Rozhodnutí NS

26 Cdo 5672/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/25/2018
Spisová značka:26 Cdo 5672/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.5672.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Společenství vlastníků jednotek
Dotčené předpisy:§ 11 odst. 3 předpisu č. 72/1994Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/19/2018
III.ÚS 4196/18
JUDr. Radovan Suchánek
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
26 Cdo 5672/2017-293

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce P. P., zastoupeného JUDr. Miroslavem Valou, advokátem se sídlem v Bruntále, Jesenická 1757/5, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek pro dům Na nábřeží 1-5, Bruntál, se sídlem v Bruntále, Na Nábřeží 1154/3, IČO: 27786951, zastoupenému JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem v Bruntále, Dr. E. Beneše 1497/21, o určení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 41 Cm 73/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2017, č. j. 5 Cmo 263/2016-409, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč k rukám JUDr. Viléma Urbiše, advokáta se sídlem v Bruntále, Dr. E. Beneše 1497/21, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:


Ve zrušujícím rozsudku ze dne 16. června 2015, č. j. 26 Cdo 5363/2014-289, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací vyslovil závazný právní názor, že tam specifikovaná celková revitalizace domu (v předpokládané ceně 23,5 mil. Kč), spojená s přijetím úvěru ve výši 20 mil. Kč, která byla předmětem napadeného usnesení shromáždění vlastníků jednotek schváleného dne 6. května 2008 (dále jen „usnesení ze dne 6. května 2008“), je důležitou záležitostí ve smyslu § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., kterým
se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném v době konání shromáždění (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“).
Poté Krajský soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. března 2016, č. j. 41 Cm 73/2012-355, vyhověl žalobě a určil, že usnesení ze dne 6. května 2008 je neplatné; současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady řízení v částce 38.120,80 Kč k rukám jeho advokáta.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. března 2017, č. j. 5 Cmo 263/2016-409, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že neplatnost usnesení ze dne 6. května 2008 se nevyslovuje (výrok I.); zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. – dále jen „nákladový výrok II.“).

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a tudíž rovněž se skutkovým zjištěním, že pozvánka na shromáždění byla vlastníkům jednotek doručována členy výboru osobně proti podpisu, že v případě jejich nezastižení byla vložena do jejich domovní schránky a že navíc byla vyvěšena na nástěnce při vstupu do domu. Za správné pak pokládal rovněž právní závěry, které na zjištěném skutkovém základě přijal soud prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně tak především dovodil, že postup žalovaného při svolávání shromáždění vlastníků (a též vlastní průběh shromáždění) byl v souladu se zákonem a stanovami žalovaného (viz čl. VII odst. 7 stanov). Vyšel rovněž z právního názoru, že usnesení ze dne 6. května 2008 je neplatné, neboť pro jeho přijetí nebyl dodržen zákonem předepsaný počet hlasů (3/4 hlasů všech vlastníků jednotek ve smyslu § 11 odst. 5 věty druhé zákona č. 72/1994 Sb.). Ačkoliv pro něj hlasovali vlastníci disponující celkem 7.806 podílů, což představuje 78,06 % hlasů všech vlastníků, tak po odečtení hlasů, k nimž nelze přihlížet, tj. hlasů vlastníků hlasujících na shromáždění v zastoupení, kteří disponovali 1.158 podíly, tedy 11,58 %, činí počet hlasů pro přijetí usnesení pouze 66,48 % hlasů. Vzhledem k právnímu názoru, který rovněž zaujal dovolací soud ve shora označeném zrušujícím rozsudku, se pak zabýval také promítnutím principu proporcionality jako obecné právní zásady do řízení o žalobě podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. Při tomto posouzení pokládal za právně významné především to, že žalobce byl ke dni konání shromáždění vlastníkem disponujícím podílem 13/5000 z celkových 10.000 podílů, a to pouze na základě vlastnictví garáže (nikoliv též bytové jednotky), že jediným důvodem pro vyslovení neplatnosti usnesení ze dne 6. května 2008 bylo nepřijetí usnesení kvalifikovanou většinou hlasů ve smyslu § 11 odst. 5 věty druhé zákona č. 72/1994 Sb. a že již byla dokončena rekonstrukce domu, o níž bylo rozhodováno napadeným usnesením. S přihlédnutím k těmto, podle něj rozhodujícím, okolnostem dospěl k závěru, že vyslovení neplatnosti usnesení ze dne 6. května 2008 není na místě, a proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v konečném důsledku zamítl.

Dovolání žalobce (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. září 2017 (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o.s.ř.“).

Předně dovolací soud zdůrazňuje, že zpochybňoval-li dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – právní posouzení věci odvolacím soudem i prostřednictvím skutkových námitek, že žalovaný nepředložil žádný písemný důkaz o tom, že mu byla doručena pozvánka na shromáždění, pak v tomto směru uplatnil nepřípustný dovolací důvod.


Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že usnesení ze dne 6. května 2008 je neplatné, neboť z tam uvedených příčin nebyl pro jeho přijetí dodržen zákonem předepsaný počet hlasů (3/4 hlasů všech vlastníků jednotek ve smyslu § 11 odst. 5 věty druhé zákona č. 72/1994 Sb.). Právní názor o neplatnosti uvedeného usnesení prospívá dovolateli, přičemž v tomto směru je nerozhodný důvod neplatnosti; jednoduše stále jde o neplatné usnesení. Dovolací námitka o nedoručení pozvánky na shromáždění všem členům společenství se však vztahuje k neplatnosti usnesení, které odvolací soud již posoudil – shodně s dovolatelovým názorem – jako neplatné, byť z jiného důvodu. Jde-li o správnost právního názoru týkajícího se promítnutí principu proporcionality jako obecné právní zásady do řízení o žalobě podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., uvádí dovolací soud následující. Při posuzování věci z tohoto hlediska vzal odvolací soud v úvahu všechny právně významné a provedenými důkazy prokázané okolnosti, zhodnotil je ve vzájemných souvislostech, jeho závěry z nich nevybočují, nejsou nepřiměřené a nelze mu proto úspěšně vytýkat, že při tomto právním posouzení upřednostnil oproti jiným pouze některé ze zjištěných (shora uvedených) okolností. Nad rámec uvedeného lze snad dodat, že vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou pak omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 13. března 2001, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000).

Směřuje-li dovolání proti nákladovému výroku II. napadeného rozsudku, není objektivně přípustné (§ 237, § 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a z 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněná pod č. 80/2013 a 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž nejde o žádný z případů vylučujících podle § 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nastavené omezení.


S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle § 237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 25. 9. 2018


JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu