Rozhodnutí NS

6 Tdo 1346/2015

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/17/2016
Spisová značka:6 Tdo 1346/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1346.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Náhrada škody
Res iudicata
Spravedlivý proces
Subsidiarita trestní represe
Dotčené předpisy:§ 228 odst. 1 tr. ř.
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
§ 12 odst. 2 tr. zákoník
Kategorie rozhodnutí:CD
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
06/23/2016
II.ÚS 2015/16
JUDr. Jaroslav Fenyk
odmítnuto
12/13/2016
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1346/2015-58



U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. února 2016 o dovolání, které podali obvinění S. Š., rozená S., a F. Š., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 3. 2015, č. j. 7 To 177/2014-512, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 9 T 30/2013, t a k t o :


I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z r u š u j í
      usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 3. 2015, č. j. 7 To 177/2014-512, a to pouze ohledně té části výroku podle § 256 tr. ř., jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného F. Š. vůči výroku o náhradě škody,
      jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 26. 3. 2014, č. j. 9 T 30/2013-356, ve výroku, jímž byl obviněný zavázán společně s obviněnou S. Š. povinen nahradit škodu poškozenému J. S.,
        jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

    II. Podle § 265m odst. 2 tr. ř. se poškozený J. S., bytem S., N. V. …, o d k a z u j e s částí nároku na náhradu škody ve výši 50 000 Kč uplatněného vůči obviněnému F. Š. na řízení ve věcech občanskoprávních.

    III. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné S. Š. o d m í t á .


    O d ů v o d n ě n í :

    I.

    Dosavadní průběh řízení

    1. Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 26. 3. 2014, č. j. 9 T 30/2013-356, byli obvinění S. Š. a F. Š. (dále zejména „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými pokračujícím přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili tím, že

    - dne 22. 10. 2009 ve S., okr. T. uzavřeli jako budoucí prodávající smlouvu o smlouvě budoucí kupní s poškozeným J. S., trvale bytem S., N. V. …, jako budoucím kupujícím, v níž se zavázali pro J. S. obstarat a do České republiky dovézt osobní automobil tovární značky Volkswagen Passat kombi nebo sedan, TDI, stříbrné nebo světle modré metalízy, se závěsným zařízením, rok výroby 2007 nebo novější, v pojízdném stavu a bez závažných závad, za cenu včetně přihlášení a všech poplatků s tímto spojených maximálně 250 000 Kč, kterou se J. S. zavázal uhradit tak, že částku 100 000 Kč převede do 3 pracovních dnů na účet č. … patřící S. Š. a částku ve výši 150 000 Kč doplatí týden před dovozem automobilu do České republiky, poté J. S. na základě ústního pokynu S. Š., ze dne 22. 10. 2009 převedl dne 23. 10. 2009 částku ve výši 200 000 Kč ve prospěch jejího účtu č. … a dne 1. 6. 2011 na základě výzvy obou obviněných v místě svého trvalého bydliště kolem 18:00 hod. obviněným předal v hotovosti částku 50 000 Kč na základě toho, že přislíbili, že pro objednané vozidlo značky Volkswagen Passat již pojedou a požadovali peníze na jeho zakoupení, vozidlo mu však nikdy nedodali a peníze určené na jeho nákup si ponechali pro svoji osobní potřebu, čímž poškozenému J. S. způsobili škodu ve výši 250 000 Kč,

    - v blíže nezjištěné době počátkem září 2011 na základě ústní dohody s J. S., trvale bytem S., N. V. …, přislíbili obstarání a dodání osobního automobilu tovární značky Peugeot 206 pro jeho známou L. K., trvale bytem N., T. …, za částku 4 000 Euro, kterou za tímto účelem od L. K. a v její přítomnosti, prostřednictvím J. S. osobně v hotovosti převzali přesně nezjištěného dne v polovině září 2011 v době mezi 19:00 – 20:00 hod. v místě trvalého bydliště J. S. ve S., N. V. …, okr. T., přičemž vozidlo L. K. nikdy nedodali a peníze určené na jeho nákup si ponechali pro vlastní potřebu, čímž poškozené L. K. způsobili škodu ve výši 4 000 Euro, tj. dle kurzu ČNB 98 180 Kč.

    2. Za uvedené jednání byli obvinění odsouzeni podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jim bylo současně uloženo, aby ve zkušební době podle svých možností a schopností nahradili škodu trestným činem způsobenou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jim byla dále uložena povinnost, zaplatit společně a nerozdílně poškozenému J. S. jako náhradu škody částku 250 000 Kč a podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné S. Š. uložena povinnost zaplatit poškozené L. K. na náhradu škody částku 4 000 Euro.

    3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 3. 3. 2015, č. j. 7 To 177/2014-512, jímž jej podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
    II.

    Dovolání a vyjádření k nim

    4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podali obvinění prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Bednáře dovolání, v němž (obě dovolání jsou vyhotovena v jednom podání obhájce) uplatnili důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť mají za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

    5. Předeslali (část II.), že nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka trestného činu zpronevěry, soudům vytkli, že nesprávně aplikovaly hmotněprávní normy z odvětví práva občanského a současně nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Naplnění dovolacího důvodu spatřují i v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry (odkázali na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05 a Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 422/2010).

    6. Připomenuli (část III.), že soud prvního stupně dospěl - v protikladu k obžalobě - k závěru, že ke spáchání druhého skutku došlo dne 14. 9. 2011, a zdůraznili, že v průběhu odvolacího řízení došlo k podstatným změnám v důkazní situaci.

    7. Soudí (část IV.), že odvolací soud, který rozhodoval dne 3. 3. 2015, si byl vědom skutečnosti, že občanskoprávní žaloba poškozeného na částku 200 000 Kč směřující toliko vůči obviněnému byla pravomocně zamítnuta. Namítají existenci překážky věci rozsouzené vytvořené rozhodnutím civilního soudu, pro kterou již nebylo možné rozhodovat o náhradě škody v adhezním řízení [v tomto směru se dovolávají § 83 odst. 1, 2 písm. c) o. s. ř.]. Akcentují, že v občanskoprávním řízení, ve kterém byla zamítnuta žaloba poškozeného, bylo zjištěno, že na dohodě o narovnání uzavřené s obviněným je platný podpis poškozeného. Dovolávají se povahy narovnání, při kterém původní smluvní vztah zaniká a je nahrazen novým. V tomto směru zdůrazňují, že odvolací soud se zabýval vztahy, které v důsledku narovnání již neexistovaly, tj. neexistující skutkovou situací a naopak se nezabýval překážkou věci rozsouzené a nesprávně aplikoval ustanovení občanského zákoníku k institutu narovnání.

    8. V reakci na argumentaci odvolacího soudu dovolatelé namítají, že poškozený není osobou věrohodnou, a to mimo jiné proto, že v rámci občanskoprávního řízení nehovořil pravdivě o svém podpisu na dohodě o narovnání. Ze skutečnosti, že se poškozený domáhal částky 200 000 Kč jen na obviněném, dovozují, že mu obviněná nic nedlužila. Přesto byli k náhradě částky 250 000 Kč zavázáni společně a nerozdílně, přes překážku věci pravomocně rozsouzené. Nesprávné právní posouzení skutku shledávají obvinění v tom, že narovnaný a splněný závazek není možno považovat za zpronevěru. Soudům vytýkají, že v popisu skutku chybí druhá část onoho jednání, které se vztahuje na tvrzenou dohodu o narovnání, na jejímž základě došlo k zániku původního závazku. Kriminalizaci standardního občanskoprávního jednání považují za rozpornou se zásadou subsidiarity trestní represe, a to mimo jiné s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04.

    9. Dovolatelé v návaznosti na druhý skutek připomínají (část V.), že odvolací soud rozhodl o doplnění důkazního řízení, a to z toho důvodu, že se svědkyně K. nevyjádřila k informaci, kterou poskytl její zaměstnavatel, tj. že dne 14. 9. 2011 - kdy podle obžaloby mělo dojít ke spáchání vytýkaného trestného činu - měla být v práci do 20:15 hodin. Ve vztahu k tomuto datu se upřela pozornost obhajoby založená na tom, že obvinění L. K. nikdy neviděli. Pokud soudy učinily závěr pokládající svědkyni za věrohodnou, jen se pletoucí v datu, považují takový závěr za znemožnění jakékoli obhajoby. S oporou o rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 733/01, sp. zn. III. ÚS 398/97) zdůrazňují, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť mají za to, že prokázali nemožnost spáchání skutku v tvrzený den, neboť výpověďmi spolupracovnic poškozené bylo prokázáno, že se svědkyně K. na tak dlouhou dobu nemohla vzdálit ze zaměstnání, a oni sami, byli na naprosto jiném místě.

    10. Soudy podle názoru obviněných (část VI.) porušily § 2 odst. 4, 5, 6 a 8 tr. ř. Namítají, že vzhledem k rozsáhlému dokazování před odvolacím soudem, jim bylo fakticky upřeno právo opravného prostředku. Poukazují na to, že údaje svědkyně K. byly vyvráceny svědectvím jejich kolegyň ze zaměstnání. Mají za to, že byla porušena zásada totožnosti skutku, neboť důkazní řízení bylo zaměřeno na to, zda se skutek odehrál dne 14. 9. 2011, přičemž neexistuje jediný důkaz, který by svědčil o tom, že by se skutek odehrál v jiný den.

    11. Závěrem obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Tachově, aby věc znovu projednal a rozhodl.

    12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že dovolací argumentace obviněných ve vztahu ke skutku ad 1) výroku o jejich vině se nemůže stát způsobilým předmětem dovolacího přezkumu. Nelze ji ani okomentovat nad rámec podaného vyjádření, není-li podložena jakýmikoliv věcnými výhradami proti těm hodnotícím úvahám soudů, zejména pak soudu odvolacího, kterými odmítl důvodnost uplatněné obhajoby v kontextu skutečností, plynoucích z průběhu řízení o civilní žalobě poškozeného na plnění. Ve vztahu k této části výroku o vině pak již nezazněl žádný další argument, ať již skutkové povahy nebo v kvalifikované hmotněprávní poloze, kterou dovolatelé v úvodní části odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku pouze avizovali, pokud uvedli, že jejich jednáním nebyla naplněna jak objektivní, tak ani subjektivní stránka přisouzeného přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

    13. Ve vztahu k námitce nesprávnosti výroku o náhradě škody státní zástupkyně uvedla, že dovolatelé měli zřejmě na mysli překážku podle § 159 odst. 3 o. s. ř., která je dána, pokud o téže věci rozhodl pravomocně buď soud v občanském soudním řízení, nebo soud trestní, příp. jiný orgán v řízení o přestupku (příp. bylo rozhodnuto pravomocným rozhodčím nálezem). Podle státní zástupkyně není účelným zabývat se výkladem pojmu „zákonná překážka“ ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř., neboť zdůraznil je třeba procesní povahu poukazovaného ustanovení; jeho porušení je navíc namítáno bez jakékoliv návaznosti na takový vadný způsob jeho aplikace, který má svůj podklad v nesprávném použití norem hmotného práva. Takto odůvodněná námitka proti výroku o náhradě škody podle názoru státní zástupkyně není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., založený na výtce jiného nesprávného hmotně právního posouzení.

    14. Jinak tomu je podle státní zástupkyně v té části, ve které dovolatelé poukazují na skutečnost, že mezi nimi, resp. mezi obviněným F. Š. a poškozeným J. S. byla dne 24. 5. 2011 uzavřena dohoda o narovnání, na jejímž podkladě došlo k zániku původních smluvních vztahů a k jejich nahrazení vztahy novými. Byť dovolatelé v této návaznosti výslovně nepoukázali na příslušnou judikaturu, měli nepochybně na mysli usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 75/2013 ze dne 13. 2. 2013, podle kterého důsledkem dohody o narovnání ve smyslu § 585 a násl. obč. zák., uzavřené mezi obviněným a poškozeným, pokud se týká závazku k náhradě škody způsobené trestným činem, je to, že se poškozený nemůže takových nároků domáhat v adhezním řízení, neboť taková dohoda zakládá nový závazek, jehož právním důvodem není náhrada škody způsobené trestným činem. K takové změně hmotněprávního nároku ze závazkového vztahu mezi dovolateli, resp. prvým dovolatelem a poškozeným však podle vnímání státní zástupkyně v daném případě nedošlo, neboť výsledky provedeného dokazování byl výše konstatovaný způsob obhajoby obviněných vyvrácen, a to i v té její části, která se týká tvrzení o uzavřené dohodě o narovnání.

    15. Pokud dovolatelé dále namítli, že došlo i k porušení zásady subsidiarity trestní represe, založené na principu ultima ratio s odkazem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že v jejich případě byl použit trestněprávní postup, aniž by byly využity prostředky jiných právních odvětví, pak již výše uvedený odkaz na civilní řízení před Okresním soudem v Tachově pod sp. zn. 22 C 894/2011 důvodnost takové výhrady nepotvrzuje, ale naopak vypovídá o tom, že poškozený J. S. postupoval ve smyslu jimi označeného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 69/06, podle kterého proti jednáním porušujícím práva, vyplývající z občanskoprávního předpisu je třeba v prvé řadě brojit soukromoprávními prostředky podle zásady vigilantibus iura. Bez ohledu na výsledek označeného civilního sporu však za překážku pro vyvození trestní odpovědnosti obou dovolatelů rozhodně nelze považovat skutečnost, že jejich výchozí vztah s poškozeným byl soukromoprávní povahy. Rozhodným totiž zůstává, jakým způsobem jej po stránce obsahové naplnili (v daném směru připomenula rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1508/2010 a 8 Tdo 1035/2010).

    16. Stran druhého skutku státní zástupkyně, po připomenutí námitek, které v jeho rámci dovolatelé uplatnili, zdůraznila, že námitka týkající se porušení zásady totožnosti skutku, kterým byli obvinění pod bodem 2) výroku o vině uznáni vinnými, a skutku, pro který na ně byla podána obžaloba, obecně neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v té jeho zákonné variantě, která je založena na výtce nesprávnosti právního posouzení skutku. Navíc nekoresponduje s žádným dalším dovolacím důvodem ve smyslu jejich zákonného přehledu, plynoucího z ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. Prostřednictvím takové námitky totiž dovolatelé poukazují výhradně na vady v aplikaci trestního řádu jakožto normy procesní povahy (§ 2 odst. 8 tr. ř., § 220 odst. 1 tr. ř.) aniž by namítali porušení té normy trestního práva, podle které byli uznáni vinnými a aniž by tak soudům vytýkali chybějící respekt k příslušným ustanovením trestního zákoníku. Význam obžalovací zásady, jejíž míra zachování ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. I. ÚS 55/04) zákonitě odráží úroveň dodržení principu spravedlivého procesu v právním státě, se na straně druhé stává důležitým podnětem k provedení dovolacího přezkumu se zaměřením na dodržení uvedené základní zásady trestního procesu právě z hlediska zachování totožnosti skutku po celou dobu vedení trestního řízení.

    17. Jestliže ve smyslu uvedené procesní zásady může soud podle § 220 odst. 1 tr. ř. rozhodovat pouze o skutku, který je uveden v žalobním návrhu a podstatu skutku v souladu s jeho teoretickou definicí tvoří jednání pachatele a jeho následek, pak pro zachování totožnosti skutku postačuje podle léty ustálené judikatury obecných soudů (srov. č. 6/1962 a 19/1964 Sb. rozh. trest.) shoda mezi jeho podstatnými skutkovými okolnostmi. Dodržení této zásady přitom nebrání změny či odchylky v okolnostech, které skutek specifikují a konkretizují ve smyslu těch skutkových vymezení, které se týkají času, místa a způsobu jeho spáchání, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, které bývají upřesňovány podle vývoje důkazního stavu věci, a to tak, aby shoda v následku či v jednání zůstala nedotčena.

    18. Státní zástupkyně má za to, že navíc k takové ve výše uvedeném smyslu nepodstatné odchylce v časovém určení doby spáchání skutku ad 2) výroku o vině obou dovolatelů v daném případě nedošlo ani s ohledem na výsledky doplnění důkazního řízení na odvolací úrovni. Na jejich podkladě byl skutkový stav věci upřesněn tak, že se skutek stal v jiný den v prvé polovině měsíce září 2011. Toto jeho časové určení v porovnání s jeho původní modifikací, vztahující se konkrétně ke dni 14. 9. 2011, je stále ještě podle jejího názoru podřaditelné pod vymezení doby jeho spáchání, formulované „v blíže nezjištěné době počátkem září 2011“, jak bylo žalováno, a dále vyjádřené obratem „v polovině září 2011“, jak bylo na úrovni soudu I. stupně přisouzeno.

    III.

    K přípustnosti dovolání

    19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

    20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

    21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

    22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

    23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

    24. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

    25. Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.

    IV.

    K důvodnosti dovolání

        A) Ke skutku pod bodem 1) výroku rozsudku
    26. Pokud obvinění namítají nesprávné hmotně právní posouzení skutku uvedeného pod bodem 1) výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně na podkladě tvrzení, že o trestný čin zpronevěry se nemůže jednat z toho důvodu, že v důsledku narovnání došlo k zániku závazku, pak tuto námitku staví na jiném skutkovém základě, než který se stal předmětem právního posouzení soudy nižších stupňů. Tyto soudy totiž - a plyne to jak z popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, tak z jeho odůvodnění (str. 8) a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu - učinily v daném směru zcela jiné skutkové zjištění, než jaké (s oporou o výsledky sporného řízení vedeného u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 22 C 894/2011) prosazují dovolatelé ve svém mimořádném opravném prostředku, tedy že poškozený tuto dohodu o narovnání vědomě uzavřel. Pokud soudy nižších stupňů (na základě výpovědi poškozeného) dospěly k závěru opačnému, pak nevznikl důvod k tomu, aby odvolací soud – jak je mu dovolateli vytýkáno – řešil hmotně právní důsledky takového právního úkonu.

    27. Obviněnými formulovanou výhradu je nezbytné řešit v kontextu výsledků provedeného dokazování. Připomíná se, že poškozený při hlavním líčení konaném dne 26. 6. 2013 v reakci na předestřenou „dohodu o narovnání“, kterou měl údajně se spoluobviněným Š. sjednat, uvedl (č. l. 298), že „když se chystali jet pro to auto, tak mi paní Š. řekla, že ode mě potřebuje plnou moc, aby to auto, a bylo to takhle domluvené i ohledně K., mohla přihlásit na mé jméno. Říkala, že to napíše, dala mi papír s tím, že se tam mám podepsat a napsat tam rodné číslo, datum narození, občanský průkaz. Tohle jsem psal já a je to na zkoumání v P. Já jsem to podepisoval na prázdný papír, co bylo nad tím, jsem vůbec neviděl. Nehledě na to, že tam je datum 20. 9. a já jsem to auto od nich měl půjčené déle, tohle si tam podle mě dopsala, až když ze mě chtěla dostat peníze, že jsem se jí podepsal, ale já jsem si od ní žádnou částku nevzal, takže bych ani nemohl podepsat něco o narovnání.“

    28. V právním hodnocení „dohody o narovnání“ je možné dát obviněným za pravdu v tom směru, že narovnání ve smyslu § 585 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, s účinností do 31. 12. 2013, resp. § 1903 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zanikají původní sporná nebo pochybná práva a povinnosti a jsou nahrazena závazkem novým. Obvinění ovšem přehlíží skutkový závěr trestních soudů vztahující se k okolnostem vzniku této dohody. S přihlédnutím k němu lze konstatovat, že jejich jednání evidentně překročilo rámec soukromoprávní, a to s důsledky s tím spojenými.

    29. Závěry, které z právních následků „uzavřené“ dohody o narovnání vyvozují, je třeba odmítnout pro nedostatek vůle poškozeného takovou dohodu uzavřít. Pokud soudy na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že poškozený pouze vyplnil prázdný papír, na který vypsal své osobní údaje a následně byl na danou listinu dopsán zbývající text, nesvědčí to nikterak o vůli poškozeného takovou dohodu uzavřít. Z tohoto důvodu je proto nezbytné obhajobu spoluobviněných hodnotit jako nepřípadnou, a to i s ohledem na výsledky znaleckého zkoumání známého již z civilního řízení. I přes závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, odvětví zkoumání ručního písma, nebyla vyvrácena výpověď poškozeného o neexistenci předchozího úmyslu uzavřít jakoukoli dohodu o narovnání.

    30. Dovolatelům proto nelze přisvědčit v jejich hodnocení, že soudy nesprávně aplikovaly hmotněprávní normy z odvětví občanského práva, což mělo vliv na nesprávné hmotně právní posouzení skutku. Jejich tvrzení, že nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránky trestného činu zpronevěry (část II.) proto, že narovnaný a splněný závazek není možno považovat za zpronevěru (část III.), je nepřípadné, neboť nemá dopad do roviny skutkových zjištění, ve vztahu k nimž byly právní závěry soudy nižších stupňů učiněny.

    31. Obvinění správnost právního posouzení tohoto skutku napadli i skrze tvrzení, že soudy vadně o jejich vině rozhodly, aniž by vzaly v potaz pojímání trestního práva jako ultima ratio a aniž by realizovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Tuto hmotně právní námitku, jež lze pod obsahový rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, nelze hodnotit jako námitku důvodně vznesenou.

    32. V obecné rovině lze připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

    33. Jednání obviněných, které z pohledu uplatňované námitky nelze vnímat izolovaně, nýbrž ve spojitosti se skutkem pod bodem 2) výroku odsuzujícího rozsudku, s nímž podle právního posouzení soudů tvoří jeden pokračující trestný čin zpronevěry v jeho kvalifikované skutkové podstatě, se nevyznačuje jakýmikoli specifickými rysy, které by měly svědčit o jeho výjimečně nižší hranici trestnosti, která by měla odůvodnit beztrestnost dovolatelů. Jednání spoluobviněných naplňující znaky pokračujícího přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, při němž způsobili k tíži dvou poškozených škodu přesahující hranici větší škody neodůvodňuje vyslovení závěru, že k řešení věci dostačovalo aplikovat ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Navíc je nezbytné poukázat na to, že poškozeným původně zvolené řešení, spočívající v uplatňování odpovědnostních institutů jiných právních odvětví (žaloba na obviněného u civilního soudu), nevedlo k nápravě závadového stavu.

    34. Z hlediska této námitky obviněných věc nezbývá uzavřít než tak, že jejich jednání odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku a že již z tohoto důvodu nebylo možné přisouzené jednání obviněných projednat v souladu s principem ultima ratio pouze v občanskoprávním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003). Opět je třeba zdůraznit, že počáteční úmysl poškozeného J. S. nesměřoval primárně k vyvození trestní odpovědnosti obviněných, nýbrž k náhradě jemu způsobené škody za pomoci prostředků, které poskytuje občanské soudní řízení.

    35. Ve vztahu k tomuto skutku neuplatnili dovolatelé námitku extrémního nesouladu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Jejich skutkové námitky jsou založeny v tvrzeném nezohlednění listinných důkazů a ve zpochybnění věrohodnosti poškozeného. Ve vztahu k námitkám uplatněným vůči osobě poškozeného však výhrady dovolatelů nelze pokládat za nic jiného, než projevený nesouhlas s hodnotícími postupy soudů nižších stupňů, který však nepřesahuje rovinu běžných odvolacích námitek a nepřenáší věc do úrovně, v níž by procesní zásah dovolacího soudu byl odůvodněn zajištěním ústavně garantovaných práv obviněných (zejm. práva na spravedlivý proces).

    36. Dovozují-li obvinění nevěrohodnost poškozeného z faktu, že nevypovídal pravdu ohledně podpisu na smlouvě o narovnání, pak je třeba zdůraznit, že již soud odvolací v reakci na obsahově shodnou námitku odvolací poukázal na fakt (str. 7), že „pravost podpisu poškozený nepopíral, tvrdil pouze, že nepodepsal dohodu o narovnání“. Soudy nižších stupňů na základě svého vnímání projevů obviněných a poškozeného, tedy zcela v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti provádění důkazů, vyhodnotily otázku jejich věrohodnosti a učinily tak způsobem, vůči němuž nelze vznést zásadních výhrad. V daném směru lze odkázat na str. 6 usnesení odvolacího soudu, které nikterak neodporuje tomu, co je obsahem listinných důkazů (např. nelze pominout shodu data na pokladním dokladu o vyplacení částky 50 000 Kč poškozenému a datu výběru stejné částky poškozeným z jeho bankovního účtu).

    37. Obviněná s poukazem na osobu žalovaného v civilním řízení namítla, že trestně právní odpovědnost vůči ní byla vyvozena zcela nedůvodně, neboť s tímto skutkem nemá nic společného. K této námitce dostačuje uvést, že je z hlediska rozhodování dovolacího soudu zcela irelevantní, neboť trestní soud není v otázce rozhodování viny vázán rozhodnutím vydaným v řízení občanskoprávním (§ 9 odst. 1 tr. ř.). Odvolací soud ostatně správně zmínil (str. 7), že „pro posouzení viny obžalovaných není rozhodné, s jakým výsledkem skončil tento občanskoprávní spor…“. Tím spíše nemůže být trestní soud omezen v rozhodování o vině v souvislosti s volbou poškozeného realizovanou v civilním řízení spočívající v tom, vůči které osobě, jako žalovanému, se bude domáhat odškodnění v uvedeném řízení.

    38. Z uvedeného plyne, že obvinění své skutkové a procesní námitky uplatnili způsobem, který nesvědčí o jejich možném podřazení pod jimi uplatněný dovolací důvod (nezakládají extrémní nesoulad v jeho výkladu Ústavním soudem). Pokud jde o námitky hmotně právní povahy, ty zčásti vztáhli k jiným skutkovým zjištěním, než jsou vyjádřena v napadených rozhodnutích (problematika narovnání), z části je uplatnili (subsidiarita trestní represe) zjevně neopodstatněně.


    B) Ke skutku pod bodem 2) výroku rozsudku

    39. Dovozují-li dovolatelé vadnost hmotně právního posouzení skutku v bodě 2) proto, že došlo k porušení totožnosti skutku a že skutkové (a potažmo právní) závěry soudů jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, pak je třeba konstatovat, že obě tyto svým charakterem procesní námitky obsahové zaměření uplatněného dovolacího důvodu nenaplňují.

    40. Pokud jde o námitku pod uplatněný dovolací důvod nespadá, protože otázka totožnosti skutku je záležitostí práva procesního (souvisí se zásadou obžalovací upravenou ustanovením § 2 odst. 8 tr. ř., která je rozvedena dalšími ustanoveními, mj. též § 220 odst. 1 tr. ř.), takže spojovat s jejím porušením vývod o existenci dovolacího důvodu určeného k nápravě vad hmotněprávních, tj. obviněnými deklarovaným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není případné. Lze však ve stručnosti zmínit, proč ani tuto námitku nelze akceptovat ani z hlediska.

    41. Obvinění porušení zásady obžalovací (rozhodnutí o jiném skutku, než pro který byla podána obžaloba) uplatňují prostřednictvím námitky, že „soud I. stupně na rozdíl od obžaloby dospěl k závěru, že jsme se druhého skutku měli dopustit v blíže nezjištěné době počátkem září 2011 a nikoli 14. 9. 2011, jak uváděla obžaloba…“), která je co do svého obsahu v rozporu nejen s aplikační praxí soudů, jak ostatně plyne i z vyjádření státní zástupkyně, která v tomto ohledu případně poukazuje na rozhodnutí č. 6/1962 a 19/1964 Sb. rozh. tr., nýbrž i pojímáním totožnosti skutku trestněprávní naukou. I ta zastává názor, že „není nutná naprostá shoda, postačí i shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi... Některé skutečnosti zahrnuté do projednávaného skutku tedy mohou odpadnout a některé naopak mohou oproti obžalobě přibýt, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. R 6/1972, R 10/1964 a R 64/1973), přitom je však soud povinen vyčerpat skutek v celé šíři (srov. R 45/1973-I)“. (viz Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 2. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 1124 s., str. 686 a násl.). Pokud tedy v daném případě došlo pouze k úpravě časového údaje, které vymezovalo okamžik spáchání skutku, přičemž podstata skutku v podobě jednání obviněných i následku jimi způsobeným se nikterak nezměnila, nerozhodly soudy nižších stupňů v rozporu se zásadou obžalovací, neboť rozhodly o témže skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání obviněných a v souladu se zněním § 176 odst. 1 tr. ř. i podána obžaloba.

    42. Nejvyšší soud nesdílí závěr obviněných o existenci extrémního nesouladu skutkových zjištění a provedeného dokazování. Zdůraznit je třeba, že namítaný rozpor spatřují dovolatelé převážně v tvrzené nevěrohodnosti svědkyně K., a to v souvislosti s jí prezentovaným údajem o datu setkání s obviněnými, při kterém jim, prostřednictvím J. S. předala částku 4 000 EUR. Dovolací soud ovšem nesdílí hodnocení dovolatelů, že by jimi napadená rozhodnutí byla zatížena tvrzenou vadou.

    43. O extrémní rozpor/nesoulad by se ve smyslu jeho výkladu jednalo totiž jen tehdy, pokud by bylo možné důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že jimi učiněná skutková zjištění soudů nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněných, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

    44. Vyvozují-li dovolatelé existenci extrémního nesouladu v podstatě ze skutečnosti, že poškozená L. K. trvala na stanovisku, že ke skutku 2 došlo dne 14. 9. 2011, lze vyzdvihnout, že se jedná o standardní obhajobu obviněných známou již z řízení o řádném opravném prostředku. Uplatněnou námitkou se věcně zabýval odvolací soud, když za tímto účelem doplnil ve veřejném zasedání dokazování výslechem svědkyně L. K. (č. l. 438-440, resp. 479-480, jakož i jejích spolupracovnic M. E. č. l. 477 a M. Z. č. l. 504). Při hodnocení svědecké výpovědi poškozené ovšem nelze přehlédnout argumenty, které (zejména odvolací soud) vedly k závěru o její věrohodnosti. V jejích výpovědích nelze spatřovat jakoukoli snahu o poškození obviněných, když (zejména při hlavním líčení, viz č. l. 301 – 303) věrohodně popisuje celou situaci, kdy mělo dojít k předání finanční hotovosti, a to za přítomnosti druhého poškozeného J. S. a spoluobviněných. Ve své výpovědi líčí, jak došlo k předání finanční hotovosti, kdo a jakým způsobem ji převzal a jaký byl její následný osud, přičemž nezapomíná ani na hodnocení charakteristických vlastností spoluobviněné Š. Jediný (byť z pohledu obhajoby podstatný) nesoulad jejích údajů a jiných důkazů spočívá v datu, kdy mělo dojít k jí popisované situaci.

    45. Odvolací soud v reakci na zpochybnění věrohodnosti svědkyně akcentoval její výpověď učiněnou před soudem prvního stupně, kde vypověděla (č. l. 303), že v rozhodný den nebyla v zaměstnání („měla jsem volno, proto jsem tam zřejmě přijela. Já si to nepamatuji, je to 2 roky zpátky.“ Navíc svůj závěr o její věrohodnosti založil i na následujícím zhodnocení důvodu toho proč poškozená setrvávala na datu 14. 9. 2011: „Čím intenzivněji bylo obžalovanými tvrzeno a dokazováno, že předmětného dne se v bytě J. S. s L. K. v dobu jí uváděnou nenacházeli, tím více se svědkyně upnula k tomuto údaji, který dle ní měl svědčit o pravdivosti její výpovědí jako celku.“ Pokud odvolací soud na základě přímého kontaktu s obviněnými a poškozenou učinil v návaznosti na soud prvního stupně své závěry stran zhodnocení využitelnosti jejich tvrzení a údajů pro svá skutková zjištění, učinil tak plně v rámci oprávnění svěřeného mu ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. („podle svého vnitřního přesvědčení“) a odporovalo by zásadě bezprostřednosti, pokud by dovolací soud měl – toliko na podkladě spisového materiálu a námitek obviněných – dovozovat jiné hodnotící závěry. Odvolací soud, který na podkladě provedeného dokazování dospěl ve shodě se soudem prvního stupně závěru o věrohodnosti výpovědi poškozené tak učinil způsobem přijatelným, nevzbuzujících ve své komplexnosti hodnocení pochybnosti o správnosti jím vyvozených závěrů. Pokud upřednostnil údaje poškozené před údaji obviněných, učinil tak (str. 7 usnesení) i při uvážení dalších poznatků k osobě obviněné, které podle něj svědčí v její neprospěch. Ani toto jeho hodnocení, s přihlédnutím k faktu o pravomocném odsouzení obviněné rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 7 T 23/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 7 To 219/2015, nelze v souvislosti s námitkami odvolatelů vůči hodnotícím postupům soudů nižších stupňů pomíjet.

    46. Vytýkají-li obvinění odvolacímu soudu libovůli v jeho rozhodování a namítají-li, že jim svým postupem (když konal tři veřejná zasedání a v něm prováděl dokazování) odňal právo opravného prostředku, pak takové námitky nemohou mít vliv na rozhodování dovolacího soudu. Právní úprava počítá s tím, že odvolací soud dokazování potřebné pro své rozhodnutí provede (s účinností od 1. 1. 2002 došlo k posílení apelačního principu) a že se případně svým rozhodnutím i odchýlí od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Rozhodnutím odvolacího soudu ani k takové změně nedošlo. Ten se naopak ztotožnil se skutkovými závěry, které učinil soud prvního stupně. Rozsah dokazování provedený odvolacím soudem nelze pokládat za takový, že by jím již došlo k nahrazení činnosti soudu prvního stupně. Navíc nelze pominout, že provedení důkazů tímto soudem navrhovali i samotní dovolatelé.

    47. Pokud dovolatelé tvrdí, že v řízení před odvolacím soudem došlo k podstatným změnám v důkazní situaci, pak takové tvrzení neodpovídá realitě s přihlédnutím k tomu, jaká byla skutková zjištění obsažená v rozsudku soudu prvního stupně. Již ten totiž skutkově uzavřel, že k žalovanému skutku nemohlo dojít dne 14. 9. 2011. Důkazy, které tuto možnost vyloučily, v hodnocení obhajoby svědčí o nevěrohodnosti poškozené s důsledkem, že se skutek (vůbec, tedy ani jiného dne) nestal. Odvolací soud na podkladě vlastního vnímání osoby poškozené a osob obviněných usoudil, že uvedené skutečnosti (včetně setrvávání poškozené na datu 14. 9. 2011) k takovému závěru nevedou. Mimo jiné připomněl, že svědkyně zmínila časové údaje stran své dopravy, které nesvědčí tomu, že by se na schůzku dostavila ze zaměstnání (což důkazy akcentované obhajobou vylučují). Tvrdí-li dovolatelé, že odsuzující výrok je budován toliko na výpovědích poškozených K. a S., nadto osob nevěrohodných, pak pomíjejí, že soudy přihlédly i k důkazům nepřímým (svědecké výpovědi J. K. a P. T.).

    48. V situaci, kdy soudy učinily procesním ustanovením neodporující změnu skutkových zjištění, nelze z pohledu tohoto nazírání skutkové námitky dovolatelů hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).

    49. Námitky obviněných uplatněné vůči skutku 2, včetně námitek o porušení zásady in dubio pro reo a zásad vymezených v ustanovení § 2 odst. 4, 5, 6 tr. ř., je třeba hodnotit jako takové, které se s uplatněným dovolacím důvodem míjejí.

        C) K výroku o náhradě škody
    50. Obviněnými byl tento výrok napaden jednak z důvodu vadného vyslovení solidární odpovědnosti k náhradě škody, když namítli, že v rámci civilního řízení byl žalován pouze obviněný, jednak z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté v civilním řízení a existence dohody o narovnání.
      51. Z hlediska první námitky je nezbytné uvést, že uplatnění žaloby poškozeným v civilním řízení toliko vůči jednomu z obviněných (vůči obviněnému), nikterak nesouvisí se způsobem rozhodování trestního soudu o povinnosti obviněných nahradit škodu, kterou podle jeho zjištění poškozenému způsobili. Pokud soudy uzavřely, že skutek, jehož důsledkem bylo majetkové poškození J. S. o částku 250 000 Kč, spáchali obvinění jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku, pak řešení spočívající ve vyslovení jejich solidární odpovědnosti (nyní při odhlédnutí k níže uvedenému) bylo logické. Podle § 438 odst. 1 občanského zákoníku „[z]působí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně“ (solidární odpovědnost při způsobení škody více škůdci).

      52. Námitka založená na existenci dohody o narovnání popírá skutková zjištění soudů učiněná v rámci výroku o vině a z toho důvodu se nemůže ve smyslu dovozovaném obviněnými uplatnit ani při rozhodování soudu o požadavku poškozeného na náhradu škody.
        53. Stran námitky překážky věci rozsouzené je nezbytné rozlišit její význam ohledně jednotlivých obviněných. Protože nárok na náhradu škody nebyl poškozeným uplatněn v civilním řízení vůči obviněné (a z toho důvodu ani o ní v označeném řízení nebylo rozhodováno), nemůže se vznesená námitka vztahovat k výroku, jímž byla zavázána k náhradě škody rozhodnutími vydanými v trestním řízení. Překážka věci pravomocně rozsouzené je totiž dána v případě kumulativního naplnění dvou podmínek: totožností účastníků a totožností předmětu řízení. V případě obviněné není dána první z nich.

        54. Co se týče obviněného, jde o situaci jinou. V obecné rovině je třeba předeslat, že ačkoli je námitka věci pravomocně rozsouzené námitkou procesní, a proto ji není možné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který předpokládá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, podřadit, nelze pominout, že v širším ohledu se dovolatel domáhá aplikace zásady ne bis in idem. Představuje zákaz, aby o téže věci bylo rozhodováno dvakrát, aniž by předchozí pravomocné rozhodnutí o ní bylo zrušeno cestou mimořádných opravných prostředků. Uvedená zásada tvoří podle stávající judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ze dne 20. 7. 2004, č. 50178/99, ve věci Nikitin proti Rusku) součást práva na spravedlivý proces. Zásada ne bis in idem ve vztahu k trestnímu stíhání jedince je součástí ústavního pořádku, neboť je explicitně vyjádřena v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

        55. Z hlediska rozhodování soudů (i soudů trestních, součástí jejichž rozhodování je i posuzování odůvodněnosti nároků uplatněných poškozenými v adhezním řízení) ji však nelze chápat v takto úzce vymezeném rozsahu. Zásada ne bis in idem, nebo též ne bis in aedem re sit actio je vnímána jako „jedna ze základních zásad jakéhokoli právního procesu, zabezpečující právní jistotu, podle níž o věci jednou rozhodnuté nesmí být rozhodováno podruhé“ (srov. Knapp, V. Teorie práva. C. H. Beck: Praha, 1995. s. 84). Z hlediska tohoto vymezení je uvedené zásadě obsahově rovná překážka věci rozsouzené, o níž opírá svou dovolací argumentaci obviněný. I jejím účelem je zabránit, aby o téže věci bylo rozhodováno opakovaně. „Res iudicata je věc pravomocně rozhodnutá. Vzniká překážka rei iudicatae – překážka věci pravomocně rozhodnuté. Nelze o ní znovu jednat (ne bis in idem).“ (srov. Gerloch, A., Teorie práva. 2. rozšířené vydání, 2001 Aleš Čeněk, Dobrá Voda 44).

        56. I když není namístě, aby trestní soud rozhodující o uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody aplikoval bezprostředně ustanovení § 83 odst. 1, odst. 2 písm. c) o. s. ř. (podle něhož „Zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení. Zahájení řízení … ve věcech náhrady škody nebo dorovnání výše protiplnění podle zákona o nabídkách převzetí anebo ve věcech přezkoumání protiplnění při výkupu účastnických cenných papírů… brání též tomu, aby proti témuž žalovanému probíhalo u soudu další řízení o žalobách jiných žalobců požadujících z téhož jednání nebo stavu stejné nároky.“), čehož se domáhá dovolatel, neboť při rozhodování o náhradě škody postupuje trestní soud podle ustanovení trestního řádu (k tomu srov. i rozhodnutí č. 18/2004 Sb. rozh. tr., podle něhož „samotné uplatnění nároku na náhradu škody, která byla způsobena trestným činem v občanskoprávním či jiném řízeni nebrání uplatnění stejného nároku v adhezním řízení.“), při vydání rozhodnutí o uplatněném nároku musí přihlížet k dosahu ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř.., podle něhož „jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu“. Jakkoli se totiž překážka litispendence neuplatňuje při vlastním připuštění poškozeného trestním soudem s jeho nárokem na náhradu škody (příp. nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení) v adhezním řízení, „končí-li se řízení pravomocným rozhodnutím ve věci samé, mění se překážka litispendence v překážku rei iudicatae“ (Gerloch, A., opus cit. výše), k níž již tento soud přihlížet musí. Ostatně již existence nepravomocného rozhodnutí vydaného soudem v občanskoprávním nebo jiném řízení brání trestnímu soudu v tom, aby se mohl uplatňovaným nárokem poškozeného zabývat (srov. R 18/2004 Sb. rozh. tr.).

        57. Z postavení Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího plyne jeho povinnost zabezpečit, aby obviněnému garantované právo na spravedlivý proces bylo právem reálným (viz nález ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 zdůrazňující nutnost ústavně konformního způsobu výkladu trestního řádu, z něhož plyne, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou). K rozhodování o dovolání obviněného ve vztahu k výroku o náhradě škody proto nelze přistoupit tak, jak navrhla ve svém vyjádření státní zástupkyně.

        58. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že na rozdíl od obviněné, u níž z označeného důvodu k porušení práva na spravedlivý proces (skrze případné porušení zásady ne bis in idem) dojít nemohlo, a u níž proto bylo možno rozhodnout o jejím dovolání formou jeho odmítnutí (viz níže), zakládá uplatněná námitka důvod k přezkoumání napadeného rozhodnutí ve vymezeném rozsahu (tj. stran výroku o náhradě škody) postupem podle § 265i odst. 3 tr. ř. v případě obviněného.

        59. Důvodnost takového přezkumu, který přepokládá existenci tvrzeného dovolacího důvodu, shledává dovolací soud v tom, že interpretaci obviněným uplatněného důvodu dovolání je třeba přizpůsobit požadavku „Iustitia nemini neganda“ (spravedlnost nesmí být nikomu odepřena), což v případě opakovaného nereagování obecného soudu na jeho námitku obsahově naplňující výtku o nezohlednění zásady ne bis in idem by fakticky znamenalo denegatio iustitiae dovolacím soudem. Uplatnil-li totiž dovolatel již v rámci svého řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně námitku spočívající v existenci pravomocného rozhodnutí vydaného v civilním řízení týkající se obsahově stejné věci, o níž bylo rozhodnuto trestním soudem (soudem prvního stupně) v jeho adhezním výroku, měl odvolací soud při rozhodování o jeho odvolání na tuto odvolací námitku reagovat a s touto se vypořádat (konkrétně se zabývat výkladem pojmu „zákonná překážka“ ve smyslu § 228 odst. 1, věta za středníkem tr. ř.), což však neučinil (viz odůvodnění jeho rozhodnutí). V daném směru je absence náležitého zdůvodnění potvrzení výroku o náhradě škody odvolacím soudem třeba hodnotit jako vadu jeho rozhodnutí. Je totiž třeba připomenout uplatňující se zásadu právní jistoty, jež patří mezi základní principy právního státu, jejíž nedílnou součástí jsou jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky (viz nález ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 329/04). V daném směru proto obviněný mohl důvodně očekávat zákonu odpovídající reakci odvolacího soudu na jím uplatněnou odvolací námitku. Dovolací soud proto z těchto hledisek ve výše vymezeném rozsahu napadená rozhodnutí přezkoumal a při posuzování otázky důvodnosti dovolání obviněného vyšel z následujících skutečností:

        60. Lze konstatovat, že překážka věci pravomocně rozhodnuté (překážka rei iudicatae) brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednána. Vyplývá z materiální právní moci rozsudku, jejíž obecnou vlastností je, aby právní věc byla pravomocným rozsudkem autoritativně vyřešena zásadně definitivním a nezměnitelným způsobem.

        61. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. S. 1097). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním. O věc pravomocně rozhodnutou proto jde v případě identity věcného návrhu (identický druh návrhu a přesně označené právní následky) a identity skutkového obsahu (základu). „O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku).“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000).

        62. Z hlediska rozhodování o nároku uplatněném poškozeným v adhezním řízení může dojít k tomu, že se v tomto pojímání překážka věci rozsouzené (v důsledku předchozího pravomocného rozhodnutí soudem v občanskoprávním řízení) vyskytne. Nejvyšší soud si proto pro posouzení důvodnosti obviněnými uplatněné námitky vyžádal spis od Okresního soudu v Tachově, který pod sp. zn. 22 C 894/2011 řešil spor, v němž se poškozený J. S. žalobou ze dne 20. 10. 2011 domáhal na F. Š. zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, a provedl jím důkaz.

        63. Z obsahu připojeného spisu Nejvyšší soud zjistil, že žalobce se žalobou (č. l. 2 civilního spisu) domáhal přisouzení uvedeného nároku na skutkovém základě založeném na tvrzení, že žalobce (poškozený J. S.) poskytl žalovanému (obviněnému Š.) částku 200 000 Kč v souvislosti s uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 22. 10. 2009, podle které byl žalovaný povinen obstarat pro žalobce osobní automobil značky Volkswagen Passat Combi, a to do 31. 1. 2011, a následně tento automobil převést kupní smlouvou na žalobce do jednoho měsíce po jeho obstarání, což neučinil (bod I. žaloby). V reakci na takto podanou žalobu vydal Okresní soud v Tachově platební rozkaz ze dne 30. 11. 2011, jímž vyhověl žalobnímu návrhu žalobce obsaženého v části III. žaloby. V důsledku F. Š. včas podaného odporu došlo ke zrušení jím napadeného platebního rozkazu. Okresní soud následně po jednání a v něm provedeném dokazování [a poté, co jeho usnesení ze dne 19. 3. 2014 o přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. do skončení trestního řízení vedeného pod sp. zn. 9 T 30/2013 bylo na podkladě odvolání žalovaného usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2014, č. j. 13 Co 214/2014-127 změněno tak, že se nepřerušuje] rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 24. 11. 2014, č. j. 22 C 894/2011-164, a to tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Z odůvodnění rozsudku plyne, že důvodem zamítnutí žaloby bylo zjištění soudu, že (ačkoli v dohodnuté době žalovaný povinnost ze smlouvy o smlouvě budoucí nesplnil a žalobce žalovanému zaplatil 200 000 Kč) žalovaný uvedenou částku žalobci vrátil, a to jednak dne 14. 9. 2011 (4 000 Euro) a jednak dne 1. 6. 2011 (částku 50 000 Kč), přičemž částka zbývající (50 000 Kč) byla (pozn. jak plyne z dohody o narovnání) určena na náhradu škody způsobené nabouráním vozidla Peugeot 206 ve vlastnictví spoluobviněné Š.

        64. Poškozený J. S. ještě před pravomocným rozhodnutím prvostupňového civilního soudu podal dne 29. 5. 2012 trestní oznámení (protokol sepsaný na Okresním státním zastupitelství v Tachově na č. l. 1-3) na oba obviněné. V souvislosti s podáním vysvětlení dne 15. 8. 2012 se připojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody ve výši 250 000 Kč a současně navrhl, aby v odsuzujícím rozsudku soud uložil spoluobviněným povinnost tuto škodu nahradit (č. l. 116). V řízení před soudem, při hlavním líčení konaném dne 26. 6. 2013 (č. l. 288), na tomto požadavku setrval, když uvedl „Trvám na své přihlášce k náhradě škody z přípravného řízení. Chci, aby mi bylo zaplaceno oběma obžalovanými společně a nerozdílně. Ta částka 250 000 Kč souhlasí.“

        65. Na základě východisek vymezených shora je spoluobviněným nezbytné dát za pravdu v tom, že v daném případě o témže nároku (co do částky 200 000 Kč), týkajícího se týchž osob (obviněný F. Š. jako žalovaný v civilním řízení a poškozený J. S. jako žalobce), bylo pravomocně rozhodnuto již v řízení civilním, a to shora rubrikovaným rozsudkem ze dne 24. 11. 2014, č. j. 22 C 894/2011-164.

        66. Je sice možno poukázat na fakt, že o povinnosti obviněného uhradit škodu poškozenému (v částce 250 000 Kč, a to společně a nerozdílně s obviněnou) bylo trestním soudem rozhodnuto v prvním stupni již dne 26. 3. 2014 a že tudíž soud rozhodující v občanskoprávním řízení nerespektoval, rozhodl-li v téže věci rozsudkem ze dne 22. 11. 2014, překážku litispendence (§ 83 o. s. ř.), avšak v důsledku nabytí právní moci jeho rozhodnutí dnem 3. 1. 2015 založilo toto rozhodnutí překážku věci rozsouzené (ve smyslu výše vyloženém), k níž měl odvolací soud projednávající odvolání obviněných v trestním řízení přihlížet.

        67. Nelze totiž pominout, že ustanovení § 159a odst. 3 o. s. ř. stanoví, že „v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány“, tedy i pro orgány činné v trestním řízení. S přihlédnutím k tomuto ustanovení je pak třeba dovodit, že pravomocný rozsudek vydaný Okresním soudem v Tachově ze dne 24. 11. 2014, č. j. 22 C 894/2011-164, založil „zákonnou překážku“ bránící trestnímu soudu v jejím rozsahu o uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody rozhodnout. Při svém rozhodování o odvolání obviněného měl proto soud druhého stupně ke zjištěné skutečnosti (existence citovaného rozhodnutí si byl vědom) přihlédnout a ve svém rozhodnutí jí dát odpovídající výraz projevující se kasací tohoto výroku a vydání nového rozhodnutí v této části. Pokud tak neučinil, nedostál zcela své zákonné povinnosti. K nápravě zjištěného vadného stavu proto přistoupil Nejvyšší soud jako soud dovolací, a to formou částečné kasace napadených rozhodnutí.
              D) Ke způsobu rozhodnutí dovolacího soudu
        68. V případě obviněné dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jejím dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., dle něhož dovolací soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Jako takové Nejvyšší soud z důvodů výše vyložených vyhodnotil dovolání obviněné.

        69. Dovolání obviněného shledal dovolací soud částečně důvodným, a to v části, v níž brojil vůči výroku o náhradě škody. Z důvodů vyložených v části C (body 53-66) tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozhodl o zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 3. 2015, č. j. 7 To 177/2014-512, a to pouze ohledně té části výroku podle § 256 tr. ř., jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného vůči výroku o náhradě škody, jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 26. 3. 2014, č. j. 9 T 30/2013-356, ve výroku, jímž byl obviněný zavázán společně s obviněnou S. Š. povinen nahradit škodu poškozenému J. S., jakož i všech dalších rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně rozhodl tak, že podle § 265m odst. 2 tr. ř., tj. za přiměřeného užití § 265 tr. ř., odkázal poškozeného J. S. s částí nároku na náhradu škody ve výši 50 000 Kč uplatněného vůči obviněnému F. Š., tj. nároku, ve vztahu k němuž se překážka věci rozsouzené neuplatňuje, na řízení ve věcech občanskoprávních.

        70. Nejvyšší soud o obou dovoláních rozhodl za podmínek upravených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

        P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

        V Brně dne 17. února 2016
        JUDr. Ivo Kouřil
        předseda senátu