Rozhodnutí NS

3 Tdo 1309/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/08/2018
Spisová značka:3 Tdo 1309/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1309.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Znásilnění
Dotčené předpisy:§ 185 odst. 1 tr. zákoníku
§ 185 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1309/2018-23


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2018 o dovolání, které podal obviněný D. Ď., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 9 To 202/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 5 T 185/2017, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného D. Ď. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Karových Varech ze dne 30. 4. 2018, sp. zn. 5 T 185/2017, byl obviněný D. Ď. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 8. 7. 2017 v době mezi 00.15 hodin až 03.15 hodin v XY, okres Karlovy Vary, ul. XY v objektu Truhlářství XY požadoval po poškozené AAAAA (pseudonym), ročník XY, intimnosti a poté, co byl poškozenou odmítnut, násilím ji za ruku zavlekl do pravého zadního prostoru Truhlářství XY, kde ji přimáčkl na oplocení z vlnitého plechu, poškozenou povalil na zem, klekl na ni, na prosby poškozené, aby ji pustil, nedbal, ucpal ji ústa rukou, aby nemohla volat o pomoc, začal ji bít pěstí do obličejové části, poškozená se bránila, kopala kolem sebe, „máchala“ rukama, načež ji začal škrtit a zacpával jí neustále ústa, nato poškozenou udeřil tak silně do hlavy, až upadla do krátkého bezvědomí, čehož využil a svlékl ji, rozepnul jí bundu, sundal kalhoty, kalhotky, boty, roztrhl podprsenku a obnažil prsa, přičemž na ní vykonal soulož; poté vstal, poškozenou urážel hrubými výrazy a vyhrožoval jí, že pokud jeho jednání oznámí, tak ji zabije, následně poškozená vyhledala pomoc a byla převezena na ošetření do KKN, a. s., nemocnice Karlovy Vary, kde byla ošetřena na gynekologické ambulanci a poté hospitalizována na dětském lůžkovém oddělení, přičemž bylo zjištěno, že utrpěla pohmoždění celé obličejové části s otoky a hematomy v oblasti očí a celého obličeje, suturu pravého obočí, hematom a otok pravého ucha, otlaky od prstů a škrábance v oblasti krku, stržený nehet na 4. prstu pravé ruky, hematom po kousnutí velikosti 3 cm na levém prsu, škrábanec na pravém stehně, horní části délky 7 cm.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit:
- Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočka Plzeň, pobočka pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, Sady 5. května 59, Plzeň, na náhradě škody částku 30.252 Kč,
- AAAAA, nar. XY, bytem XY, XY, na bolestném částku 30.624 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 100.000 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená AAAAA se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 4. 2018, sp. zn. 5 T 185/2017, podal obviněný odvolání, které zaměřil do všech výroků rozsudku.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 9 To 202/2018, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
    Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný D. Ď. dovolání (č. l. 496-498), v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., maje za to, že rozsudek spočívá na nesprávném posouzení skutku, který je obsažen v jeho výroku o vině, přičemž v důsledku nesprávného právního posouzení skutku došlo k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.

    Obviněný namítá, že soud porušil jednak ustanovení § 2 odst. 1, 6 tr. ř., když provedené důkazy neposkytovaly jednoznačný obraz o skutkových okolnostech, jednak důkazy byly nesprávně hodnoceny a byla porušena zásada hodnocení důkazů, resp. zásada in dubio pro reo. Má za to, že soud jednostranně hodnotil důkazy ve prospěch poškozené, přičemž nevzal v úvahu jím navrhované důkazy, jako výslech svědka P., který poškozenou potkal v době, kdy odcházela z místa činu do restaurace XY a byla oblečená. Soud rovněž neprověřil, jakým způsobem byl oblečen a kde se nacházely jednotlivé části jeho oděvu, zda byly policii vydány skutečně ty části oděvu, které měl na sobě. Trvá na tom, že v žádném případě poškozenou nepřinutil k pohlavnímu styku násilím, tento byl dobrovolný, s poškozenou se znal, dokonce spolu chodili a již dříve spolu měli pohlavní styk. Tuto skutečnost neuváděl kvůli své družce, nicméně poté, co se s ním družka rozešla, tak již tuto skutečnost u soudu mohl předložit. Poškozenou udeřil teprve ve chvíli, kdy počala vyhrožovat, že jestliže s ní nebude chodit, tak oznámí jeho družce společný pohlaví styk. Svého jednání lituje a vzal by v úvahu i skutečnost, kdyby toto bylo hodnoceno jako ublížení na zdraví nebo pokus ublížení na zdraví. Poukazuje na chování a osobu poškozené, kterou znalecký posudek označil zčásti za méně věrohodnou osobu. V průběhu trestního řízení nebyl prokázán žádným znaleckým posudkem objektivně vykonaný pohlavní styk mezi nimi, většina důkazů prokazuje jiné okolnosti, týkající se krve z místa činu, oblečení, ale není zde žádný přímý důkaz o uskutečněném pohlavním styku. Obviněný dále poukazuje na rozpory v časových údajích a skutkových tvrzení, kdy měl s poškozenou z diskotéky odejít asi v 00:15 hod., byl s ní v kontaktu asi 20 či 30 minut, poté šel domů, ale poškozená dorazila do restaurace XY v 03:30 hod. ráno, a je tedy otázka, co se dělo v době, než poškozená dorazila do restaurace XY. V mezidobí jí potkal právě svědek J. P., který potvrdil, že poškozenou potkal, byla zmlácená, ale byla oblečena. Obviněný současně poukazuje na skutečnost, že poškozená byla ovlivněna alkoholem, přičemž naznačuje, že opilost mohla její vnímání zkreslit.

    V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 7. 2018, č. j. 9 To 202/2018-477, a z něho vycházející rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 4. 2018, sp. zn 5 T 185/2017, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc znovu projednal a rozhodl (obviněný s největší pravděpodobností poukazuje na soud prvního stupně, tj. Okresní soud v Karlových Varech).

    Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 13. 9. 2018 (č. l. 498v). Dne 4. 10. 2018 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 1 NZO 993/2018, v němž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že nevyužívá svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
    III.

    Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

    Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 9 To 202/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

    Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

    Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným D. Ď. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

    Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

    První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Plzni odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.

    V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

    V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

    Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

    Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozené AAAAA a znaleckého posudku PhDr. Moniky Kopárkové z oboru psychiatrie, odvětví klinická psychologie, vypracovaném na její osobu; spadá sem i námitka neprovedení důkazu výslechem svědka J. P., který poškozenou po incidentu potkal zmlácenou, ale oblečenou) a vadná skutková zjištění (obecná námitka, že důkazy neposkytly jednoznačný obraz o skutkových okolnostech, zejména stran zjištění, jak se poškozená chovala v průběhu jejich společného pobytu v baru XY, a jaký byl jejich vztah před celou událostí, resp. zda se znali z dřívější doby, dále zjištění, kde se poškozená nacházela v mezičase mezi momentem, kdy odešel domů a 03:30 hod., kdy dorazila do restaurace XY, dále zjištění stran toho, jak byl oblečen a zda policii byly vydány ty části oděvu, které měl na sobě, a zda a v jaké míře byla poškozená ovlivněna alkoholem), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. nic neprokazuje, že došlo mezi ním a poškozenou k pohlavnímu styku) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že s poškozenou se znal již z dřívější doby, chodili spolu a měli spolu i pohlavní styk, přičemž předmětný den mezi nimi došlo k pohlavnímu styku, který byl oboustranně dobrovolný, poškozenou k pohlavnímu styku nijak nenutil, a teprve ve chvíli, kdy poškozená počala vyhrožovat, že jestliže s ní nebude chodit, tak oznámí jeho tehdejší družce, že spolu měli pohlavní styk, ji udeřil, čehož lituje; s obviněnou strávil 20 až 30 minut a poté odešel domů, přičemž neví, co v mezidobí poškozená dělala, a naznačuje, že její vnímání celé události mohlo být zkresleno požitím alkoholu).

    Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

    V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

    Za relevantní proto nelze shledat námitku, že soudy vyhodnotily důkazy v jeho neprospěch, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

    Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

    O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Karových Varech, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí, kdy trvá na tom, že k pohlavnímu styku mezi ním a nezletilou poškozenou došlo z její strany dobrovolně.

    Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud v této souvislosti za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

    Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by v teoretické rovině byla podřaditelná námitka, v rámci níž obviněný uvedl, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví, případně jako pokus tohoto trestného činu, nicméně obviněný neuplatňuje v tomto směru žádnou právně relevantní argumentaci, resp. uplatňuje předmětnou námitku způsobem neregulérním, když toliko odkazuje na nesprávné hodnocení důkazů a z toho vyplývající nesprávná skutková zjištění, a zejména pak přednáší vlastní verzi skutkových událostí, kdy trvá na tom, že k pohlavnímu styku mezi ním a poškozenou došlo dobrovolně. Nalézací soud uvedl, že má „za bezpečně prokázané, že soulož mezi poškozenou a obžalovaným nebyla dobrovolná. Tuto skutečnost má soud za prokázanou zejména výpovědí poškozené, s níž koresponduje i obsah lékařských zpráv a fotodokumentace poškozené ze dne 8. 7. 2017 s viditelnými podlitinami a oděrkami. … Stav poškozené je prokazován i svědeckými výpověďmi svědků A., C. a P., kteří s poškozenou přišli do bezprostředního styku krátce po jejím napadení, kdy tito svědkové potvrdili, že poškozená byla tak zbitá, že ji v první chvíli ani nepoznali, ačkoli poškozenou dobře znají a že byla v šoku“ (str. 6 až 7 rozsudku). Skutečnosti, že se poškozená bránila, svědčí i zranění, která byla nalezena na těle obviněného. Pokud pak obviněný uváděl, že se s poškozenou zná z dřívější doby a večer strávili tím, že spolu tančili a objímali se, a pokud pak souhlasila, že s ním půjde ven do tmy a dokonce do tmavého kouta truhlárny, a že tedy musela s jeho záměry souhlasit, pak zcela bagatelizuje své jednání. I kdyby snad poškozená vykazovala svým chováním o obviněného zájem, ve chvíli, kdy vyslovila či naznačila nesouhlas s tím, aby mezi nimi došlo k pohlavnímu styku či k jakýmkoli dalším intimnostem, měl obviněný svého jednání okamžitě zanechat. Poškozená rozhodně svým jednáním nedávala jakýsi předběžný souhlas, jak snad naznačuje obviněný, naopak se začala velmi aktivně fyzicky bránit, čemuž nasvědčují zranění, která obviněný utržil. Míra fyzického ataku na poškozenou zcela popírá skutečnost, že by vzájemný styk měl být z její strany dobrovolný nebo že by k ataku došlo až po pohlavním styku. Bylo prokázáno, že fyzický atak na poškozenou byl (alespoň částečně) veden se záměrem překonat její fyzický odpor.

    Námitkám obviněného tedy nelze přisvědčit.
    IV.

    Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

    Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.


    P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

    V Brně dne 8. 11. 2018


    Předseda senátu:
    JUDr. Petr Šabata