Rozhodnutí NS

5 Tdo 1035/2018

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Předstírání práva a následné jednostranné započtení pohledávek
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:09/26/2018
Spisová značka:5 Tdo 1035/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.1035.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Poškození věřitele
Dotčené předpisy:§ 222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku
§ 222 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku
§ 222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 1035/2018-39


U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2018 o dovolání, které podal obviněný R. M., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 4 To 161/2018, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 15/2017, takto:



Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obviněného R. M. odmítá.


Odůvodnění:


I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 1 T 15/2017, byl obviněný R. M. uznán vinným pokusem přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1, § 222 odst. 1 písm. f), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle § 229 odst. 3 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost Pomezí s. r. o., IČ: 25188321, se sídlem Popelínská 359, 378 53 Strmilov (dále ve zkratce jen „Pomezí“), odkázána se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto rozsudkem soud prvního stupně rozhodl také o zproštění obžaloby obžalovaných A. M. a obchodní společnosti M., IČ: XY, se sídlem XY (dále ve zkratce jen „M.“).

2. Uvedeného trestného činu se podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil obviněný R. M. (zjednodušeně uvedeno) tím, že jako jednatel obchodní společnosti M. chtěl následujícím postupem dosáhnout toho, aby tato obchodní společnost nemusela uhradit podstatnou část kupní ceny ve výši 723 198 Kč za řepku, kterou odebrala dne 4. 6. 2012 ve S., okr. J. H., od obchodní společnosti Pomezí. V první polovině února roku 2014 proto obviněný za obchodní společnost M. zaslal věřiteli obchodní společnosti Pomezí fakturu č. 1 ze dne 4. 2. 2014, kterou věřiteli vyúčtoval tvrzené zprostředkovatelské služby v ceně 602 982 Kč, zároveň tuto částku jednostranně započetl na splatný závazek z kupní ceny za řepku, byť uvedené obchodní společnosti žádnou zprostředkovatelskou smlouvu neuzavřely. V rámci trestního řízení, které probíhalo na podkladě trestního oznámení obchodní společnosti Pomezí ze dne 9. 10. 2013, předložil dne 8. 1. 2014 policejnímu orgánu k doložení svého tvrzení o pohledávce fotokopii provizní smlouvy ze dne 1. 4. 2012, kterou za přesně nezjištěných okolností, jak se později prokázalo, padělal.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali státní zástupkyně a obviněný odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 4 To 161/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu k odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu uloženém obviněnému R. M.. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak při nezměněném výroku o vině obviněnému R. M. uložil podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků, dále mu uložil podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, jeho člena, prokuristy a osoby oprávněné či zmocněné k obchodnímu vedení „obchodních korporací a družstev“ v trvání 3 let. Jinak podle § 256 tr. řádu odvolání obviněného R. M. i státní zástupkyně týkající se spoluobviněných A. M. a obchodní společnosti M. zamítl jako nedůvodná.

II. Dovolání obviněného
    4. Obviněný R. M. (dále též jako „dovolatel“) podal proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.

    5. Obviněný nejprve podrobně zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení. Předně namítl, že nebyl úplně a objektivně zjištěn skutkový stav a skutek nebyl správně právně posouzen. Rozhodnutím soudů nižších stupňů vytkl, že nebyly naplněny znaky zavinění ve formě nepřímého úmyslu a jednání ve formě předstírání splnění závazku započtením. Obviněný setrval na tom, že jednal jako zprostředkovatel a zajistil odběr obilí od dodavatele obchodní společnosti Pomezí kupci, kteří si ze skladu obchodní společnosti Pomezí obilí odvezli a zaplatili za něj cenu. Za zprostředkování obchodu ze zákona náleží odměna, tedy provize z každého provedeného obchodu, kterou též po právu uplatnil. Trval též na tom, že mezi obchodními společnostmi M. a Pomezí existovala zprostředkovatelská smlouva, kterou soudy nižších stupňů bez objektivních důkazů považovaly za falzum. Soudům nižších stupňů dále vytkl, že stejný přístup při posouzení platnosti či neplatnosti smluv neuplatňovaly i vůči druhé straně jejich soukromého sporu, tj. vůči poškozené obchodní společnosti Pomezí, která též neměla žádnou písemnou smlouvu o prodeji obilí, přesto nebyla zpochybňována oprávněnost fakturace za toto obilí. Nadto zákon pro zprostředkovatelskou smlouvu nepředepisuje písemnou formu, postačuje forma ústní, navíc není-li provize smluvně ujednána, náleží zprostředkovateli provize v čase a místě obvyklá. Pak provedl rozbor zprostředkovatelské smlouvy podle § 642 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále ve zkratce jen „obch. zák.“). Obviněný upozornil, že zprostředkování obchodu bylo potvrzováno i svědky, navíc by byla přiznaná aktivita osob jednajících za „rodinnou firmu“, obchodní společnost M., zcela nesmyslná, pokud by dopředu nebylo počítáno s odměnou za ni.

    6. Obviněný namítl, že poškozená obchodní společnost Pomezí neučinila žádný pokus o vedení civilního sporu, podle něj proto, že by s velkou pravděpodobností se svým nárokem neuspěla. Odkázal v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1952/2006, i na údajnou výši škody, v níž nemůže být zahrnuta částka odpovídající dani z přidané hodnoty (dále též ve zkratce jen „DPH“), tudíž nemohlo dojít k překročení hranice značné škody. Obviněný rovněž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1011/2013, s tím, že ani v jeho případě nebyla naplněna skutková podstata trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku. Podle obviněného soudy nižších stupňů měly provést rozsáhlejší dokazování a měly se též náležitě zabývat i oprávněností započtení a výší obvyklé odměny. Závěrem obviněný namítl, že skutková zjištění učiněná na základě neúplného dokazování byla v extrémním rozporu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích. Obviněný také vyslovil přesvědčení, že jde ve své podstatě o pouhý soukromoprávní spor, rozhodně nebyly naplněny znaky trestného činu, pro který byl odsouzen. Namítl také, že došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

    7. Obviněný proto ze všech shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů včetně obsahově navazujících rozhodnutí a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.


    III. Vyjádření k dovolání a replika

    8. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. K námitkám obviněného předně uvedl, že dovolací námitky obviněného nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho první alternativě, jak to učinil obviněný, neboť vlastní obsah dovolání ani skutečný průběh řízení tomu neodpovídal. Fakticky byl tento důvod obviněným uplatněn v jeho druhé alternativě, tedy měl být v řízení předcházejícím vydání rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto dovolacímu důvodu však uvedl, že obviněný jej uplatnil pouze formálně a že je třeba vycházet ze skutkových závěrů popsaných ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Odmítl i námitky obviněného ohledně nedostatku úmyslného zavinění, protože se snažil pouze prosadit svou skutkovou verzi o reálnosti plnění poskytnutého ze strany obchodní společnosti M. ve prospěch obchodní společnosti Pomezí, o pravosti provizorní smlouvy, oprávněnosti započtení pohledávky a správnosti fakturace vůči obchodní společnosti Pomezí, k nimž dospěl vlastním hodnocením vybraných důkazů bez jakékoliv vazby na obsah ostatních usvědčujících důkazů. Státní zástupce nesouhlasil s námitkou obviněného týkající se extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť obviněný tuto námitku formuloval obecně s pouhým odkazem na neúplnost dokazování, aniž by konkretizoval, v čem tato neúplnost měla spočívat.

    9. Pod uvedený dovolací důvod však bylo možno podřadit námitku obviněného týkající se hrozící škody, k níž mělo jednání obviněného směřovat. I tuto námitku však státní zástupce odmítl jako nedůvodnou. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v civilní věci, na které obviněný poukázal ve svém dovolání, označil státní zástupce jako nepřiléhavé na daný případ. Tuto námitku uplatnil obviněný již ve svém odvolání a odvolací soud se jí řádně věnoval v odůvodnění svého rozsudku (na str. 5). Soudy nižších stupňů podle státního zástupce správně vycházely při stanovení výše škody podle § 137 tr. zákoníku z částky odpovídající výši existující pohledávky obchodní společnosti Pomezí, tedy pohledávky včetně DPH, o niž by se v případě dokonání trestného činu obviněného zmenšil majetek poškozené. Tento postup odpovídal i trestněprávní judikatuře Nejvyššího soudu při stanovení výše škody pro účely trestního řízení. Obviněný totiž zapomněl, že poškozené obchodní společnosti vznikla povinnost přiznat daň z přidané hodnoty při dodání zboží odběrateli ke dni uskutečnění zdanitelného plnění, ovšem reálně se mu za dodané zboží nedostalo úplaty, které se mu mělo za normálního běhu věcí dostat. Výše hrozící škody musela v daném případě odpovídat výši části existující pohledávky poškozeného, o niž by v důsledku protiprávního jednání obviněného byla pohledávka zmařena, a to bez jakéhokoli ponížení o část připadající na DPH.

    10. Státní zástupce též odmítl jako zcela neopodstatněnou námitku týkající se údajného nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Touto námitkou se zabýval odvolací soud již v odůvodnění svého rozsudku (v bodě 22.). Jako čistě spekulativní odmítl i závěr obviněného, že poškozená obchodní společnost by se svým nárokem v civilním řízení neuspěla a doplnil, že předmětné trestní řízení se nezabývalo existencí a vymahatelností původní pohledávky poškozené obchodní společnosti Pomezí a nesplněním dluhu ze strany dlužníka, nýbrž následným protiprávním jednáním obviněného, který se snažil uspokojení pohledávky věřitele zmařit. Povaha a rozsah zásahu obviněného do chráněného zájmu, význam tohoto zájmu a další okolnosti svědčí o takové míře společenské škodlivosti, která vyžaduje uplatnění trestní odpovědnosti vůči němu a trestněprávních důsledků s ní spojených.

    11. Státní zástupce přisvědčil zčásti námitkám obviněného, zejména jeho odkazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1011/2013, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že započtení představuje jiný způsob zániku závazku, než je splnění, a samostatné tvrzení obviněného o zániku závazku započtením by nenaplňovalo znaky přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, jenž vyžaduje, aby obviněný předstíral splnění závazku, nikoli však jeho zánik započtením. Obviněný však záměrně vynechal pokračování této věty, tedy že takové jednání naplňuje znaky pokusu přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu jsou zásadně rozlišovány případy, kdy pachatel předstírá zánik závazku splněním ve smyslu § 1908 až § 1980 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „ObčZ“), od případů, kdy se jedná o předstírání zániku závazku jiným způsobem (podle § 1981 až § 2009 ObčZ). Státní zástupce uvedl, že v prvém případě jde o posouzení věci podle § 222 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, v druhém případě, včetně předstírání zániku závazků z důvodu (převážně jednostranného) započtení, je správné posouzení podle § 21 odst. 1, § 222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jelikož nejde dovodit naplnění zákonného znaku spočívajícího ve splnění závazku. Pachatel v takových případech v postavení dlužníka předstírá své neexistující právo na plnění od svého věřitele a zároveň uplatní zápočet údajně vzájemných pohledávek, čímž zmaří uspokojení (skutečného) věřitele, protože věřitelova pohledávka za dlužníkem takovým jednostranným započtením zaniknout nemohla, neboť právo dlužníka vůči němu nikdy neexistovalo.

    12. Proto se jevilo jako přiléhavé i na případ obviněného posoudit zjištěný skutek jako pokus přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1, § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť skutkové zjištění o předstírání zániku závazku započtením, soudem prvního stupně nepřesně označeném jako splnění závazku, nebylo doplněno žádným zjištěním, že by obviněný současně skutečně předstíral splnění závazku.

    13. Státní zástupce proto konstatoval, že dovolání obviněného z větší zčásti buď neodpovídalo uplatněným dovolacím důvodům, nebo bylo neopodstatněné. Přesto ohledně správnosti právní kvalifikace činu bylo třeba námitkám obviněného přisvědčit, byť s jinými, než obviněným požadovanými důsledky. Při případném zrušení napadeného rozhodnutí by totiž nové meritorní rozhodnutí nemělo být pro obviněného příznivější, pokud jde o výrok o vině i trestu, neboť se jedná o nesprávné právní posouzení v alternativním znaku skutkové podstaty v rámci stejného odstavce téhož přečinu, bez vlivu na zákonnou sazbu trestu odnětí svobody. Projednávaná problematika není po právní stránce zásadního významu, judikatura Nejvyššího soudu je v tomto směru ustálená a standardně uznává posouzení obdobných případů jako pokusu přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1, § 222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Ze všech uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu. I pro případ jiného rozhodnutí vyslovil státní zástupce souhlas, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.

    14. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo k případné replice zasláno obviněnému, který tohoto práva využil a setrval na svých námitkách uplatněných v dovolání. Obviněný znovu namítl, že při posuzování jeho případu došlo k jednostrannému náhledu na předmětný skutek, který neměl být posouzen jako trestný čin. Odmítl tvrzení státního zástupce, že jím vznesené námitky nelze podřadit pod vymezené dovolací důvody. Trval na tom, že v jeho věci nelze hovořit o „údajné“ zprostředkovatelské smlouvě a „údajném“ započtení, nýbrž o reálném započtení a provizi. Šlo tedy jednoznačně o obchodněprávní spor, protože bylo objektivně zjištěno, že zprostředkování proběhlo. Z provedeného dokazování nevyplývá, že obviněný za obchodní společnost M. nepostupoval jako řádný hospodář, pokud uplatnil započtení vůči pohledávce věřitele. Zopakoval, že zde objektivně existoval nárok na provizi za zprostředkované obchody a bylo třeba aplikovat příslušná zákonná ustanovení obchodního zákoníku, což ale soudy nižších stupňů neučinily. Setrval i na výhradě, že do škody nemělo být započítáno DPH, a proto neměl být naplněn znak značné škody, neboť ani nebylo postaveno najisto, že by DPH byla uhrazena.

    IV. Posouzení důvodnosti dovolání

    a) Obecná východiska

    15. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

    16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

    17. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je naplněn tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. V daném případě obviněný napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, tj. řádný opravný prostředek, podané proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Jde tedy o rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu, přičemž podle dovolatele v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podstatou námitek dovolatele je tak důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatel tak správně označil druhou alternativu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, avšak nikoliv jeho první alternativu, jak byla zmíněna shora, neboť svými námitkami nebrojil proti tomu, že by nebyly splněny procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí odvolání podle § 253 tr. řádu, protože takový ani nebyl postup odvolacího soudu. Na to již správně upozornil státní zástupce, že v uvedené části obviněný označil zjevně nesprávný dovolací důvod. Podstatou dovolání obviněného tak byl dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť podle obviněného byl dán v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu, který odvolání obviněného zamítl podle § 256 tr. řádu.

    18. Obecně lze uvést, že dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je aplikace hmotněprávních norem na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští použití těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování.
    b) Námitky neodpovídající uplatněným dovolacím důvodům

    19. Nejprve je třeba uvést, že uplatněné námitky dovolatele byly prakticky výhradně (až na níže uvedené výjimky) procesního charakteru a jako takové s ohledem na hmotněprávní povahu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za užití § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu mu vůbec neodpovídají. Svými námitkami totiž obviněný zpochybňoval především správnost skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a předkládal svou verzi skutkového děje, aniž by vytkl vadu hmotněprávního posouzení ve shora vymezeném smyslu. Domáhal se aplikace hmotného práva na jiný, než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav (setrvával na verzi, že jednostranné započtení mělo reálnou oporu ve hmotném právu, protože obchodní společnost Pomezí byla v uvedeném rozsahu dlužníkem obchodní společnosti M., ač soudy nižších stupňů důvodně dospěly k závěru, že tomu tak nebylo). Navíc se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněného a obsahem podaného odvolání, z něhož pro účely dovolání obviněný též čerpal. Nejvyšší soud přitom zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 3 až 6 odůvodnění jeho rozsudku) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

    20. V daném případě se obviněný domáhal přezkumu soudních rozhodnutí dovolacím soudem, ovšem primárně žádal aplikovat normy hmotného práva na jiný, než soudy prvního a druhého stupně zjištěný skutek, a to v závislosti na odlišném posouzení výsledků dokazování. Obviněný tak prosazoval odlišné hodnocení důkazů, než jaké provedly soudy prvního a druhého stupně, jednostranně přikládal váhu důkazům svědčícím v jeho prospěch a zcela pomíjel důkazy v jeho neprospěch. Pouze formálně se domáhal změny v aplikaci hmotného práva, avšak na jím prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. To samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).

    21. Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena i na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno, ostatně Nejvyšší soud ani dokazování v dovolacím řízení zásadně neprovádí (§ 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o sobě ospravedlňuje jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem.

    22. V tomto směru je třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny, které mají vzájemnou spojitost. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejm. samotnou vyslýchanou osobou), jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

    23. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, jak obviněný ve svém dovolání dovozoval, když namítal existenci tzv. extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazních prostředků a učiněnými skutkovými zjištěními. Tato porušení obviněný spatřoval v tom, že soudy nižších stupňů řádně nehodnotily provedené důkazy. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sb. nál. a usn.“)]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, které nebylo vyčerpáno jen několika málo důkazními prostředky zmíněnými obviněným v dovolání, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014), pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 ve svazku č. 74 na str. 185 Sb. nál. a usn.), jako tomu bylo v daném případě.

    24. Nad rámec uvedeného (jako obiter dictum) Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu k této části námitek dodává, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů nemají opodstatnění. Soudy nižších stupňů oprávněně dospěly k závěru o odběru řepky obchodní společností M. od dodavatele obchodní společnosti Pomezí, což nakonec obviněný v dovolání ani nesporoval. Na druhou stranu nevzaly za prokázané, že by osoby zastupující (resp. jednající jejím jménem) obchodní společnost M. v době odběru řepky dne 4. 6. 2012 jednaly s podvodným úmyslem později za odebranou řepku nezaplatit a způsobit tak dodavateli obchodní společnosti Pomezí škodu ve výši 723 197,76 Kč, a proto také byly obviněné A. M. mladší, A. M. starší i obchodní společnost M. zproštěny obžaloby podané pro trestný čin podvodu. Jinak ovšem přistoupily soudy nižších stupňů ke skutku obviněného R. M., jemuž bylo kladeno za vinu poškození věřitele nedůvodným a neoprávněným provedením jednostranného zápočtu vzájemných pohledávek mezi obchodními společnostmi Pomezí a M. Neoprávněnost tohoto jednostranného právního úkonu spočívala v tom, že absentovalo jakékoliv ujednání o zprostředkování prodeje skladových zásob zemědělských komodit za provizi. Této verzi skutkového děje, kterou prosazoval v tomto trestním řízení obviněný, neodpovídaly provedené důkazní prostředky a ani logický sled událostí, jak soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozsudků rozvedly (srov. zejména str. 6 až 8 odůvodnění soudu prvního stupně a str. 4 a 5 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Existence zprostředkovatelské smlouvy s ujednáním o provizi byla vyvrácena svědeckými výpověďmi svědků B. a H., které soudy nižších stupňů považovaly za věrohodné, a to na rozdíl od obviněného, který navíc zdiskreditoval svoji obranu předložením padělku zprostředkovatelské smlouvy. Důvodná je i ta část argumentace soudů nižších stupňů, která hodnotí nelogičnost verze obviněného z časového hlediska (nejprve utvrzování poškozené obchodní společnosti Pomezí, že bude zaplaceno, poté s velkým časovým odstupem od proběhnuvších plnění, kdy zaplacení tvrzené služby poskytnuté obchodní společnosti Pomezí nebylo požadováno, pak uplatnění jednostranného zápočtu, a to navíc za současného předložení padělku zprostředkovatelské smlouvy). Jako nevěrohodný byl důvodně vyhodnocen i způsob výpočtu provize obviněným, který se dožadoval provize i za „zprostředkování“ nákupu řepky obchodní společností M. od obchodní společnosti Pomezí, přičemž M. měla vystupovat v postavení jednak zprostředkovatele a jednak odběratele, jemuž byl obchod „zprostředkován“. Kromě toho obviněný vůbec nevyjasnil, zda dodávka řepky měla být úhradou dluhu plynoucího z tvrzených zprostředkovatelských smluv, anebo jiným dalším obchodem, proč tedy docházelo k ujišťování obchodní společnosti Pomezí, že jí bude za řepku zaplaceno (nikoli že dojde k dohodě o započtení a tedy vyrovnání vzájemných pohledávek), nadto o odměně ani nebylo obchodní společností M. v rozhodné době účtováno.

    c) Námitky chybného právního posouzení skutku

    25. Jen s určitou mírou tolerance lze považovat za námitky odpovídající uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu ty, jimiž zpochybňoval naplnění objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty pokusu přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1, § 222 odst. 1 písm. f), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a sice konkrétně znaků jednání, následku a zavinění.

    26. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení svého věřitele tím, že předstírá splnění závazku, a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou. Obviněnému bylo kladeno za vinu, že jeho jednání směřovalo ke způsobení škody značné, jež je uvedena v § 222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

    27. Za námitku, která odpovídala dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pak Nejvyšší soud mohl pokládat tvrzení obviněného, že nepředstíral splnění závazku, jak je uvedeno v alternativě v § 222 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. S tím lze souhlasit, ovšem z jiného než obviněným předkládaného důvodu.

    28. Obviněný totiž vycházel z toho, že obchodní společnost M. měla skutečně pohledávku za obchodní společností Pomezí, kterou proto mohl využít při provedení jednostranného zápočtu, v důsledku něhož z převážné části mělo zaniknout obchodní společnosti Pomezí právo na zaplacení úhrady dodané řepky. V tomto směru jsou ovšem námitky obviněného nepřípustné, neboť neodpovídají uvedeným dovolacím důvodům, jak bylo rozvedeno shora v bodě IV. písm. b) tohoto usnesení. V hlavním líčení bylo nepochybně prokázáno, že obchodní společnost M. obviněným uváděnou smlouvu o zprostředkování obchodu s obchodní společností Pomezí neuzavřela a že listina předložená obviněným, která ji měla prokazovat, je falzem. Protože vůbec nedošlo k dohodě o tom, že obchodní společnost M. vyhledá zájemce o koupi zemědělských komodit nabízených obchodní společností Pomezí, nemohlo z povahy věci být ujednáno ani nic o provizi z uzavřených obchodů. Soud prvního stupně uzavřel, že sice na jednu stranu nebyla spolehlivě vyjasněna role obchodní společnosti M. v těchto obchodních vztazích, na stranu druhou nepochybně nebyla uzavřena žádná dohoda o provizi z provedených obchodů s polskými odběrateli. Chyběla-li smlouva o zprostředkování, chyběl též závazek obchodní společnosti M. jako údajného zprostředkovatele ve smyslu § 642 obch. zák. vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce, tedy obchodní společnost Pomezí, měl příležitost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou, stejně tak chyběl i závazek zájemce za to zaplatit zprostředkovateli úplatu, tzv. provizi. Soudy nižších stupňů dospěly k jednoznačnému závěru, že takové smlouvy uvedenými obchodními společnostmi nebyly uzavřeny, a to ani v písemné ani v ústní podobě. Nárok na provizi ve smyslu § 644 až § 647 obch. zák. předpokládá existenci zprostředkovatelské smlouvy, bez níž (i v případě faktického zprostředkování obchodu) nárok vzniknout nemůže, nedohodl-li se na ní zprostředkovatel se zájemcem. Z dokazování přitom vůbec nevyplynulo, že by obchodní společnost Pomezí jako dodavatel zemědělských komodit měla zájem o úplatnou službu v podobě zprostředkování, kterou později obviněný předstíral. V uvedeném směru, jak už bylo naznačeno, jde ale o námitky obviněného neodpovídající uplatněným dovolacím důvodům, protože vycházejí z jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů.

    29. Obviněný i přesto ale měl pravdu, že alternativa uvedená v § 222 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku nebyla naplněna, avšak z jiného důvodu. Správně totiž jednání obviněného, k němuž dospěly soudy nižších stupňů, jak uzavřel i státní zástupce, mělo být posouzeno podle § 222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný totiž nepředstíral „splnění“ závazku, ale jeho zánik jednostranným započtením na vlastní fiktivní pohledávku. Splnění, neboli soluce, je základním a v praxi nejčastějším způsobem zániku závazku, byť jen jedním z mnoha. Rozumí se jím poskytnutí oprávněné osobě předmětu plnění odpovídajícího závazku dlužníkem s úmyslem splnit svoji povinnost ze závazkového vztahu. Splnění závazku v obchodních závazkových vztazích bylo do 31. 12. 2013 komplexně upraveno v § 324 až § 343 obch. zák., s účinností od 1. 1. 2014 je upraveno v § 1908 až 1980 ObčZ. Splněním se však rozhodně nerozumí jiné způsoby zániku závazku, kterými mohou být dohoda, odstoupení od smlouvy, zaplacení odstupného, zmaření účelu smlouvy, dodatečná nemožnost plnění, uplynutí doby, výpověď, neuplatnění práva, splynutí, narovnání, smrt dlužníka či věřitele nebo též započtení. Kdyby zákonodárce chtěl uvedené ustanovení vztáhnout i na tyto (všechny) jiné případy, nežádal by předstírání „splnění“ závazku, ale předstírání „zániku“ závazku. Taková formulace v uvedeném ustanovení ovšem není, není přitom možné analogicky rozšiřovat pojem splnění i na jiné způsoby zániku závazku.

    30. Případ obviněného ovšem není beztrestný, neboť obviněný současně s uplatněním započtení na neexistující vlastní pohledávku za věřitelem předstíral neexistující právo ve smyslu § 222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, a sice fiktivní právo na peněžité plnění jako úhradu za tvrzenou poskytnutou službu v podobě zprostředkování obchodu, kterou měla hradit obchodní společnost Pomezí obchodní společnosti M. Aby tedy obviněný mohl předstírat zánik (řádného) závazku obchodní společnosti M. jako dlužníka vůči obchodní společnosti Pomezí jako věřiteli, musel nejprve předstírat neexistující jiné právo na plnění v opačném gardu, tj. obchodní společnosti M. jako věřitele vůči obchodní společnosti Pomezí jako dlužníku. K naplnění skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku přitom postačí předstírání neexistujícího práva, jsou-li splněny další podmínky uvedené v návětí (byť i jen částečně tak zmaří uspokojení svého věřitele) a nastane-li i následek (nikoli malá škoda na cizím majetku). Pro vyvození trestní odpovědnosti nebylo nezbytné, aby následoval krok spočívající v jednostranném započtení jako zániku závazku v důsledku projevu vůle jedné ze smluvních stran směřujícího k započtení a učiněného vůči druhé smluvní straně s tím, že vzájemně se kryjící pohledávky stejného druhu zaniknou. Obviněný tak ve skutečnosti nepředstíral zánik závazku obchodní společnosti M. splněním (např. že by dokládal padělanými příjmovými pokladními doklady, že dluh byl pracovníkovi věřitele uhrazen), ale předstíral jeho zánik započtením na neexistující vlastní pohledávku, tedy naplnil alternativu uvedenou v § 222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť obchodní společnost M. ve skutečnosti žádnou pohledávku plynoucí ze zprostředkovatelské smlouvy za svým věřitelem, obchodní společností Pomezí, neměla. Takové závěry odpovídají i ustálené judikatuře Nejvyššího soudu – viz např. usnesení ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1011/2013, usnesení ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1195/2010, usnesení ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 501/2017.

    31. Soudy nižších stupňů proto jednání obviněného z uvedeného důvodu nesprávně právně kvalifikovaly v základní skutkové podstatě podle § 222 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, ač správně měly užít ustanovení § 222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Ovšem je současně zřejmé, že projednání dovolání z tohoto důvodu by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu [viz § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu].

    32. Obviněný dále namítl, že jeho jednání (při uznání verze uvedené v rozsudku soudu prvního stupně, s níž jinak nesouhlasil) nesměřovalo ke značné škodě, neboť do škody byla nesprávně započítána i částka odpovídající dani z přidané hodnoty. V tomto směru ale Nejvyšší soud souhlasí nejen se státním zástupcem, ale i se soudy nižších stupňů, které správně zdůvodnily, že částku odpovídající DPH je třeba do škody též započítat. Vcelku ustálená judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že při určení výše škody podle zákonných pravidel uvedených v § 137 tr. zákoníku je třeba standardně vycházet z cen zahrnujících i částku odpovídající dani z přidané hodnoty, tedy u obohacovacích majetkových trestných činů představující celkovou částku, o niž se zmenšil majetek poškozeného, popř. o nějž se měl zmenšit v případě vývojových stadií (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1126/2016, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1245/2003). V daném případě obviněný uplatnil neexistující právo obchodní společnosti M. na zaplacení zprostředkovatelské služby v ceně 602 982 Kč včetně DPH (tj. 498 332 Kč spolu s 21% DPH ve výši 104 650 Kč). Kdyby obviněný byl úspěšný se svým jednáním, znamenalo by to, že by se poškozené obchodní společnosti Pomezí nedostalo plnění v celé výši, v níž došlo k zániku její pohledávky jednostranným započtením, tj. v celé výši uplatněné fiktivní pohledávky obchodní společnosti M. za obchodní společností Pomezí, tedy ve výši 602 982 Kč. O tuto částku totiž měl být zkrácen příjem uvedené poškozené obchodní společnosti trestným činem obviněného. Stejně tak nemůže hrát roli ani to, zda obchodní společnost Pomezí z uskutečněného obchodu v podobě prodeje řepky obchodní společnosti M. skutečně DPH státu odvedla, či nikoli. V tomto směru jde o její právní vztah ke zcela jinému subjektu, státu, na nějž ovšem nemá vliv, zda obchodní společnost M. jako dlužník svůj závazek uhradila či nikoli. Lze tak uzavřít, že jednání obviněného skutečně směřovalo ke způsobení škody značné, kterou se ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč, neboť v tomto případě mělo jít o částku 602 982 Kč. V naznačeném směru je tak námitka obviněného zjevně neopodstatněná.

    33. Pokud jde o námitku absence znaku zavinění, ani v tomto případě Nejvyšší soud obviněnému nepřisvědčil. Obviněný nijak nerozvedl, proč by neměl být naplněn znak zavinění, a to ve formě alespoň nepřímého úmyslu, jak v dovolání uvedl. Je však zřejmé, že v případě této námitky zřetelně vycházel z jím preferované verze skutkového děje, ač soudy nižších stupňů dospěly k verzi odlišné, a to ve shodě s obžalobou. Již shora bylo vysvětleno, že takové námitky, jimiž obviněný žádá aplikovat hmotné právo na odlišný skutek, než ke kterému dospěly na základě vyhodnocení provedených důkazů soudy prvního a druhého stupně, nelze pod uplatněné ani žádné jiné dovolací důvody podřadit. Pro úplnost však Nejvyšší soud dodává, že z rozsudků soudů nižších stupňů, byť to není v jejich odůvodnění jednoznačně deklarováno, vyplývá, že soudy nižších stupňů vycházely z toho, že obžalovaný čin spáchal s úmyslem přímým, a to nejen ve vztahu k základní skutkové podstatě, ale též k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, tj. ke značné škodě, kterou sice nezpůsobil, ale jeho jednání k ní směřovalo a na ni bylo zacíleno. Motivem jednání obviněného bylo z podstatné části neuhradit poškozené obchodní společnosti Pomezí její pohledávku za obchodní společností M. z titulu odběru řepky.
    d) Námitka chybné aplikace principu subsidiarity trestní represe

    34. Jde-li o námitku chybné aplikace principu subsidiarity trestní represe, ani v tomto směru nemohl dát Nejvyšší soud obviněnému za pravdu, naopak lze souhlasit s odůvodněním rozsudků soudů nižších stupňů i s názorem uvedeným ve vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného, že v případě obviněného je uplatnění trestní odpovědnosti a důsledků s ní spojených zcela na místě.

    35. Obviněný ani v případě této námitky se neoprostil od své vlastní představy o průběhu skutkového děje, i v tomto případě vycházel z toho, že objektivně existoval nárok obchodní společnosti M. na provizi za zprostředkované obchody, proto podle něj nemá být jeho jednání trestné, neboť není dostatečně společensky závažné a škodlivé, aby bylo postihováno jako trestný čin, naopak jde podle něj o ryzí soukromoprávní spor mezi dvěma obchodními společnostmi.

    36. Nejprve je třeba opět upozornit, že prokázán byl odlišný skutkový stav, než ze kterého vycházel v dovolání obviněný. Obviněný záměrně předstíral neexistující právo obchodní společnosti M. na provizi, aby mohl fingovat započtení vzájemných pohledávek a nemusel tak uhradit převážnou část kupní ceny za odebranou řepku obchodní společností M., čímž by způsobil značnou škodu obchodní společnosti Pomezí, jak bylo rozvedeno shora. Takové jednání není pouhým soukromoprávním sporem mezi dvěma podnikateli, jak obviněný naznačoval, má již trestněprávní konsekvence, protože naplňuje znaky pokusu přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1, § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

    37. Obviněný namítl chybnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio soudy nižších stupňů, resp. nesprávný výklad ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud ovšem dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Při výkladu této zásady lze přitom vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k těmto závěrům: „I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.“

    38. Nejvyšší soud v případě obviněného neshledal, že by se soudy nižších stupňů naznačenými hledisky neřídily. Naopak v jednání obviněného lze shledat prvky, které jeho čin činí v porovnání s jinými téhož druhu ještě závažnější a společensky škodlivější oproti jiným. Předně jednání obviněného směřovalo ke způsobení škody značné, tedy okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (zamýšlel způsobit škodu dosahující částky 602 982 Kč). Toto své jednání doprovodil paděláním listin prokazujících fiktivní nárok obchodní společnosti M. za obchodní společností Pomezí, učinil tak dokonce v rámci probíhajícího trestního řízení. Obviněný byl také v minulosti soudně trestán za hospodářskou trestnou činnost. Za těchto okolností rozhodně nelze konstatovat, že by šlo o případ méně závažný a nikoli společensky škodlivý, u něhož by zcela postačilo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.


    V. Závěrečné shrnutí

    39. Na závěr lze proto uzavřít, že převážná část námitek obviněného vůbec neodpovídala jím uplatněným ani jiným dovolacím důvodům, neboť šlo o námitky nesprávného zjištění skutkového stavu, který vycházel z údajného nesprávného hodnocení důkazů, a v návaznosti na to obviněný žádal aplikovat normy hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje. V této části námitek (nebýt jiných) by bylo na místě dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Uplatněným dovolacím důvodům odpovídaly námitky nesprávného právního posouzení skutku (ovšem jen do té míry, pokud vycházely ze skutku zjištěného soudy nižších stupňů), resp. chybné aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Převážná část těchto námitek nebyla důvodná, a proto by bylo na místě v tomto směru dovolání odmítnout podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť bylo zjevně neopodstatněné. Přesto v jedné části bylo třeba dát obviněnému za pravdu, a sice že nebyl naplněn znak jednání uvedený v § 222 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, tedy že by obviněný předstíral splnění závazku, jímž není případ započtení fiktivní pohledávky. Nejde ovšem o případ zcela beztrestný, jak nesprávně dovozoval obviněný, naopak mělo být soudy nižších stupňů uplatněno ustanovení § 222 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, neboť obviněný předstíral neexistující právo, jak bylo rozvedeno shora. Případné projednání dovolání by tak nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, který by byl stejně nakonec odsouzen pro týž trestný čin, pouze s jinou alternativou jednání uvedenou v jiném písmenu téhož prvního odstavce § 222 tr. zákoníku, trestní sazba by se nijak neměnila, neboť na závěru o pokusu kvalifikované skutkové podstaty by se ničeho neměnilo. Výsledek řízení by tedy byl týž, neboť jedna alternativa by byla zaměněna za jinou, hierarchický vztah mezi nimi není dán, obě jsou postihovány týmž trestem. Zároveň uvedená otázka, zda na případ fingovaného jednostranného započtení lze užít ustanovení o předstírání zániku závazku, není po právní stránce zásadního významu, protože tato otázka byla v minulosti opakovaně Nejvyšším soudem řešena, a to se shodným výsledkem. I v této věci proto Nejvyšší soud navázal na vlastní ustálenou judikaturu. Za těchto okolností bylo proto dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.

    40. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

    Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 26. 9. 2018


    JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
    předseda senátu