Rozhodnutí NS

7 Tdo 536/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/22/2019
Spisová značka:7 Tdo 536/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.536.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolací důvody
Podvod
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 209 odst. 1,3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 536/2019-652


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2019 o dovolání obviněného L. P., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 7 To 428/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 163/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. P. odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 8. 2017, č. j. 4 T 163/2016-539, byl obviněný L. P. shledán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku, se současným uložením povinnosti podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých možností uhradit škodu způsobenou přečinem. Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. potom bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že dne 14. 8. 2014 jako jeden z podílových spoluvlastníků domu v XY, z bankovního účtu č. XY, vedeného na jméno J. L. u České spořitelny, který on a další spoluvlastníci domu A. K. a J. L. používali jako provozní účet pro správu nemovitosti a k němuž měl dispoziční právo, uhradil zálohovou fakturu č. 2014011 ze dne 12. 8. 2014 na výměnu oken na domě ve výši 143 750 Kč, vystavenou společností AUTO-JF, s. r. o., se sídlem Brno, Příkop 834/4, přestože věděl, že po připsání uvedené částky na účet společnosti AUTO-JF, s. r. o., druhý den požádá F. Č. telefonicky o vrácení uvedené částky na svůj účet, k čemuž také došlo, čímž způsobil poškozeným A. K., J. L. a J. L. škodu ve výši 54 625 Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 12. 2017, č. j. 7 To 428/2017-575, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

S ohledem na dovolací argumentaci obviněného lze pro upřesnění doplnit, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl ve věci nejprve rozsudkem ze dne 18. 4. 2017, č. j. 4 T 163/2016-491, jímž obviněného podle § 226 písm. b) tr. zákoníku zprostil obžaloby. Toto rozhodnutí nicméně bylo k odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2017, č. j. 7 To 211/2017-515, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušeno a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Proti unesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2017, č. j. 7 To 428/2017-575, popsanému výše, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci jeho odůvodnění má obviněný za to, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení, jelikož vycházel z nesprávných skutkových zjištění, která již učinil soud prvního stupně na základě rozporuplného dokazování; k tomu obviněný odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, uveřejněný pod č. 42/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Dále obviněný tvrdí, že v průběhu řízení byly důkazně hodnoceny pouze skutečnosti svědčící v jeho neprospěch, zatímco skutečnosti svědčící v jeho prospěch byly pominuty či bagatelizovány. Nebylo tak v konečném důsledku prokázáno, že by se stal skutek, pro který je stíhán, a jeho jednání proto nebylo správně posouzeno. Obviněný následně poukazuje na výpovědi svědkyň P. V. a J. Č., které se nachází mimo prostředí spoluvlastníků domu a nemají žádný zájem vypovídat účelově, z nichž mělo vyplynout, že mezi spoluvlastníky domu nebyla domluvena žádná konkrétní a pevná pravidla pro správu domu, včetně čerpání peněz, dále že zakázka na výměnu oken byla pouze pozastavena (s ohledem na neochotu poškozených vpustit do bytu pracovníky k zaměření oken), a to i v době, kdy mu společnost AUTO-JF, s. r. o., poskytla půjčku, a nakonec že ze strany ostatních spoluvlastníků nebylo žádáno o vrácení zmíněné zálohy. Realizace zakázky potom, jak dodává obviněný, byla dohodnuta již v roce 2013, o čemž byla sjednána písemná dohoda, kterou se poškození nepokusili změnit. V poslední části odůvodnění svého dovolání obviněný namítá, že rozhodnutí učiněná ve věci jsou vnitřně rozporná. Nedošlo totiž ke způsobení skutečné škody a poškození se snaží pouze využít trestní represe namísto občanskoprávního řešení, jak zohlednil ve svém prvním rozsudku Obvodní soud pro Prahu 10, jenž ho obžaloby zprostil. Následně ovšem, v rozporu se zásadou předvídatelnosti, v rozsudku druhém konstatoval, že o jeho vině nejsou žádné pochybnosti, a jednání shledal škodlivým.

S ohledem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání nebude vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) následně shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Nejvyšší soud připomíná, že do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, není zde tedy důvodu k jeho zásahu do skutkového stavu zjištěného soudy.

Na podkladě řádně provedeného dokazování tedy byl spolehlivě zjištěn skutkový děj. Obviněnému lze přisvědčit, že pravidla pro správu domu na XY v XY mezi spoluvlastníky nebyla striktně dána, rovněž je možné akceptovat, že v obecném smyslu bylo mezi spoluvlastníky komunikováno o výměně dosud nevyměněných oken. Naznačené úvahy, obviněným předložené v dovolání, však nejsou pro věc významné (což se zjevně týká i obviněným zmiňované výpovědi svědkyně P. V.); obviněnému totiž není kladeno za vinu, že by zejména s penězi disponoval, aniž by k tomu měl jakékoli oprávnění. Podstatné pro posouzení věci bylo zjištění způsobu a důvodnosti nakládání obviněného s částkou 143 750 Kč, určenou na správu nemovitosti, ve dnech 14. 8. 2014 a bezprostředně následujících, což nastalo tak, že obviněný tuto částku uhradil jinému subjektu (společnosti AUTO-JF, s. r. o.) pod smyšlenou legendou, že je určena na zálohu, neboť (tato společnost) má provést výměnu oken v domě. Jeho plánem, také ihned realizovaným, však bylo den následující po úhradě požádat o její vrácení, a to již na odlišný, totiž jeho osobní účet. Popsanému mechanismu přitom plně odpovídají i účetní doklady vedené společností AUTO-JF, s. r. o., podle nichž byla platba již druhý den (tedy v době, kdy obviněným zmiňované znepřístupnění bytů pro zaměření oken ze strany spoluvlastníků ani nemohlo být ještě dostatečně ověřeno či vyjasněno) stornována a následně zaúčtována jako platba omyl. V plném rozsahu pak bylo provedeno její zaslání obviněnému (nadvakrát) na jeho osobní účet (nikoli na původní účet určený pro správu nemovitosti) a v účetních dokladech zmíněné společnosti se již tato částka ani jako záloha, ale ani jinak, nevyskytuje. Ke změně došlo až dne 27. 12. 2016, na konci přípravného řízení vedeného v této věci, kdy obviněný na účet společnosti AUTO-JF, s. r. o., uhradil zálohu ve výši 143 750 Kč a společnost ji i takto zaúčtovala – což je ovšem úkon s nakládáním se shodnou částkou v srpnu roku 2014 zjevně nesouvisející.

Je namístě připustit, že odlišný výklad průběhu a smyslu výše popsaných úkonů podal obviněný a byl v tom podporován výpovědí svědkyně J. Č., ovšem jejich tvrzení se v daném rozsahu zcela míjela jednak s výpovědí J. L., a zejména s jednoznačnými listinnými podklady (resp. se skutečnostmi v nich zapsanými), navíc vedenými mimo jiné právě J. Č., jež měla ve společnosti AUTO-JF, s. r. o., na starosti účetnictví a finance. Proto tento odlišný výklad soudy dříve činné ve věci neakceptovaly, s čímž se Nejvyšší soud plně ztotožňuje.

K uvedenému lze doplnit, že na takto zjištěný průběh skutkového děje nemá větší vliv skutečnost, zda poškození následně požadovali či nikoli po společnosti AUTO-JF, s. r. o., vrácení údajné zálohy (což s ohledem na naznačené účetní doklady ani nemohli, neboť jmenovaná společnost žádnou zálohu neevidovala), a stejně tak ani skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém prvním rozsudku ze dne 18. 4. 2017, č. j. 4 T 163/2016-491, nahlížel na celou věc jinak – jeho závěry totiž byly shledány v řádně provedeném odvolacím řízení Městským soudem v Praze z důvodu vad ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. nesprávnými a jeho rozhodnutí bylo zrušeno, přičemž poté, vázán právním názorem nadřízeného soudu (§ 264 odst. 1 tr. ř.), tedy zcela předvídatelně, rozhodl soud prvního stupně nově a z podstaty věci, po nápravě vad, odlišně.

Pokud jde tedy o skutkové závěry soudů obou stupňů, Nejvyšší soud je shledává komplexními, důvodnými, logickými a navazujícími na provedené důkazy, což značí nemožnost dovození jakéhokoli, a již vůbec nikoli extrémního rozporu mezi nimi a skutkovými, resp. právními závěry.

V poslední části dovolání potom obviněný namítl, že se poškození snaží využít trestní represe, ač by předmětný spor měl být řešen výlučně občanskoprávní cestou, tedy že, jinak řečeno, se trestněprávní postih jednání obviněného příčí zásadě subsidiarity trestní represe. Zmíněná námitka je již podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť její podstatou je tvrzení nesprávného právního posouzení skutku, jenž byl, podle názoru obviněného, kvalifikován jako trestný čin, ač jím pro absenci potřebné míry společenské škodlivosti není.

K tomu Nejvyšší soud uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je zejména v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

S ohledem na popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzované věci předmětnou zásadu aplikovat nelze. Obviněný totiž v zásadě standardním způsobem naplnil všechny znaky skutkové podstaty výše zmíněného přečinu, když současně nelze dovodit žádné výjimečné a současně relevantní okolnosti, které by odůvodňovaly tvrzení o nedosažení spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujícím a shodně kvalifikovaným deliktům. Takové okolnosti přitom nejsou uvedeny ani v dovolání. Nejvyšší soud dodává, že potřebnou okolností není zjištění, že se obviněný svého jednání dopustil v rámci občanskoprávních vztahů, při správě nemovitosti, když obecná souvislost s určitým občanskoprávním vztahem je pro jednání, následně posuzovaná jako podvodná ve smyslu § 209 tr. zákoníku, zcela běžná.

Navíc není k dané námitce možné přehlédnout, že obviněný se přečinu podvodu dopustil podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Není zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, nicméně neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen skutkovou podstatu základní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, uveřejněné pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.). Jak již bylo řečeno, natolik výjimečné a jinak se běžně nevyskytující okolnosti, které by byly zahrnuty ve zjištěném skutkovém ději a vylučovaly ho z možnosti trestní represe, zjištěny nebyly.

Právní posouzení jednání obviněného tudíž bylo soudy činnými dříve ve věci provedeno správně a bez vad, proto nemohlo dojít ani k naplnění obviněným tvrzeného dovolacího důvodu.

S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že námitky předložené obviněným v dovolání se v části míjí s věcným naplněním tvrzeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., v části zbylé jim není možné přisvědčit.

Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Obiter dictum je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 12. 12. 2017, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 29. 4. 2019 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.


Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 5. 2019


JUDr. Josef Mazák
předseda senátu



Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel