s.r.o., smlouvu o úvěru č. 40390, kdy dne 4. 12. 2014 byla částka poskytnuté půjčky ve výši 2 000 Kč převedena na bankovní účet číslo XY, jehož majitelkou je obžalovaná, do dnešního dne neuhradila ničeho, finanční prostředky takto získané použila pro svoji potřebu, čímž způsobila společnosti Perfect Money, s.r.o., škodu ve výši 2 000 Kč,

10) dne 4. 12. 2014 v Plzni, XY z IP adresy XY v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky a s vědomím, že je bez finančních prostředků a stálého příjmu, podala obžalovaná žádost o spotřebitelský úvěr prostřednictvím online formuláře spol. NORABEL, s.r.o., IČ: 01461915 na webové stránce www.berpujcku.cz, vedeno pod ID XY, kdy o spotřebitelský úvěr ve výši 3 000 Kč žádala pod smyšlenými osobními údaji jako A. M., uvedla nepravdivé rodné číslo XY, nepravdivé číslo občanského průkazu XY, s telefonickým spojením XY, e-mailovým spojením XY, dále v rozporu se skutečností uvedla příjem ve výši 10.000,- Kč až 15 000 Kč ze starobního důchodu, kdy v případě schválení by finanční prostředky byly zaslány na bankovní účet č. XY, přičemž ke schválení spotřebitelského úvěru nedošlo, neboť spol. NORABEL s.r.o., IČ: 01461915 žádost o spotřebitelský úvěr zamítla,

11) dne 5. 12. 2014 v 11.58 hodin, z IP adresy XY, v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky a s vědomím, že je bez finančních prostředků a stálého příjmu, podala žádost o zápůjčku prostřednictvím online formuláře společnosti Ferratum Bank Ltd., kdy o půjčku v částce 4 000 Kč žádala pod smyšlenými osobními údaji jako A. M., r. č. XY, č. občanského průkazu XY, s telefonickým spojením XY, e-mailovým spojením XY a v rozporu se skutečností uvedla, že je invalidní důchodce s čistým měsíčním příjmem 12 700 Kč, kdy jí byla schválena půjčka jen ve výši 2 000 Kč vedená pod č. 1005401250 a dne 24. 11. 2014 částka poskytnuté půjčky byla převedena na bankovní účet č. XY, jehož majitelkou je obžalovaná, do dnešního dne neuhradila ničeho, finanční prostředky takto získané použila pro svoji potřebu, čímž způsobila společnosti Ferratum Bank Ltd. škodu ve výši 2 000 Kč,

12) dne 6. 12. 2014, z IP adresy XY, v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky a s vědomím, že je bez finančních prostředků a stálého příjmu, podala žádost o půjčku prostřednictvím online formuláře společnosti Ferratum Bank Ltd., kdy o půjčku v částce 5.500,- Kč žádala pod smyšlenými osobními údaji jako A. M., r. č. XY, č. občanského průkazu XY, s telefonickým spojením XY, e-mailovým spojením XY, kdy v případě schválení by finanční prostředky byly zaslány na bankovní účet XY, jehož majitelkou je obžalovaná, přičemž ke schválení půjčky nedošlo, neboť společnost Ferratum Bank Ltd., půjčku zamítla,

13) dne 8. 12. 2014, z IP adresy XY, v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky a s vědomím, že je bez finančních prostředků a stálého příjmu, prostřednictvím webové stránky společnosti VATAONLINE, s.r.o., IČO: 24172057, žádala o půjčku pod smyšlenými osobními údaji jako A. M., r. č. XY, č. občanského průkazu XY a v rozporu se skutečností uvedla výši svého čistého měsíčního příjmu 12 600 Kč, kdy na základě ověření smyšlené totožnosti byla žadatelce požadovaná půjčka ve výši 4 500 Kč schválena a dne 8. 12. 2014 částka poskytnuté půjčky převedena na účet číslo XY, jehož majitelkou je obžalovaná, do dnešního dne neuhradila ničeho, finanční prostředky takto získané použila pro svoji potřebu, čímž způsobila společnosti VATAONLINE, s.r.o., škodu ve výši 4 500 Kč,

14) dne 15. 12. 2014 z blíže nezjištěného místa v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky a s vědomím, že je bez finančních prostředků a stálého příjmu, prostřednictvím internetového portálu uzavřela se společností Český Triangl, a.s., IČO: 25864106, smlouvu o úvěru č. 1418098, na poskytnutí částky 10 000 Kč, ve které se zavázala po dobu 24 měsíců měsíčně splácet částku 517 Kč, a to za pomoci cíleně upravené kopie občanského průkazu na smyšlené jméno A. M., r. č. XY, upravené kopie rodného listu na smyšlené jméno A. B., r. č. XY, přičemž v rozporu se skutečnostní uvedla, že je invalidní důchodce s čistým měsíčním příjmem 15 760 Kč, kdy dodala doklad o výplatě invalidního důchodu za období listopad 2014 na částku 7 665 Kč a dále dodala nepravdivé potvrzení o výši pracovního příjmu od zaměstnavatele L. Č. r., s udávaným čistým měsíčním příjmem 8 216 Kč, na tomto základě jí společnost Český Triangl, a.s., poskytla úvěr ve výši 10 000 Kč, kdy tuto částku zaslala na bankovní účet č. XY, jehož majitelkou je obžalovaná, do dnešního dne neuhradila ničeho, finanční prostředky takto získané použila pro svoji potřebu, čímž způsobila společnosti Český Triangl, a.s., škodu ve výši 10 000 Kč,

15) dne 25. 2. 2015 v Plzni, městské části Plzeň 1, v nezjištěné restauraci, v úmyslu vylákat finanční prostředky, uzavřela smlouvu č. 584720565, jež nese znaky smlouvy úvěrové, na částku ve výši 15 000 Kč se společností P. F., IČ: XY, zastoupenou obchodní zástupkyní L. F., nar. XY, kdy A. M. při sjednávání této smlouvy uvedla osobní údaje M. K., nar. XY, včetně rodného čísla XY, čísla občanského průkazu XY, dále nepravdivé údaje o jeho zaměstnání a výši příjmu, kdy uvedla, že je zaměstnán u společnosti Grafton Recruitment, s.r.o., IČ: 62583344, s měsíčním příjmem ve výši 13 700 Kč na pozici vrátného na plný pracovní úvazek, invalidním důchodem ve výši 11 080 Kč, přičemž M. K. o uzavření předmětné smlouvy nevěděl, u společnosti Grafton Recruitment, s.r.o., nikdy nepracoval, čímž poškozené společnosti P. F. způsobila škodu ve výši 15 000 Kč, když takto získané finanční prostředky užila pro svoji potřebu,

16) dne 30. 3. 2015 v Plzni, XY, v úmyslu získat majetkový prospěch požádala prostřednictvím obchodní zástupkyně společnosti EC Financial Services, a.s., o úvěr na částku 10.000,- Kč, kdy v rozporu se skutečností do žádosti uvedla, že se jmenuje L. D., její rodné číslo je XY a číslo OP XY, ačkoliv tato osoba neexistuje a číslo občanského průkazu XY patří osobě N. F., r. č. XY, a dále nepravdivě uvedla, že má celkový měsíční příjem 27 600 Kč, když v té době takových výdělků nedosahovala, kdy smlouva č. 0112317 s ní byla uzavřena a byl jí poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč, v uvedené výši způsobila společnosti škodu,

17) dne 30. 4. 2015 v Plzni, XY, požádala svým jménem prostřednictvím obchodní zástupkyně společnosti EC Financial Services, a.s., o úvěr na částku 10 000 Kč, kdy v rozporu se skutečností do žádosti uvedla, že je invalidní důchodkyně s měsíčním příjmem 11 080 Kč a dalším příjmem 11 100 Kč, ačkoliv takových výdělků v té době nedosahovala a invalidní důchod nepobírala, kdy smlouva č. 0113142 s ní byla uzavřena a byl jí poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč, z kterého zaplatila 4 splátky v celkové výši 5 200 Kč čímž způsobila společnosti EC Financial Services, a.s., IČ: 24243744, se sídlem Praha, Koněvova 2660, celkovou škodu ve výši 4 800 Kč,

18) v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky a s vědomím, že je bez finančních prostředků si v Plzni, XY z IP adresy XY dne 19. 5. 2015 vytvořila on-line na internetovém portálu spol. Zaplo Finance, s.r.o., profil na osobní údaje svého druha R. K. nar. XY, bez jeho vědomí a souhlasu, ve kterém záměrně uvedla nepravdivé rodné číslo XY, které nepatří R. K., ale jiné osobě, fiktivní číslo občanského průkazu XY, na takto vytvořený profil zažádala o úvěr ve výši 6 000 Kč, kdy zaslala k žádosti i sken občanského průkazu s uvedením fiktivního rodného čísla a čísla občanského průkazu, který vydávala za občanský průkaz R. K., přičemž žádost o úvěr byla zamítnuta,

a shora popsaného jednání pod bodem 1) – 18) se dopustila přesto, že byla rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. 27 T 116/2012 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 102/2013 ze dne 22. 5. 2013 odsouzena za přečin úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 5 měsíců, který vykonala dne 13. 6. 2014“.
    Za uvedené jednání byla obviněná A. M. uznána vinnou pokračujícím přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku, přičemž dílčích útoků popsaných pod body 3), 7), 10), 12), 18) skutkové věty výroku o vině se dopustila ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněná za dílčí útoky popsané pod body 1) – 18) skutkové věty výroku o vině odsouzena k společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 let. Pro výkon tohoto trestu byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zaražena do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněné uložen rovněž trest propadnutí věci, a to CD a DVD s názvy uvedenými ve výroku o trestu.

    Dále Krajský soud v Plzni rozhodl rozsudkem ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 9 To 410/2018 tak, že

    II.

    19) v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky a s vědomím, že je bez finančních prostředků a stálého příjmu, bez vědomí a souhlasu poškozeného J. H., případně zneužívaje jeho lehké mentální retardace, vytvořila dne 22. 9. 2015 v 11.57.15 hodin v Plzni, XY z IP adresy XY prostřednictvím webové stránky spol. Ferratum Czech, s.r.o., IČ: 27894690 profil, vedený pod číslem XY na jméno a příjmení J. H., dále uvedla při registraci osobní údaje J. H., které jí byly velmi dobře známé a to rodné číslo XY, číslo občanského průkazu XY, e-mail XY, číslo bankovního účtu XY, kontaktní adresa Plzeň, XY, kontaktní telefonní číslo XY, náhradní telefonní číslo XY, a pod takto uvedenými osobními údaji požádala obžalovaná o půjčku ve výši 4 000,-Kč na dobu 30 dní se splatností ke dni 24. 10. 2015, která byla schválena a požadované finanční prostředky byly zaslány na uvedený bankovní účet č. XY dne 22. 9. 2015 pod ID transakcí 131032, přičemž je použila pro vlastní potřebu,

    20) v Plzni, na blíže nezjištěném místě, bez vědomí a souhlasu poškozeného J. H., případně zneužívaje jeho lehké mentální retardace, použila ke splacení úvěru vůči společnosti spol. Ferratum Czech, s.r.o., IČ: 27894690 popsaného pod bodem 19) vkladem peněžní prostředky z bankovního účtu poškozeného č. XY, jehož byl poškozený jediným majitelem a disponentem, a to dne 12. 11. 2015 v částce 6 120 Kč, čímž způsobila poškozenému J. H. škodu ve výši 6 120 Kč,

    21) v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky a s vědomím, že je bez finančních prostředků a stálého příjmu, bez vědomí a souhlasu poškozeného J. H., případně zneužívaje jeho lehké mentální retardace, vytvořila dne 26. 11. 2015 v 10.14.03 hodin v Plzni, XY z IP adresy XY on-line na internetovém portálu spol. SIM PŮJČKA, s.r.o., IČ: 01548689 profil, vedený pod ID XY na jméno a příjmení J. H., dále uvedla při registraci osobní údaje J. H., které jí byly známé, tedy jeho rodné číslo XY, číslo občanského průkazu XY, e-mail XY, telefonní číslo XY, číslo bankovního účtu XY, zaměstnání S. h. a k. m. Plzně, výši příjmu 12 001 Kč až 15 000 Kč, kontaktní adresa Plzeň, XY, s požadovanou částkou 2 500 Kč na dobu splatnosti 30 dní, a na takto založený profil uzavřela obžalovaná telefonicky bez vědomí a souhlasu poškozeného jeho jménem dne 7. 12. 2015 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 2061453 na částku 2 500 Kč, na základě předchozího odsouhlasení povinných informací před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, kdy spotřebitelský úvěr byl schválen a požadovaná částka byla zaslána dne 8. 12. 2015 poštovní poukázkou, následně jí užila pro svojí potřebu,

    22) v Plzni, na adrese XY, prostřednictvím internetového bankovnictví, z IP adresy XY, bez vědomí a souhlasu poškozeného J. H., případně zneužívaje jeho lehké mentální retardace, použila, po upozornění o splatnosti úvěru, ke splacení úvěru vůči společnosti SIM PŮJČKA, s.r.o., IČ: 01548689 popsaného pod bodem 21) vkladem peněžní prostředky z bankovního účtu poškozeného č. XY, jehož byl poškozený jediným majitelem a disponentem, a to dne 14. 1. 2016 v částce 3 325 Kč, čímž způsobila poškozenému J. H. škodu ve výši 3 325 Kč,

    a shora popsaného jednání pod body 19) a 21) se dopustila přesto, že byla rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. 27 T 116/2012 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 102/2013 ze dne 22. 5. 2013 odsouzena za přečin úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 5 měsíců, který vykonala dne 13. 6. 2014,

    23) v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky a s vědomím, že je bez finančních prostředků a stálého příjmu, bez vědomí a souhlasu poškozeného J. H., případně zneužívaje jeho lehké mentální retardace, vytvořila dne 30. 11. 2015 v 14.47.05 hodin v Plzni, XY z IP adresy XY prostřednictvím webové stránky spol. Ferratum Czech, s.r.o., IČ: 27894690 profil, vedený pod číslem XY na jméno a příjmení J. H., dále uvedla při registraci osobní údaje poškozeného, které jí byly známé a to rodné číslo XY, číslo občanského průkazu XY, e-mail XY, číslo bankovního účtu XY, kontaktní adresa Plzeň, XY, kontaktní telefonní číslo XY, náhradní telefonní číslo XY, a pod takto uvedenými osobními údaji požádala bez vědomí a souhlasu poškozeného obžalovaná o půjčku ve výši 2 900 Kč na dobu 44 dní se splatností ke dni 15. 1. 2016, která byla schválena a požadované finanční prostředky byly zaslány na sdělený bankovní účet č. XY dne 30. 11. 2015 pod ID transakcí XY, které použila pro svoji potřebu,

    24) v Plzni, na blíže nezjištěném místě bez vědomí a souhlasu poškozeného J. H., případně zneužívaje jeho lehké mentální retardace, použila dne 29. 3. 2016 ke splacení úvěru vůči společnosti Ferratum Czech s.r.o., IČ: 27894690 popsaného pod bodem 23) vkladem peněžní prostředky z bankovního účtu poškozeného č. XY, jehož byl poškozený jediným majitelem a disponentem, a to v částce 6 041 Kč na účet spol. Intrum Justitia, s.r.o., IČ: 25083236, která závazek vymáhala v částce 6 041 Kč, čímž způsobila poškozenému J. H. škodu ve výši 6 041 Kč,

    25) bez vědomí a souhlasu poškozeného J. H., případně zneužívaje jeho lehké mentální retardace, provedla z jeho bankovního účtu č. XY, vedeného u České spořitelny, a.s., IČ: 45244782, platby, které byly zaúčtovány jako úhrady měsíčních záloh za elektřinu od spol. LAMA ENERGY, a. s., IČ: 28262026 u odběrného místa č. XY na adrese Plzeň, XY, vedeného na druha obžalované a to R. K., nar. XY, kdy se jednalo o platbu ze dne 14. 1. 2016 ve výši 2 400 Kč jako úhradu za elektřinu za měsíce prosinec 2015 a leden 2016, dále platbu ze dne 30. 3. 2016 ve výši 2 400 Kč jako úhradu za elektřinu za měsíce únor a březen 2016, čímž poškozenému J. H. způsobila škodu ve výši 4 800 Kč,

    26) v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky a s vědomím, že je bez finančních prostředků a stálého příjmu, bez vědomí a souhlasu poškozeného J. H., případně zneužívaje jeho lehké mentální retardace, nejprve uzavřela dne 21. 1. 2016 v Plzni, XY z IP adresy XY prostřednictvím webové stránky spol. Zaplo Finance, s.r.o., IČ: 29413575 smlouvu o úvěru č. 843469002 na částku 10 000 Kč se splatností do 20. 2. 2016 v celkové splatné částce 12 300 Kč, do úvěrové smlouvy uvedla bez vědomí a souhlasu poškozeného záměrně jeho osobní údaje, které jí byly známé, a to rodné číslo XY, číslo občanského průkazu XY, e-mail XY, kontaktní adresa Plzeň, XY, kontaktní telefonní číslo XY, smlouva byla schválena a požadované finanční prostředky byly zaslány na bankovní účet č. XY, obžalovaná je použila pro svoji potřebu, dále pak dne 1. 2. 2016 obžalovaná předmětný poskytnutý úvěr prostřednictvím webové stránky spol. Zaplo Finance, s.r.o., IČ: 29413575 z IP adresy XY v Plzni, XY navýšila bez vědomí a souhlasu poškozeného na částku 12 000 Kč, kdy navýšená částka 2 000 Kč byla zaslána na bankovní účet XY, přičemž finanční prostředky použila pro svoji potřebu,

    27) bez vědomí a souhlasu poškozeného J. H., případně zneužívaje jeho lehké mentální retardace, použila ke splacení úvěru vůči společnosti Zaplo Finance, s.r.o., IČ: 29413575 popsaného pod bodem 26) vkladem na účet č. XY peněžní prostředky z bankovního účtu poškozeného č. XY, jehož byl poškozený jediným majitelem a disponentem, a to dne 29. 3. 2016 v částce 15 467 Kč v Plzni, na adrese XY, prostřednictvím internetového bankovnictví, z IP adresy XY, a dále na blíže nezjištěném místě v Uherském Hradišti dne 13. 4. 2016 v částce 1 500 Kč, čímž způsobila poškozenému J. H. škodu ve výši 16 967 Kč,

    28) v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky a s vědomím, že je bez finančních prostředků a stálého příjmu, bez vědomí a souhlasu poškozeného J. H., případně zneužívaje jeho lehké mentální retardace, vytvořila dne 26. 1. 2016 v 16.53.06 hodin na přesně nezjištěném místě on-line na internetovém portálu spol. SIM PŮJČKA, s.r.o., IČ: 01548689 profil, vedený pod ID XY na jméno a příjmení poškozeného, dále uvedla osobní údaje poškozeného, které byly obžalované známé, a to jeho rodné číslo XY, číslo občanského průkazu XY, e-mail XY, telefonní číslo XY, XY, číslo bankovního účtu XY, zaměstnání S. h. a k. m. Plzně, výši příjmu 12 001 Kč až 15 000 Kč, kontaktní adresa Plzeň, XY, s požadovanou částkou 3 500 Kč na dobu splatnosti 30 dní, a na takto založený profil uzavřela obžalovaná telefonicky bez vědomí a souhlasu poškozeného jeho jménem dne 28. 1. 2016 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 2088100 na částku 3 500 Kč, na základě předchozího odsouhlasení povinných informací před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, kdy spotřebitelský úvěr byl schválen a požadovaná částka byla zaslána dne 28. 1. 2016 na uvedený bankovní účet, přičemž jí použila pro svoji potřebu,

    29) v Plzni, na blíže nezjištěném místě bez vědomí a souhlasu poškozeného J. H., případně zneužívaje jeho lehké mentální retardace, použila, po upozornění o splatnosti úvěru, ke splacení úvěru vůči společnosti SIM PŮJČKA, s.r.o., IČ: 01548689 popsaného pod bodem 28) vkladem peněžní prostředky z bankovního účtu poškozeného č. XY, jehož byl poškozený jediným majitelem a disponentem, a to dne 29. 3. 2016 v částce 5 025 Kč, čímž způsobila poškozenému J. H. škodu ve výši 5 025 Kč,

    30) v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky a s vědomím, že je bez finančních prostředků a stálého příjmu, bez vědomí a souhlasu poškozeného J. H., případně zneužívaje jeho lehké mentální retardace, nejprve uzavřela dne 16. 4. 2016 v Plzni, XY z IP adresy XY prostřednictvím webové stránky spol. Zaplo Finance, s.r.o., IČ: 29413575 smlouvu o úvěru č. 843469003 na částku 12 000 Kč se splatností do 16. 5. 2016 v celkové splatné částce 14 760 Kč, a do úvěrové smlouvy uvedla osobní údaje poškozeného, které jí byly známé a to rodné číslo XY, číslo občanského průkazu XY, e-mail XY, kontaktní adresa Plzeň, XY, kontaktní telefonní číslo XY, smlouva byla schválena a požadované finanční prostředky byly zaslány na bankovní účet č. XY, následně je použila pro svoji potřebu, dále pak dne 20. 4. 2016 obžalovaná předmětný poskytnutý úvěr prostřednictvím webové stránky spol. Zaplo Finance, s.r.o., IČ: 29413575 z IP adresy XY v Plzni, XY bez vědomí a souhlasu poškozeného navýšila na částku 16 000 Kč, kdy navýšená částka 4 000 Kč byla zaslána na bankovní účet XY, následně jí použila pro svoji potřebu,

    a shora popsaného jednání pod body 23), 26), 28), 30) se dopustila přesto, že byla rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. 27 T 116/2012 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 102/2013 ze dne 22. 5. 2013 odsouzena za přečin úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 5 měsíců, který vykonala dne 13. 6. 2014,

    31) v Plzni, v ulici XY z IP adresy XY dne 2. 8. 2016 vytvořila v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky on-line na internetovém portálu spol. Zaplo Finance s.r.o. profil na své osobní údaje, kam zanesla své jméno, příjmení, dále pak záměrně uvedla fiktivní rodné číslo XY, číslo občanského průkazu XY, telefonní číslo XY, kdy na takto vytvořený profil zažádala o úvěr ve výši 8 000 Kč, přičemž zaslala k žádosti i sken padělaného občanského průkazu s uvedeným fiktivního data narození, který vydávala za svůj, přičemž žádost o úvěr byla zamítnuta,

    32) dne 2. 8. 2016 v Plzni, ulice XY z IP adresy XY v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky a s vědomím, že je bez finančních prostředků a stálého příjmu, podala obžalovaná žádost o spotřebitelský úvěr prostřednictvím online formuláře spol. NORABEL, s.r.o., IČ: 01461915 na webové stránce www.berpujcku.cz, vedeno pod ID XY, kdy o spotřebitelský úvěr ve výši 4 000 Kč žádala svým jménem, ale s uvedením smyšleného rodného čísla XY, pravdivého čísla občanského průkazu XY, s telefonickým spojením XY, e-mailovým spojením XY, dále v rozporu se skutečností uvedla zdroj příjmu ze starobního důchodu, kdy v případě schválení by finanční prostředky byly zaslány na bankovní účet č. XY, přičemž spol. NORABEL, s.r.o., IČ: 01461915 žádost o spotřebitelský úvěr zamítla,

    a shora popsaného jednání pod body 31), 32) se dopustila přesto, že byla rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. 27 T 116/2012 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 102/2013 ze dne 22. 5. 2013 odsouzena za přečin úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 5 měsíců, který vykonala dne 13. 6. 2014,

    33) v Plzni, v herním baru „C. B.“ bez vědomí a souhlasu poškozeného J. H., případně zneužívaje jeho lehké mentální retardace, prostřednictvím jeho platební karty náležející k bankovnímu účtu č. XY vedený u Raiffeisenbank, a.s., IČ: 49240901 na poškozeného J. H., platila své útraty, a to dne 14. 8. 2015 ve výši 11 000 Kč a 20 000 Kč, dne 11. 9. 2015 ve výši 4 000 Kč a 300 Kč, dne 17. 9. 2015 ve výši 20 000 Kč, dne 13. 10.2015 ve výši 100 Kč, dne 18. 11. 2015 ve výši 1 000 Kč, dále bez vědomí a souhlasu poškozeného J. H. pomocí jeho platební karty náležející k bankovnímu účtu č. XY vedený u České spořitelny, a.s., IČ: 45244782 na J. H. platila své útraty dne 13. 2. 2016 ve výši 500 Kč, dne 11. 3. 2016 ve výši 500 Kč a 600 Kč, dne 19. 3. 2016 ve výši 9 000 Kč a 100 Kč, dne 30. 3. 2016 ve výši 20 000 Kč, 10 000 Kč, 5 000 Kč, 8 000 Kč, 20 000 Kč a 200 Kč, dne 31. 3. 2016 ve výši 20 000 Kč, 30 000 Kč, 20 000 Kč, 10 000 Kč, 2 000 Kč, 30 500 Kč, 30 000 Kč a 30 000 Kč, dne 14. 4. 2016 ve výši 20 000 Kč, 10 000 Kč, 13 000 Kč a 21 800 Kč, dne 20. 4. 2016 ve výši 12 000 Kč, dne 11. 5. 2016 ve výši 2 000 Kč, 2 000 Kč, 2 000 Kč, 5 000 Kč a 500 Kč, čímž poškozenému J. H. způsobila škodu ve výši 391 100 Kč“.
      Za uvedená jednání byla obviněná A. M. uznána vinnou pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku za dílčí útoky popsané pod body 20), 22), 24), 25), 27), 29), 33) skutkové věty výroku o vině, pokračujícím přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 3 tr. zákoníku za dílčí útoky popsané pod body 19), 21) skutkové věty výroku o vině, pokračujícím přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 3 tr. zákoníku za dílčí útoky popsané pod body 23), 26), 28), 30) skutkové věty výroku o vině a pokračujícím přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 3 tr. zákoníku za dílčí útoky popsané pod body 31), 32) skutkové věty výroku o vině. Podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněné uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 50 měsíců. Pro výkon tohoto trestu byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zaražena do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněné uložen rovněž trest propadnutí věci, a to CD a DVD s názvy uvedenými ve výroku o trestu a dalších tam konkretizovaných věcí.

      Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl tímto rozsudkem zrušen rovněž výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. 2 T 112/2016, kterým byl za současného ukládání souhrnného trestu zrušen výrok o trestu v trvání 6 měsíců z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 2 T 122/2015, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 7 To 508/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

      Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozeným:
        - Český Triangl, a. s., IČO: 25864106, se sídlem Heršpická 800/6, Štýřice, Brno, částku 20 000 Kč,
        - MULTIRENT FINANCE s. r. o., IČO: 26978334, se sídlem Ptašínského 311/8, Brno, částku 30 000 Kč,
        - Ferratum Bank Ltd., se sídlem 14 High street, Sliema, stát Malta, částku 2 000 Kč,
        - J. H., nar. XY, bytem XY, částku 50 000 Kč,
        - EC Financial Services, a. s., IČ 24243744, Praha 3 – Žižkov, Koněvova 2660/141, částku ve výši 4 800 Kč,
        - Provident Financial, s. r. o., IČ 25621351, se sídlem Praha 4, Olbramova 9/2006, částku ve výši 33 160 Kč.

      Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému J. H., nar. XY, bytem XY, XY částku 474 278 Kč, přičemž poškozený byl se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti NORABEL s. r. o., IČ: 01461915, se sídlem Klimentská 1746/52, Praha 1 a Ferratum Czech s. r. o., IČ: 27894690, se sídlem Pekařská 621/7, Praha 5 odkázány s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

      Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 9 To 410/2018 (dále také jen „napadený rozsudek“) podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozsudek odvolacího soudu, potažmo rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolání směřovalo do druhého výroku o vině soudu druhého stupně z důvodu absence subjektivní stránky zavinění u dílčích útoků popsaných pod body 19), 21), 23), 26), 28), 30), 33) skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku a z důvodu pochybení při ukládání souhrnného společného trestu.

      Obviněná byla soudem prvního i druhého stupně uznána vinnou pokračujícím přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 3 tr. zákoníku pro dílčí útoky pod body 19), 21), 23), 26), 28), 30), přičemž již v odvolání namítala absenci znaku subjektivní stránky, a to zavinění, v jejím jednání. Odvolací soud se s touto námitkou vypořádal tak, že k jednotlivým dílčím útokům doplnil pouze klauzuli „případně zneužívaje jeho lehké mentální retardace“. V této souvislosti uvedla, že u trestného činu úvěrového podvodu spočívá první základní skutková podstata v tom, že pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. V jednotlivých dílčích útocích bylo předpokládáno uvádění nepravdivých nebo zkreslených údajů, nicméně obviněná namítala, že úvěry sjednávala na jména poškozeného J. H. s jeho vědomím a souhlasem, což potvrdil jak při výslechu v přípravném řízení, tak v hlavním líčení konaném dne 16. 5. 2018. I přes to bylo oběma soudy nižších stupňů vyhodnoceno, že s úvěry poškozený nesouhlasil a nevěděl o nich, popř. byly obviněnou zajišťovány za zneužití jeho lehké mentální retardace. Samotný popis skutku ve skutkové větě výroku o vině tak podle ní nevykazuje veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, když s uvedením svých údajů poškozený skrze obviněnou souhlasil a posléze i přičiněním obou došlo ke spotřebování úvěrem nabytých částek. Podotkla, že i přes námitku obhajoby nebyl řešen způsob využití prostředků načerpaných z úvěrů, což by mimo jiné bylo předpokládáno pro dokonání přečinu úvěrového podvodu, který nastává až okamžikem obohacení pachatele nebo jiného. Uvedla, že při samotném položení otázky cui bono je zde z důvodu jejich společného žití na pováženou, v čí prospěch vlastně prostředky z úvěrů byly zajišťovány, když i sám poškozený uvedl, že prostředky z úvěrů vybíral sám, mnohdy bez obviněné, ačkoliv prostředky posléze utráceli společně, tedy na výletech, návštěvách heren a barů apod. Případná podvodnost jednání by pak nastala teprve za situace, kdy by došlo k transferu majetku poškozeného výlučně na ni či skrze ni na jinou osobu, nicméně úbytek majetku na straně poškozeného následoval po jeho vlastním jednání a osobním spotřebování prostředků, byť i společně s obviněnou.

      Dále uvedla, že oběma soudům nižších stupňů lze přisvědčit, že poškozený trpí lehkou mentální retardací a v době znaleckého zkoumání, které následovalo téměř dva roky od spáchání jednotlivých skutků, se u něho taktéž projevila stařecká demence, když z tohoto důvodu, po zahájení trestního stíhání, bylo zahájeno řízení o omezení jeho svéprávnosti. Ačkoliv měl trpět poškozený lehkou mentální retardací již od dětství, jeho rozumové vlastnosti nebyly podle obviněné zcela jistě omezeny natolik, aby nechápal, že utrácení s obviněnou, návštěvy heren a barů něco stojí, když i znalec potvrdil, že rozumové vlastnosti poškozeného v době zkoumání jsou na úrovni 14 letého dítěte. Za zcela protichůdný závěr považovala závěr soudu prvního stupně, potvrzený i soudem druhého stupně, že z důvodu až následného znaleckého zkoumání se ex post zcela vylučuje složka vědomí u poškozeného, a to zpětně ke dni spáchání dílčích útoků a přikládá se výlučně k jejímu zavinění. Uvedla, že pokud byl stav poškozeného natolik zásadní, mělo být řízení o omezení svéprávnosti ze strany bratra poškozeného zahájeno již dříve, tedy ne až po usnesení o zahájení trestního stíhání.

      Z důvodu absence subjektivní stránky pak obviněná v dovolání napadala i dílčí útok pod bodem 33). Uvedla, že poškozený svoji aktivní účast v herně i hraní na výherních přístrojích potvrdil, dokonce připustil, že hernu navštěvoval i sám. Opět bylo podle ní zcela nelogicky vyhodnoceno, že se poškozený utrácení nezúčastnil, což podle ní zakládá extrémní diskrepanci mezi svědeckou výpovědí poškozeného a závěrem soudu prvního stupně, potvrzeného soudem odvolacím, když je o téměř dva roky zpětně zcela vyloučeno vědomí poškozeného o jeho účasti na spotřebě prostředků a tvrzená úplná absence jeho vědomí je přikládána výlučně k tíži obviněné, a to včetně uznání souvisejícího výroku o náhradě škody.

      Uvedla, že si je vědoma toho, že důkazy soudy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu, nicméně z důvodu extrémního rozporu ve svědeckých výpovědích poškozeného, fakticky úplného vyloučení vědomí poškozeného zpětně ke dni spáchání dílčích útoků, na nichž se minimálně notnou měrou podílel s ní, což nebylo soudem prvního stupně ani částečně zohledněno, jsou zde důvodné pochybnosti o výlučném zavinění na straně obviněné pro výše vypsané dílčí útoky. Při posuzování otázky, zda vůbec došlo k naplnění příslušného trestného činu, nebyla zohledněna ani případná existence soukromoprávního vztahu mezi ní a poškozeným, když pokud se poškozený na činnosti aktivně podílel s ní jako se svou přítelkyní, mohla být věc řešena i v civilní rovině. Nelze podle ní s odkazem na ex post znalecké posouzení a trestní minulost obviněné stanovit, že poškozený téměř dva roky zpětně vůbec netušil, co dělá, když to fakticky vyloučil i sám v průběhu řízení.

      Další část svého dovolání obviněná zaměřila proti výroku o uloženém trestu, který shledala nesprávným. Konstatovala, že pro dílčí útoky pod body 1) – 18) byla odsouzena ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 let, jakož i k trestu propadnutí věci a poté za jednání pod body 19) – 33) byla odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 50 měsíců, jakož i k propadnutí věci. Oba soudy nižších stupňů podle ní zcela správně zohlednily doručení trestního příkazu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 9 T 40/2015, nicméně již nebylo zohledněno, že předmětný trestný příkaz jí byl doručen dne 16. 9. 2015, tedy až poté, co již mělo dojít ke spáchání dílčích útoků společně zahrnutých pod bod 33). Doručením trestního příkazu přitom podle ní došlo k přerušení pokračujícího trestného činu krádeže a fakticky tak nebyl zohledněn souběh k dílčím útokům pod body 1) – 18). S ohledem na časovou posloupnost spáchání dílčích útoků uvedených pod bodem 33), jakož i doručení trestního příkazu ke dni 16. 9. 2015, měl být tento dílčí útok rozdělen a za dílčí útoky ze dnů 14. 8. 2015 a 11. 9. 2015 měl být ukládán společný souhrnný trest za současného zrušení výroků o vině i trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 9 T 88/2015, kterým byl již uložen společný souhrnný trest k rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 2 T 122/2015. Ze zbývajících dílčích útoků z bodu 33) následujících po doručení trestního příkazu pak měl být ukládán souhrnný trest případně včetně dalších dílčích útoků pod body 19) – 32).

      Následně uvedla, že s ohledem na výši dříve uloženého trestu rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 9 T 88/2015 v předchozí délce 3 let, jakož i pro další uložení druhého trestu za dílčí útoky pod body 19) – 33), je další navyšování prvního trestu zcela bez významu vedle trestu, který jí má být ukládán za další dílčí útoky pod bodem 19) až část dílčích útoků následujících po doručení trestního příkazu vůči dílčímu útoku pod bodem 33). V této souvislosti uvedla, že: „Z důvodů konstantní rozhodovací praxe obhajoba podotýká, že v případě kdy se pachatel dopustí zejména pokračování přečinu krádeže při celkové škodě 50.000,- Kč, kdy v mezidobí od spáchání prvního a posledního dílčího útoku mu bude doručen trestní příkaz, či bude jinak ve věci rozhodnuto, avšak celý pokračující přečin krádeže bude i přes existenci trestního příkazu či jiné formy rozhodnutí klasifikován jako jeden celý pokračující přečin krádeže po doručení trestního příkazu, tak ač by se na jednání po doručení trestního příkazu mělo nahlížet jako recidivu dle druhého odstavce, tímto způsobem při kumulaci výše škody bude skutek vyhodnocen v kvalifikovanější podstatě třetího odstavce. Naopak pokud by došlo k rozdělení celého skutku pokračujícího přečinu krádeže na část před doručením trestního příkazu a část po doručení trestního příkazu, jedná se pouze o recidivu. Lze se domnívat, že uložení trestu při kumulaci škody i přes existenci trestního příkazu či jiné formy rozhodnutí by pak bylo v rozporu s legitimním očekáváním a souvisejícími zásadami trestního řízení.“

      S ohledem na vše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i rozsudek jemu předcházející a věc přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Plzeň-město k novému projednání a rozhodnutí. Přípisem ze dne 29. 4. 2019 sdělila, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

      Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupkyně“) využila svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřila. K námitce obviněné, že popis skutku ve skutkové větě výroku o vině nevykazuje veškeré zákonné znaky základní skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu, když s uvedením svých údajů poškozený souhlasil a posléze také došlo i z jeho strany ke spotřebování úvěrem nabytých částek, uvedla, že jí nelze přisvědčit, neboť pod označenými body výroku o vině byla uznána vinnou tím podstatným jednáním, když v záměru neoprávněného získání finančních prostředků, ale především bez souhlasu poškozeného při zneužití jeho osobních údajů uzavírala on-line zejména klasické úvěrové smlouvy a smlouvy o spotřebitelských úvěrech na jeho jméno, a tudíž tak postupovala s nepravdivou deklarací, že druhou smluvní stranou poskytovatelů těchto finančních produktů je jmenovaný poškozený, na jehož bankovní účty byly poskytnuté finanční prostředky zasílány a následně také užity pro její potřebu. Státní zástupkyně se tak neztotožnila s názorem obviněné, podle kterého by případná podvodnost jejího jednání nastala teprve poté, co by došlo k transferu majetku poškozeného na osobu obviněné nebo na jinou osobu. K další námitce obviněné uvedla, že obviněná nebyla uznána vinou přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 2 tr. zákoníku, a proto nemůže vytýkat soudům, že i přes námitku obhajoby nebyl řešen způsob využití úvěrových finančních prostředků. Státní zástupkyně tedy zkonstatovala, že uplatněné hmotněprávní námitky obviněnou byly uplatněny především bez respektu k přisouzenému výroku o vině, a to aniž by bylo na těchto místech jejich další hodnocení účelným.

      Zbývající námitky označila za námitky skutkové povahy, neboť jejich prostřednictvím obviněná zpochybnila důkazní podklad přisouzeného výroku o vině v obou poukazovaných směrech, které se vztahují k otázce informovanosti poškozeného i k jeho souhlasu s tím, že uzavírala na jeho jméno finanční závazky z úvěrových smluv a že používala k placení svých plateb jeho platební kartu. Uvedla, že námitky skutkového charakteru však nelze uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pouze nad rámec podaného vyjádření konstatovala, že opatřený důkazní stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, byl soudem prvního stupně jako soudem nalézacím vyhodnocen za splnění předepsaných podmínek § 2 odst. 6 tr. ř. a že na uvedeném podkladě byly přijaty skutkové a právní závěry, které byly vyloženy naprosto transparentním způsobem v odůvodnění jeho rozhodnutí právě v opozici s uplatněnou obhajobou obviněné, že se přisouzeného jednání dopustila s vědomím a souhlasem poškozeného a že získanými finančními prostředky pokrývala i jeho osobní potřebu. Výsledek přezkumné činnosti odvolacího soudu proto nebyl spojen s objektivní potřebou jejich zásadního přehodnocení. Odvolací soud pak zejména pod body 13. až 15. odůvodnění svého rozsudku poukázal na ty výsledky provedeného dokazování, které vyvracejí obhajobu obviněné, že v poukazovaných částech výroku o vině jednala se souhlasem poškozeného a že všechny zinkasované finanční prostředky získala s jeho povědomím. V této souvislosti odvolací soud zdůvodnil úpravu popisu skutkové věty v dotčených bodech výroku o vině spočívající v doplnění okolnosti jednání obviněné „případně zneužívaje jeho lehké mentální retardace“. Zohlednil přitom znalecky zjištěný zdravotní stav poškozeného, který ovlivňoval jeho bezmeznou důvěru v korektnost jejího přístupu k němu a tím i k výkonu jeho majetkových práv. Státní zástupkyně uzavřela, že odvolací soud se tak nemohl ztotožnit s těmi odvolacími námitkami obviněné, které se uvedené problematiky týkají a jež uplatnila znovu i v řízení o dovolání.

      Dále se vyjádřila i k námitce obviněné stran nezohlednění případné existence soukromoprávního vztahu mezi ní a poškozeným s tím, že mohla být řešena v civilně právní rovině, přičemž názor o využití trestního práva jako prostředku ultima ratio shledala neakceptovatelným.

      K další námitce obviněné, jíž uplatnila v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé zákonné variantě, státní zástupkyně uvedla, že obviněná sice argumentovala ve vztahu k výroku o trestu, nicméně způsobem vycházejícím z výroku o vině. Předně státní zástupkyně konstatovala, že názor obviněné nelze označit za správný. Vynesení rozsudku, v daném případě pak za podmínek § 314e odst. 7 tr. ř. doručení trestního příkazu, nemůže činit předěl mezi jednotlivými útoky pokračujícího trestného činu, neboť k tomu může dojít pouze zahájením trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. (srov. § 12 odst. 11 tr. ř.). Doručením trestního příkazu obviněné dne 16. 9. 2015 tak rozhodně nemohlo dojít k přerušení pokračujícího přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, navíc pak ve spojení s tou právní konstrukcí, že dílčí útoky ze dne 14. 8. 2015 a 11. 9. 2015 ad II. 33) výroku o vině takové okolnosti časově předcházely a tedy je bylo namístě zohlednit jako součást její pokračující trestné činnosti ad I. 1) – 18). V této souvislosti státní zástupkyně uvedla, že obviněná přehlédla, že pod posledně uvedeným bodem výroku o vině byla uznána vinnou pokračujícím přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku, spáchaným dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a že nesplněné podmínky § 116 tr. zákoníku vylučují, aby dílčí útoky pokračujícího přečinu krádeže byly sankcionovány podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku společným trestem, který jí byl za pokračující trestný čin úvěrového podvodu pod bodem I. 1) – 18) výroku o vině uložen. Státní zástupkyně dodala, že poukazované dílčí útoky pokračujícího přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku ze dne 14. 8. 2015 a 11. 9. 2015 byly skutečně spáchány před 16. 9. 2015, tj. před doručením trestního příkazu, z hlediska zákonných podmínek vícečinného souběhu tak spadají k trestněprávně relevantnímu jednání pod body 1) – 18) výroku o vině napadeného rozsudku, které by mělo být sankcionováno v rámci tam uloženého souhrnného trestu, pokud by nebyl ukládán současně jako trest společný, pro jehož uložení nebyly v poukazovaném rozsahu dány podmínky.

      K poslední námitce obviněné stran nepřiměřenosti uloženého trestu státní zástupkyně uvedla, že taková námitka se nemůže stát předmětem žádného z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. (srov. R 22/2003 Sb. rozh. tr.).

      Závěrem s ohledem na všechny své důvody navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

      Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.

      Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 9 To 410/2018 je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

      Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

      Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

      Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.

      Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

      Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněná sice podala dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však namítala nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď poškozeného J. H.), napadala soudy učiněná skutková zjištění a přitom současně prosazovala vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišné) skutkové hodnotící závěry. Z jejích námitek je zřejmé, že až skrze své vlastní hodnocení důkazů, a tudíž i nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, namítala nesprávné právní posouzení skutku z důvodu nenaplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 3 tr. zákoníku a trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Takové námitky však nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

      Není totiž úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, aby je zevrubně rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud prvního, resp. i druhého stupně hodnotil důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlil. Vztah mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy se vyznačuje obsahovou adekvátností, která svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněné na spravedlivé řízení nebylo porušeno.

      Především Okresní soud Plzeň-město v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněnou vinnou ze spáchání předmětných (pokračujících) trestných činů. To potvrdil také Krajský soud v Plzni, který rozhodoval o odvolání obviněné, jehož obsahem byly mimo jiné námitky směřující do oblasti skutkové, obdobně uplatněné i v nyní projednávaném dovolání. Odvolací soud se zabýval provedenými důkazy před soudem prvního stupně a jejich hodnocením, přičemž neshledal v jeho postupu porušení zásad zakotvených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Jestliže odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a znovu sám rozhodl, učinil tak pouze z důvodu lepší přehlednosti a také s ohledem na skutková zjištění ohledně zdravotního stavu poškozeného J. H. (dále také jen „poškozený“), když do popisu předmětných dílčích útoků doplnil slova „případně zneužívaje jeho lehké mentální retardace“. Jinak skutkové věty ponechal beze změny, stejně jako vyvozenou právní kvalifikaci, neboť se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně plně ztotožnil.

      V obecné rovině Nejvyšší soud uvádí, že trestného činu úvěrového podvodu se podle § 211 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a byl-li za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.

      Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin. Úmyslné zavinění se vyžaduje ve vztahu ke znakům uvedeným v § 211 odst. 1 tr. zákoníku. V případě recidivy se jedná o okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, a v tomto směru postačí nedbalost, jak je zřejmé z ustanovení § 17 písm. a) tr. zákoníku.

      Jestliže obviněná v dovolání namítala, že nebyla jejím jednáním naplněna skutková podstata tohoto trestného činu, neboť neuváděla nepravdivé údaje, když jednotlivé úvěry sjednávala se souhlasem a vědomím poškozeného, což sám vypověděl jak v přípravném řízení, tak při hlavním líčení, pak je k tomu třeba uvést, že obviněná vytrhla jednotlivé části výpovědi poškozeného z kontextu celé jeho výpovědi. Poškozený sice přiznal, že v některých případech obviněné umožnil, aby si na jeho jméno vzala půjčku, avšak s tím, že v dohledné době peníze vrátí. Nevěděl však o úvěrech, o které bylo žádáno skrze webové stránky či internetové bankovnictví. To konstatoval již soud prvního stupně a odpovídá to i tomu, co konkrétně poškozený při hlavním líčení vypověděl – „o půjčkách přes internet nic nevím…“ – na č. l. 1166 dole. Objektivní stránka trestného činu úvěrového podvodu byla jejím jednáním naplněna v první alternativně tohoto trestného činu spočívající v uvedení nepravdivých údajů při sjednávání úvěrové smlouvy, neboť zneužila osobní údaje poškozeného k tomu, aby byly na jeho účet přikázány finanční prostředky z jí sjednaného úvěru, a fakticky se tak vydávala za osobu poškozeného, aniž by o tom poškozený či druhé smluvní strany (společnosti, které úvěry poskytovaly) věděly. Uvedené informace tak neodpovídaly skutečnosti, neboť obviněná uvedla jiné než své osobní údaje. Takové jednání bylo přitom ze strany obviněné záměrné, neboť sama přiznala, že o úvěry žádala na jeho jméno, protože ona by úvěr nezískala s ohledem na svoje majetkové poměry. Byť to není pro právní kvalifikaci podstatné, bylo také dále prokázáno, že finanční prostředky pak následně použila převážně pro svoji osobní potřebu. Je tedy jasné, že pokud jde o znaky trestného činu úvěrového podvodu uvedené v § 211 odst. 1 tr. zákoníku, tyto byly jejím jednáním naplněny, přičemž obviněná jednala úmyslně podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

      Další námitka obviněné souvisela právě se způsobem využití finančních prostředků získaných na základě poskytnutých úvěrů. Nejprve je třeba ujasnit, že k dokonání trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku není zapotřebí, aby došlo k obohacení pachatele nebo jiné osoby, jako je tomu u trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, nýbrž je dokonán již tím, že jeho pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Proto nelze přisvědčit námitce obviněné, že právě tento znak skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, tedy obohacení pachatele nebo jiné osoby, měl být soudy nižších stupňů řešen, neboť to pro vyvození trestní odpovědnosti za trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku nebylo relevantní.

      Obviněná však opět do jisté míry polemizovala spíše se závěry, k nimž dospěly oba soudy, zejména pak soud prvního stupně, o tom, zda poškozený utrácel peníze s obviněnou na výletech, v hernách a barech apod. Jedná se opět o skutkovou námitku stran hodnocení výpovědi poškozeného. S věrohodností, jakož i s vyhodnocením jeho výpovědi se však především soud prvního stupně dostatečně zabýval již ve svém rozhodnutí, když ji hodnotil v souvislosti i s dalšími ve věci provedenými důkazy (zejména se znaleckými posudky k osobě obviněné i poškozeného, s výpovědí svědka L. H. apod.). Poškozený popřel, že by se pravidelně stravovali v restauracích, či že by pravidelně hrál na výherních hracích přístrojích a utrácel tam vysoké částky. Je sice pravdou, že párkrát s ní hrál, bylo to však na popud obviněné, přičemž tam „prohrál jen velmi malé částky“, okolo 500 až 1 000 Kč. Pokud jde o dovolací námitku stran dílčím útokům popsaným pod bodem 33) skutkové věty výroku o vině, v těchto konkrétních případech se jednalo o herní bar C. B., poškozený však popřel, že by na výherních hracích přístrojích s obviněnou hrával právě v tomto baru. Naopak vypověděl, že to byla obviněná, která v tomto baru „hrávala ve velkém“. Na tomto místě je třeba uvést, že ze znaleckého zkoumání ohledně zdravotního stavu poškozeného vyplynulo, že vůbec nebyl schopen porozumět důsledkům uzavření žádného typu smluv, jeho schopnost samostatně právně jednat v majetkoprávní oblasti byla narušená. Byl schopen porozumět tomu, co znamená půjčit, vrátit, nikoliv však již problematice úroků apod. Samotného by jej ani nenapadlo převádět finanční prostředky z účtu na účet. Pokud mu obviněná v souvislosti se sjednáváním úvěrů, při výběrech z bankomatů a jiných majetkových transakcích sdělovala, že tak činí proto, aby mu peníze zhodnotila apod., nebyl schopen tomu porozumět a nezakládalo se to navíc ani na pravdě. Obviněné však s ohledem na jeho zdravotní stav důvěřoval, tudíž ani neuvažoval nad tím, že by mu obviněná lhala či ho nějakým způsobem zneužívala. Poškozený si tedy byl v obecné rovině vědom toho, že se vyzvedávají peníze z jeho účtu, nicméně to za účelem zhodnocení či zajištění nějakého výnosu. Vypověděl sice, že obviněná „vyzvednuté“ peníze používala na hraní, v té době o tom však nevěděl. Peníze na hraní na výherních hracích přístrojích jí nedával, bylo už pozdě, když se dozvěděl, že obviněná „vyzvednuté“ peníze na tuto činnost používala (č. l. 1166). Ani této námitce tudíž nemohl Nejvyšší soud přisvědčit, neboť žádný extrémní rozpor mezi svědeckou výpovědí poškozeného a učiněnými skutkovými zjištěními soudem prvního stupně, potvrzenými soudem odvolacím, neshledal.

      I s obdobnou námitkou ohledně zdravotního stavu poškozeného se již důsledně vypořádal odvolací soud, přičemž vyhodnocením znaleckého posudku, vypracovaném MUDr. Mgr. Evou Navrátilovou se řádně zabýval i soud prvního stupně. Nejvyšší soud proto znovu jen opakuje, že počínající stařecká demence u poškozeného nebyla zásadní pro posouzení jednání obviněné, jelikož podstatné bylo, že poškozený trpěl lehkou mentální retardací, která je vrozená. Lehká mentální retardace u něj tudíž byla přítomna již v době páchání trestné činnosti a je proto zcela bezpředmětné, že tato duševní porucha byla u něj „potvrzena“ a jeho svéprávnost omezena až poté, co byla trestná činnost obviněnou spáchána.

      K námitce obviněné, že nebyla zohledněna případná existence soukromoprávního vztahu mezi ní a poškozeným lze jen v krátkosti uvést, že zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestní sankce při závažném porušení takových povinností, které lze jinak sankcionovat i mimotrestními prostředky. Princip ultima ratio nelze vykládat tak široce, že by to vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). V daném případě však ani nelze u pokračujících trestných činů úvěrového podvodu hovořit o soukromoprávním vztahu mezi obviněnou a poškozeným. Poškozený jasně vypověděl, že o předmětných sjednaných úvěrech nevěděl. Neexistoval tedy žádný (soukromo)právní důvod, jež by obviněnou opravňoval, aby za poškozeného sjednávala úvěry. Obviněná však i v rámci této námitky pouze polemizovala se skutkovými závěry soudu prvního stupně, když uvedla, že se poškozený „na činnosti aktivně podílel“.

      Je třeba uzavřít, že pokud by obviněná v dovolání uplatnila jen takovéto námitky, které směřovaly výlučně do oblasti skutkových zjištění, pak by musel Nejvyšší soud takové dovolání odmítnout podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť by bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud opakuje, že zásadně do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. O extrémní nesoulad se jedná tehdy, když z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nejvyšší soud znovu konstatuje, že v daném případě takový extrémní nesoulad neshledal.

      Právně relevantně uplatněná námitka v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla námitka týkající se splnění podmínek pro posouzení jednání obviněné jako pokračování v trestném činu. Obviněná sice brojila proti uloženému trestu, z obsahu této námitky je však patrné, že vychází z nesprávného právního posouzení skutku. Nejvyšší soud však shledává, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.

      Podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.

      Pokračování v trestném činu je tedy vymezeno čtyřmi znaky:
      a) útoky musí naplňovat (byť i v souhrnu) stejnou skutkovou podstatu,
      b) musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost),
      c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a
      d) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislosti).

      Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.

      Podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu, za jehož ostatní útoky byl odsouzen rozsudkem, který již nabyl právní moci, zruší v tomto dřívějším rozsudku výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad. V rámci společného trestu za pokračování v trestném činu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.

      Podle § 12 odst. 11 tr. ř. pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. Toto ustanovení určuje, že mezníkem, který ukončuje skutek při pokračujícím jednání, je sdělení obvinění. To má zásadní význam pro trestné činy trvající a hromadné a pro pokračování v trestném činu, které z hlediska tuzemského trestního práva hmotného tvoří jeden trestný čin a zásadně i jeden skutek. Sdělením obvinění se zde přitom rozumí okamžik, kdy bylo dotyčné podezřelé osobě obvinění skutečně sděleno, tedy až moment, kdy je podezřelému doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. Bylo-li ve věci konáno zkrácené přípravné řízení, je skutek ve smyslu § 12 odst. 11 tr. ř. (s ohledem na dikci § 314b odst. 1 věta druhá tr. ř.) ukončen doručením návrhu státního zástupce na potrestání osobě, proti níž se trestní řízení vede. Z uvedeného se podává, že postup podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku přichází v úvahu jen tehdy, když pokračující trestný čin (skutek) nebyl ukončen sdělením obvinění ve smyslu § 12 odst. 11 tr. ř. Jakmile došlo ke sdělení obvinění pro trestný čin a obviněný poté spáchá další útok (či útoky) naplňující znaky téhož trestného činu, přičemž by jinak byly splněny podmínky § 116 tr. zákoníku, jde již o další trestný čin (příp. opět pokračující), u kterého není použití ustanovení § 45 tr. zákoníku namístě.

      V návaznosti na výše stručně rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že doručení trestního příkazu není takovou skutečností, která by měla za následek přerušení v pokračování v trestném činu, pokud nebyl s doručením trestního příkazu zároveň doručen i návrh na potrestání. Nutno podotknout, že v daném případě nebylo ani zapotřebí blíže zjišťovat, zda s doručením trestního příkazu dne 16. 9. 2015 byl obviněné doručen i návrh na potrestání či nikoliv. Jednotlivé dílčí útoky popsané pod bodem 33) skutkové věty výroku o vině byly totiž spolu s dalšími [20), 22), 24), 25), 27), 29)] právně posouzeny jako pokračující trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, zatímco trestním příkazem ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 9 T 40/2015, byla obviněná uznána vinnou přečinem porušení autorského práva a práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku. I kdyby byl s doručením trestního příkazu doručen rovněž návrh na potrestání, nemohlo by dojít k přerušení v pokračování, neboť by nebyla splněna podmínka v § 12 odst. 11 tr. ř., tj. pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění. Pokračující trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl spáchán až dokončením posledního dílčího útoku, tj. dne 11. 5. 2016. Dílčí útoky zahrnuté pod bod 33) ze dne 14. 8. 2015 a 11. 9. 2015 byly proto správně „zařazeny“ pod tento bod, resp. pod pokračující trestný čin krádeže, jímž byla obviněná uznána vinnou. Nebyl důvod je separovat a zařadit je do výroku I., neboť k přerušení v pokračování v trestném činu nedošlo. Soudy nižších stupňů proto nepochybily, oba výroky o vině, jakož i výroky o trestech jsou v tomto směru správné.

      Jen na okraj lze poznamenat, že odvolací soud se vyjadřoval stran doručování trestního příkazu k námitce odlišné od té uplatněné v dovolání. Odvolací soud sice nesprávně ve svém odůvodnění uvedl, že došlo k přerušení stíhané trestné činnosti doručením trestního příkazu, podstatným však zůstává, že soud prvního stupně zohledňoval při přerušení v pokračování v trestném činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku tu skutečnost, že docházelo k zahajování trestního stíhání vůči obviněné (bod 32. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), přičemž podmínky ve smyslu § 12 odst. 11 tr. ř. pro takovýto postup byly splněny. Doručení trestního příkazu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 9 T 40/2015, pak zohlednil při ukládání (souhrnného) trestu ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku (bod 34. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

      Poslední námitka obviněné směřovala fakticky do výše uloženého trestu. Taková námitka však pod uplatněný ani jiný dovolací důvod nespadá. Jiným hmotněprávním posouzením ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., než je právní posouzení skutku, může spočívat v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Pokud jde však o námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře uloženého trestu, lze je uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. „Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zákona (nyní zejm. § 39 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.“ (R 22/2003 Sb. rozh. tr.).

      Nejvyššímu soudu s ohledem na vše výše uvedené nezbývá, než uzavřít, že napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 9 To 410/2018 ani jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 8 T 3/2018 netrpí žádnými vadami, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě.

      Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
        Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

        V Brně dne 17. 7. 2019


        JUDr. Jiří Pácal
        předseda senátu