Rozhodnutí NS

4 Tdo 98/2019

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Účast na organizované zločinecké skupině
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/19/2019
Spisová značka:4 Tdo 98/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.98.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Účast na organizované zločinecké skupině
Dotčené předpisy:§ 163a tr. zák.
§ 361 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/04/2019
07/25/2019
III.ÚS 1162/19
II.ÚS 1679/19
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
-
odmítnuto
-
23.7.2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 98/2019-96


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2019 o dovoláních obviněných L. K., nar. XY, bytem XY, P. R., nar. XY, bytem XY, a D. N., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 3 To 73/2017, v trestních věcech vedených u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 11/2016 a pod sp. zn. 68 T 1/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných P. R. a D. N. odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 68 T 11/2016, byli obvinění L. K. a P. R. uznáni vinnými ze spáchání trestného činu účasti na zločinném spolčení dle § 163a trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zák.) ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zák. (obviněný L. K.) a zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (obviněný P. R.), kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):

1)
„obžalovaný P. Č., nejméně v době od roku 2003 do září roku 2012 a obžalovaný R. S. nejméně v době od 22. 2. 2007, do 25.9.2012, ve XY, okres Kroměříž, dále ve Z. –K. a na dalších místech v České republice, ve společném záměru ke škodě českého státu soustavně krátit daňové povinnosti ve velkém rozsahu a získávat pro sebe a druhé osoby neoprávněný majetkový prospěch se vědomě začlenili a pracovali v organizované skupině osob s vnitřní organizací a hierarchií a přesným rozdělením úkolů a pravomocí, která byla založena, organizována a řízena R. B. a zaměřena na soustavnou produkci, dopravu, skladování a prodej lihu nezatíženého spotřební daní (dále „mimobilanční líh“) a současně také výrobu lihovin z části takto produkovaného mimobilančního lihu, jejich distribuci a prodej do velkoobchodní i maloobchodní sítě na daňovém území České republiky bez odvedení spotřební daně z lihu,

kdy obžalovaný T. D. v době od 25. 8. 2008 do září 2012, obžalovaný L. K. v době od 22. 8. 2003 do 31. 8. 2008, obžalovaný M. R. v době od 13. 11. 2003 do září 2012 a obžalovaný P. R. v době od 10. 2. 2005 do září roku 2012, v rámci výkonu pracovní činnosti obchodních zástupců v období před 1. 4. 2008 ve společnosti N. C., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen “N. C.) a v období od 1. 4. 2008 ve společnosti V., IČ: XY, se sídlem XY okres Kroměříž (dále jen “V.“) a na dalších místech po celé České republice, zejména každý obžalovaný vždy ve svém přiděleném regionu (viz níže), vedeni společným záměrem ke škodě českého státu soustavně krátit daňové povinnosti ve velkém rozsahu a získávat pro sebe a druhé osoby neoprávněný majetkový prospěch se vědomě začlenili a pracovali, zařazeni na nejnižší stupeň v téže organizované skupině osob s vnitřní organizací a přesným rozdělením úkolů a pravomocí, založené, organizované a řízené R. B., jak je popsáno v předchozím odstavci, přičemž činností této organizované skupiny osob vznikal mimobilanční líh ve společnosti M. –CH., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen “M. –CH.“) založené a fakticky ovládané R. B., kde na základě jeho organizační a řídící činnosti jemu podřízené osoby R. M., formálně jednatel a společník M. –CH., a R. H., zaměstnanec na pozici skladníka, uskutečňovali tzv. fiktivní denaturace lihu od výrobců (tedy denaturace, v jejichž průběhu ve skutečnosti nedošlo k znehodnocení lihu denaturačními prostředky, ale k opětovnému znehodnocení již zdenaturovaného lihu, a které sloužily k zakrytí vzniku tohoto mimobilančního lihu, z něhož nebyla přiznána a odvedena spotřební daň), a odkud R. B. úkolovaní a jemu podřízení L. K., V. K. a V. D., na pozici řidičů nákladních vozidel, uskutečňovali pravidelné přepravy tohoto mimobilančního lihu na místa určení dle objednávky odběratelů mimo tuto skupinu, případně dle přímých pokynů R. B. do jím ovládaných objektů a provozních zařízení tak, že nákladní vozidlo s mimobilančním lihem bylo doprovázeno osobním vozidlem z důvodu zamezení případné kontroly prováděné orgány celní správy, o čemž L. K. vedl podrobná hlášení a tabulky a předával je další osobě v této organizované skupině ke kontrole, a to T. B., který současně také přebíral od odběratelů mimo tuto skupinu peníze za dodaný mimobilanční líh,

když vedle samotného skladování a prostého prodeje nezákonně opatřeného mimobilančního lihu R. B. dále založil a fakticky ovládal společnost L. D., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen “L. D.), do níž dosadil jako formálního společníka a jednatele obžalovaného P. Č. se stanoveným úkolem zajišťovat odbyt vlastního mimobilančního lihu, výrobu lihovin nezatížených spotřební daní a jejich prodej vlastním distributorům, dalším společnostem N. C., a V., účelově založených a ovládaných R. B., do nichž v uvedená období dosadil jako formálního společníka a jednatele společnosti N. C., D. N. a jako formálního společníka a jednatele společnosti V., obžalovaného R. S., se stanoveným úkolem nabízet a distribuovat prostřednictvím obžalovaných L. K., M. R., P. R. a T. D., zaměstnaných na pozicích obchodních zástupců, vedle legálních lihovin do velkoobchodní i maloobchodní sítě na daňovém území České republiky lihoviny nezatížené spotřební daní vyrobené ve společnosti L. D., když jejich činnost a výsledky jejich práce při hledání nových odběratelů a přijímání objednávek nelegálních lihovin vyrobených z mimobilančního lihu nezatíženého spotřební daní byla ve společnosti N. C., kontrolována a vyúčtovávána D. N. a ve společnosti V., obžalovaným R. S. s tím, že o jejich odměňování rozhodoval T. B., který také kontroloval činnost D. N. a obžalovaných P. Č. a R. S., vedl skryté neoficiální účtování o této jejich nelegální činnosti a pro jejich činnost jim poskytoval peněžní zálohy,

přičemž rozhodující slovo v takto vytvořené skupině měl vždy R. B. a v jeho nepřítomnosti T. B., kteří stáli na vrcholu hierarchie a řídili činnost obžalovaných P. Č., R. S., a jejich prostřednictvím pak členy této skupiny zařazených na nejnižším stupni obžalovaných T. D., L. K., M. R. a P. R. a také dalších výše vyjmenovaných členů popsané skupiny i jejich dalších nejmenovaných členů, o kterých nemuseli mít zde vyjmenovaní obžalovaní konkrétní povědomí, když činnost této skupiny byla řízena natolik promyšleně, aby nebylo možné odhalit jejich skutečné aktivity v obchodování s lihem, a to mimo jiné prostřednictvím speciálních bezpečnostních opatřeních při přepravách mimobilančního lihu v podobě doprovodů osobními auty a vlastních tajných úložišť mimobilančního lihu, jakož i používáním speciálně upravených telefonních přístrojů, aby byla zamezena možnost jejich odposlechu a sledování, když proti shora jmenovaným dalším členům skupiny R. B., T. B., R. M., R. H., L. K., V. D. je i pro tuto část jednání vedeno samostatné trestní řízení, v rámci kterého byli nepravomocně uznáni vinnými, a to rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 28 T 16/2013.

Obžalovaný P. Č. tak po předchozí dohodě s R. B. v záměru zastřít skutečné vlastnické poměry ve společnosti L. D., vystupoval od 21. 11. 2002, formálně jako její jediný společník a jednatel, když v této pozici byl podřízen R. B. a kontrolován T. B., organizoval provoz likérky s úkolem zajišťovat odbyt mimobilančního lihu od společnosti M. –CH., z něj výrobu lihovin nezatížených spotřební daní a jejich prodej výhradnímu distributorovi, nejprve od 8. 4. 2003 společnosti N. C., a následně od 22. 2. 2007 společnosti V., přičemž ve shodě s tímto úkolem v době od roku 2003 do září roku 2012 v provozním objektu společnosti L. D., ve XY, v záměru soustavně krátit daňové povinnosti ve velkém rozsahu a získat tak pro sebe a jiné členy této skupiny organizované R. B. neoprávněný majetkový prospěch, vedle nákupu lihu zatíženého spotřební daní, opakovaně realizoval nákup mimobilančního lihu produkovaného R. B. ve společnosti M. –CH., a to mimobilanční jemný nebo velejemný líh o lihovitosti od 95,6 do 96,2 %, který do objektu likérky zavážel L. K. a další osoby, tento skladoval ve skrytých nádržích vybudovaných v bývalém sklepu a pod podlahou skladu. Ve sledovaném období tímto způsobem odebral od společnosti M. –CH., nejméně 5 047 414 běžných litrů mimobilančního lihu vždy o minimální lihovitosti 95,8 %, a to následovně
kdy
Množství (běžných litrů 95,8 %)
Přepočet na absolutní alkohol
sazba spotřební daně
zkrácená spotřební daň
2003209 000200 222 la23 400 Kč/hl etanolu46 851 948 Kč
2004721 000690 718 la26 500 Kč/hl etanolu183 040 270 Kč
2005586 000561 388 la26 500 Kč/hl etanolu148 767 820 Kč
2006534 000511 572 la26 500 Kč/hl etanolu135 566 580 Kč
2007708 000678 264 la26 500 Kč/hl etanolu179 739 960 Kč
2008715 414685 366,612 la26 500 Kč/hl etanolu181 622 152,18 Kč
2009792 000758 736 la26 500 Kč/hl etanolu201 065 040 Kč
2010 764 000 731 912 la28 500 Kč/hl etanolu208 594 920 Kč
2011nezjištěno---28 500 Kč/hl etanolu---
201218 00017 244 la28 500 Kč/hl etanolu4 914 540 Kč
Celkem zkrácená spotřební daň:
1 290 163 230,18 Kč

kdy za roky 2011 a 2012 se nepodařilo zjistit přesné množství odebraného lihu, když pouze v roce 2012 je prokazatelně zaznamenán odběr ve výši 18 000 běžných litrů. Obžalovaný P. Č. z tohoto mimobilančního lihu průběžně vyráběl různé druhy lihovin nezatížených spotřební daní, z nichž část po naplnění do obalů s různým objemem opatřoval již použitými kontrolními páskami (kolky, získanými po odlepení zpět od odběratelů nebo vykázáním výroby menšího objemu obalu a použití kolku pro obal větší) a to tak, aby lihová bilance byla vyrovnaná a aby v jím provozovaném daňovém skladu bylo vždy odpovídající množství výrobků podléhajících spotřební dani z lihu, lihoviny nezatížené spotřební daní prodával distributorům, kteří je bez vědomí správce daně distribuovali na daňovém území České republiky a prostředky získané prodejem těchto lihovin z části odváděl R. B., kterému měl mimo plateb za dodaný mimobilanční líh jako zisk z prodeje přinejmenším v roce 2008 odvést částku 13.200.000 Kč a v roce 2009 částku 22.360.000 Kč a ač si byl vědom, že po převzetí lihu nezatíženého spotřební daní je jako jeho skutečný skladovatel plátcem spotřební daně (§ 4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních), před správcem této daně zatajil vznik daňové povinnosti (§ 9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních), spotřební daň ze shora uvedeného lihu nepřiznal a nezaplatil, čímž byla České republice, zastoupené příslušným správcem daně, neodvedením spotřební daně z lihu odebraného za období od roku 2003 do roku 2012 zkrácena spotřební daň v rozsahu nejméně 1.290.163.230,18 Kč.

Obžalovaný R. S.
a)tak po předchozí dohodě s R. B. a poté, co byl na pokyn R. B. osloven T. B. v záměru zastřít skutečné vlastnické poměry ve společnosti V., vystupoval v době od 22. 2. 2007 formálně jako její jediný společník a jednatel, když v této pozici byl podřízen R. B., organizoval provoz této účelově R. B. pořízené firmy jako výhradního distributora výrobků společnosti L. D., který nahradil dosavadního výhradního distributora společnost N. C., poté, co došlo k neshodám mezi obžalovaným P. Č. a D. N. a činnost společnosti N. C., začala být prověřována správcem daně a orgány činnými v trestním řízení, přičemž plnil hlavní uložený úkol, aby vedle distribuce legálních lihovin probíhala i nadále zejména distribuce lihovin nezatížených spotřební daní, produkovaných v L. D., a ve shodě s tímto úkolem v době od 22. 2. 2007 do září 2012 v objektu L. D., ve XY, v záměru soustavně krátit daňové povinnosti ve velkém rozsahu a získat tak pro sebe a jiné členy skupiny organizované R. B. neoprávněný majetkový prospěch, jménem společnosti V., průběžně odebíral od společnosti L. D., lihoviny namíchané při nejmenším z 2.997.414 běžných litrů jemného nebo velejemného lihu vždy o minimální lihovitosti 95,8 %, o nichž mu bylo dobře známo, že jsou vyrobeny z mimobilančního lihu produkovaného R. B. ve společnosti M. –CH., a že nejsou zatížené spotřební daní z lihu, a tyto lihoviny bez vědomí správce daně dále distribuoval na daňovém území České republiky, a to jak do velkoobchodní, tak do maloobchodní prodejní sítě, přičemž zisk z prodeje odváděl R. B., a ač si byl vědom, že po převzetí lihu nezatíženého spotřební daní je jako jeho skutečný skladovatel a dopravce plátcem spotřební daně (§ 4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních), před správcem této daně zatajil vznik daňové povinnosti (§ 9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních), spotřební daň ze shora uvedeného lihu nepřiznal a nezaplatil, čímž byla České republice, zastoupené příslušným správcem daně, neodvedením spotřební daně z lihu odebraného za období od března roku 2007 do roku 2012 zkrácena spotřební daň v rozsahu nejméně 775.936.612,18 Kč,

b) v době nejméně od 26.9.2012 ve Zlíně, ulice XY, v budově skladovací haly jako jednatel obchodní společnosti V., se sídlem XY, IČ: XY, v úmyslu získat finanční prospěch zatajením a neodvedením daně z lihu dle zákona č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních, skladoval 42.238,22 litrů lihu (etanolu), ačkoliv nevedl k tomuto lihu v rámci obchodní společnosti V. žádnou účetní evidenci, o tomto lihu neúčtoval, přestože byl jako skladovatel plátcem spotřební daně, zatajil před správcem spotřební daně, vznik daňové povinnosti a spotřební daň ze shora uvedeného lihu ve výši 11.908.725 Kč České republice, zastoupené Celním úřadem pro Zlínský kraj, nepřiznal a nezaplatil.

Obžalovaný L. K. poté, co byl vybrán T. B. a dne 22. 8. 2003 zaměstnán D. N. na pracovní pozici obchodního zástupce společnosti N. C., a dne 1. 4. 2008 převeden R. S. na stejnou pracovní pozici do společnosti V., pro region Jižní Čechy, Jižní a Severní Morava, až do 31. 8. 2008,

obžalovaný M. R. poté, co byl vybrán T. B. a dne 13. 11. 2003 zaměstnán D. N. na pracovní pozici obchodního zástupce společnosti N. C., a dne 1. 4. 2008 převeden R. S. na stejnou pracovní pozici do společnosti V., pro region Střední a Východní Čechy do září 2012,

obžalovaný P. R. poté, co byl vybrán T. B. a dne 10. 2. 2005 zaměstnán D. N. na pracovní pozici obchodního zástupce společnosti N. C., a dne 1. 4. 2008 převeden obžalovaným R. S. na stejnou pracovní pozici do společnosti V., pro region Praha a Severní a Západní Čechy do září 2012,

obžalovaný T. D. poté, co byl vybrán T. B. a dne 25. 8. 2008 zaměstnán obžalovaným R. S. na pracovní pozici obchodního zástupce společnosti V., pro region Jižní Čechy, Jižní a Severní Morava do září 2012,

tak po předchozí dohodě s D. N. a později obžalovaným R. S. prováděli nabídky a přijímali objednávky u odběratelů z maloobchodní i velkoobchodní sítě v jim přidělených regionech na dodání vedle legálních lihovin se značkou L. D. podle oficiálního ceníku také lihoviny se značkou L. D. bez vystavení účetních dokladů a od 1. 1. 2006 i bez kontrolních pásek podle neveřejného ceníku za ceny podstatně nižší (většinou poloviční), které nepokrývaly ani samotnou spotřební daň, když od odběratelů požadovali z každé objednávky odběr minimálně 5 % až 10 % oficiálních lihovin s vystavenými účetními doklady a spotřební daní, aby bylo omezeno riziko odhalení nelegálního obchodu s lihovinami hrozící při případné kontrole nákladu lihovin během jejich přepravy od distributora k zákazníkovi, tyto objednávky pak smluveným způsobem předávali D. N., později obžalovanému R. S. faxem nebo telefonicky takovým způsobem, že byl patrný se zákazníkem dohodnutý poměr objednaných tzv. oficiálních a tzv. neoficiálních lihovin, a současně nabízeli odběratelům odkoupení odlepených použitých kontrolních pásek z vícelitrových balení lihovin tak, aby tyto kontrolní pásky mohly být ve výrobě zneužity k opakovanému značení nelegálních lihovin, přičemž ve shodě s tímto úkolem soustavně po celou výše uvedenou dobu ve XY a na různých místech České republiky, každý ve svém přiděleném regionu, se vědomě a nepostradatelně, dle pokynů jim uložených v rámci skupiny hierarchicky nadřízených osob a také za účelem dosažení vlastního prospěchu, podíleli na záměru celé výše charakterizované organizované skupiny osob spočívajícím v soustavném krácení daňové povinnosti ve velkém rozsahu a získávání neoprávněného majetkového prospěchu pro členy této organizované skupiny osob tím, že sjednali dodávky lihovin vyrobených ve společnosti L. D., z mimobilnančního lihu nezatíženého spotřební daní ke konečným prodejcům a tím jejich umístění na daňovém území České republiky, ač si museli být vědomi, že před 1. 4. 2008 společnost N. C., a od 1. 4. 2008 společnost V., pro které jako obchodní zástupci pracovali, jsou po převzetí lihu nezatíženého spotřební daní jako jeho skuteční skladovatelé a dopravci plátci spotřební daně (§ 4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních), a že před správcem spotřební daně je zatajován vznik daňové povinnosti (§ 9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních) a spotřební daň z lihu nebyla nikdy přiznána ani zaplacena, když za celou dobu působení shora charakterizované organizované skupiny osob od roku 2003 do roku 2012 byly ve společnosti L. D., vyrobeny a společnostmi N. C. a V., distribuovány lihoviny vyrobené nejméně z 5.047.414 běžných litrů mimobilančního lihu nezatíženého spotřební daní o minimální lihovitosti 95,8 %, čímž došlo ke zkrácení spotřební daně v rozsahu nejméně 1.290.163.230 Kč,

avšak vlastní podíl obžalovaných L. K., M. R., P. R. a T. D. na celkovém rozsahu zkrácené spotřební daně nelze zjistit, neboť sjednávali dodávky nelegálních lihovin bez účetních dokladů a bez toho, že by byl jakkoli archivován přehled uskutečněných dodávek podle jednotlivých obchodních zástupců, což vede k tomu, že není možné u jednotlivých obžalovaných vyčíslit množství distribuovaných nelegálních lihovin konečným prodejcům“.

Za uvedené jednání a za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2013, č. j. 40 T 10/2011-1395, byl obviněný L. K. odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání obchodního zástupce na dobu 5 let.

Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 50.000 Kč, což představuje padesát celých denních sazeb po 1.000 Kč.

Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců.

Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl odsouzen k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a to:
1. 1ks igelitový sáček s omamnou látkou kokain o celkové váze 0,8907 gramů,
2. 12 ks igelitových sáčků s omamnou látkou kokain o celkové váze 18,95 gramů,
3. 1 ks igelitový sáček s omamnou látkou kokain o celkové váze 16,19 gramů,
4. 3 ks igelitových sáčků s omamnou látkou kokain o celkové váze 26,214 gramů,
5. 1 ks plastového sáčku s omamnou látkou kokain o celkové váze 168,07 gramů,
6. mobilní telefon značky SAMSUNG E 1120, IMEI XY,
7. mobilní telefon značky LG KE 970, IMEI XY,
8. SIM karta T-Mobile číslo XY,
9. SIM karta T-Mobile číslo XY,
10. 2 ks kovová lžíce se zbytky bílého prášku.
Podle § 70 odst. 6 tr. zákoníku tyto věci připadly státu.

Tímto rozsudkem byl zrušen výrok o trestu ohledně obviněného L. K. z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2013, sp. zn. 40 T 10/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Za uvedené jednání byl obviněný P. R. odsouzen podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání obchodního zástupce na dobu 5 let a 6 měsíců.

Podle § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byla zabrána věc, a to budova XY č. p. XY, postavená na pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY, obec XY, zapsané na listu vlastnictví číslo XY, vedené u Katastrálního úřadu pro XY kraj, Katastrální pracoviště XY, kód: XY a pozemek parcelní číslo XY, o výměře 1435 m², zastavěná plocha a nádvoří v katastrálním území XY, obec XY, zapsané na listu vlastnictví číslo XY, vedené u Katastrálního úřadu pro XY kraj, Katastrální pracoviště XY, kód: XY.

Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných P. Č., R. S., T. D. a M. R.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. 68 T 1/2017, byl obviněný D. N. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, a dále zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„v době nejméně od 8.4.2003 do února 2007 společně s P. Č. a R. S., ve XY, okres Kroměříž, dále ve Z. –K. a na dalších místech v České republice, ve společném záměru ke škodě českého státu soustavně krátit daňové povinnosti ve velkém rozsahu a získávat pro sebe a druhé osoby neoprávněný majetkový prospěch se vědomě začlenil a pracoval v organizované skupině osob s vnitřní organizací a hierarchií a přesným rozdělením úkolů a pravomocí, která byla založena, organizována a řízena R. B. a zaměřena na soustavnou produkci, dopravu, skladování a prodej lihu nezatíženého spotřební daní (dále „mimobilanční líh“) a současně také výrobu lihovin z části takto produkovaného mimobilančního lihu, jejich distribuci a prodej do velkoobchodní i maloobchodní sítě na daňovém území České republiky bez odvedení spotřební daně z lihu,

přičemž činností této organizované skupiny osob vznikal mimobilanční líh ve společnosti M. –CH., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen “M. –CH.“) založené a fakticky ovládané R. B., kde na základě jeho organizační a řídící činnosti jemu podřízené osoby R. M., formálně jednatel a společník M. –CH. a R. H., zaměstnanec na pozici skladníka, uskutečňovali tzv. fiktivní denaturace lihu od výrobců (tedy denaturace, v jejichž průběhu ve skutečnosti nedošlo k znehodnocení lihu denaturačními prostředky, ale k opětovnému znehodnocení již zdenaturovaného lihu, a které sloužily k zakrytí vzniku tohoto mimobilančního lihu, z něhož nebyla přiznána a odvedena spotřební daň), a odkud R. B. úkolovaní a jemu podřízení L. K., V. K. a V. D., na pozici řidičů nákladních vozidel, uskutečňovali pravidelné přepravy tohoto mimobilančního lihu na místa určení dle objednávky odběratelů mimo tuto skupinu, případně dle přímých pokynů R. B. do jím ovládaných objektů a provozních zařízení tak, že nákladní vozidlo s mimobilančním lihem bylo doprovázeno osobním vozidlem z důvodu zamezení případné kontroly prováděné orgány celní správy, o čemž L. K. vedl podrobná hlášení a tabulky a předával je další osobě v této organizované skupině ke kontrole, a to T. B., který současně také přebíral od odběratelů mimo tuto skupinu peníze za dodaný mimobilanční líh,

když vedle samotného skladování a prostého prodeje nezákonně opatřeného mimobilančního lihu R. B. dále založil a fakticky ovládal společnost L. D., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen “L. D.“), do níž dosadil jako formálního společníka a jednatele P. Č. se stanoveným úkolem zajišťovat odbyt vlastního mimobilančního lihu, výrobu lihovin nezatížených spotřební daní a jejich prodej vlastním distributorům, dalším společnostem N. C., a V., účelově založených a ovládaných R. B., do nichž v uvedená období dosadil jako formálního společníka a jednatele společnosti N. C., obžalovaného D. N. a jako formálního společníka a jednatele společnosti V., R. S., se stanoveným úkolem nabízet a distribuovat prostřednictvím L. K., M. R., P. R. a T. D., zaměstnaných na pozicích obchodních zástupců, vedle legálních lihovin do velkoobchodní i maloobchodní sítě na daňovém území České republiky lihoviny nezatížené spotřební daní vyrobené ve společnosti L. D., když jejich činnost a výsledky jejich práce při hledání nových odběratelů a přijímání objednávek nelegálních lihovin vyrobených z mimobilančního lihu nezatíženého spotřební daní byla ve společnosti N. C., kontrolována a vyúčtovávána obžalovaným D. N. a ve společnosti V., R. S. s tím, že o jejich odměňování rozhodoval T. B., který také kontroloval činnost P. Č., obžalovaného D. N. a R. S., vedl skryté neoficiální účtování o této jejich nelegální činnosti a pro jejich činnost jim poskytoval peněžní zálohy, přičemž rozhodující slovo v takto vytvořené skupině měl vždy R. B. a v jeho nepřítomnosti T. B., kteří stáli na vrcholu hierarchie a řídili činnost obžalovaného D. N. a P. Č., R. S., a jejich prostřednictvím pak členů této skupiny zařazených na nejnižším stupni T. D., L. K., M. R. a P. R. a také dalších výše vyjmenovaných členů popsané skupiny i jejich dalších nejmenovaných členů, o kterých nemuseli mít zde vyjmenované osoby konkrétní povědomí, když činnost této skupiny byla řízena natolik promyšleně, aby nebylo možné odhalit jejich skutečné aktivity v obchodování s lihem, a to mimo jiné prostřednictvím speciálních bezpečnostních opatřeních při přepravách mimobilančního lihu v podobě doprovodů osobními auty a vlastních tajných úložišť mimobilančního lihu, jakož i používáním speciálně upravených telefonních přístrojů, aby byla zamezena možnost jejich odposlechu a sledování,

když proti shora jmenovaným dalším členům skupiny R. B., T. B., R. M., R. H., L. K., V. D. je i pro tuto část jednání vedeno samostatné trestní řízení, v rámci kterého byli nepravomocně uznáni vinnými, a to rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 28 T 16/2013,

když P. Č. tak po předchozí dohodě s R. B. v záměru zastřít skutečné vlastnické poměry ve společnosti L. D., vystupoval od 21. 11. 2002, formálně jako její jediný společník a jednatel, když v této pozici byl podřízen R. B. a kontrolován T. B., organizoval provoz likérky s úkolem zajišťovat odbyt mimobilančního lihu od společnosti M. –CH., z něj výrobu lihovin nezatížených spotřební daní a jejich prodej výhradnímu distributorovi, nejprve od 8. 4. 2003 společnosti N. C., a následně od 22. 2. 2007 společnosti V., přičemž ve shodě s tímto úkolem v době od roku 2003 do září roku 2012 v provozním objektu společnosti L. D., ve XY, v záměru soustavně krátit daňové povinnosti ve velkém rozsahu a získat tak pro sebe a jiné členy této skupiny organizované R. B. neoprávněný majetkový prospěch, vedle nákupu lihu zatíženého spotřební daní, opakovaně realizoval nákup mimobilančního lihu produkovaného R. B. ve společnosti M. –CH., a to mimobilanční jemný nebo velejemný líh o lihovitosti od 95,6 do 96,2 %, který do objektu likérky zavážel L. K. a další osoby, tento skladoval ve skrytých nádržích vybudovaných v bývalém sklepu a pod podlahou skladu. Ve sledovaném období tímto způsobem odebral od společnosti M. –CH., nejméně 5 047 414 běžných litrů mimobilančního lihu vždy o minimální lihovitosti 95,8 %, a to následovně

kdyMnožství (běžných litrů 95,8 %)Přepočet na absolutní alkoholsazba spotřební danězkrácená spotřební daň
2003209 000200 222 la23 400 Kč/hl etanolu46 851 948 Kč
2004721 000690 718 la26 500 Kč/hl etanolu183 040 270 Kč
2005586 000561 388 la26 500 Kč/hl etanolu148 767 820 Kč
2006534 000511 572 la26 500 Kč/hl etanolu135 566 580 Kč
2007708 000678 264 la26 500 Kč/hl etanolu179 739 960 Kč
2008715 414685 366,612 la26 500 Kč/hl etanolu181 622 152,18 Kč
2009792 000758 736 la26 500 Kč/hl etanolu201 065 040 Kč
2010 764 000 731 912 la28 500 Kč/hl etanolu208 594 920 Kč
2011nezjištěno---28 500 Kč/hl etanolu---
201218 00017 244 la28 500 Kč/hl etanolu4 914 540 Kč
Celkem zkrácená spotřební daň:1 290 163 230,18 Kč

kdy za roky 2011 a 2012 se nepodařilo zjistit přesné množství odebraného lihu, když pouze v roce 2012 je prokazatelně zaznamenán odběr ve výši 18 000 běžných litrů,

kdy obžalovaný D. N. tak na pokyn R. B. po předchozí dohodě s P. Č. v záměru zastřít skutečné vlastnické poměry ve společnosti N. C., vystupoval v době od 8. 4. 2003 formálně jako její jediný společník a jednatel, když v této pozici byl podřízen R. B., organizoval provoz této účelově R. B. založené společnosti jako výhradního distributora výrobků L. D., a plnil hlavní uložený úkol, aby vedle distribuce legálních lihovin probíhala zejména distribuce lihovin nezatížených spotřební daní, produkovaných v L. D., přičemž ve shodě s tímto úkolem v době od 8. 4. 2003 do února 2007 v objektu L. D., ve XY, v záměru soustavně krátit daňové povinnosti ve velkém rozsahu a získat tak pro sebe a jiné členy skupiny organizované R. B. neoprávněný majetkový prospěch, jménem společnosti N. C., průběžně odebíral od společnosti L. D., lihoviny namíchané přinejmenším z 2.050.000 běžných litrů jemného nebo velejemného lihu vždy o minimální lihovitosti 95,8 %, o nichž mu bylo dobře známo, že jsou vyrobeny z mimobilančního lihu produkovaného R. B. ve společnosti M. –CH., a že nejsou zatížené spotřební daní z lihu, a tyto lihoviny bez vědomí správce daně dále distribuoval na daňovém území České republiky, a to jak do velkoobchodní, tak do maloobchodní prodejní sítě, přičemž zisk z prodeje odváděl R. B., a ač si byl vědom, že po převzetí lihu nezatíženého spotřební daní je jako jeho skutečný skladovatel a dopravce plátcem spotřební daně (§ 4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních), před správcem této daně zatajil vznik daňové povinnosti (§ 9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních), spotřební daň ze shora uvedeného lihu nepřiznal a nezaplatil, čímž byla České republice, zastoupené příslušným správcem daně, neodvedením spotřební daně z lihu odebraného za období od roku 2003 do února roku 2007 zkrácena spotřební daň v rozsahu nejméně 514.226.618 Kč.“

Za uvedené jednání byl obviněný D. N. odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, § 108 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí majetku.

Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodních korporací na dobu 10 let.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 68 T 11/2016, podali obvinění P. Č., R. S., T. D., M. R., L. K., P. R. a státní zástupce odvolání, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. 68 T 1/2017, podali odvolání obviněný D. N. a státní zástupce.
Podle § 258 odst. 1 písm. a), c), e), odst. 2 tr. ř. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 3 To 73/2017, z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 68 T 11/2016, částečně zrušil, a to ve výrocích o trestech a způsobu jejich výkonu ohledně obviněných R. S., T. D., M. R., L. K., P. R., a ve výroku o zabrání věci učiněném podle § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
    Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný L. K. byl za trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a tr. zák. a zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2013, č. j. 40 T 10/2011-1395, byl odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání obchodního zástupce na dobu 5 let.

    Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku b peněžitý trest ve výměře 50.000 Kč, což představuje padesát celých denních sazeb po 1.000 Kč.

    Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců.

    Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl odsouzen k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a to:
    1. 1ks igelitový sáček s omamnou látkou kokain o celkové váze 0,8907 gramů,
    2. 12 ks igelitových sáčků s omamnou látkou kokain o celkové váze 18,95 gramů,
    3. 1 ks igelitový sáček s omamnou látkou kokain o celkové váze 16,19 gramů,
    4. 3 ks igelitových sáčků s omamnou látkou kokain o celkové váze 26,214 gramů,
    5. 1 ks plastového sáčku s omamnou látkou kokain o celkové váze 168,07 gramů,
    6. mobilní telefon značky SAMSUNG E 1120, IMEI XY,
    7. mobilní telefon značky LG KE 970, IMEI XY,
    8. SIM karta T-Mobile číslo XY,
    9. SIM karta T-Mobile číslo XY,
    10. 2 ks kovová lžíce se zbytky bílého prášku.
    Podle § 70 odst. 6 tr. zákoníku tyto věci připadly státu.

    Současně byl zrušen výrok o trestu ohledně obviněného L. K. z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2013, sp. zn. 40 T 10/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

    Za uvedené jednání byl obviněný P. R. odsouzen podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků a 6 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

    Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání obchodního zástupce na dobu 5 roků a 6 měsíců.

    Tímto rozsudkem bylo také rozhodnuto o trestech obviněných R. S., T. D. a M. R.

    Podle § 259 odst. 1 tr. ř. znovu rozhodl tak, že věc ve zrušené části ohledně zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku vrátil soudu prvního stupně.

    Odvolání obviněných P. Č., R. S., T. D., M. R., L. K. a P. R. byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

    Podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 3 To 73/2017, z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. 68 T 1/2017, částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný D. N. byl za uvedené jednání odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 108 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 roků a 6 měsíců.Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí celého majetku.

    Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodních korporací na dobu 10 roků.

    Odvolání obviněného D. N. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

    Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 3 To 73/2017, podali následně obvinění P. R., L. K. a D. N. prostřednictvím svých obhájců dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) h) a l) tr. ř.

    Obviněný L. K. ve svém dovolání uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., přičemž v rámci dovolání uvedl, že nebyly naplněny hmotněprávní znaky skutkové podstaty trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a tr. zák. jak pro stránce subjektivní, tak i objektivní. Dále namítl, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, pokud jde o otázku zavinění za trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a tr. zák. Obviněný namítl, že byl pouze zaměstnaným obchodníkem a s ohledem na své postavení obchodního zástupce nevěděl (ani nemohl vědět) o zločinném spolčení – tj. o systému, úkolech jednotlivých osob a jejich postavení. Rovněž uvedl, že ve vnitřní struktuře skupiny neměl žádné postavení. Dále namítl, že uložený trest je nepřiměřeně přísný a vybočuje ze zásad pro ukládání trestu a při jeho uložení nebylo postupováno v souladu v ustanovením § 39 tr. zákoníku. Obviněný vyjádřil názor, že soudy obou stupňů nedostály své povinnosti ke kritériím daným ust. § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., k § 89 a násl. tr. ř. a k § 207 a násl. tr. ř.

    Z uvedených důvodů závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil také rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 68 T 11/2016, a aby přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

    Obviněný P. R. ve svém dovolání uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání namítl, že oba soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku úmyslného zavinění za zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným. V této souvislosti vyjádřil názor, že pokud měl dovolatel spáchat uvedený zločin v úmyslu nepřímém, nebylo v tomto ohledu vedeno žádné dokazování, neboť z odkazu na počet let, kdy působil na pozici obchodního zástupce, nelze dovodit naplnění subjektivní stránky. Dále uvedl, že byl toliko obchodním zástupcem, který v rámci výkonu svého zaměstnání neměl dostatek významných prostředků a informací o všech okolnostech rozhodných z hlediska vzniku jeho trestní odpovědnosti za žalovaný zločin. Vyslovil názor, že soudy v rámci procesního postupu závažně porušily zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo. Další námitky obviněný vznesl proti nepoužití § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný vyjádřil nesouhlas také s výší trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný.

    Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

    Obviněný D. N. ve svém dovolání uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V dovolání namítl, že odvolací soud nepoužil moderační ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, což vedlo k nezákonné výměře trestu. Dále citoval judikaturu Nejvyššího soudu a uvedl, že uložený trest je v rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, čímž se stal neslučitelným s ústavním principem proporcionality trestní represe. Rovněž uvedl, že přestože v řízení neusiloval o postavení spolupracujícího obviněného, má za to, že svým faktickým přístupem v rámci výpovědí přispěl k objasnění všech skutečností, které mu byly známy. V této souvislosti vyjádřil názor, že tyto okolnosti odůvodňují použití ust. § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

    Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

    Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovoláním obviněných L. K. a P. R. se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují námitky obviněných L. K. a P. R., kterými zpochybnili přiměřenost uloženého trestu (viz jeho rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obvinění P. R. a L. K. ve svých dovoláních uplatnili i další shodné námitky, které opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K těmto námitkám obviněných lze uvést následující. Rozhodné skutkové okolnosti, které soud prvního stupně vyjádřil ve skutkové větě ve výroku o vině ve svém rozsudku, svědčí o zavinění obou obviněných přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu. Tato forma zavinění pak vyplývá zejména ze způsobu jednání obviněných obsaženého v popisu skutku a vyjádřeného zejména formulacemi na str. 2 a 3 v rozsudku soudu prvního stupně. Jak je tedy patrné z uvedeného popisu a z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, obvinění se aktivně podíleli na činnosti organizované zločinecké skupiny (v případě obviněného L. K. na zločinném spolčení), jejímž cílem bylo obohatit se na úkor státu popsanými machinacemi s lihem. Obvinění věděli o existenci organizované zločinecké skupiny (zločinného spolčení), byli součástí její vnitřní struktury a plnili pokyny, které byly součástí celého řetězce úkonů, jimiž spoluobvinění P. Č. a R. S. zkrátili spotřební daň v rozsahu nejméně 1.290.163.230 Kč. Obvinění sice v těchto souvislostech namítli, že byli pouze zaměstnanci, avšak otázka formálního právního vztahu, v rámci kterého došlo k páchání posuzované trestné činnosti, zde není rozhodující. Za existence všech zjištěných okolností jim proto muselo být zcela zjevné, že přijetím konkrétních pracovních pozic v distribučních obchodních společnostech se dobrovolně zapojili do vnitřní organizační struktury společenství, které bylo vytvořeno s cílem opakovaně dosahovat daňových úniků při obchodu s předmětným lihem. Věděli ovšem také to, že taková protiprávní činnost je zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Obvinění tak museli být srozuměni s tím, že porušují zájem chráněný citovanými trestnými činy.

    Obviněný P. R. brojil i proti údajně nesprávnému použití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Tato námitka sice formálně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale opodstatněná není. K tomu lze odkázat na závěry stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. V posuzované věci nevznikají žádné pochybnosti o tom, že čin obviněného je natolik společensky škodlivý, že bylo zcela namístě použít prostředky trestního práva.

    Obviněný L. K. uplatnil též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., přičemž obviněný shledává v předcházejícím řízení existenci dovolacího důvodu obsaženého v již zmíněném ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K tomuto dovolacímu důvodu lze odkázat na shora uvedené závěry.

    Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných L. K. a P. R. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná.

    Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a vyjádřil se rovněž k dovolání obviněného D. N. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že k námitce obviněného obsažené v jeho dovolání je třeba uvést, že citovaný dovolací důvod může být dán ve dvou alternativách. Podle první z nich byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Druhá alternativa spočívá v tom, že obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze přitom odkázat na dosavadní respektovanou judikaturu Nejvyššího soudu (viz jeho rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Přitom označený dovolací důvod není dán tehdy, když obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, aniž by soud přikročil ke snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby ve smyslu § 58 odst. 1 nebo odst. 2, 5 či 6 tr. zákoníku. V naznačených souvislostech je třeba odlišovat případ, kdy soud ukládá trest pachateli, který je označen jako spolupracující obviněný. V tomto případě je snížení trestu pod spodní hranici trestní sazby obligatorní, jak ostatně vyplývá z ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku, takže případné pochybení při ukládání trestu již zakládá existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V posuzované věci však důvod použití ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku nenastal. Proto postup odvolacího soudu, který v případě dotyčného obviněného nepřistoupil k použití moderačního oprávnění podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku a takový postup náležitě odůvodnil, nezakládá existenci citovaného dovolacího důvodu. Vzhledem ke shora uvedené argumentaci tedy konstatuje, že podstatou námitek vznesených obviněným je zpochybnění přiměřenosti uloženého trestu, což nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani pod žádný jiný dovolací důvod.

    Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného D. N. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

    Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

    Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

    Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

    K dovolání obviněného L. K.

    Obviněný L. K. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

    Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v jeho stížnosti, a jak soud prvního stupně, tak i stížnostní soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného L. K.

    Nejvyšší soud dále shledal, že obviněný L. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části dovolání však nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (přičemž tyto důkazy nebyly blíže nijak konkretizovány a specifikovány) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

    Dovolacím důvodem nejsou ani námitky obviněného L. K. týkající se přiměřenosti, resp. nepřiměřenosti uloženého trestu. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku zrušení výroku o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat kvůli porušení hmotného práva zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, protože trest odnětí svobody na 5 let a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou u obviněného L. K. mu byl uložen jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené v § 283 odst. 2 tr. zákoníku v rozpětí od dvou let do deseti let. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře nevybočující z mezí zákonné trestní sazby, není namítaná nepřiměřenost trestu dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

    Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozh. č. 22/03 Sb. rozh. tr.).

    Již v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak byly (ovšem pouze s jistou dávkou tolerance, neboť zčásti i tyto dovolací námitky směřují proti ve věci učiněným skutkovým zjištěním soudů) uplatněny dovolací námitky obviněného L. K. spočívající v tvrzení, že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, resp. trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a tr. zák.

    Nejvyšší soud k tomu připomíná, že tohoto zločinu se dopustí ten, kdo se účastní činnosti organizované zločinecké skupiny (resp. zločinného spolčení). Dokonaným trestným činem je zde tedy i pouhé členství v organizované zločinecké skupině, tj. účast na činnosti takové skupiny, jejíž legální definici obsahuje ustanovení § 129 tr. zákoníku. Rozhodné skutkové okolnosti v nyní posuzované trestní věci pak odůvodňují naplnění všech zákonných znaků zmíněného zločinu, protože obviněný věděl o existenci organizované zločinecké skupiny a byl součástí její vnitřní struktury. Jak je přitom patrné z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména s. 49-52), je zde konkretizován podíl obviněného na činnosti organizované zločinecké skupiny (zločinného spolčení), a to včetně jeho role a způsobu jednání, vztahů k dalším členům této skupiny a dalších okolností.

    Podle ustanovení § 129 tr. zákoníku organizovaná zločinecká skupina je společenstvím více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, která je zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Organizovaná zločinecká skupina musí být společenstvím více osob, tedy společenství nejméně tří trestně odpovědných osob, jako tomu je i v této trestní věci. U organizované zločinecké skupiny zásadně nestačí jen dělba úkolů mezi jednotlivé členy společenství více osob, ale je vyžadována vnitřní organizační struktura, s rozdělením funkcí a dělbou činností. Tato vnitřní organizační struktura je charakterizována vztahy nadřízenosti a podřízenosti (rozdělení funkcí), relativní stabilností a přísným dodržováním pravidel, včetně zásadního utajení organizace, její struktury i jejích akcí. Dělba činností u organizované zločinecké skupiny vyplývá z její organizační struktury. Tyto požadavky ustanovení § 129 tr. zákoníku plně soud prvního stupně vystihl jak ve znění skutkové věty, tak i v odůvodnění svého rozsudku.

    Nejvyšší soud považuje námitky obviněného L. K. týkající se subjektivní stránky zločinu, jimž byl uznán vinným, za neopodstatněné. K jejich spáchání se vyžaduje úmyslné zavinění, přičemž zde postačuje i nepřímý (eventuální) úmysl [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Stejná forma a stupeň zavinění se vyžadovala rovněž ke spáchání trestného činu účasti na zločinném spolčení [§ 4 písm. b) tr. zák. a § 163a tr. zák.]. Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodné skutkové okolnosti, které soud prvního stupně vyjádřil ve skutkové větě ve výroku o vině ve svém rozsudku, svědčí o zavinění obviněného L. K. ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tato forma zavinění vyplývá zejména ze způsobu jednání obviněného obsaženého v popisu skutku a vyjádřeného zejména formulacemi na str. 2-3 v rozsudku soudu prvního stupně. Jak je tedy patrné z uvedeného popisu a z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, obviněný byl zcela jednoznačně zapojen do promyšlené, připravené, sofistikované trestné činnosti páchané organizovanou zločineckou skupinou (zločinným spolčením). Ze skutkových zjištění soudů je naprosto zřejmé, že se obviněný účastnil na činnosti zmíněné skupiny. Z hlediska subjektivní stránky pachatel musí alespoň vědět, že spolčení, na jehož činnosti se účastní, může být organizovanou zločineckou skupinou a je s tím srozuměn. Přitom postačí, jestliže skutečnosti spadající pod znaky organizované zločinecké skupiny uvedené v § 129 tr. zákoníku jsou zahrnuty alespoň v hrubých rysech představě pachatele. Ze skutkových zjištění soudů je nepochybné, že obviněný tyto předpoklady naplnil. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je nerozhodné, jakým způsobem a v jakém rozsahu se obviněný podílel na účasti na organizované zločinecké skupině, protože její znaky podle § 129 tr. zákoníku musí uvedená skupina naplnit jako celek.

    Je třeba uvést, že se zaviněním obviněného L. K. se již dostatečně vypořádal soud prvního stupně, přičemž Nejvyšší soud odkazuje zejména na tu část odůvodnění jeho rozsudku, kde se zabývá svědeckou výpovědí svědka T. B. a výpovědí obviněných D. N. a R. S., v návaznosti na něž uzavřel, že musí akceptovat jednání obviněných, jež svědčí zcela jednoznačně o jejich zapojení do promyšlené, připravené, sofistikované trestné činnosti páchané organizovanou zločineckou skupinou (srov. str. 48-51 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž odvolací soud se ztotožnil s hmotněprávními závěry soudu prvního stupně, především v tom, že jednání obviněného L. K. bylo spácháno přinejmenším v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

    Tvrzení, že se obviněný s většinou spoluobviněných ani neznal, není z pohledu naplnění znaku organizované skupiny relevantní. Pokud jde o úmyslné zavinění obviněného u zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, resp. trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a tr. zák., obviněný věděl o existenci organizované zločinecké skupiny (zločinného spolčení), byl součástí její vnitřní struktury a plnil pokyny (zejména obviněných D. N. a posléze R. S., jenž byli instruováni hlavními pachateli – obviněnými R. B. a T. B.), které byly součástí celého řetězce úkonů, jimiž spoluobvinění P. Č. a R. S. zkrátili spotřební daň v rozsahu nejméně 1.290.163.230 Kč. Námitku obviněného, že byl pouze zaměstnanec (obchodní zástupce), nelze akceptovat. Jak správně vysvětlil státní zástupce, podstatné je především to, že obviněný L. K. v rámci výkonu práce věděl o tom, že odběratelům nabízí alkoholické nápoje bez spotřební daně, činí tak za neobvykle nízké ceny a že taková činnost není v souladu s právem, přičemž se ztotožnil s uvedenou praxí obchodní společnosti, ve které působil jako regionální obchodní zástupce - totiž že na vymezeném území dochází k prodeji mimobilančního lihu. Za existence všech zjištěných okolností mu proto muselo být zcela zjevné, že přijetím konkrétní pracovní pozice v distribučních obchodních společnostech se dobrovolně zapojil do vnitřní organizační struktury společenství, které bylo vytvořeno s cílem opakovaně dosahovat daňových úniků při obchodu s předmětným lihem. Věděl ovšem také to, že taková protiprávní činnost je zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Obviněný tak musel být srozuměn s tím, že porušují zájem chráněný citovanými trestnými činy. Soud prvního stupně zcela dostatečně zjistil míru zapojení obviněného do zmíněné organizační struktury organizované zločinecké skupiny (resp. zločinného spolčení), popsal jeho činnost v rámci této skupiny a všechny rozhodné okolnosti, ze kterých je možné usuzovat na existenci úmyslného zavinění obviněného L. K. za trestné činy, pro které byl tento obviněný stíhán a odsouzen.

    Pokud má dovolatel za to, že soud prvního stupně nedostatečně hodnotil jednotlivé důkazy, které mají vztah k jejich zavinění, k tomu Nejvyšší soud uzavírá, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že jmenovaný soud při hodnocení zavinění obviněného L. K. vycházel především ze svědeckých výpovědí svědka T. B. a výpovědí obviněných D. N. a R. S. Svědek T. B. uvedl, že obviněný L. K. patřil k největším obchodním zástupcům, měl nejlepší výsledky, pracoval samostatně, měl velké úspěchy, co se týkalo zboží bez dokladů. Obchodní zástupci obvinění K., R., R. byli nejdříve obchodní zástupci společnosti N. C. později společnosti V. Obchodní zástupci vykonávali činnost pro firmu, získávali nové zákazníky pro dodávky legální i nelegální lihoviny, zajišťovali objednávky na lihoviny, postupně předávali objednávky do firmy a firma zavážela odběratele lihovinami. Obviněný D. N. se rovněž vyjádřil k obchodním zástupcům, přičemž nejlépe hodnotil obviněného K., který byl již při přijetí do zaměstnání obeznámen se vším, jak to funguje a byl to také obviněný K., kdo sehnal poměrně velkou část odběratelů, kteří odebírali líh oficiálně i neoficiálně, tzn. že obviněný K. respektoval požadavek, aby odběratelům dodával i nelegální alkohol v poměru 10 % oficiálně, 90 % neoficiálně.

    Obviněný ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností), nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat jeho poněkud obecné tvrzení zpochybňující naplnění subjektivní stránky zločinu spáchaného skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.

    Přitom závěr o naplnění subjektivní stránky citovaných zločinů zde vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání tohoto obviněného popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě porušení zájmu státu na správném vyměření daně, resp. na ochraně společnosti před organizovaným zločinem, s nimiž obvinění museli počítat jako s následky, které mohly snadno nastat a také nakonec nastaly.

    K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který rovněž uplatnil obviněný L. K. ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání všech obviněných (i státního zástupce) však byla v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumána a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud jednak podle § 258 odst. 1 písm. a), c) a e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce znovu rozhodl o trestech obviněných, a jednak podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných jako nedůvodná. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněných v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.

    Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný L. K. spatřoval v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí odvolacího soudu diferencovaně též některé další důvody dovolání, jak byly konkretizovány výše. K nim se již Nejvyšší soud podrobně vyjádřil, přičemž zjistil, že námitky obviněného mu zčásti neodpovídají a ve zbytku jsou neopodstatněné.


    K dovolání obviněného P. R.

    Pokud se jedná o přípustnost mimořádného opravného prostředku obviněného P. R., je nutno upozornit, že dovolatel může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn a povinen přezkoumat, popř. změnit rozhodnutí soudu prvního stupně. Jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř. musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).

    Ze spisu Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, sp. zn. 68 T 11/2016, je zřejmé, že obviněný sice podal odvolání proti rozsudku tohoto soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 68 T 11/2016, avšak při veřejném zasedání konaném u Vrchního soudu v Olomouci dne 20. 6. 2018 vzal zpět odvolání do výroku o vině, podal tedy odvolání pouze do trestu. Podle § 254 odst. 1 tr. ř. spočívá odvolací řízení na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými nedostatky. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Odvolací soud proto přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen tyto oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž odvolatel podal odvolání, a dále správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Oddělitelným výrokem je např. i výrok o trestu.


    Jiné než odvoláním napadené výroky je odvolací soud povinen přezkoumat jen tehdy, mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přičemž se jedná o výrok, proti němuž odvolatel mohl podat odvolání a na který v odvolání napadený výrok navazuje (§ 254 odst. 2 tr. ř.). O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Vady výroku o trestu totiž zjevně neměly svůj původ v jiném výroku, tedy výroku o vině. Stejně tak nejde o situaci předvídanou ustanovením § 254 odst. 3 tr. ř., neboť odvolání proti výroku o vině podané obviněným jím bylo vzato zpět.

    Protože odvolání obviněného bylo v posuzované věci podáno jen proti výroku o trestu, přičemž nebyl dán důvod k postupu podle § 254 odst. 2 tr. ř., byla přezkumná povinnost a současně právo odvolacího soudu přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně omezena výhradně na uvedený výrok. Za tohoto stavu věci mohl obviněný uplatnit své dovolací námitky pouze proti výroku o trestu (z rozsudku odvolacího soudu), případně proti průběhu řízení, které mu předcházelo.


    Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud uzavírá, že proti rozhodnutí soudu druhé instance není dovolání obviněného v části vytýkající vadnost výroku o vině přípustné. Pokud by obviněný v předmětné trestní věci podal dovolání pouze proti tomuto výroku, muselo by být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Ve svém mimořádném opravném prostředku však brojil též proti trestu, jenž mu byl uložen rozsudkem soudu druhého stupně, a v této části dovolání přípustným bylo podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.

    Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání v přípustné části opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

    Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

    Současně je zapotřebí konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku zrušení výroku o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat kvůli porušení hmotného práva zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, protože trest odnětí svobody na 4 roky a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou u obviněného P. R. byl uložen jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené v § 361 odst. 1 tr. zákoníku v rozpětí od dvou let do deseti let. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře nevybočující z mezí zákonné trestní sazby, není namítaná nepřiměřenost trestu dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

    Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozh. č. 22/03 Sb. rozh. tr.).

    Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.) zařadit.

    K dovolání obviněného D. N.

    Jak vyplývá z dovolání obviněného D. N., podstatou jeho dovolací námitky, kterou napadá jen výrok o trestu, je snaha o zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci s poukazem na to, že soud nevyužil možnosti uložit trest odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby, když podle jeho přesvědčení splňuje podmínky vymezené ustanovením § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Nepřihlédl zejména k okolnostem daného případu, které spočívají v tom, že se jednání, které je mu kladeno za vinu účastnil kratší dobu (na rozdíl od hlavních organizátorů), neměl z tohoto jednání žádný významný majetkový prospěch a této trestné činnosti navíc zanechal před více než deseti lety. Z tohoto pohledu hodnotí trest odnětí svobody, který mu uložil Vrchní soud v Olomouci jako zjevně nepřiměřený, neboť se domnívá, že jeho nápravy lze dosáhnout trestem mírnějším, když aplikace postupu podle ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je podle jeho mínění v souladu s principem přiměřenosti trestní represe.

    Jak vyplývá z výše uvedeného, obviněný své námitky sice opírá o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s ohledem na obecné konstatování shora je však v posuzované věci zřejmé, že takto jím vymezené dovolací námitky nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle ust. § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b tr. ř., zakládající přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť směřují pouze do výměry (neboli přísnosti) uloženého trestu. V tomto směru lze přiměřeně odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 356/2002, podle něhož
    „námitka, že obviněnému měl být trest odnětí svobody uložen podle § 40 odst. 1 tr. zák. (pozn. dnes ustanovení § 58 tr. zákoníku) pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, není žádným z dovolacích důvodů podle § 265b trestního řádu, protože takovou skutečnost dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) trestního řádu neobsahují a nejedná se ani o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.“

    Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud
    „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“

    Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů.


    V této souvislosti je vhodné připomenout, že obviněný byl v dané věci uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, a dále zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, se základní trestní sazbou uvedenou v § 240 odst. 3 tr. zákoníku – od 5 do 10 let odnětí svobody, když její horní hranice byla dle § 108 odst. 1 tr. zákoníku zvýšena o jednu třetinu, tj. v rozpětí od 9 let a 2 měsíců do 13 let a 4 měsíců.

    Zatímco soud prvního stupně obviněnému uložil trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby ve výměře osmi roků, když vzhledem k okolnostem případu a poměrům obviněného využil ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, odvolací soud dospěl k závěru, že pro tento postup nebyly na straně obviněného splněny zákonné podmínky, jimiž jsou zejména okolnosti mimořádné povahy, jež by jejich jednání odlišovaly od jiných případů obdobného druhu. Svůj postup při ukládání trestu odůvodnil tím, že je třeba vzít v úvahu delší dobu páchání trestné činnosti, její rozsah, sofistikovanost, rozhodné postavení obviněného a jeho distribuční firmy v soustavě zločinecké skupiny i výši způsobeného následku, když ani na straně obviněného neshledal žádné důvody týkající se jeho poměrů, které by odůvodňovaly postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

    Odvolací soud tak nepochybil, pokud obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody blízko spodní hranice zákonné trestní sazby § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 108 odst. 1 tr. zákoníku v trvání devíti roků a šesti měsíců bez využití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž lze konstatovat, že výše i druh uloženého trestu odpovídá kritériím uvedeným v § 37 – § 39 tr. zákoníku.

    Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný L. K. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které jim zčásti odpovídají, ale Nejvyšší soud je neshledal opodstatněnými, odmítl dovolání tohoto obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

    Pokud jde o dovolání obviněných D. N. a P. R., i přes jejich formální poukaz na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., resp. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podali dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání těchto obviněných, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.

    Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

    Pokud jde o podnět obviněného L. K., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř., přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaných dovoláních ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.


    Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 19. 2. 2019


    JUDr. Jiří Pácal
    předseda senátu