Rozhodnutí NS

4 Tdo 37/2019

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Podílnictví
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/29/2019
Spisová značka:4 Tdo 37/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.37.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podílnictví
Dotčené předpisy:§ 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/20/2019
I.ÚS 1657/19
JUDr. David Uhlíř
odmítnuto
11/06/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 37/2019-21


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2019 o dovolání obviněného M. K., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 8 To 109/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 3 T 15/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 3 T 15/2017, byl obviněný M. K. uznán vinným ze spáchání přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„obv. M. K. v přesně nezjištěné době na přelomu června a července 2015 v Modřicích, na ulici XY v objektu č. p. XY zakoupil za částku 3.000 Kč od J. J. osobní motorové vozidlo zn. Ford Focus DA3, r. z. XY, šedé barvy, VIN: XY, v obvyklé ceně 39.300 Kč patřící M. B., přičemž z nepřiměřenosti kupní ceny a absence dokladu o právu J. J. pro takové nakládání s vozidlem věděl, že J. J. buď toto vozidlo odcizila vlastníkovi, případně je prodejem M. K. vlastníkovi zpronevěřila, případně nakládá s odcizeným či jinak jiným protiprávně získaným vozidlem a následně toto vozidlo, aniž by došlo k přechodu vlastnického práva, následně toto vozidlo obv. K. prodal dne 8. 7. 2015 za částku nejméně 25.000 Kč J. S., který v době koupě věděl, že M. K. nedisponuje žádným dokladem o vlastnictví vozidla či právem je prodat, přičemž toto vozidlo dne 29. 6. 2015 v Brně v OC XY J. J. pomocí jí svěřených klíčů odcizila v OC XY poškozenému M. B.“.
    Za uvedené jednání a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 91 T 40/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 7 To 325/2016, byl obviněný M. K. odsouzen podle § 214 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

    Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 91 T 40/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 7 To 325/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

    Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. S.

    Proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 3 T 15/2017, podal obviněný M. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 8 To 109/2018, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

    Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 8 To 109/2018, podal následně obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci dovolání namítl, že okresní soud došel k nesprávným závěrům o vině. Podstatu naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje jednak v nesprávném právním závěru o nepřiměřenosti kupní ceny vozidla a jednak ve skutečnosti, že jednal v právním a skutkovém omylu. Závěr o nepřiměřenosti kupní ceny byl dle obviněného učiněn na základě odborného vyjádření znalce až k následnému stavu vozidla, když znalec nevycházel z technického stavu vozidla ke dni jeho koupě obviněným. V této souvislosti obviněný vyjádřil názor, že mu nelze klást k tíži, že se mylně domníval, že cena vozidla je nižší než uvedená v odborném vyjádření. Podle dovolatele nemůže obstát závěr soudů o tom, že z nízké kupní ceny musel obviněný dovodit, že vozidlo pochází z trestné činnosti. Obviněný dále uvedl, že předpokládal, že se stal vlastníkem vozidla, když s paní J. uzavřel kupní smlouvu a vozidlo mu bylo předáno. Pokud ve skutečnosti s vozidlem nakládal bez platného právního titulu, jednal tak v právním omylu o mimotrestních normách. Pokud by soudy dospěly k závěru, že jednání obviněného bylo trestným činem, pak vzhledem k absenci úmyslného zavinění by mělo jeho jednání být kvalifikováno jako přečin podílnictví z nedbalosti podle § 215 odst. 1 tr. zákoníku.

    Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 3 T 15/2017, a věc přikázal Okresnímu soudu Brno-venkov k novému projednání a rozhodnutí.

    Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný částečně napadá skutková zjištění nalézacího soudu, částečně odlišným, sobě příznivým způsobem, vyvozuje ze skutkových zjištění vlastní právní závěry. Pokud namítá, že znalec nevycházel při stanovení obvyklé ceny vozidla z jeho hodnoty v době spáchání trestného činu, pak lze v tomto směru odkázat na zmíněné odborné vyjádření i doplňující výslech znalce učiněný v průběhu hlavního líčení, rovněž tak na skutkové závěry okresního soudu, když byla vyvrácena pravdivost tvrzení obviněného, že neměl dostatečné povědomí o hodnotě vozidla a tedy jednal ve skutkovém omylu. Otázku hodnoty vozidla pak nelze oddělovat od otázky hodnocení okolností, za kterých ke koupi vozidla došlo, neboť, jak bylo soudy obou stupňů opakovaně konstatováno, obviněný koupil vozidlo nejen výrazně „pod cenu“, ale rovněž bez příslušných dokladů, které by prokazovaly vlastnictví prodávající J. J., přičemž na Osvědčení o technickém stavu vozidla byla uvedena jako provozovatel vozidla osoba odlišná od prodávající J. J., a to M. B. Oproti skutkovým a právním závěrům soudů, že obviněný neměl právní titul nakládat s vozidlem, protože vozidlo koupil od osoby, u které bylo zjevné, že není jeho vlastníkem, a že tato osoba nemá oprávnění s vozidlem v tomto směru nakládat (viz popis skutku ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku), obviněný tvrdí, že sice ve skutečnosti bez právního titulu s vozidlem nakládal, ale jednal tak v negativním právním omylu o tom, že se stal vlastníkem vozidla, když měl za to, že k převodu vlastnictví vozidla postačuje neformální smlouva a následné předání věci. Obviněný touto argumentací účelově přehlíží skutečnost, že v době převodu vozidla musel vědět, že druhá strana není vlastníkem a nemá oprávnění s vozidlem takovým způsobem nakládat. Obecně jednání pachatele v právním omylu vylučuje podle § 19 odst. 2 tr. zákoníku, pokud mohl protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. Tuto pachatelovu možnost je třeba posuzovat především podle jeho subjektivní situace před nebo při páchání činu. S ohledem na zmíněné okolnosti převodu vozidla i své poměrně bohaté zkušenosti s pácháním trestné činnosti majetkového charakteru mohl a musel obviněný protiprávnost činu rozpoznat, když jednal minimálně v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, zahrnujícím vědomost o tom, že vozidlo mohlo být získáno trestným činem a v případě, že tomu tak skutečně bude, byl s tím srozuměn. Zaviněné jednání obviněného ve formě úmyslu tedy vylučuje tvrzený právní omyl. Na tomto místě je možno poukázat na rozhodnutí Nevyššího soudu ze dne 22. 10. 2014 sp. zn. 4 Tdo 1282/2014, kde je konstatováno, že pokud lze na základě provedeného dokazování uzavřít, že obviněný musel být minimálně srozuměn s tím, že předmětná věc, kterou kupuje, je věcí, kterou jiná osoba získala trestným činem, je možné učinit závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

    Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

    Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

    Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

    Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

    Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
      Obviněný část námitek založil na zpochybnění skutkových zjištění soudů, přičemž napadl skutková zjištění soudu prvního stupně, a to částečně odlišným, pro sebe příznivějším způsobem, a vyvozuje ze skutkových zjištění vlastní právní závěry.
        Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. K.
          Současně shledal, že námitky obviněného spočívající v nesprávném právním posouzení subjektivní stránky přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť jednal ve skutkovém omylu a v právním omylu negativním, v zásadě směřují do oblasti právního posouzení skutku a lze je podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tyto námitky jsou neopodstatněné.

          Přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj.
            Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý, eventuální [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. [§ 15 odst. 2 tr. zákoníku].

            V případě přečinu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku se jedná o úmyslný přečin (pozn. nedbalostní je upraven v § 215 tr. zákoníku) a k naplnění subjektivní stránky u něj postačuje, dopustil-li se jej pachatel alespoň v úmyslu nepřímém. Soudy v jednání obviněného shledaly úmysl nepřímý, který je podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku dán, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může v trestním zákoně uvedeným způsobem porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se za srozumění považuje i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

            Námitce, že obviněný jednal ve skutkovém omylu, nelze přisvědčit, neboť z provedeného dokazování vyplývá výrazný nepoměr mezi částkou 3.000 Kč, za kterou obviněný vozidlo získal, částkou 39.300 Kč (která byla znalcem odborně stanovena jako skutečná hodnota vozidla), a částkou 25.000 Kč, za kterou vozidlo následně prodal spoluobviněnému J. S., což vyvrací tvrzení obviněného, že neměl dostatečné povědomí o hodnotě vozidla a tedy jednal ve skutkovém omylu.

            Dále je třeba poznamenat, že právní omyl spočívá v neznalosti nebo mylném výkladu norem práva trestního nebo norem mimotrestních. Negativní právní omyl je výslovně upraven trestním zákoníkem. Podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku se omylu právního dopustí ten, kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. Trestní zákoník tedy definuje právní omyl jako nedostatek vědomí protiprávnosti činu při jeho spáchání. Absence vědomí protiprávnosti je dána tehdy, pokud pachatel při plné znalosti rozhodných skutkových okolností neví, že jeho jednání je zakázané.

            V tomto kontextu lze upozornit, že právní omyl negativní o protiprávnosti činu, tedy ohledně protiprávnosti pramenící z mimotrestních právních předpisů, kterých se trestní zákon nedovolává, tj. omyl o normativních znacích skutkové podstaty, se posuzuje nadále jako dosud podle zásad platných pro posouzení skutkového omylu negativního. Normativními znaky skutkové podstaty jsou znaky, které vyjadřují právní institut nebo právní vztah zpravidla převzatý z jiného právního předpisu, aniž by se příslušné ustanovení trestního zákona mimotrestní normy tento znak obsahující odkazem či blanketem dovolávalo (ostatní se označují jako deskriptivní neboli popisné znaky – srov. R 47/2011 – v odůvodnění). To je právě důvodem, proč z hlediska zavinění postačí znalost skutkových okolností rozhodných pro naplnění tohoto znaku, přestože jde o právní pojem. Jestliže skutková podstata obsahuje takový znak jako např. „vyživovací povinnost“ v § 196 odst. 1, je třeba, aby se zavinění vztahovalo i na tento znak, postačí však, aby pachatel měl o něm jen laickou představu. Nemusí tedy vědět, jaké právní předpisy upravují vyživovací povinnosti, jaké jsou druhy vyživovací povinnosti a jaké funkce taková vyživovací povinnost plní. Postačí, když mu je známo, že je otcem nezletilého dítěte, které není schopno se samo živit, ničím na jeho výchovu a výživu nepřispívá a má alespoň laickou představu o tom, že zde je z jeho strany povinnost vyživovat takové dítě (srov. R 10/1977).

            Spornou otázkou, která je rozhodující pro zodpovězení toho, zda obviněný jednal zaviněně (a tudíž ho stíhá trestní odpovědnost za spáchání žalovaného přečinu), či naopak nezaviněně, jak tvrdí obviněný, je to, zda se mohl tohoto (tvrzeného) omylu vyvarovat, či nikoli. Jinými slovy vyjádřeno, zda se obviněný v žalobním návrhu popsaného jednání dopustil v právním negativním omylu omluvitelném, který ve smyslu § 19 odst. 1 tr. zákoníku vylučuje jeho zavinění, či v takovém omylu (právním negativním) neomluvitelném, který nemá vliv na jeho trestní odpovědnost a jenž by bylo možno zohlednit jen při úvaze o trestu.

            Pokud se týče otázky ne/omluvitelnosti omylu obviněného, lze konstatovat, že ze skutkových okolností posuzované věci plyne, že předmětem posouzení je toliko ta alternativa obsažená v ustanovení § 19 odst. 2 tr. zákoníku, upravujícího případy, kdy se pachatel mohl omylu vyvarovat, která je dána dikcí „mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží“.

            Obecně lze konstatovat, že možnost pachatele protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží bude třeba posuzovat především podle jeho subjektivní situace před nebo při páchání činu. V posuzované věci je nezbytné možnost obviněného vyvarovat se svého omylu posoudit toliko v takto vymezeném rámci, tj. bez nutnosti zvažování významu a uplatnění se zákonem upravených zdrojů takové povinnosti (zákona nebo jiného předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce), neboť tyto zvláštní vyjmenované zdroje se v případě jednání obviněného neuplatňují. V případě, když vyjmenované zdroje povinnosti obviněného předcházet jednání pod vlivem omylu v konkrétní věci nepřicházejí v úvahu nebo neexistují, posuzuje se „zřejmost“ případných obtíží, bránících pachateli v seznámení se s příslušnou právní úpravou, s ohledem na jejich objektivní povahu, jakož i na jejich subjektivní posuzování pachatelem za situace, v níž se nacházel před nebo při páchání činu.

            Soud prvního stupně uvedená pravidla v projednávané věci respektoval, neboť si pro své závěry o tom, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu, opatřil dostatek důkazů. Na úmysl obviněného správně usuzoval ze všech zjištěných skutečností a okolností případu, za nichž byl čin spáchán. Z provedeného dokazování tak vyplývají skutečnosti, na jejichž základě je nepřímý úmysl obviněného spolehlivě zjištěn a které jsou podrobně uvedeny v odůvodnění rozsudku.

            V návaznosti na shora rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Okresního soudu Brno-venkov (viz její citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je evidentní, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Úmyslná forma zavinění obviněného jednoznačně vyplývá z popisu skutku, resp. z tzv. skutkové věty („… zakoupil za částku 3.000 Kč od J. J. osobní motorové vozidlo zn. Ford Focus v obvyklé ceně 39.300 Kč patřící M. B., přičemž z nepřiměřenosti kupní ceny a absence dokladu o právu J. J. pro takové nakládání s vozidlem věděl, že J. J. buď toto vozidlo odcizila vlastníkovi, případně je prodejem M. K. vlastníkovi zpronevěřila, případně nakládá s odcizeným či jinak jiným protiprávně získaným vozidlem….“), která má oporu v provedených důkazech. Vědomost obviněného o nelegálním původu předmětného vozidla je jednoznačně dokladována odborným vyjádřením znalce a především listinnými důkazy (konkrétně lze poukázat na tzv. osvědčení o technickém stavu vozidla atd.). To vyvrací tvrzení obviněného, že měl za to, že k převodu vlastnictví vozidla postačuje neformální smlouva a následné předání věci. Nelze přehlédnout ani neúměrně nízkou cenu, kterou obviněný zaplatil za předmětné vozidlo. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tedy nemohl jednat v omylu.

            Pro stručnost lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 4-5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 2-3 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně), neboť se závěry soudů obou stupňů se ztotožnil i Nejvyšší soud.
              Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný M. K. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

              Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného M. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


              Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

              V Brně dne 29. 1. 2019


              JUDr. Jiří Pácal
              předseda senátu