Rozhodnutí NS

8 Tdo 614/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:06/25/2019
Spisová značka:8 Tdo 614/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.614.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Délka trestního řízení
Hodnocení důkazů
In dubio pro reo
Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
Podvod
Subsidiarita trestní represe
Trest
Zpronevěra
Dotčené předpisy:§ 206 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoníku
§ 209 odst. 1,2,3 tr. zákoníku
§ 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
§ 2 odst. 2,5,6 tr. ř.
§ 39 tr. zákoníku
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
IV.ÚS 3263/19
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 614/2019-2901


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2019 o dovolání obviněného P. H. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 10 To 211/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 1 T 119/2015, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. P. odmítá.
Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 1 T 119/2015, byl obviněný P. H. P. uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (ad výrok o vině pod body 1. a 2.), přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (ad výrok o vině pod bodem 2.), přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku (ad výrok o vině pod bodem 3.) a přečinem maření výkonu rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (ad výrok o vině pod bodem 3.). Za to byl podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 84 tr. zákoníku podmíněně odložen a podle § 85 odst. 1, 2 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba na pět let za současného stanovení dohledu v režimu § 49, 50 a 51 tr. zákoníku. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a výkonu pravomocí statutárního orgánu obchodních společností nebo firem na základě zmocnění, jejichž předmětem podnikání je koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, výroba plastových a pryžových výrobků, specializovaný maloobchod a maloobchod se smíšeným zbožím na deset let. Tímtéž rozsudkem byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro zde popsaný skutek, v němž byl obžalobou spatřován dílčí útok zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. V dalším bylo podle § 229 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou, který tak učinil v neprospěch obviněného do výroku o trestu, a obviněný, který je podal proti výroku o vině i tím i všem na něj navazujícím výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 10 To 211/2018, byl z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. bylo nově, v rozsahu tohoto zrušení, rozhodnuto tak, že obviněný byl při nezměněném výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně odsouzen podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež zůstala rozsudkem odvolacího soudu nezměněna, se obviněný označených trestných činů dopustil tím, že:

1. dne 4. 6. 2013 a krátce poté v XY, XY a XY prostřednictvím společnosti Q. H., bez vědomí a svolení vlastníka společnosti F. D., na základě postupně podepsané kupní a leasingové smlouvy č. 1551847803 prodal za celkovou kupní cenu 1 500 000 Kč společnosti U. L. za účelem následného leasingu ve prospěch třetího subjektu výrobní linku LUNG-MENG, kterou tvořila vyfukovací linka na LDPE rukávce, svařovací a perforovací stroj a rolovací stroj, ačkoliv mu tyto stroje byly svěřeny společností F. D., toliko za účelem, aby na nich prováděl výrobní činnost v pronajatém objektu na adrese XY, XY č. p. XY, okres Rychnov nad Kněžnou, přičemž společnost U. L. tyto stroje ještě téhož dne pronajala leasingovému nájemci společnosti L., se sídlem XY, XY č. p. XY, když finanční prostředky za prodej strojů od leasingové společnosti převzal dílem v hotovosti od jednatele společnosti Q. H. J. M., který je předtím vybral z účtu společnosti, aby je následně použil blíže nezjištěným způsobem, dílem je potom prostřednictvím J. M. použil ke dvěma bezhotovostním platbám, jimiž hradil dodávku zboží, kterou objednal jménem společnosti Q. H. od třetích subjektů, čímž způsobil společnosti F. D. škodu podle znaleckého posudku ve výši 660 000 Kč,

2. dne 15. 7. 2013 v XY prostřednictvím společnosti Q. H., kterou zastupoval na základě generálního písemného pověření od jednatele této společnosti J. M., bez vědomí a svolení vlastníka společnosti L. prodal za částku 326 700 Kč společnosti V. – P. převíječku strečové folie – typ MSF 03, včetně hydraulického zvedáku rolí a kompresoru, ačkoliv měl tyto stroje svěřeny jejich vlastníkem společnosti L., toliko za účelem zajištění jejich směny za jiný výrobní stroj, což však v rozporu s dohodou nezajistil, načež takto získané finanční prostředky za jeho prodej použil přesně nezjištěným způsobem, čímž způsobil společnosti L., škodu podle znaleckého posudku ve výši 257 100 Kč,

3. v přesně nezjištěný den v červenci 2013 v obci XY, okres Znojmo, pod falešným příslibem pozdější úhrady předběžně dohodnuté kupní ceny ve výši nejméně 230 000 Kč bez DPH vylákal od M. T., ústně zmocněného k prodeji věci majitelem firmy J. T., IČ XY, zakoupení stroje extruder zn. KIEFEL, včetně příslušenství, který poté převezl do výrobního areálu ve XY, XY č. p. XY, kde jej zprovoznil a používal k výrobním účelům, ačkoliv za předmětný stroj jeho majiteli dříve ani později nic nezaplatil, načež ho dne 29. 7. 2013 ve XY, okres Rychnov nad Kněžnou, prostřednictvím společnosti Q. H., kterou osobně zastupoval na základě generálního písemného pověření, prodal společnosti V.– P. za částku 653 400 Kč, čímž způsobil firmě J. T., IČ XY, škodu podle znaleckého posudku ve výši 366 300 Kč,

a uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 17 T 21/2009, který nabyl právní moci dne 26. 9. 2011, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 6 To 35/2011, který nabyl právní moci dne 26. 9. 2011, odsouzen pro spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za což byl potrestán nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání 8 roků, z jehož výkonu byl ke dni 15. 10. 2012 podmíněně propuštěn, a to za současného stanovení zkušební doby v trvání 7 let, tedy do 15. 10. 2019, a dále trestem zákazu činnosti spočívajícím mimo jiné v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a výkonu pravomoci statutárního orgánu obchodních společností nebo firem na základě zmocnění, jejichž předmětem podnikání je koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a výroba plastových a pryžových výrobků, a to vše na dobu 8 let.


II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 10 To 211/2018, podal obviněný P. H. P. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že ve věci došlo k nedostatečným skutkovým zjištěním a vadnému hodnocení důkazů, což má povahu zkrácení práva obviněného na spravedlivý proces, porušení zásady in dubio pro reo, porušení práva obviněného na obhajobu, nesprávnému právnímu hodnocení skutku a že mu byl uložen nepřiměřený trest.

5. Obviněný předně poukazoval na údajné závažné vady řízení, které byly po celou dobu trvání trestního řízení přehlíženy a se kterými se nevypořádal ani odvolací soud. Odvolací soud pak zatížil své rozhodnutí dalšími vadami a odvolání obviněného zamítl, aniž by řádně odůvodnil, proč tak učinil. Následně v dovolání analyzoval rozhodnutí odvolacího soudu a uvedl, že odvolací soud se nezabýval ani jednou výtkou či argumentem obviněného, ačkoliv soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit (k tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu), a dále že odvolací soud schválil postup nalézacího soudu, který u několika posuzovaných skutků pouze jedinou větou konstatoval, že dovodil zavinění v podobě přímého úmyslu, avšak podle jeho názoru by mělo být zavinění odůvodněno zvlášť u každého skutku. Postup odvolacího soudu, který se výtkám obviněného nevěnoval, je podle obviněného porušením jeho práva na spravedlivý proces a obhajobu. Ze stejného důvodu je pak rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný.

6. Následně prezentoval námitky uplatněné již v předcházejícím řízení. Zopakoval, že řízení bylo od počátku vedeno účelově bez snahy zjistit skutečný stav věci bez jakékoliv pochybnosti. Například uvedl, že trestní oznámení podal F. B., avšak v průběhu řízení zjistil, že neměl všechny informace, ale pouze takové, které mu poskytl P. K., přičemž tyto se ukázaly nepravdivými, a sám proti způsobu vedení přípravného řízení vznášel výtky a dokonce podal stížnost ke Generální inspekci bezpečnostních sborů proti policejnímu orgánu, jelikož se podle jeho zjištění měli vyšetřující policisté soukromě scházet s P. K. a konzultovat s ním průběh věci. Obviněnému však není známo, že by k prošetření podezření z podjatosti a tendenčního vedení došlo. Policisté pak na počátku přípravného řízení měli obviněnému sdělit, že si o celé věci udělali „svůj obrázek“, a proto neprováděli žádné důkazy navržené obviněným. Uvedl, že jako svědci byli v přípravném řízení vyslechnuti P. K. a J. M., na jejichž výpovědích byla obžaloba postavena, avšak jejich výpovědi obsahují celou řadu flagrantních rozporů a nejasností. Obviněný navrhoval i provedení znaleckých posudků, avšak zkoumání v podobě odborného vyjádření bylo podrobeno pouze to, co vybral policejní orgán, a obviněný tak byl zbaven možnosti se účinně bránit. Obviněný měl za to, že výpovědi svědků F. B., P. M., H. K. a P. Ch. jsou v zásadních věcech v rozporu s výpověďmi P. K. a J. M. Názor stran nedostatečného průběhu přípravného řízení podle obviněného sdílí i soud prvního stupně, který se tak měl vyjádřit na str. 6 v bodě 4. svého rozsudku. Výsledky přípravného řízení a také způsob jeho vedení podle obviněného neodůvodňovaly podání obžaloby proti jeho osobě. V řízení před soudem státní zástupce i nadále vytrvale zaujímal negativní stanoviska k důkazním návrhům obhajoby, čímž potvrdil svůj postoj z přípravného řízení, kdy soustavně v rozporu se zákonem neprováděl důkazy ve prospěch obviněného.

7. Výtky dovolatel uplatňoval i vůči řízení před soudem; k porušení práva na obhajobu a spravedlivý proces došlo např. tím, že obhajoba byla v několika případech naprosto nepřípustně omezena při kladení dotazů svědkům, soud nepřipustil dotazy z důvodu, že jsou duplicitní s dotazy státního zástupce, přičemž takové omezení je podle obviněného nepřípustné, poněvadž soud by neměl předjímat, jak by svědek odpovídal na konkrétní dotazy položené svědkovi obhajobou. Soud zasáhl do práva obviněného na obhajobu a spravedlivý proces také tím, že obhajobě vymezil buď časový rámec na pokládání dotazů svědkům, nebo vymezil maximální počet dotazů na konkrétního svědka (např. při hlavním líčení ze dne 21. 8. 2017 při výslechu P. K.).

8. Podle obviněného bylo délkou řízení zasaženo i do jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Podle jeho přesvědčení průtahy byly způsobeny zpočátku především neúplnými a účelovými výsledky policejního vyšetřování, které byly zaměřeny pouze v neprospěch obviněného. Následkem tohoto způsobu vyšetřování pak byla nezbytnost rozsáhlého dokazování před soudem prvního stupně, kvůli čemuž bylo řízení vedeno po nepřiměřeně dlouhou dobu. K průběhu vyšetřování obviněný poukázal na judikaturu Ústavního soudu, a to na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1504/16. K samotné délce trestního řízení odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, podle kterého je podle rozhodovací praxe Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva třeba považovat dobu trvání trestního řízení delší než šest let za spíše výjimečnou a v případě absence zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze trvání trestního stíhání v délce vyšší tolerovat. Dále poukázal na základní principy vztahující se k právu na projednání věci v přiměřené lhůtě formulované Evropským soudem pro lidská práva. Trest uložený obviněnému v předmětné věci je v návaznosti na průtahy nepřiměřeně přísný (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2228/13, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4139/2013).

9. Dále obviněný upozornil na podle jeho názoru nedostatečná skutková zjištění a vadné hodnocení důkazů. Zopakoval, že v jeho případě byly jak před nalézacím soudem, tak před odvolacím soudem provedeny důkazy téměř výhradně v jeho neprospěch, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Soudy jsou však povinny ve svém rozhodnutí zdůvodnit, proč neprovedly důkazy svědčící ve prospěch obviněného. Tím, že tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí vadou spočívající v porušení nejen obecných předpisů, ale i v porušení zásad uvedených v hlavě páté Listiny základních práv svobod a v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čímž téměř vždy dojde k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Ve vztahu k přípustnosti dovolání z jím uvedených důvodů obviněný argumentoval judikaturou Ústavního soudu. K nedostatečným skutkovým zjištěním odkázal na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, v němž tento soud sám poukázal na skutkovou nesourodost, avšak třebaže tuto nesourodost nijak neodstranil, vydal odsuzující rozsudek. Odvolací soud námitku, že zjištěný skutkový stav je nesourodý a nedostatečně zjištěný, nevzal v úvahu vůbec, jelikož se v rámci odvolacího řízení a ve svém rozsudku fakticky skutkovým stavem, námitkami a argumenty obviněného vůbec nezabýval.

10. Konkrétně obviněný nesouhlasil s tím, jakým způsobem nalézací soud hodnotil charakter jeho obhajovací argumentace na str. 59 a dále. Rovněž mu nebylo jasné, proč soudy podobným způsobem nehodnotily výpovědi P. K. a J. M., jejichž výpovědi oba soudy označily za stěžejní. Uvedl, že s ohledem na složitost projednávaných skutků soudy svědkům pokládaly naprosté minimum dotazů. Nalézací soud tak podle jeho názoru nepřispíval k vyjasnění skutkového stavu, důsledně si neověřoval ani věrohodnost svědků, přestože jim následně přiřkl různou věrohodnost, aniž by přesvědčivě vysvětlil, na základě čeho tak učinil. Věrohodnosti svědků P. K. a J. M. se obviněný dále v dovolání podrobně věnoval. Rozebíral argumentaci nalézacího soudu na str. 60 rozsudku a konstatoval, že soud prvního stupně jednak sám nezjišťoval konkrétní slovní údaje a skutkové svědecké údaje, na jejichž základě by pak mohl věc hodnotit, a zjištěné konkrétní slovní údaje a skutkové svědecké údaje (kromě hodnocení bodu 4. obžaloby) posoudil nelogicky, často nesprávně a především nedůvodně a neodůvodněně v neprospěch obviněného. S uvedeným postupem odvolací soud neměl sebemenší problém, což však mimo jiné podle názoru dovolatele znamená, že v rámci odvolacího řízení ničím nepřispěl ke zjištění skutkového stavu věci, o němž by nebyly pochybnosti, a ten tak zůstal zjištěn zcela nedostatečně. Pokud pak podle soudu prvního stupně docházelo ve valné většině výpovědních postojů svědků v průběhu jejich výslechů k posunům z hlediska významového výsledku jimi vyslovených pojmů, znamená to podle obviněného, že nejen nebyl a nemohl být řádně a dostatečně zjištěn skutkový stav, ale také že jsou tu takové pochybnosti (které musí být ve prospěch obviněného), které neumožňují vydat odsuzující rozsudek. Podle obviněného bylo překvapivé to, že soud prvního stupně v bodě 134. rozsudku konstatoval, že převážná většina klíčových svědků jsou zkušení ekonomicko-hospodářští podnikatelé z minulosti se svéráznými přístupy k řešení obchodních vztahů, avšak následně hodnotil celou situaci tak, že za výsledek vztahů všech těchto osob je odpovědný obviněný, tedy že ostatní osoby najednou přestaly být zkušenými podnikateli. Obviněný se dále vyjadřoval ke generálnímu zmocnění obviněného k zastupování společnosti Q. H., když do spisu byla J. M. doložena plná moc ze dne 11. 3. 2013, avšak obviněný popřel, že by takovou plnou moc kdy obdržel. Na plné moci není uveden podpis obviněného, ani z ničeho jiného nevyplývá, že by takovou plnou moc přijal. Dohoda o plné moci je však podle obviněného dvoustranný právní úkon a nemůže ji nahradit dokument, který předložil J. M. Na základě tohoto dokumentu tak nemohlo zmocnění obžalovaného k zastupování Q. H. vůbec vzniknout. S tímto se však ani jeden ze soudů ve svém rozsudku vůbec nevypořádal. Ve vztahu k hodnocení důkazů a hodnocení věrohodnosti svědků poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 560/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1066/2002, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1239/2011) a rozhodnutí Ústavního soudu, a to nález ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, v němž byl akcentován na princip presumpce neviny a právo na spravedlivý proces.

11. Následně dovolatel rozporoval naplnění všech znaků skutkových podstat trestných činů, které mu byly kladeny za vinu. Obviněný tuto výtku směřoval vůči naplnění znaku zavinění, přičemž skutkové podstaty trestných činů, které jsou obviněnému kladeny za vinu, vyžadují úmyslné zavinění. Podle jeho názoru je způsob, jakým soudy nižších stupňů odůvodnily zavinění obviněného, naprosto nepřijatelný. Ve vztahu k této námitce se obviněný dále vyjádřil k jednotlivým skutkům a uvedl, že ve všech případech jeho jednání nenaplňovalo znaky žádného trestného činu, namítl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Ke skutkům uvedeným ve výroku o vině pod bodem 1. a 2., které byly soudy nižších stupňů kvalifikovány jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, uvedl, že z provedených důkazů, jak byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně a jak byly rekapitulovány v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, není patrné, že jednal způsobem ve výroku popsaným se záměrem bez vědomí a svolení vlastníka společnosti F. D. prodat předmětnou linku a převzít finanční prostředky za prodej strojů od leasingové společnosti dílem v hotovosti, dílem je potom použít ke dvěma bezhotovostním platbám. Tyto relevantní skutečnosti ani jakékoliv právní závěry na jejich základě případně učiněné nejsou z rozsudku soudu prvého stupně patrné, osvětleny nejsou ani v rozsudku odvolacího soudu. V této souvislosti zmínil povinnost soudů odůvodnit své rozsudky, přičemž tato povinnost koresponduje právu na řádný proces, a citoval ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Soudy obou stupňů se nikterak nevyrovnaly s naplněním subjektivní a ani objektivní stránky trestného činu zpronevěry, zejména zda jednání obviněného vůbec naplňovalo základní znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, a dále zda toto jednání bylo jednáním zaviněným alespoň v podobě eventuálního úmyslu (natož ve formě přímého úmyslu). Stran skutku uvedeného ve výroku o vině pod bodem 2., který byl soudy nižších stupňů kvalifikován jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, i skutku uvedenému ve výroku o vině pod bodem 3., který byl soudy nižších stupňů kvalifikován jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, odkázal na již použité argumenty. K výrokům o vině spácháním přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku poukázal na rozpory mezi závěry soudů nižších stupňů a skutečnostmi vyplývajícími z provedeného dokazování. Opětovně zdůraznil, že se soudy obou stupňů vůbec nezabývaly skutkovou verzí, kterou jim obviněný na svoji obhajobu ve vztahu ke všem skutkům předložil, k této neprovedly prakticky žádné dokazování a údaje z provedeného dokazování, které podporovaly skutkovou verzi odsouzeného, bez jakéhokoliv důvody přehlížely. Tuto svou skutkovou verzi v dovolání zopakoval. Připomněl, že v souladu se zásadou presumpce neviny musejí být všechny pochybnosti, které ve věci existují, vykládány ve prospěch obviněného.

12. Odvolací soud se podle obviněného nevypořádal ani s námitkou, že ve věci měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe, když pouze uvedl, že u obviněného nemůže být tato zásada aplikována, jelikož se měl dopustit trestného činu zpronevěry. Takový postup odvolacího soudu je podle jeho názoru naprosto nepřípustný, a to jednak proto, že zásada subsidiarity trestní represe musí být zvažována vždy, a jednak proto, že obviněný namítal nepoužití této zásady u tvrzeného spáchání trestného činu podvodu, nikoliv trestného činu zpronevěry. Opět odkázal na bohatou judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu dopadající na zásadu subsidiarity trestní represe.

13. Ve svém dovolání se obviněný vyjádřil i k výroku o trestu, přičemž se ztotožnil s podrobnou argumentací soudu prvního stupně, neboť tento vzal v úvahu možnou přeměnu zbytku trestu, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn, obšírně hodnotil osobní a osobnostní poměry, což podle jeho názoru odvolací soud neučinil. Odvolací soud podle obviněného popřel zásadu, že se na osobu, proti níž se řízení vede, hledí jako na netrestaného. Zdůraznil, že existují zákonem stanovená kritéria a lhůty pro hodnocení osoby jako recidivisty. Odvolací soud tedy užil analogii v neprospěch obviněného, která je vyloučena již jako základní ústavněprávní princip. Uvedl také, že trest uložený rozsudkem odvolacího soudu spočívající v nepodmíněném odnětí svobody v trvání tří let je přílišně přísný nejen s ohledem na nepřiměřenou délku předmětného trestního řízení, ale i s ohledem na skutečnost, že obviněný před výkonem trestu uloženým předmětným rozsudkem bude vykonávat trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, a celkem tak má obviněný vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let.

14. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 1 T 119/2015, zrušil ve všech výrocích, kterými byl obviněný uznán vinným (o vině) a dále ve všech souvisejících výrocích, tedy všech výrocích o trestu, a dále zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 10 To 211/2018, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

15. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání obviněného předně uvedl, že z dovolání obviněného je patrné, že je zaměřil i proti rozsudku nalézacího soudu, a chtěl tak patrně užít i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a že dovolatel ve svém podání opakuje obhajobu, kterou uplatnil již v dřívějším řízení, když část textu je doslovně shodná s odvoláním obviněného, a proto se s těmito námitkami již vypořádaly soudy nižších stupňů, na něž v podrobnostech odkázal. Připomněl, v jakých případech může Nejvyšší soud na základě judikatury Ústavního soudu napravovat procesní vady včetně procesně nepřípustného dokazování, kterými jsou porušení základních postulátů spravedlivého procesu, přičemž Nejvyšší soud je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. K takovému extrémnímu excesu však ve věci obviněného nedošlo, což podle státního zástupce vyplývá ze skutečnosti, že obviněný v dovolání rozpor spatřuje v celém dokazování, aniž by označil konkrétní důkaz, jehož hodnocení mělo být zcela svévolné a nesmyslné. Výjimkou bylo dovolatelovo tvrzení na str. 29 dovolání, že se soud nevypořádal s výpovědí svědka P. M., že tento svědek zapůjčil dovolateli 90 000 Kč na nákup extruderu (skutek pod bodem 3.). Ani zde však dovolatel nevysvětlil, jak by mohla existence půjčky vyvrátit tvrzení poškozených, že jim nic nezaplatil. Samotné držení finančních prostředků není potvrzením platby. I kdyby dovolatel peníze na platbu měl, neztratil by závěr nalézacího soudu, že poškozeným nezaplatil, svou logiku – nejednalo by se o tvrzení zcela nesmyslné. Uvedl, že námitky dovolatele proti učiněným skutkovým zjištěním jsou ve své podstatě tvrzením, že soudy v jeho trestní věci porušily zásadu in dubio pro reo. K tomu připomněl, že se jedná o zásadu procesní, nikoliv hmotněprávní, a že Nejvyšší soud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. K tomuto svému závěru odkázal na četnou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. K námitkám obviněného proti nepřiměřenosti uloženého trestu rovněž odkázal na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, podle níž se uvedený ani jiný dovolací důvod na otázku přiměřenosti trestu nevztahuje. Jen na okraj poznamenal, že nic nenasvědčuje tomu, že by se v případě trestu jednalo o případ výjimečný svou nespravedlností a že by tak byl dán důvod zabývat se přísností trestu mimo dovolací důvody. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce odpovídá námitka, že odvolací soud odůvodnil neužití zásady subsidiarity trestní represe pouze v případě zpronevěry (skutky pod body 1. a 2.), nikoliv v případě podvodu (skutek pod bodem 3.). Státní zástupce po připomenutí judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu stran subsidiarity trestní represe, na jejichž základě lze učinit závěr, že že neuplatnění trestní odpovědnosti podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných, kdy okolnosti konkrétního případu by musely být zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládatelné, uzavřel, že čin dovolatele, jak je popsán v rozsudku nalézacího soudu, nemá žádné takové výjimečné znaky a jedná se o podvodné vylákání stroje s poměrně vysokou způsobenou škodou. Shrnul, že námitky uvedené dovolatel dílem odpovídají důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v této části je dovolání zjevně neopodstatněné.

16. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl.

17. K vyjádření státního zástupce obviněný zaslal repliku, v níž se nejprve vyjádřil k činnosti státního zastupitelství v jeho věci, která podle jeho názoru nesměřovala ke zjištění správného skutkového stavu. K přípustnosti podaného dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkázal na své dovolání, v němž se k této problematice vyjadřoval. Dále uvedl, že již ve svém dovolání vysvětlil, z jakého důvodu opakoval své námitky učiněné již v odvolání a rovněž v podrobnostech na své dovolání odkázal. Obviněný měl za to, že v podaném dovolání popsal několik případů, kdy učiněná skutková zjištění soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, např. zásadní rozpory ve výpovědích hlavních svědků, přičemž systematické přehlížení těchto rozporů nebylo nikdy řádně odůvodněno (jak je blíže rozvedeno v čl. IV. dovolání na stranách 15. a 16). Uvedl, že na svévolné a nesmyslné hodnocení důkazů poukázal ve více případech. Není tak podle obviněného pravdou to, co ve svém vyjádření uvedl státní zástupce, tedy že neoznačil konkrétní důkazy, jejichž vyhodnocení bylo zcela svévolné a nesmyslné. K vyjádření státního zástupce k námitce stran skutku č. 3 uvedl, že státní zástupce ve svém vyjádření účelově vybíral pouze část argumentace obviněného, přičemž dovolatel netvrdil pouze to, že disponoval částkou na zaplacení první splátky na koupi stroje (což prokázal svědek P. M.), ale také to, že 90 000 Kč svědkovi M. T. zaplatil a že vůbec nevěděl o tom, že předmětný stroj není jeho. Vše také potvrdil či připustil M. T. ve své svědecké výpovědi. Státní zástupce se tak podle obviněného drží linie nastolené v tomto trestním řízení orgány činnými v trestním řízení, když pomíjí zjištěné skutečnosti a konstruuje nepravdivé konstrukce v neprospěch dovolatele. K uvedenému se vztahuje i další argumentace státního zástupce stran zásady subsidiarity trestní represe. Pokud by bylo k obdobným případům, jako je skutek 3., přistupováno ve všech případech podnikatelského prostředí, muselo by být kriminalizováno velké procento podnikatelů. K tvrzení státního zástupce, že porušení zásady in dubio pro reo nelze přezkoumávat v dovolacím řízení uvedl, že toto tvrzení není pravdivé, když se nepochybně jedná o porušení práva na spravedlivý proces. Závěrem vyjádřil svůj nesouhlas s vyjádřením státního zástupce a odkázal na podané dovolání.
III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání

19. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

20. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

21. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

22. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.

23. K případnému opomenutí důkazů nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

24. Obviněný v dovolání vytýkal, že v předcházejícím řízení byly provedeny důkazy výhradně v jeho neprospěch, přičemž důkazy v jeho prospěch provedeny nebyly a soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích neodůvodnily, proč důkazy svědčící v jeho prospěch neprovedly. Obviněný však neuvedl žádný konkrétní důkaz, který měl být v jeho věci opomenut. Nalézací soud provedl velice obsáhlé dokazování, přičemž prováděl i důkazy navrhnuté obhajobou (např. důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomie zpracovaného Ing. Dagmar Christophovou či vypracování odborného kriminalistického vyjádření z odvětví zkoumání ručního písma). Před odvolacím soudem pak obviněný ani jeho obhájce provedení žádného dalšího důkazu nenavrhovali. Nelze tedy přisvědčit obviněnému, pokud naznačoval, že došlo k opomenutým důkazům, když soudy nižších stupňů podle jeho názoru neodůvodnily neprovedení konkrétních důkazů, když nebylo důkazů, jejichž neprovedení by měly tyto soudy konstatovat a odůvodňovat. K opomenutí důkazů ve věci obviněného tak ze strany soudů nižších stupňů nedošlo.

25. Dále je nutno konstatovat, že v projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména str. 59 až 65 rozsudku nalézacího soudu, str. 5 až 7 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že nalézací soud, s jehož rozhodnutím se odvolací soud ve výroku o vině obviněného plně ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně a velice podrobně zdůvodnil. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily.

26. K obviněným namítanému porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo, když opakovaně namítal, že nalézací soud poukázal na skutkovou nesourodost, kterou však nijak neodstranil, přesto vydal odsuzující rozsudek, a odvolací soud k této nesourodosti nepřihlížel a vůbec se nezabýval tím, zda ve věci jsou pochybnosti, je třeba uvést následující. Presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř., § 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo jsou pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 aj.). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001).

27. Ačkoliv tedy nalézací soud na str. 6 svého rozsudku konstatoval skutkovou nesourodost a existující rozpornosti mezi jednotlivými výpověďmi, detailním dokazováním a velmi pečlivým hodnocením všech provedených důkazů na tuto nesourodost reagoval, přičemž dospěl k závěru, že skutkový stav vyjádřený v tzv. skutkové větě pod body 1. až 3. výroku o vině byl prokázán tak, že o něm nejsou důvodné pochybnosti. Jak bylo uvedeno shora, skutkový stav nemusí být prokázán bez pochybností jakýchkoliv, ale právě bez pochybností opodstatněných, rozumných. Soud tudíž nepochybil, neaplikoval-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn nepřímých důkazů ve výsledku tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označených trestných a usvědčují z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že by pachatelem mohla být i jiná osoba (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).

28. Je nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

29. Je třeba zdůraznit, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou jen opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozího řízení, s níž se postupně nalézací i odvolací soud v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly. Tak například obviněný v dovolání namítal, že není zřejmé, na základě čeho nalézací soud na str. 59 hodnotil charakter jeho obhajovací argumentace, ačkoliv nalézací soud toto své stanovisko popsal právě na str. 59 a 60 svého rozsudku, a toto své stanovisko postavil na výpovědích učiněných obviněným, především pak jeho vyjádření k velkému množství listinných důkazů, když odmítal pravost podpisů, nebo uváděl, že si již přesně nepamatoval na průběh v listinných důkazech obsažených situací. V tomto kontextu obviněný rovněž vyjádřil svůj údiv nad tím, proč stejným způsobem nalézací soud nehodnotil výpovědi ostatních svědků, a kladl otázku, na jakém základě činil nalézací soud závěr o věrohodnosti výpovědí jednotlivých svědků. Nalézací soud se však v odůvodnění svého rozsudku podrobně věnoval jednotlivým výpovědím a na str. 60 konstatoval, že s ohledem na časový odstup výslechu svědků před soudem se vyjádření svědků postupně měnila tím způsobem, že si již celou situaci přesně nepamatovali a odkazovali na své dřívější výpovědi z přípravného řízení. Nalézací soud pak všechny výpovědi porovnával i s řadou listinných důkazů, které byly ve věci provedeny, ve vztahu k některým listinným důkazům bylo provedeno i odborné vyjádření z odvětví zkoumání ručního písma pro prověření pravosti podpisů listin, což rovněž mělo pomoci při určování toho, která tvrzení jsou pravdivá, nalézací soud si následně vyžádal opisy z rejstříku trestů týkající se ve věci významných svědků, případně i některá trestní rozhodnutí, a to pro účely hodnocení jejich charakterově mravního profilu. Na základě všech provedených důkazů potom nalézací soud tyto hodnotil nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu, tedy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., na základě čehož dospěl i k hodnocení věrohodnosti jednotlivých výpovědí svědků. Takový postup byl zcela v souladu ze zásadami hodnocení důkazů a odůvodnění rozhodnutí i zákonnými ustanoveními trestního řádu. Námitka obviněného, že nalézací soud pokládal svědkům naprosté minimum dotazů, a proto se nesnažil přispět k vyjasnění skutkového stavu, je irelevantní. Z obsahu spisového materiálu a množství provedených důkazů je zjevné, že dokazování bylo velice podrobné a nalézací soud opakoval výslechy svědků a doplňoval dokazování i o důkazy navržené obhajobou, čímž napravil i obviněným namítané spíše jednostranně zaměřené dokazování probíhající v přípravném řízení. K tomu je však třeba poukázat na skutečnost, že těžiště dokazování je právě v řízení před soudem, a proto je podstatné, že právě v řízení před soudem byly prováděny důkazy jak v neprospěch, tak i ve prospěch obviněného. V žádném případě nelze přisvědčit obviněnému, že se nalézací soud nepokoušel o zjištění skutečného stavu věci, pouze na základě jeho subjektivního hodnocení vhodného počtu dotazů pokládaných svědkům. Nelze opomenout, že podle § 2 odst. 5 tr. ř. dokazuje vinu (v širším smyslu) státní zástupce. Soud má však povinnost doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. Soud pak především projednávání obžaloby v hlavním líčení řídí tak, aby trestní řízení včetně činnosti stran probíhalo v souladu se zákonem, přičemž do dokazování při dostatečné aktivitě stran zasahuje zásadně jen v tom rozsahu, aby řízení vedlo ke správnému a spravedlivému rozhodnutí. Pokud byl tedy státní zástupce dostatečně činný, nelze se podivovat tomu, že nalézací soud toto dokazování doplňoval např. v případě výslechů svědků menším počtem otázek, přičemž tak činil v souladu se zákonem a základními zásadami trestního řízení. Obviněný též uvedl, že nalézací soud nezjišťoval konkrétní slovní a svědecké údaje, na jejichž základě by pak mohl věc hodnotit. Tato námitka není rovněž opodstatněná. Nalézací soud při hlavním líčení prováděl výslech mnoha svědků, podle zákonných ustanovení byly čteny i dřívější výpovědi těchto svědků z přípravného řízení. Nalézací soud pak tyto výpovědi svědků podrobně rozebral v odůvodnění svého rozsudku a pečlivě se zabýval vyjádřeními a pojmy použitými těmito svědky. Pokud obviněný uvedl, že ani odvolací soud se nepokusil přispět ke zjištění skutkového stavu, o němž by nebyly pochybnosti, pak je třeba uvést, že odvolací soud na základě přezkumu rozsudku nalézacího soudu dospěl k závěru, že nalézací soud učinil správná skutková zjištění, která bez důvodných pochybností prokazují vinu obviněného, proto odvolací soud nepochybil, neprováděl-li další dokazování ve věci. K námitce obviněného, že byla do spisu založena plná moc udělená obviněnému k zastupování společnosti Q. H. ačkoliv tato nebyla obviněným podepsána, a proto nemohlo vzniknout zmocnění, s čímž se soudy nižších stupňů nevypořádaly, je potřeba poukázat, že podle právní úpravy platné v době udělení plné moci, bylo nutné odlišovat dohodu o plné moci a samotnou plnou moc. Plná moc podle § 31 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník byla jednostranným právním úkonem zmocnitele, kterým prohlašoval vůči třetí osobě, že zmocnil jinou osobu jako oprávněnou, aby jej v určitém rozsahu zastupovala, přičemž nebyla potřeba, aby byla plná moc výslovně přijata (viz ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J. ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 302, či např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 733/2001). Tato úprava byla přejata i do zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, který oproti předchozí úpravě v samotném textu právního předpisu zpřesňuje vymezení smluvního zastoupení a jasně specifikuje, že smluvní zastoupení vzniká na základě dohody stran a ne na základě plné moci (viz § 441 zákona č. 89/2012 Sb.). Námitka obviněného stran neplatnosti předmětné plné moci a nemožnosti vzniku zastoupení je proto lichá.

30. S ohledem na argumentaci obviněného, který v dovolání na několika místech opětovně zmiňoval nedostatečné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a výtku, že odvolací soud nereagoval na konkrétní námitky obviněného, je nutno připomenout, že dovolání proti odůvodnění rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Pro úplnost lze uvést, že podstatné je, že odvolací soud se dostatečně zabýval důkazní situací a skutkovými okolnostmi v jejich souvislostech a dospěl k opodstatněnému závěru o nedůvodnosti odvolacích námitek obviněného. Námitky obviněného byly ostatně v průběhu řízení v zásadě konstantní a soudy se s nimi vypořádaly. Rovněž je třeba podotknout, že jak již v odůvodnění svého rozsudku připomínal odvolací soud (str. 6, bod 25.), závazek adresovaný soudům čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nemůže být podle stanoviska zastávaného Evropským soudem pro lidská práva, ale i Ústavním soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08) chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Za nepřijatelný totiž nelze označit postup odvolacího soudu, který odvolání obviněného řádně přezkoumá, zabývá se v něm uplatněnými námitkami a posléze odkáže na již učiněné závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj.). Ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva v rozporu s právem na spravedlivý proces v zásadě není, jestliže soud rozhodující o opravném prostředku při zamítnutí odvolání pojme odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí či jinak; na druhou stranu musí být ale patrné, že se dotyčný soud všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího stupně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92). Nejvyšší soud proto neshledal pochybení odvolacího soudu ani v této rovině.

31. Odvolací soud se vypořádal i s námitkou obviněného, zopakovanou taktéž v dovolání, že přípravné řízení bylo nedostatečné a neodůvodňovalo podání obžaloby na obviněného. Tato námitka je čistě procesního charakteru a neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádnému jinému důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 tr. ř. Pro úplnost však lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se na str. 5 pod body 19., 20. podrobně této námitce věnoval. Jen stručně lze připomenout, že Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou usnesením ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 1 T 119/2015, podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření z důvodu nutnosti doplnění přípravného řízení v intencích návrhů obviněného, avšak toto usnesení bylo na základě stížnosti státního zastupitelství Krajským soudem v Hradci Králové usnesením ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 10 To 50/2016, zrušeno a okresnímu soudu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Lze tak říci, že touto námitkou obviněného se již oba soudy nižších stupňů zabývaly, přičemž nadřízený soud po přezkumu rozhodl, že ve věci byly dány dostatečné podklady pro podání obžaloby a dokazování je pak vhodné doplnit v řízení před soudem, před nímž je těžiště dokazování.

32. Pokud obviněný v dovolání zmiňoval, že byla podána stížnost ke Generální inspekci bezpečnostních sborů proti policejnímu orgánu provádějícímu přípravné řízení ve věci obviněného, přičemž obviněnému není známo, že by k prošetření stížnosti došlo, je třeba uvést, že tato skutečnost nemá žádnou relevanci pro projednávaný případ, neboť stížnost u Generální inspekce bezpečnostních sborů se projednává v řízení nesouvisejícím s řízením trestním. Pokud by Generální inspekce bezpečnostních sborů shledala pochybení, sama by iniciovala potřebné trestní stíhání osob. Ze spisového materiálu se pak podává, že Generální inspekce bezpečnostních sborů postoupila podnět k prošetření policistů podílejících se na přípravném řízení Okresnímu státnímu zastupitelství v Rychnově pod Kněžnou, jelikož se podle jeho názoru jednalo o námitku podjatosti policistů podle § 30 odst. 1 tr. ř. a dílem o žádost přezkumu postupu policejního orgánu podle § 157a odst. 1 tr. ř. Okresní státní zastupitelství toto podání vyhodnotilo jako nedůvodné, protože z obsahu nevyplývaly žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých by vyplývaly průtahy v řízení anebo závady v postupu policejního orgánu, a v části, kterou bylo lze hodnotit jako námitku podjatosti, toto podání postoupil policejnímu orgánu, který usnesením ze dne 26. 11. 2014 rozhodl, že policisté, vůči nim byla námitka vznesena, nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v projednávané věci, jelikož nebyly shledány jakékoliv náznaky nestranného rozhodování.

33. Porušeno nebylo ani právo obviněného na obhajobu či spravedlivý proces z důvodu omezení obhajoby při kladení dotazů svědkům. Obviněný uvedl, že nalézací soud nepřipustil některé dotazy z důvodu duplicity těchto dotazů s dotazy státního zástupce a že v některých případech vymezil obviněnému časový rámec na pokládání dotazů svědkům nebo vymezil maximální počet dotazů na konkrétního svědka, přičemž státnímu zástupci takové omezení neuložil.

34. Obecně je třeba uvést, že zásady trestního řízení na sebe navazují a vzájemně se doplňují. Smyslem zásady zajištění práva na obhajobu je zaručit plnou ochranu zákonných zájmů a práv osoby, proti níž se řízení vede. Právem na obhajobu se rozumí kromě práva zvolit si obhájce a povinnosti orgánů činných v trestním řízení dbát o obhajobu obviněného také právo osobní obhajoby, tedy právo obviněného vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, právo uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy, podávat žádosti a opravné prostředky, a to vše v průběhu celého řízení. Ve vztahu k právu obviněného klást v rámci osobní obhajoby otázky svědkovi postačí k zachování spravedlivého procesu, jestliže obviněnému (resp. jeho obhájci) je poskytnuta vhodná a přiměřená příležitost klást svědkovi otázky (přiměřeně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 626/02).

35. Nelze opomenout, že zásada zajištění práva na obhajobu se vzájemně doplňuje i se zásadou kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, z nichž mimo jiné vyplývá, že procesní postavení základních stran v řízení před soudem – na jedné straně státního zástupce a na druhé straně obžalovaného s obhájcem – je zásadně rovné, a to rovné v právech, nikoli v povinnostech (strana obhajoby nemá a nemůže mít v trestním řízení povinnost prokazovat svou nevinu). Obě strany, jak strana obžaloby, tak i strana obhajoby, mají právo protivýslechu osoby, kterou vyslýchala podle § 180 odst. 3 tr. ř. a § 215 odst. 2 tr. ř. strana druhá (§ 215 odst. 3 tr. ř.), a mají též právo vznášet kdykoli v průběhu výslechu protistranou námitky proti způsobu provádění výslechu (srov. § 180 odst. 4 tr. ř.). Tyto zásady mohou za určitých okolností kolidovat s jinými uznávanými a legitimními zásadami trestního řízení, např. se zásadou vyhledávací, zásadou hospodárnosti a zásadou rychlosti řízení, a proto mohou být, za dodržení principu proporcionality, v některých stadiích řízení, dočasně omezeny.

36. Podle § 215 odst. 1 tr. ř. mají strany trestního řízení právo klást otázky vyslýchaným osobám. Otázky stran mohou být zaměřeny na vše, co je významné pro posuzování hodnověrnosti údajů sdělených vyslýchanou osobou, a tím lze ovlivnit úvahy soudu při hodnocení provedených důkazů. U obviněného jde o součást ústavně zaručeného práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Podle odst. 3 ustanovení § 215 tr. ř. má po provedení výslechu nebo jeho části druhá strana právo klást vyslýchanému otázky. K tomu, aby strany mohly klást vyslýchaným osobám otázky, se vyžaduje souhlas předsedy senátu. Ten odepře souhlas s položením otázky, která nemá vztah k projednávané věci (§ 203 odst. 2 tr. ř.), nebo otázek kapciózních a sugestivních (§ 92 odst. 3 věta druhá tr. ř., § 101 odst. 3 věta třetí tr. ř.). Jinak je svolení předsedy senátu závislé na jeho uvážení podle konkrétních okolností projednávané věci.

37. Nalézací soud tak dostál všem zásadám trestního řízení i všem zákonným ustanovením, když obviněný (resp. obhájce) dostal přiměřenou příležitost klást vyslýchaným svědkům otázky. V tomto smyslu tedy byla dodržena zásada zajištění práva na obhajobu, když obviněnému bylo umožněno klást svědkům otázky, dále i zásada rovnosti zbraní, jelikož obviněný nebyl určením časového rámce či počtu pokládaných otázek svědkům zkrácen oproti státnímu zástupci, naopak takové stanovení rámce pro pokládání otázek bylo učiněno s ohledem na prostor, který využil pro kladení dotazů státní zástupce, ale i s ohledem na zásadu hospodárnosti a zásadu rychlosti řízení, kdy v případě, kdy by obviněný mohl pokládat otázky neomezeně, mohlo by docházet k nepřiměřenému a nedůvodnému prodlužování celého řízení. Otázky obviněného pak byly omezeny i z toho důvodu, že nalézací soud již nabyl názoru, že byly od svědků zjištěny všechny potřebné informace. Pokud nalézací soud nepřipustil některé dotazy obviněného z důvodu, že tyto byly duplicitní s dotazy státního zástupce, činil tak v souladu s ustanovením § 215 odst. 1 tr. ř., které dává předsedovi senátu možnost uvážení, které otázky připustí, navíc takové dotazy, na které již svědek odpovídal, či které směřovaly ke zjištění stejné informace, nelze než shledat nadbytečnými. Není vyloučeno, aby se mohla kterákoli strana domáhat udělení souhlasu rozhodnutím senátu (§ 203 odst. 3 tr. ř.). Rovněž není dotčeno právo stran vznášet námitky proti způsobu provádění úkonů u hlavního líčení (§ 180 odst. 4 tr. ř.). Obviněný tak ovšem neučinil.

38. Obviněný namítal, že nebyly naplněny všechny znaky skutkových podstat trestných činů, které mu byly kladeny za vinu. Obecně ke každému z trestných činů, kterými byl uznán vinným, uvedl, že se soudy nevyrovnaly s naplněním subjektivní ani objektivní stránky daných skutkových podstat, podrobně se pak věnoval tomu, že z provedených důkazů není patrné, že jednal úmyslně. V posuzované věci je třeba zdůraznit, že námitky, jimiž je podle dovolatele opodstatněno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., závisí na odlišných skutkových zjištěních, než jaká učinily soudy prvního a druhého stupně. Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že o správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s tzv. právní větou, která obsahuje formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 6 Tdo 847/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 416/2009). Jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů, a to s výjimkou případů, kdy ve věci shledá tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. K takové situaci však podle Nejvyššího soudu nedošlo, jak uvedl shora, a proto nelze než vycházet ze skutkového stavu popsaného v rozsudku nalézacího soudu.

39. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání obviněného je tak významná otázka, zda skutky, jak byly zjištěny a popsány soudem prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku, vykazují všechny zákonné znaky zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (skutky pod body 1. a 2. výroku o vině), přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem 2. výroku o vině), přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku (skutek pod bodem 3 výroku o vině) a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem 3. výroku o vině).

40. Zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Značnou škodou se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně 500 000 Kč. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně vlastnictví věci nebo obdobného majetkového práva, předmětem útoku je pak cizí věc, která byla pachateli svěřena. Cizí věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla proto, aby s věcí nakládal určitým způsobem s tím, že se nevyžaduje, aby osoba, která svěřila věc pachateli, byla jejím vlastníkem. Pachatel si pak přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže naloží s věcí v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc poskytnuta do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí, které má trvale vyloučit vlastníka nebo jinou oprávněnou osobu z dispozice s věcí. Přisvojením svěřené věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí. Není však rozhodné, jak poté pachatel skutečně nakládá s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena. Způsobenou škodou u trestného činu zpronevěry je celá skutečná hodnota zpronevěřené věci, kterou si pachatel neoprávněně přisvojil (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2007–2010).

41. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle zvláštního právního předpisu.

42. Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, byl-li za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán a způsobí-li uvedeným činem větší škodu. Podle § 138 odst. l tr. zákoníku se větší škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč.

43. Ke spáchání všech těchto trestných činů se vyžaduje úmyslné zavinění alespoň ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu. Podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je trestný čin spáchán v přímém úmyslu, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku v nepřímém úmyslu, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn, je též rozhodné, že k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Závěr o úmyslu, popírá-li jej obviněný, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu a způsobu jeho provedení, avšak musí se tak stát po detailním dokazování a všestranné analýze jednání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08). K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde úmyslné zavinění [§ 17 písm. a) tr. zákoníku], jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl [§ 17 písm. b) tr. zákoníku].

44. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval u skutků pod bodem 1. a 2. výroku o vině za naplněné znaky zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, protože si obviněný přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil takovým činem značnou škodu, současně také jednáními popsanými ve skutcích pod bodem 2. a 3. výroku o vině znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že vykonával činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána, a jednáním popsaným ve skutku pod bodem 3. výroku o vině přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, poněvadž sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, byl za takový čin v posledních třech letech potrestán a způsobil takovým činem větší škodu.

45. Podstata jednání obviněného popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1. spočívala podle zjištění tohoto soudu stručně v tom, že obviněný dne 4. 6. 2013 a krátce poté v XY, XY a XY prodal leasingové společnosti výrobní linku LUNG-MENG, kterou měl svěřenou společností F. D. k tomu, aby na ni realizoval výrobu, prostřednictvím společnosti Q. H. a finanční prostředky za prodej dílem použil ke dvěma bezhotovostním platbám, jimiž hradil dodávku zboží, kterou objednal jménem společnosti Q. H. od třetích subjektů, čímž způsobil společnosti F. D. škodu ve výši 660 000 Kč, pod bodem 2. spočívala podstata jeho jednání v tom, že dne 15. 7. 2013 v XY společnosti V.– P., prodal prostřednictvím společnosti Q. H. za kterou jednal na základě generálního písemného pověření, ačkoliv mu byla soudním rozhodnutím taková činnost zakázána, převíječku strečové fólie, kterou měl svěřenou společností L. k obsluze a následně ke směně za jiný stroj, získané finanční prostředky použil blíže nezjištěným způsobem a společnosti L., tak způsobil škodu ve výši 257 100 Kč, podstata jednání popsaná pod bodem 3. výroku o vině byla podle nalézacího soudu založena na tom, že v přesně nezjištěný den v červenci 2013 v obci XY pod falešným příslibem pozdější úhrady předběžně dohodnuté kupní ceny vylákal od M. T. ústně zmocněného k prodeji věci majitelem J. T. zakoupení stroje extruder zn. KIEFEL, včetně příslušenství, který poté převzal do výrobního areálu ve XY, kde jej zprovoznil a používal k výrobním účelům, ačkoliv za předmětný stroj majiteli dříve ani později nic nezaplatil, a následně jej dne 29. 7. 2013 ve XY prodal jménem společnosti Q. H., za kterou jednal na základě generálního písemného pověření, ačkoliv mu byla soudním rozhodnutím taková činnost zakázána, a to společnosti V. – P., čímž firmě J. T. způsobil škodu ve výši 366 300 Kč.

46. Skutková část výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů tak obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, poněvadž v případě skutku pod bodem 1. výroku o vině si obviněný přisvojil výrobní linku LUNG-MENG, tedy cizí věc, která patřila společnosti F. D. a která mu byla touto společností svěřena za určitým účelem, když se svěřenou věcí naložil v rozporu s tímto účelem, a tím této společnosti způsobil škodu ve výši 660 000 Kč, a v případě skutku pod bodem 2. výroku o vině si obviněný přisvojil převíječku strečové fólie, tedy cizí věc, kterou měl svěřenou společností L., k určitému účelu, když obviněný se svěřenou věcí naložil v rozporu s tímto účelem, čímž společnosti L., způsobil škodu ve výši 257 100 Kč, celkem tedy způsobil škodu značnou. Konkrétní skutková zjištění vyplývají i ve vztahu ke všem zákonným znakům přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť v případě skutku pod bodem 2. výroku o vině obviněný jednal jménem společnosti Q. H. na základě generálního písemného pověření, ačkoliv mu byl soudním rozhodnutím zakázán výkon funkce statutárního orgánu obchodních společností a výkonu pravomoci statutárního orgánu obchodních společností nebo firem na základě zmocnění, jejichž předmětem podnikání je prodej a výroba plastových a pryžových výrobků, kterou na základě generálního pověření vykonával. Naplněny byly i všechny zákonné znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jednáním popsaným v tzv. skutkové větě pod bodem 3. výroku o vině, když obviněný vylákal od M. T. dodání extruderu pod příslibem budoucího zaplacení, ačkoliv věděl, že za extruder nezaplatí, čímž uvedl M. T. v omyl, a způsobil tak majiteli extruderu škodu ve výši 366 300 Kč, přičemž extruder následně prodal jménem společnosti Q. H., za kterou jednal na základě generálního písemného pověření, čímž vykonával pravomoci statutárního orgánu obchodních společností nebo firem na základě zmocnění, jejichž předmětem podnikání je prodej a výroba plastových a pryžových výrobků, ačkoliv mu byla tato činnost soudním rozhodnutím zakázána.

47. Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodné skutkové okolnosti, které soud prvního stupně popsal v tzv. skutkové větě ve výroku o vině ve svém rozsudku a rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, svědčí rovněž o existenci zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. ř. ve vztahu ke všem jednáním popsaným pod body 1. až 3. výroku o vině. Tato forma zavinění pak vyplývá především ze způsobu jednání obviněného zde popsaného a z okolností, za nichž k němu došlo. U skutků pod body 1. a 2. výroku o vině je patrné, že obviněný věděl, že svým jednáním poruší zájem na ochraně cizího majetku [tj. majetku obchodní společnosti F. D. v případě skutku pod bodem 1. výroku o vině, společnosti L. v případě skutku pod bodem 2. výroku o vině], neboť věděl, k jakému účelu mu byly svěřeny věci těmito společnostmi, a přesto jednal v rozporu s tímto účelem, díky čemuž došlo k jeho obohacení, z čehož nelze než usuzovat na to, že v rozporu s tímto účelem jednat a obohatit se i přímo chtěl, neboť ten, kdo si představuje následek svého jednání jako nevyhnutelný a přesto jedná, musí tento následek také přímo chtít (viz KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 289). Zavinění bylo prokázáno i u kvalifikované skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, k níž ze zákona postačí zavinění nedbalostní, přesto i zde lze dovodit úmysl, neboť obviněný obchodoval s předmětnými věcmi a znal jejich hodnotu, proto nemůže být pochyb o tom, že chtěl způsobit škodu ve výši škody značné. V případě skutku pod bodem 3. výroku o vině obviněný věděl, že svým jednáním poruší zájem na ochraně cizího majetku (tj. majetku J. T.), neboť si byl vědom skutečnosti, že uvádí M. T. v omyl, když věděl, že za dodaný extruder nezaplatí, na což lze usuzovat i ze skutečnosti, že obviněný extruder následně prodal, aniž by jej majiteli zaplatil či vrátil. I u tohoto skutku nelze než dovodit, že zájem na ochraně cizího majetku přímo porušit chtěl, když jednal přesto, že si následek představoval jako nevyhnutelný. Obviněný rovněž věděl, jaká je hodnota vylákané věci, a přesto jednal, ačkoliv mu bylo zjevné, že svým jednáním dojde ke způsobení větší škody, čímž opět došlo k naplnění přímého úmyslu i ve vztahu k této okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, a věděl, že již byl za stejný čin v posledních třech letech potrestán, a proto lze dovodit zavinění i k této okolnosti [§ 17 písm. b) tr. zákoníku]. V případech přečinů výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (skutky ad 2. a ad 3. výroku o vině), si byl vědom toho, že svým jednáním poruší zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů, když si byl vědom skutečnosti, že mu bylo určité jednání zakázáno a že když bude vykonávat zakázanou činnost, pak nevyhnutelně k porušení jemu uděleného zákazu činnosti s naprostou jistotou dojde, přesto jednal, z čehož vyplývá, že tento zájem i přímo porušit chtěl.

48. Z těchto závěrů se tedy podává, že se v daném případě jedná o správné právní posouzení skutků, jelikož popisů skutků uvedených ve výroku o vině rozsudku soudu nalézacího je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétních trestných činů.

49. Podle obviněného se odvolací soud nevypořádal ani s námitkou, že ve věci měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe ve vztahu ke skutku kvalifikovanému jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Námitka obviněného i zde primárně směřovala proti odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, přičemž, jak již bylo uvedeno, dovolání proti odůvodnění není přípustné. Nejvyšší soud v těchto souvislostech poukazuje na to, že odvolací soud se na str. 8 svého rozsudku vypořádal s tím, proč nelze v případě obviněného aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, a zdůraznil, že obviněný se dopustil svou společenskou škodlivostí závažných trestných činů, kdy poukázal na to, že obviněný se dopustil především zločinu zpronevěry ve smyslu § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, nevyjadřoval se tedy výlučně k tomuto zločinu.

50. Nejvyšší soud jen pro úplnost doplňuje, že zásada subsidiarity trestní represe je základní zásadou trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je považováno za ultima ratio, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Z tohoto principu vyplývá, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/03, I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, I. ÚS 69/06). Jinak řečeno, trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

51. S ohledem na to je nutno zdůraznit, že v daném případě předpoklady trestněprávní odpovědnosti jednoznačně splněny byly, a to rovněž u skutku kvalifikovaného jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, neboť u obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči jeho osobě, naopak lze konstatovat, že čin obviněného zásadním způsobem vybočil z rámce běžných obchodněprávních vztahů (popsaným skutkem naplnil všechny znaky skutkové podstaty úmyslného přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku), a proto bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin. Jednání obviněného, kterým od počátku směřoval ke svému obohacení, a to tím, že druhou stranu smluvního vztahu uvedl v omyl ohledně podstatných skutečností, které ovlivnily uzavření tohoto smluvního vztahu, a tím způsobil poškozenému škodu ve výši 366 300 Kč, a trestného činu se dopustil, přestože byl v posledních třech letech za takový čin potrestán, přičemž recidiva, nad to speciální, vždy poukazuje na vyšší společenskou škodlivost činu, když pachatel se evidentně svým předchozím odsouzením nenapravil, se nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům subsumovaným pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu, a s ohledem na výši škody, kterou obviněný na cizím majetku způsobil a která několikanásobně přesahovala škodu větší, jakož i s ohledem na to, že se daného činu dopustil i přesto, že byl za takový čin v posledních třech letech potrestán, naplnilo kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu (§ 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku).

52. Obviněný v dovolání dále vytkl, že v úvahách o druhu a výměře trestu nebyla odvolacím soudem vzata v úvahu nepřiměřeně dlouhá délka trestního řízení, odvolací soud nehodnotil osobní a osobnostní poměry obviněného, nedostál zákonným kritériím pro hodnocení obviněného jako recidivisty a nevzal v úvahu, že obviněný bude vykonávat ještě trest odnětí svobody v trvání čtyř let před výkonem trestu z napadeného rozsudku. Podle obviněného byly správné úvahy nalézacího soudu týkající se ukládání trestu.

53. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

54. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného, nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Právě takové vady však obviněný ve skutečnosti vytýkal, přičemž nelze nechat bez povšimnutí, že právě okolnostmi, na něž obviněný upozornil, se odvolací soud podrobně zabýval na str. 8 až 10 svého rozsudku. K výtce stran porušení zásady, že se na osobu, proti níž se řízení vede, hledí, jako na netrestaného, je pak potřeba uvést, že taková zásada v trestním řízení neexistuje, obviněný ji patrně zaměňuje se zásadou presumpce neviny, tedy se zásadou, z níž vyplývá, že na obviněného se hledí jako na nevinného, dokud není pravomocně rozhodnuto o jeho vině. To a contrario znamená, že na obviněného se hledí jako na vinného ve vztahu k činům, za které již byl pravomocně odsouzen. Odvolací soud tak nemohl jednat s obviněným jako s osobou vinnou z projednávaných trestných činů, dokud pravomocně nevyslovil jeho vinu, avšak mohl s ním jednat jako s osobou vinnou z činů, jimiž již byl uznán vinným předchozími pravomocnými rozhodnutími. Odvolací soud neporušil ani kritéria pro hodnocení obviněného jako recidivisty, kdy za recidivistu lze považovat pachatele, který se po pravomocném odsouzení opětovně dopustí trestného činu, pokud nebylo takové odsouzení zahlazeno podle § 105 a násl. tr. ř. U jednotlivých trestných činů pak může být recidiva součástí skutkové podstaty, kde může být i časově omezená. Obviněný v dovolání však neuvedl, v čem mělo porušení kritérií pro hodnocení pachatele jako recidivisty spočívat a Nejvyšší soud žádné porušení takových kritérií neshledal.

55. Nejvyšší soud však nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a že námitky ohledně porušení tohoto práva nemůže ignorovat. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejenže v obecné rovině odporuje smyslu práva obviněného (ale i poškozeného) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení.

56. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře tohoto soudu, jimiž jsou: složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů a to, oč se stěžovateli ve sporu jedná, tj. co je pro něj v sázce (např. věc Eckle proti Německu, č. 8130/78, rozsudek ze dne 15. 7. 1982; věc Capuano proti Itálii, č. 9381/81, rozsudek ze dne 25. 6. 1987; věc Kudła proti Polsku, č. 30210/96, rozsudek velkého senátu ze dne 26. 10. 2000; věc Włoch proti Polsku, č. 27785/95, rozsudek ze dne 19. 10. 2000, aj.).

57. Relevantní judikatura ESLP je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. ESLP ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států – může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek Eckle proti Německu, č. 8130/78, rozsudek ze dne 15. 7. 1982, srov. též REPÍK, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 13). Za těchto podmínek má ESLP za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck proti Norsku, č. stížnosti 26390/95, formuloval ESLP vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá ESLP k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.

58. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, opíraje se o tyto poznatky, zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a to např. upuštění od potrestání nebo mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, které lze využít tehdy, odůvodňují-li to mimo jiné i okolnosti případu a bylo-li by použití zákonné trestní sazby nepřiměřené, přes podmíněný odklad takto eventuelně vyměřeného trestu, až po zastavení trestního stíhání. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv obviněného a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy.

59. Poznamenal, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních základních práv ve sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotněprávní. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (obdobně též nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, a ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 715/06).

60. Vzhledem k obsahu spisu v předmětné trestní věci je možno obviněnému přisvědčit, že v posuzovaném případě se konalo víceleté trestní řízení, na němž nemělo chování obviněného žádný relevantní podíl. Délku řízení poznamenala složitost věci spočívající především v obsáhlosti důkazního řízení, ale také chybný postup soudu prvního stupně, který nejprve usnesením ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 1 T 119/2015, vrátil věc podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. státnímu zástupci k došetření. Se zřetelem k těmto skutečnostem lze mít důvodně za to, že částečně došlo k porušení práva obviněného na přiměřenou délku řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

61. V daném případě se neúměrností délky trestního řízení odvolací soud zabýval a při rozhodování o trestu vzal v úvahu též skutečnost, že ačkoliv šlo o složitou věc, soud prvního stupně pochybil, vrátil-li na počátku řízení před soudem usnesením ze dne ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 1 T 119/2015, věc k došetření státnímu zástupci, kdy toto usnesení bylo následně Krajským soudem v Hradci Králové usnesením ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 10 To 50/2016, na základě stížnosti státního zastupitelství zrušeno. Obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody na dolní hranici zákonné trestní sazby stanovené v § 206 odst. 4 tr. zákoníku a pro výkon tohoto trestu jej zařadil do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přestože obviněný spáchal několik skutků, kterými naplnil kvalifikaci více trestných činů, z nichž jeden byl kvalifikován jako zločin, u skutků kvalifikovaných jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku způsobil škodu značně převyšující hranici škody značné podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku, činem kvalifikovaným jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 r. zákoníku způsobil škodu několikanásobně převyšující hranici škody větší, trestné činnosti se pak dopustil v době svého podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, z opisu rejstříku trestů je pak zjevná trestní minulost obviněného a tedy skutečnost, že možnost jeho nápravy působení mírnějšího trestu je ztížena.

62. Nejvyšší soud proto konstatuje, že úvaha odvolacího soudu o výměře trestu odnětí svobody dostatečně zohledňuje okolnost porušení práva na spravedlivý proces, a to konkrétně práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. V případě obviněného šlo o jednání s vysokým stupněm škodlivosti, který byl dán povahou činů (jednalo se o úmyslné trestné činy) ale i jejich množstvím, způsobem provedení, zištným úmyslem obviněného a vážným škodlivým následkem; složitost věci je vysoká a důkazní materiál je vícesvazkový, přičemž od spáchání skutků uplynula doba přibližně šesti let. V předmětné věci bylo zahájeno trestní stíhání obviněného pro skutky projednávané soudem prvního stupně dne 10. 6. 2014. Obžaloba byla podána dne 30. 9. 2015. Soud prvního stupně věc vrátil státnímu zastupitelství k došetření usnesením ze dne 21. 12. 2015, které bylo nadřízeným soudem dne 18. 2. 2016 zrušeno a soudu prvního stupně bylo přikázáno, aby věc znovu projednal. Hlavní líčení byla konána od listopadu 2016 do června 2018, a to z důvodu rozsáhlého důkazního materiálu, rozsudek nalézacího soudu byl vyhlášen dne 29. 6. 2018. Předseda senátu nalézacího soudu požádal dvakrát o prodloužení lhůty k vypracování a vypravení rozsudku, přičemž tato mu byla dne 13. 7. 2018 rozhodnutím předsedy nalézacího soudu prodloužena nejprve do 13. 8. 2018 s ohledem na extrémní pracovní vytížení předsedy senátu a protokolující úřednice, a následně rozhodnutím ze dne 22. 8. 2018 mu byla tato lhůta prodloužena do 31. 8. 2018 z důvodu mimořádné skutkové a právní náročnosti věci i vytížení vyřizujícího soudce dalšími dvěma složitými věcmi a čerpáním dovolené soudce a protokolující úřednice trestní kanceláře. Rozsudek byl vypracován dne 31. 8. 2018. Dne 16. 10. 2018 byla věc s odvoláními obviněného a státního zástupce předložena odvolacímu soudu, přičemž veřejné zasedání bylo nařízeno na 28. 2. 2019. Odvolací soud rozhodl rozsudkem dne 28. 2. 2019, který vypracoval a vypravil dne 13. 3. 2019 (obviněný si dále proti tomuto rozsudku podal dovolání, které bylo se spisem předloženo Nejvyššímu soudu dne 17. 5. 2019). Samotná doba trestního stíhání tak trvá přibližně pět let, přičemž tato doba je doba mírně delší než doba přiměřená a byla dána především složitostí projednávaných skutků, ale rovněž obviněným nezaviněným nesprávným postupem prvostupňového soudu, který nejprve vracel věc k došetření státnímu zástupci, čímž došlo k nikoliv nezbytnému prodloužení trestního řízení, a proto byla potřeba toto porušení přiměřeně kompenzovat. Trestní sazba za zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku činí dva roky až osm let, přičemž obviněnému byl uložen trest odnětí svobody s ohledem na všechny přitěžující i polehčující okolnosti na dobu tří let, a to právě s ohledem na délku řízení a časový odstup od spáchání jednání obviněného (viz bod 56 na str. 10 rozsudku odvolacího soudu). Je třeba konstatovat, že kompenzace za takové porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů byla dostatečně zřetelná. Odvolací soud svým rozhodnutím tak dostál požadavkům formulovaným ve výše citované judikatuře ESLP i Ústavního soudu na kompenzaci porušení práva obviněného plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy, když správně zohlednil všechna kritéria pro hodnocení přiměřenosti délky trestního řízení, zabýval se otázkou, jaké dopady mělo porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve sféře základních práv obviněného, vysvětlil, jakými prostředky trestního práva dosáhl kompenzace jeho porušení, a zvolil zcela adekvátní prostředek nápravy. Nejvyšší soud uzavírá, že námitka obviněného, že jemu uložený trest byl s ohledem na délku řízení i jiné okolnosti nepřiměřeně přísný, tak není opodstatněná.

63. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. a dílem relevantně uplatněnou námitkou dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud ho proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2019

JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu