Rozhodnutí NS

33 Cdo 5607/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/30/2018
Spisová značka:33 Cdo 5607/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.5607.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 5607/2016-318


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně A. V., zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem v Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalované RED Fourteen s.r.o., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, identifikační číslo 25627694, zastoupené Mgr. Rostislavem Pekařem, advokátem vykonávajícím advokacii jako společník Squire Patton Boggs s.r.o., advokátní kancelář se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 813/57, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované PRŮMSTAV, a.s., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 667/78, identifikační číslo 25105825, o náhradu nákladů řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 427/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2016, č. j. 17 Co 213/2016-283, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.037,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Rostislava Pekaře, advokáta.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 9. 5. 2016, č. j. 9 C 427/2012-261, uložil žalované a vedlejší účastnici na její straně zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 147.761,38 Kč na náhradě nákladů řízení. Tyto náklady, které byly žalobkyni přiznány, představují:
      - náhradu za zaplacený soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 2.000 Kč

      - náhradu za zaplacený soudní poplatek z návrhu na nařízení předběžného opatření ve výši 1.000 Kč

      - náhradu nákladů právního zastoupení žalobkyně ve výši 23.958 Kč

      - náhradu nákladů na znalecký posudek ČVUT v Praze, Fakulty stavební, předložený žalobkyní ve výši 120.803,38 Kč.

Náhradu nákladů spojených s vypracováním znaleckého posudku přiznal nižší částkou, než požadovala žalobkyně v rozsahu 387.000 Kč. Učinil tak na základě podrobně odůvodněné úvahy o tom, že je mu z úřední povinnosti známo, že ČVUT v Praze za podání znaleckých posudků běžně požaduje 525,- Kč za hodinu práce na posudku a při odpočtu 21 % DPH z částky 387.000,- Kč měl tak na znaleckém posudku pro žalobkyni strávit 609 hodin. Soud prvního stupně nepřehlédl, že se tento znalecký ústav podle zadání žalobkyně zabýval nejen zjištěním příčin vyskytujících se problémů v domě či vhodností provedení jednotlivých částí domu, ale též způsobem odstranění zjištěných závad a vyčíslení nákladů s tím spojených a definováním projektového řešení nápravy. Se zřetelem k předmětu soudního řízení (odstranění označených vad) dospěl k závěru, že náklady na tu část znaleckého posudku, v níž se ústav vyjadřoval (podle zadání žalobkyně) ke způsobu odstranění zjištěných závad a vyčíslení nákladů s tím spojených a definování nutných parametrů vnitřního prostředí, byly nadbytečné a tedy v této části neúčelné. Jelikož se žalobkyně spokojila s vyúčtováním znalečného bez bližší specifikace rozpočtu na hodiny práce, soud prvního stupně přistoupil k mechanickému vyčíslení účelné části posudku podle jeho rozsahu. Posouzením obsahu a rozsahu znaleckého posudku určil, že z rozsahu 65 stran posudku se otázkou zjištění vad zabývá pouze 31 stran, což procentně odpovídá 47,70%. Proto při zjištěném počtu 609 hodin požadovaného znalečného za účelný rozsah strávených hodin na jeho vypracování určil 290,50 hodin. S odkazem na § 16, § 15a (v odůvodnění chybně uveden § 17) a § 25 odst. 1, 2 vyhlášky č. 37/1967 Sb. dospěl k závěru, že pro podání znaleckého posudku v této věci nebyla potřebná „zvláštní odborná specializace,“ a není tedy důvod pro zvýšení maximální hodinové odměny ve výši 350,- Kč o 50 %. Současně soud prvního stupně akcentoval, že podání znaleckého posudku zahrnuje i méně náročné (pomocné) práce jako je např. korespondence, vytištění posudku, jeho kompletace, fakturace evidence, apod., byť nelze přehlédnout, že posudek obsahuje v podstatné části složité výpočty. Proto považoval za odpovídající při určených 290,50 hodinách nezbytných k podání znaleckého posudku ocenit v rozsahu 280 hodin práci ústavu v maximální hranici, tj. 350 Kč/hodina a zbývajících 10,5 hodin připadajících na pomocné práce poloviční částkou, tj. 175 Kč/hodina. K takto zjištěné částce připočetl 21 % DPH, tj. částku 20.965,88 Kč.

Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně a žalované usnesením ze dne 21. 7. 2016, č. j. 17 Co 213/2016-283, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že výše nákladů řízení činí 148.910,90 Kč a že povinnost k plnění žalované a vedlejší účastnice není společná a nerozdílná: zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně měla ve věci plný procesní úspěch, a má proto podle § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení. Stěžejní otázkou tak byla účelnost jí vynaložených nákladů. Odvolací soud se v podstatě ztotožnil se způsobem, jakým soud prvního stupně naložil s výší tvrzených hotových výdajů žalobkyně vynaložených v souvislosti s podaným znaleckým posudkem. Žalobkyně sice doložila, kolik si naúčtoval znalecký ústav, neuvedla však, jak se k výsledné částce odměny zpracovatel posudku dobral. Pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je podle odvolacího soudu bezpředmětné, jakou odměnu si žalobkyně s ústavem sjednala (viz § 15a odst. 3 vyhlášky); výše dohodnuté odměny odpovídala principu smluvní volnosti. Soud prvního stupně nebyl povinen ani oprávněn vyžadovat od ústavu jakékoliv vysvětlení či podrobnější specifikaci požadovaného (ale řádně nevyúčtovaného) znalečného. Povinnost doložit výši nákladů řízení i jejich účelnost stíhá (nejde-li o náklady, jež jsou zjistitelné z obsahu spisu a ve výši odpovídající prováděcímu předpisu) zásadně toho účastníka řízení, který se jejich náhrady vůči druhému účastníkovi řízení domáhá. Je tedy také na něm, aby osvědčil i jejich nezbytnost, a tím i účelnost. Soud prvního stupně nepochybil, jestliže vlastní úvahou separoval tu část posudku, která nebyla pro věc podstatná (návrh sanace zjištěných vad), od části, jež byla naopak relevantní pro rozhodnutí věci. Za bezchybnou považuje odvolací soud odůvodněnou úvahu (odhad) soudu prvního stupně o počtu hodin strávených zpracovatelem na posudku. S odkazem na zásadu hospodárnosti občanského soudního řízení (§ 6 o. s. ř.) odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, zdůraznil, že je-li účastník řízení oprávněn za podmínek § 127a o. s. ř. předložit „vlastní“ znalecký posudek, s nímž má být nakládáno jako s posudkem, jenž by byl vyžádán soudem, je možné za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva považovat jen takové, které by přiznal soud, v případě jím ustanoveného znalce (znaleckého ústavu). Uhradí-li (dobrovolně) účastník řízení znalci vyúčtovanou odměnu (jež s ním byla dopředu dohodnuta), přezkoumává se přiměřenost těchto nákladů až v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení účastníků (na rozdíl od situace soudem ustanoveného znalce, kdy se o tom rozhoduje samostatným usnesením). Procesně podlehnuvší účastník řízení by tak měl hradit protistraně zásadně náklady v totožné výši, ať již by šlo o znalecký posudek předložený podle § 127a o. s. ř. či posudek podle § 127 o. s. ř. Ve shodě se závěry soudu prvního stupně i odvolací soud považoval za adekvátní (časové náročnosti a nezbytnosti) rozsah 290,50 hodin strávených na zpracování znaleckého posudku s diferenciací 10,50 hodinami potřebnými k zajištění pomocných prací. Jednak z důvodů uváděných soudem prvního stupně, tzn. pro neexistenci důvodů pro zvýšení základní částky hodinové odměny kvůli potřebě „zvláštní odborné specializace“ pro podání znaleckého posudku, tak i proto, že se žalobkyně předtím, než zadala vypracování znaleckého posudku znaleckému ústavu, nesnažila zajistit odborné vyjádření ke sporné otázce nebo zpracování posudku „prostým znalcem,“ tj. nikoliv znaleckým ústavem, nejsou podle odvolacího soudu podmínky pro zvýšení odměny ústavu nad základní sazbu 350 Kč/hodinu. V souhrnu pak žalobkyni náleží na náhradě nákladů řízení částka 20.750 Kč představující náklady spojené se zastoupením advokátem a odměna za znaleckým ústavem zpracovaný posudek ve výši 99.837,50 Kč spolu s 21 % DPH, celkem 145.910,90 Kč, jakož i zaplacené soudní poplatky ve výši 3.000 Kč. S bližším zdůvodněním odvolací soud změnil současně rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že povinnost k náhradě nákladů řízení, uložená žalované a vedlejší účastnici není společná a nerozdílná.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky procesního práva, „zda účelnost znaleckého posudku může být poměřována pouze rozsahem té části znaleckého posudku, kterou shledal soud pro danou věc účelnou, v poměru k rozsahu znaleckého posudku, kterou odvolací soud účelnou neshledal, bez toho aniž by odvolací soud zkoumal a hodnotil, nakolik byla ta která část znaleckého posudku pro znalecký ústav časově náročná,“která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. „Objektivní posouzení toho, nakolik byla část znaleckého posudku … zabývající se zjištěním příčin vyskytujících se vad … oproti té části …, v níž znalecký ústav popisuje jím doporučovaný způsob odstranění vytčených vad a vyčísluje náklady spojené s odstraňováním těchto vad … se neobejde bez výslovného vyjádření znaleckého ústavu.“ Za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou otázku procesního práva dovolatelka považuje otázku, kdy jde ve smyslu § 127 odst. 3 o. s. ř. o výjimečný, zvlášť obtížný případ vyžadující zvláštního vědeckého posouzení. Má za to, že vypracování znaleckého posudku vyžadovalo zvláštní odbornou specializaci a že k vyčerpávajícím závěrům znaleckého posudku v té části, jež byla soudy obou stupňů shledána pro dané řízení účelnou, by nebylo možné dospět, pokud by znalecký posudek nebyl podán znaleckým ústavem, při srovnání se znaleckým posudkem Ing. Miroslavy Popenkové, CSc., která byť dospívá k obdobným závěrům jako znalecký ústav (…) zcela nedisponuje odbornými znalostmi a ani technickými možnostmi jako znalecký ústav. Taktéž za dosud nevyřešenou v rozhodovací činnosti dovolacího soudu považuje dovolatelka otázku, „zda může účastník postupem podle § 127a o. s. ř. předložit znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem či nikoliv.“ Není srozuměna se závěrem odvolacího soudu, podle něhož předložením posudku vypracovaného znaleckým ústavem postupovala v rozporu se zněním § 127 a § 127a o. s. ř. Může-li soud ustanovit znalecký ústav k podání znaleckého posudku podle § 127 odst. 3 o. s. ř. ve výjimečných, zvlášť obtížných případech vyžadujících vědecké posouzení, nemůže to znamenat, že účastník nemůže předložit podle § 127a o. s. ř. posudek zpracovaný znaleckým ústavem, i kdyby nešlo o takovou situaci.

Žalovaná navrhla s bližším odůvodněním dovolání žalobkyně odmítnout pro jeho nepřípustnost.

Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., čl. II. bod 2. Zákona č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Není totiž úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s § 237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele; v případě přípustnosti dovolání založené na tvrzení o dosud dovolacím soudem nevyřešené otázce procesního práva, je povinností dovolatele takovou otázku identifikovat (označit její podstatu).

Dále platí, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (§ 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Spatřuje-li dovolatelka naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. v řešení otázky, zda bylo možno zvýšit sazbu odměny znaleckého ústavu o 50 % podle § 15a odst. 2 vyhlášky č. 37/1967 Sb., pak k tomuto závěru dospívá na základě odlišného skutkového stavu a hodnocení důkazů, tzn. procesně neregulérním způsobem, neboť prosazuje (skutkový) závěr, že složitost věci, povaha a rozsah úkonů spojených s podáním znaleckého posudku vyžadovala zvláštní odbornou specializaci, kterou disponuje jen použitý znalecký ústav. Z tohoto důvodu tak není dán předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. pro řešení této otázky.

Spojuje-li dovolatelka přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu zodpovězena, zda účastník může postupem podle § 127a o. s. ř. předložit znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem či nikoliv, pomíjí, že při posuzování přípustnosti dovolání musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen. Jestliže na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, pak dovolání pro její řešení nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné. Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru, že účastník řízení nemůže předložit soudu privátní (k jeho osobnímu zadání zpracovaný) posudek znaleckého ústavu. Takový závěr by ve svých důsledcích musel vést k závěru, že by k tomuto důkazu soudy nepřihlédly, což se ale v souzené věci nestalo. Znalecký posudek č. 220-13, ze dne 6. 9. 2013, vypracovaný ČVUT v Praze, fakultou stavební, byl hodnocen jako všechny ostatní důkazy provedené v řízení, a byl základem pro skutková zjištění soudů obou stupňů (viz odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 6. 2014, č. j. 9 C 427/2012-149, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2015, č. j. 17 Co 377/2014-195). Problémovou byla otázka účelnosti vynaložených nákladů, tj. ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Za takové ovšem soudy obou stupňů vyhodnotily s bližším odůvodněním pouze část dovolatelkou vynaložených nákladů na vypracování znaleckého posudku. Není totiž rozumného důvodu, aby účastník řízení, jenž nebyl procesně úspěšný, hradil protistraně i jiné, než jen účelně vynaložené náklady.

Ani na řešení otázky poměřování významu části znaleckého posudku, která byla rozhodující pro věc samu (byla určující pro skutkový závěr soudů o důvodnosti žaloby), v poměru k jeho části, která byla z tohoto hlediska bezcenná, aniž by odvolací soud zkoumal a hodnotil, nakolik byla ta která část znaleckého posudku pro znalecký ústav časově náročná, není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Nejenže se soud prvního stupně (jehož závěry odvolací soud převzal) zabýval výslovně otázkou přiměřenosti počtu strávených hodin na vypracování části znaleckého posudku, která byla pro rozhodnutí významná a části, která neměla význam pro rozhodnutí ve věci, ale podstatné je, že jeho rozhodnutí je založeno na závěru, jaké náklady byly nezbytné k účelnému uplatňování práva žalobkyně. Tyto skutečnosti měla doložit soudu žalobkyně. Soud prvního stupně pouze reagoval na situaci, kdy neměl podklady od zpracovatele znaleckého posudku, z nichž by vyplývala oprávněnost požadavku na zaplacení částky 387.000 Kč.


Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou jinou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Jelikož dovolání žalobkyně směřovalo proti výroku o nákladech řízení jí přiznaných v částce 148.910,90 Kč, ačkoli požadovala částku 413.958,- Kč, byl pro určení výše odměny zástupce žalované rozhodující rozdíl mezi těmito částkami, tj. 265.047,10 Kč. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 věty prvé, § 11 odst. 1 písm. k), § 11 odst. 2 písm. c) a § 11 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 4.690 Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 1.047,90 Kč odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Vedlejší účastnicí, která by podle výsledku dovolacího řízení měla právo na náhradu nákladů, žádné účelně vynaložené náklady v této fázi řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně dne 30. 8. 2018


JUDr. Václav Duda
předseda senátu