Rozhodnutí NS

3 Tdo 569/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:06/10/2020
Spisová značka:3 Tdo 569/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.569.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
IV.ÚS 2779/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 569/2020-171


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 6. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. O., nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 10 To 365/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 1 T 45/2019, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 1 T 45/2019, byl obviněný J. O. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v počtu 60 denních sazeb v částce 1.000 Kč, tedy celkem 60.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení všech motorových vozidel v trvání 2 let.

O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 10 To 365/2019, jímž podle § 256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 12. 2019 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Ve svém dovolání namítl, že soudy sice na věc aplikovaly správné právní předpisy, ty však nesprávně vyložily, zejména v otázce stanovení viny obviněného. Podle něj byla v řízení porušena zásada volného hodnocení důkazů, zásada zákonnosti, zásada legality a zásada materiální pravdy. Obviněný shledal, že existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. V souvislosti s tím odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Uvedl, že závěry obou soudů jsou v hrubém rozporu zejména se znaleckým posudkem znalce Stříbrného. Dále namítl, že není zřejmé, z jakých okolností soudy dovodily jeho zavinění ve vztahu k stavu vylučujícím způsobilost. Jednotlivé důkazy si podle jeho mínění odporují, konkrétně tvrzení slyšených policistů o ovlivnění alkoholem a o způsobu měření přístrojem Dräger. Uvedl, že skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Domnívá se, že znalecký posudek zcela vyvrací závěry soudů o správnosti měřícího přístroje Dräger a svědecké výpovědi zasahujících policistů jsou natolik rozporné, že nemohou tvořit objektivní závěr o tom, že by byl obviněný při řízení vozidla ve stavu vylučujícím způsobilost. Jím popsané vady představují porušení jeho práva na spravedlivý proces. Dále uvedl, že z 21 dechových zkoušek bylo podmínky pro správné vyhodnocení splněný u 5 dechových zkoušek, ale pouze u jedné z nich byla naměřena hodnota 1,72 ‰. Rovněž nesouhlasil s tím že by sám zmařil další pokusy o měření tím, že nedýchal do měřícího přístroje potřebnou dobu. Navíc nebylo jasné o jaký přístroj pro měření šlo a tento rozpor nebyl soudem prvního stupně ani soudem odvolacím řešen. Dále namítl, že soud ke svému tvrzení, že přístroj je vybaven algoritmem pro přepočet hodnoty z dechu kontrolované osoby na hladinu obsaženou v jeho krvi, neprovedl žádný důkaz. Soudy měly přihlédnout ke skutečnosti, že obviněný při vystupování z vozidla měl rozvázané boty a zavrávoral právě v důsledku toho, navíc trpí špatnou hybností dolních končetin. Obviněný rovněž poukázal na to, že jím navrhovaný důkaz videozáznamem ze služebny PČR OOP Nymburk z inkriminovaného dne byl smazán v době, kdy měl být ještě k dispozici. Vyjádřil nesouhlas s popisem skutku, který nebyl podle jeho mínění posouzen správně, neboť neobsahoval okolnosti podřaditelné pod znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky. Soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo a provedené důkazy hodnotily extrémně vadným způsobem. Také namítl, že provedené důkazy nevytvořily logický ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které by ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti, které by umožnily učinit závěr o vině obviněného.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265k odst. 1 trestního řádu nejprve zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o jeho vině a trestu, a dále v souladu s § 265m odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obviněného obžaloby, neboť uvedený skutek není trestným činem, in eventum v souladu s § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal soudu prvního stupně, případně soudu odvolacímu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce uvedl, že z obsahu dovolání je patrno, že důvod dovolání se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Nymburce, a že usnesení odvolacího soudu chtěl obviněný patrně napadnout podle písm. l) § 265b odst. 1 trestního řádu. Dále uvedl, že obviněný ve svém dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem i ve svém odvolání. Státní zástupce shledal, že s většinou námitek se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí a odkázal na jejich konkrétní části. S argumentací soudů se ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal a konstatoval, že je v plném souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Důkladně popsal a shrnul judikaturu vztahující se k řízení automobilu pod vlivem alkoholu se závěrem, že výsledek dechové zkoušky je jedním z důkazů o naplnění znaků přečinu podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku zvláště, pokud byla provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikaci množství alkoholu v krvi a pokud se jednalo o kalibrovaný přístroj. Přitom není rozhodné, zda byla zkouška opakována, zda byla provedena na přístroji zatíženém určitou mírou nepřesnosti nebo zda byla potvrzena více sofistikovanou metodou či zda policie vůbec obviněnému odběr krve nabídla. Postačí, že o výsledku oné dechové zkoušky nejsou důvodné pochybnosti. Takové pochybnosti mohou vyvrátit především svědci, pokud popíší způsob jízdy a chování obviněného po zastavení vozidla, které je vysvětlitelné jedině podstatným vlivem alkoholu. Státní zástupce dále uvedl, že soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně a přiléhavě vysvětlily, proč uvěřily výsledku jediné dechové zkoušky. Žádné pochybnosti o výsledku dechové zkoušky nevznikly. Dodal, že ověření výsledku navíc zmařil samotný obviněný. Shledal, že mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními neexistuje žádný rozpor, tím méně rozpor extrémní. K namítanému porušení procesních předpisů upravujících dokazování státní zástupce uvedl, že jejich porušení samo o sobě nemůže založit žádný dovolací důvod. K porušení zásady materiální pravdy konstatoval, že tato zásada byla platným trestním řádem opuštěna a neuplatňuje se. Státní zástupce také odkázal na judikaturu, podle které, hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená to automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. K zásadně in dubio pro reo blíže uvedl, že se aplikuje až na závěr kompletně provedeného dokazování a nikoli u jednotlivých důkazů. Navíc se jedná o zásadu procesní a nikoli hmotněprávní a Nejvyšší soud nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Posoudil, že důvody uvedené v dovolání neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů, neboť obviněný brojí pouze proti učiněným skutkovým zjištěním. Jedinou námitkou odpovídající tvrzenému dovolacímu důvodu byla podle státního zástupce ta, že popis skutku neobsahuje okolnosti podřaditelné pod znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky. K tomu však uvedl, že ze samotného popisu skutku ve výroku rozsudku nalézacího soudu je patrné, že v popisu skutku nechybí žádná z podstatných skutkových okolností. Konstatoval, že skutek obsahuje všechny nezbytné znaky předmětného přečinu, právní posouzení označil za správné a dovolání posoudil v této části jako zjevně neopodstatněné.

Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Obviněný v reakci na vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyššímu soudu svou repliku, ve které konstatoval neochotu státního zástupce vidět důkazní situaci zcela nezastřeně. Následně pak opakoval své námitky a blíže rozvedl skutečnost, že v jeho případě byl tak extrémní rozpor ve zjištěné hodnotě 1,72 ‰ alkoholu v krvi, která byla zjištěna měřením č. 15131 a třemi předchozími zkouškami, kdy byla naměřena stejná hodnota jak času, tak i vdechového objemu vzduchu, což je zcela nemožné dosáhnout a poukazuje to na závadnost měřícího přístroje.

Obviněný J. O. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Protože lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze ani Okresního soudu v Nymburce netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně zásadních výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný ve svém dovolání opakuje obhajobu, kterou již uplatnil před nalézacím i odvoláním soudem. Blíže lze uvést, že dovolací argumentace obviněného byla z velké části založena na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Obviněný ve svém dovolání některé důkazy znevěrohodnil nebo upozadil jejich význam tak, aby prosadil pro něho příznivější skutková zjištění. Ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem, zejména stran toho, že závěry obou soudů jsou v hrubém rozporu se znaleckým posudkem znalce Stříbrného, že si odporují tvrzení slyšených policistů o ovlivnění alkoholem a o způsobu měření přístrojem Dräger, že znalecký posudek vyvrací závěry soudů o správnosti měřícího přístroje Dräger, že svědecké výpovědi zasahujících policistů netvoří objektivní závěr o tom, že by byl obviněný při řízení vozidla ve stavu vylučujícím způsobilost, že z 21 dechových zkoušek jich pouze 5 splnilo podmínky pro správné vyhodnocení, ale pouze u jedné z nich byla naměřena hodnota 1,72 ‰, dále že sám nijak úmyslně nemařil pokusy o měření, že nebylo zcela jasné, o jaký měřící přístroj šlo a soudy tento rozpor neřešily, že soud neprovedl žádné důkazy prokazující tvrzení, že měřící přístroj byl vybaven algoritmem pro přepočet hodnoty z dechu kontrolované osoby na hladinu obsaženou v jeho krvi, že obviněný při vystupování z vozidla měl rozvázané boty a zavrávoral právě v důsledku toho, on ovšem trpí špatnou hybností dolních končetin nebo že důkaz videozáznamem ze služebny PČR OOP Nymburk z inkriminovaného dne byl smazán v době, kdy měl být ještě k dispozici. K tomu Nejvyšší soud dodává, že obviněný těmito svými námitkami především pouze ze svého pohledu hodnotil provedené dokazování a namítal jeho nesprávnost, jeho námitky byly výlučně skutkového charakteru. Z tohoto důvodu tyto nelze považovat za relevantní, protože jimi nenaplnil žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Navíc všemi těmito námitkami se soudy obou stupňů zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi řádně a náležitě vypořádaly. Jasně a srozumitelně vysvětlily své hodnotící úvahy ve vztahu k posuzování jednotlivých důkazů i k právní kvalifikaci jednání obviněného. V daném případě byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností. Nejvyšší soud podotýká, že skutková zjištění mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Všechny okolnosti případu byly spolehlivě prokázány a bylo tudíž možné učinit závěr o vině obviněného. Důkazy byly hodnoceny ve shodě s jejich skutečnou vypovídající hodnotou a soudy se nedopustily žádné deformace jejich obsahu ani jinak nevybočily z mezí jejich volného hodnocení. Nelze proto hovořit ani o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že výsledek dechové zkoušky je jedním z důkazů o naplnění znaků přečinu podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku, zvláště pokud byla provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikaci množství alkoholu v krvi a pokud se jednalo o kalibrovaný přístroj. Přitom není rozhodné, zda byla zkouška opakována, zda byla provedena na přístroji zatíženém určitou mírou nepřesnosti nebo zda byla potvrzena více sofistikovanou metodou či zda policie vůbec obviněnému odběr krve nabídla. Postačí, že o výsledku takové dechové zkoušky nejsou důvodné pochybnosti. Pochybnosti mohou vyvrátit především svědci, pokud popíší způsob jízdy a chování obviněného po zastavení vozidla, které je vysvětlitelné jedině podstatným vlivem alkoholu. Odkázat lze na množství judikatury Nejvyššího soudu, která se touto problematikou zabývá (např. usnesení ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/1999, usnesení ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 874/2007, usnesení ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1215/2007, usnesení ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 6 Tdo 351/2010, usnesení ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 574/2010, usnesení ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 586/2010, usnesení ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 421/2011, usnesení ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 7 Tdo 864/2011, usnesení ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1099/2014, usnesení ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1430/2014, nebo usnesení ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1382/2017). K tomu je třeba uvést, že soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně a přiléhavě vysvětlily, proč uvěřily výsledku jediné dechové zkoušky. Žádné pochybnosti o výsledku dechové zkoušky totiž nevznikly. Obviněný přes instruktáž policie účelově mařil opakované dechové zkoušky svým jednáním, když zkoušky soustavně přerušoval, přestože byl policisty instruován ke správnému postupu. Odběru krve se odmítl podrobit. Jeho chování, vyjadřování a motorika jednoznačně svědčily o významném ovlivnění alkoholem, čehož si byl nepochybně vědom a dokládá to jeho počínání při policejní kontrole.

Rovněž nelze akceptovat námitku obviněného, že soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Jde o zásadu procesní a nikoli hmotněprávní a Nejvyšší soud nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že případ odlišného hodnocení důkazů ze strany obviněného v opozici s tím, jak je hodnotily soudy, nelze bez dalšího považovat za porušení této zásady, pokud při perfektnosti hodnotícího procesu provedených důkazů nepřetrvávají skutkové pochybnosti. K námitce porušení zásady materiální pravdy možno poznamenat, že tato zásada byla platným trestním řádem opuštěna.

Jediná námitka, která odpovídá tvrzenému dovolacímu důvodu, je ta, že popis skutku neobsahuje okolnosti podřaditelné pod znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky. K tomu však Nejvyšší soud podotýká, že ze samotného popisu skutku ve výroku rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že v popisu skutku nechybí žádná z podstatných skutkových okolností, podmiňujících zvolenou právní kvalifikaci. Popis skutku obsahuje všechny nezbytné znaky předmětného přečinu. Jeho právní posouzení je správné. Námitka obviněného je tudíž zjevně neopodstatněná.

Jelikož z obsahu dovolání je patrné, že důvod dovolání se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Nymburce, a že usnesení odvolacího soudu chtěl obviněný tedy patrně napadnout rovněž podle písm. l) § 265b odst. 1 trestního řádu, Nejvyšší soud posoudí napadené rozhodnutí i na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, byť na něj obviněný ve svém dovolání výslovně neodkazuje. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Protože však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného poukazující, byť nevýslovně, na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. 6. 2020


JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu