Rozhodnutí NS

6 Tdo 733/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:06/18/2019
Spisová značka:6 Tdo 733/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.733.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Postoupení věci
Dotčené předpisy:§ 186 odst. 9 předpisu č. 361/2003Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 733/2019-803


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 6. 2019 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného J. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. 55 To 343/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 2 T 31/2017, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. 55 To 343/2018, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 2 T 31/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
    II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v České Lípě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

    Odůvodnění:
    I.
    Dosavadní průběh řízení


    1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 2 T 31/2017, byl obviněný J. S. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu, že „dne 29. 9. 2015 kolem 11.00 hod. na polní cestě, na pozemku č. XY v katastrálním území XY, v okrese Česká Lípa, jako velící důstojník zorganizoval a následně řídil a spolu s dalšími příslušníky Policie České republiky, zejména z Oddělení hlídkové služby Česká Lípa provedl nedůvodný zásah proti zde přítomným brigádníkům najatým J. B., jednatelem společnosti M., se sídlem XY, na sklizeň zde legálně pěstovaného technického konopí odrůdy FEDORA 17, ačkoli se jednalo v daném případě o povolené pěstování konopí pro technické účely, což J. S. předem ani na místě nijak neověřil a po příjezdu na uvedené místo vystoupil ze služebního vozidla, pronesl k brigádníkům výzvu s výstrahou použití donucovacích prostředků, aby položili vše co mají v ruce na zem a stoupli si stranou od zaparkovaného dodávkového vozidla XY a i když brigádníci začali plnit jeho výzvy tak jako první použil donucovací prostředky proti V. R., nar. XY, který v tu chvíli pokojně seděl na lavičce a to tak, že V. R. hmatem uchopil za přechod ramena a krku, tahem za krk jej postavil ze sedu do stoje a když se proti tomu V. R. slovně ohradil, tak jej obviněný znovu hmatem uchopil levou rukou za zadní část krku a táhl od ostatních brigádníků, čemuž se V. R. bránil krátkým odstrčením obviněného, kdy následně obžalovaný J. S. v rychlém sledu udeřil teleskopickým obuškem V. R. nejméně 6x přes jeho ruce, hlavu, hýždě a dolní končetiny, dále jej kopem na jeho stojnou nohu podrazil a svalil na zem na břicho, kde jej následně s policistou V. B. zaklekli a spoutali s rukama za zády, přičemž souběžně na základě popudu spočívajícího v užití donucovacích prostředků obžalovaným J. S. použili i další policisté Oddělení hlídkové služby Česká Lípa slzotvorných prostředků a hmatů a chvatů proti nezletilému AAAAA (pseudonym), nar. XY, synovi V. R., který slovně vystoupil proti zakročujícím policistům na ochranu svého otce, přičemž i proti němu byl použit policisty slzotvorný prostředek a byl sveden na zem a spoután a po uplynutí cca 12 minut byli oba jmenovaní eskortováni v režimu zajištění na Obvodní oddělení policie Nový Bor, ačkoli zakročující policisté již měli v tu dobu informaci o tom, že jde o legálně pěstované technické konopí na uvedeném pozemku k tomu najatými brigádníky, a dále při zákroku byli i ostatní sběrači konopí přinuceni, aby si lehli na zem a takto obv. J. S. vědomě neoprávněně použil donucovací prostředky v rozporu s § 53 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen ZoP) proti V. R. i přes to, že pro toto použití nebyly splněny obecné podmínky, neboť v okamžiku, kdy zahájil užívání donucovacích prostředků a dal k němu podnět i ostatním policistům, se V. R. a ani jiní brigádníci ničeho protiprávního nedopouštěli, na místě neprobíhal ze strany romských sběračů konopí žádný útok na policisty nebo jiné osoby či majetek a nedocházelo ani k narušování veřejného pořádku a brigádníci začali provádět pokyny, které jim obviněný dával a byl si tak vědom, že může neoprávněně způsobit brigádníkům najatým ke sběru technického konopí závažnou újmu v podobě omezení jejich osobní svobody, způsobení morální újmy a ponížení lidské důstojnosti a takto J. S. nerespektoval zásadu přiměřenosti stanovenou v § 11 písm. a) ZoP, tedy povinnost postupovat tak, aby žádné osobě v důsledku jeho postupu nevznikla bezdůvodná újma a stanovenou v § 11 písm. c) ZoP, tedy postupovat tak, aby případný zásah do práv a svobod osob, vůči nimž směřuje úkon, nebo osob nezúčastněných, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem, kdy výše popsaným jednáním policista J. S. jednal jako příslušník bezpečnostního sboru v rozporu s ustanovením § 45 odst. 1 písm. a), i) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen ZoSP), podle kterého je příslušník povinen dodržovat služební kázeň, která podle § 46 odst. 1 ZoSP spočívá v nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních povinností příslušníka, které pro něj vyplývají z právních předpisů, služebních předpisů a rozkazů nadřízených, přičemž poškozený V. R. v důsledku neoprávněného zásahu obviněného a dalších policistů utrpěl podráždění očí, drobná poranění na hlavě, hematomy kolem pravého oka, na čele, levé tváři, na pravé polovině zad a na noze a nezl. AAAAA utrpěl podráždění očí, krvácení z nosu, dále drobnou ránu a zranění na čele a levém lokti a v důsledku protiprávního postupu policisty obžalovaného J. S. musela Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, a.s. regionální pobočka Ústí nad Labem, Mírové nám. 35/C, 400 50 Ústí nad Labem vynaložit na ošetření nezl. AAAAA celkem 397,- Kč“,

    čímž měl spáchat přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byli poškození Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, a. s. regionální pobočka Ústí nad Labem, a V. R. odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

    2. Odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podané v neprospěch obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. 55 To 343/2018, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

    II.
    Dovolání a vyjádření k němu

    3. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal nejvyšší státní zástupce (dále jen „nejvyšší státní zástupce“ nebo „dovolatel“) dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l) a g) tr. ř.

    4. V odůvodnění svého dovolání stran zproštění obviněného obžaloby předestřel, že se nelze ztotožnit se závěry odvolacího soudu v tom směru, že za počátek trestního řízení, mající vliv na stavění prekluzivních lhůt stanovených pro kázeňský přestupek, považoval okamžik zahájení trestního stíhání. Tato skutečnost měla následně odraz v nesprávném řešení problematiky promlčení přestupku. Poznamenal, že soudům obou stupňů nevytýká jejich závěry o tom, že jednání obviněného nenaplnilo znaky žalovaného nebo jiného trestného činu, a to s ohledem na to, že odvolací soud vadné zjištění nalézacího soudu o legálnosti služebního zákroku napravil. Za nesprávné však považoval vymezení pojmu trestního řízení odvolacím soudem ve smyslu § 12 odst. 10 tr. ř., a to ve vazbě na vadnou interpretaci problematiky promlčení kázeňského přestupku podle § 186 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů ve znění účinném v době spáchání přestupku.

    5. K uvedenému doplnil, že novelou zmíněného zákona účinnou od 1. 10. 2016 došlo k vložení nového odstavce 2 a přečíslování zbylých odstavců. Na tomto základě nebyla v odvolacím řízení rozpoznána faktická nesprávnost zprošťujícího rozsudku soudu prvého stupně, v důsledku čehož mělo být postupováno podle § 222 odst. 2 tr. ř. a nikoliv aprobováním napadeného rozsudku (tj. zamítnutím odvolání). Nejvyšší státní zástupce doplnil, že pokud soud shledal, že žalovaný skutek nebyl trestným činem, ale mohl by být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, nepřicházelo v úvahu zproštění obžaloby, ale věc měla být postoupena příslušnému orgánu. Soud se měl, mimo jiné, zabývat i otázkou, zda byla příslušná věc promlčena (rozhodnutí č. 68/1980 Sb. rozh. tr.), pokud by dospěl k závěru, že uplynula promlčecí doba přestupku, příp. kázeňského přestupku bylo namístě obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostit obžaloby.

    6. Nejvyšší státní zástupce konstatoval, že podle závěrů Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci jednání obviněného mohlo naplnit znaky kázeňského přestupku, jehož se dopustil dne 29. 9. 2015. Podle ustanovení § 186 odst. 9 shora zmíněného zákona bylo možno kázeňský trest za kázeňský přestupek uložit nejpozději do dvou měsíců ode dne, kdy se služební funkcionář dozvěděl o jednání, které mělo znaky takového přestupku, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy ke spáchání přestupku došlo. Do běhu těchto lhůt se nezapočítávala doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení. Za stěžejní tak pokládal výklad pojmu trestního řízení, a to ve smyslu § 12 odst. 10 tr. ř., tj. jako proces upravený trestním řádem, který je nutno vykládat šířeji, než pouhé trestní stíhání. V posuzované věci bylo totiž trestní řízení zahájeno již dne 10. 11. 2015, a to sepsáním záznamu o zahájení úkonů v trestním řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř. Z uvedeného dovodil, že neuplynula nejen jednoletá objektivní lhůta, ale i dvouměsíční subjektivní lhůta, neboť pokud se služební funkcionář dozvěděl o jednání obviněného již v den jeho spáchání (tj. dne 29. 9. 2015), v době zahájení trestního řízení by zbývalo ještě 19 dní z dvouměsíční subjektivní lhůty. K promlčení kázeňského přestupku tudíž nemohlo dojít. Pro úplnost nejvyšší státní zástupce doplnil, že v podstatě totožnou situací se zabýval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1124/2018.

    7. Shrnul, že již Okresní soud v České Lípě zatížil svůj rozsudek vadou nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci sice správně uzavřel, že použití donucovacích prostředků obviněným bylo neoprávněné, a jednání tak naplnilo znaky kázeňského přestupku, současně však nerozpoznal, že zproštění obžaloby bylo fakticky založeno na nesprávném hmotně právním posouzení institutu promlčení podle zákona o služebním poměru. K promlčení totiž nemohlo dojít, a bylo tudíž namístě postupovat podle § 222 odst. 2 tr. ř. Závěrem uvedl, že rozhodl-li soud druhého stupně zamítnutím řádného opravného prostředku, přestože v předchozím řízení byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba shledat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

    8. S ohledem na výše uvedené nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. 55 To 343/2018, a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 2 T 31/2017, jakož i případná další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v České Lípě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání učinil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí.

    9. O podaném dovolání byl vyrozuměn obviněný, který se do doby konání neveřejného zasedání k věci nevyjádřil.

    III.
    Přípustnost dovolání

    10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že jej podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
    IV.
    Důvodnost dovolání

    11. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání s odkazem na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

    12. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech: 1) řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo 2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo 3) řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174 až 3175).

    13. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání státního zástupce nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, evidentně nevztahuje. Odvolání bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou dovolatel odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

    14. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

    15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Pouze v obecné rovině lze doplnit, že meze přezkumu v dovolacím řízení v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou prolomeny pouze v případě tzv. „extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy“, a to v situaci, kdy by došlo k (extrémnímu) porušení předmětné zásady, kdyby se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť by se skutková zjištění, o které by se opírala vydaná rozhodnutí, nacházela v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/2014 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS).

    16. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Protože Nejvyšší soud dále shledal, že nejsou dány podmínky proto, aby bylo podané dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.

    17. Pokud jde o napadené rozhodnutí, obsah dovolání a uplatněné důvody dovolání, pak je významná otázka výkladu ustanovení § 186 odst. 9 ZoSP a z tohoto hlediska posouzení správnosti na to navazujícího závěru odvolacího soudu o promlčení kázeňského přestupku a rozhodnutí o zproštění obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř.

    18. Jak již shora zmíněno, ze spisového materiálu vyplývá, že Okresní soud v České Lípě ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 2 T 31/2017, tak, že obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil, a to s odůvodněním, že skutek není trestným činem. Nalézací soud dospěl totiž po provedeném dokazování k závěru, že užití donucovacích prostředků ze strany obviněného bylo důvodným a souladným s odpovídajícími ustanoveními zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o policii“), a obviněný se tedy žádného protiprávního jednání nedopustil.

    19. Uvedený rozsudek napadl odvoláním státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. 55 To 343/2018, a to tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí jmenovaný soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že skutek se stal, zároveň mu však vytkl, že náležitě nevyhodnotil provedené důkazy, a v návaznosti na to učinil nesprávný závěr, že služební zákrok obviněného byl zcela v souladu se zákonem o policii. Poté, co s odkazem na podstatné důkazy shrnul stěžejní skutkové okolnosti a odkázal na dotčená ustanovení zákona o policii, zdůraznil, že obviněný J. S. vůči poškozenému V. R. užil donucovací prostředky vymezené v § 52 odst. 1 písm. a), v rozporu s § 11 písm. a), c) a § 53 odst. 1, 3 ZoP a jeho jednání tedy znaky žalovaného přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku formálně vykazuje.

    20. Zároveň však krajský soud konstatoval, že posuzovaný případ není natolik společensky škodlivý, aby nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, jímž je v daném případě ZoSP. V této souvislosti uvedl, že z § 186 odst. 10 tohoto zákona ve znění účinném v době spáchání činu vyplývá, že kázeňský trest za kázeňský přestupek lze uložit nejpozději do dvou měsíců ode dne, kdy se služební funkcionář dozvěděl o jednání, které má znaky kázeňského přestupku, a nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ke spáchání kázeňského přestupku došlo. Do běhu těchto prekluzivních lhůt se nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení. Dospěl pak k závěru, že sice dosud neuplynula jednoletá objektivní lhůta, uplynula však dvouměsíční subjektivní lhůta, neboť služební funkcionář se o posuzovaném jednání dozvěděl krátce po jeho spáchání dne 29. 9. 2015 a trestní stíhání obviněného bylo zahájeno až dne 9. 6. 2016. Za daného stavu není možné obviněného za jednání naplňující znaky kázeňského přestupku potrestat, a proto nebylo možno postupovat podle § 222 odst. 2 tr. ř.

    21. Pokud jde o podané dovolání, pak lze uvést, že nejvyšší státní zástupce sice nepolemizoval se závěry odvolacího soudu, že zjištěné jednání obviněného nenaplnilo skutkovou podstatu žalovaných ani jiných trestných činů a že by mohlo být toliko kázeňským přestupkem, nesouhlasil ale se způsobem, jakým odvolací soud vyložil právní úpravu běhu promlčecích lhůt kázeňských přestupků obsaženou v § 186 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (ve znění účinném v době spáchání skutku, tedy před vložením nového odstavce 2 a přečíslování ostatních odstavců novelou provedenou k 1. 10. 2016 zákonem č. 204/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť odvolací soud nesprávně považoval za počátek trestního řízení až okamžik zahájení trestního stíhání, což se promítlo v nesprávném řešení problematiky promlčení kázeňského přestupku a v konečném důsledku v nesprávném rozhodnutí o zamítnutí odvolání státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně.

    22. Námitky nejvyššího státní zástupce obsažené v dovolání hodnotí Nejvyšší soud z dále uvedených důvodů za opodstatněné. Jedná se přitom o problematiku, kterou se v nedávné době zabýval i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1124/2018.

    23. Z hlediska širších souvislostí považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že podle § 222 odst. 2 tr. ř. soud postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat. Z hlediska ustálené judikatury je též nutné zmínit, že postoupení věci jinému orgánu příslušnému rozhodovat o přestupku či kárném provinění [§ 171 odst. 1 tr. ř., § 222 odst. 2 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř.] je vázáno na posouzení, zda nebyla věc promlčena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 8 Tdo 157/2009, uveřejněné pod č. 27/2010 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí uveřejněné pod č. 68/1980).

    24. V této trestní věci se obviněný měl posuzovaného jednání dopustit při výkonu svých služebních povinností jako příslušník Policie České republiky (konkrétně Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Územní odbor Česká Lípa, oddělení hlídkové služby). Právní poměry fyzických osob, které v bezpečnostním sboru, jímž se rozumí mimo jiné i Policie České republiky, vykonávají službu, jejich odměňování, řízení ve věcech služebního poměru a organizační věci služby upravuje ZoSP. Podle § 50 odst. 1 tohoto zákona kázeňským přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje služební povinnost, ale nejde o trestný čin nebo o jednání, které má znaky přestupku nebo jiného správního deliktu. Řízení ve věcech služebního poměru je upraveno v hlavě dvanácté (§ 169 až § 196) tohoto zákona, přičemž v § 186 až 189 se vztahují k řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku (podle nyní již zrušeného zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, účinného v době spáchání činu, nyní upravuje odpovědnost za přestupky a řízení o nich zákon č. 250/2016 Sb., účinný od 1. 7. 2017).

    25. Podle § 12 odst. 10 tr. ř. se trestním řízením rozumí řízení podle tohoto zákona a zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, trestním stíháním pak úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé a přípravným řízením úsek řízení podle tohoto zákona od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, a nebyly-li tyto úkony provedeny, od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby, návrhu na schválení dohody o vině a trestu, postoupení věci jinému orgánu, zastavení trestního stíhání, nebo do rozhodnutí či vzniku jiné skutečnosti, jež mají účinky zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby, anebo do jiného rozhodnutí ukončujícího přípravné řízení, zahrnující objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a vyšetřování.

    26. S ohledem na uvedená ustanovení trestního řádu a ZoSP je zřejmé, že odvolací soud nesprávně interpretoval pojem trestního řízení vymezený § 12 odst. 10 tr. ř. a v důsledku toho také otázku promlčení kázeňského přestupku coby institutu hmotného práva tak, jak vyplývá z § 186 odst. 9 ZoSP, ve znění účinném v době spáchání skutku. Dílem se tak stalo také proto, že nesprávně (v bodě 34. usnesení) použil ustanovení § 186 odst. 10 ZoSP na místo správného ustanovení § 186 odst. 9 ZoSP. Odvolací soud totiž nereflektoval tu skutečnost, že novelou provedenou k 1. 10. 2016 zákonem č. 204/2015 Sb. došlo k vložení nového odstavce 2 a přečíslování zbylých odstavců § 186. V důsledku tohoto pochybení nebyla odvolacím soudem rozpoznána faktická nesprávnost zprošťujícího rozsudku, neboť pokud by dospěl tento soud k správnému závěru, že kázeňský přestupek nebyl promlčen, pak bylo namístě postupovat podle § 222 odst. 2 tr. ř., což se v této trestní věci nestalo.

    27. Obviněný se jednání, které by podle závěru odvolacího soudu mohlo naplnit znaky kázeňského přestupku, dopustil dne 29. 9. 2015. Podle § 186 odst. 9 ZoSP ve znění účinném v době spáchání skutku, kázeňský trest za kázeňský přestupek lze uložit nejpozději do dvou měsíců ode dne, kdy se služební funkcionář dozvěděl o jednání, které má znaky kázeňského přestupku, a nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ke spáchání kázeňského přestupku došlo. Do běhu těchto lhůt se přitom nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení. Pouze pro doplnění Nejvyšší soud uvádí, že použití ustanovení § 186 odst. 9 ZoSP ve znění účinném v době spáchání činu je namístě z toho důvodu, že další změny v úpravě ukládání kázeňských trestů nebyly pro obviněného příznivější (v tomto duchu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 611/01, a další).

    28. Je tedy zřejmé, že možnost projednání kázeňského přestupku služebním funkcionářem byla vázána na okolnost, že jednak neuplynula jak jednoletá objektivní lhůta počínající momentem jeho spáchání, jednak také dvouměsíční subjektivní lhůta, která počíná běžet okamžikem, kdy se o jednání majícím znaky kázeňského přestupku služební funkcionář dozvěděl. Obě tyto lhůty pak jsou současně stavěny po dobu probíhajícího trestního řízení.

    29. Stěžejním z pohledu náležitého posouzení podaného dovolání a rozhodnutí v této věci je zákonný výklad pojmu trestní řízení. Trestním řízením je ve smyslu § 12 odst. 10 tr. ř. míněno řízení podle tohoto zákona a zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Podstatné je, že v porovnání s dalšími řízeními vymezenými v § 12 odst. 10 tr. ř. (trestní stíhání, přípravné řízení) jde o pojem nejširší, který označuje veškerý proces upravený trestním řádem. Tímto svým vymezením proto trestní řízení přesahuje trestní stíhání, které ve svém rozhodnutí označil za zásadní odvolací soud (viz bod 34. napadeného usnesení).

    30. V této trestní věci bylo trestní řízení zahájeno sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř. dne 10. 11. 2015. Pokud se měl obviněný dopustit jednání majícího znaky kázeňského přestupku dne 29. 9. 2015, je zřejmé, že neuplynula nejen jednoletá objektivní lhůta, ale nemohla uplynout ani dvouměsíční subjektivní lhůta, a to i za předpokladu, že by se služební funkcionář dozvěděl o jednání obviněného již v den jeho spáchání, tedy dne 29. 9. 2015. Za této situace by v době zahájení trestního řízení dne 10. 11. 2015 nadále zbývalo do konce dvouměsíční subjektivní lhůty ještě 19 dní. Tyto dny by po právní moci meritorního rozhodnutí v trestním řízení měly tzv. doběhnout příslušnému služebnímu funkcionáři oprávněnému pro rozhodnutí o kázeňském přestupku, samozřejmě za zohlednění doby běhu trestního řízení ve smyslu závěrů usnesení Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 6/2016 Sb. rozh. tr. K promlčení jednání, které by mohlo naplnit znaky kázeňského přestupku spáchaného obviněným, tedy dojít nemohlo.

    31. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací sice na rozdíl od soudu nalézacího správně uzavřel, že použití donucovacích prostředků ze strany obviněného bylo neoprávněným a jeho jednání tak mohlo naplnit znaky kázeňského přestupku, současně však ze strany tohoto soudu nebylo rozpoznáno, že zproštění obžaloby je fakticky založeno na nesprávném hmotně právním posouzení institutu promlčení podle zákona o služebním poměru. Toto pochybení odvolacího soudu je založeno na chybném posouzení hmotně právního ustanovení zákona o služebním poměru, a to především otázky stavění prekluzivních lhůt v návaznosti na probíhající trestní řízení. V důsledku tohoto chybného posouzení pak odvolací soud nesprávně považoval dvouměsíční subjektivní prekluzivní lhůtu podle § 186 odst. 9 zákona o služebním poměru v tehdy platném znění za uplynulou a na této vadě založil i své rozhodnutí, kterým odvolání státního zástupce zamítl a zprošťující rozsudek ponechal v platnosti.
      32. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci tak své rozhodnutí zatížil vadou spočívající v jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud by se totiž uvedeného pochybení nedopustil, pak by při správném (právním) závěru, že k promlčení dosud dojít nemohlo, postupoval podle § 222 odst. 2 tr. ř. Rozhodl-li přitom odvolací soud o zamítnutí odvolání podaného státním zástupcem proti shora uvedenému rozsudku, rozhodl současně o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v čemž je namístě spatřovat rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

      33. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. 55 To 343/2018, dále zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 2 T 31/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v České Lípě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na soudu prvního stupně, kterému se předmětná trestní věc vrací, bude, aby s ohledem na shora vyslovené právní názory, kterými je vázán, ve věci obviněného znovu rozhodl.

      34. V návaznosti na další postup okresního soudu pak Nejvyšší soud připomíná, že ve výroku, jímž se podle § 222 odst. 2 tr. ř. postupuje věc jinému orgánu, se uvádí skutek, jak byl zjištěn soudem, bez ohledu na to, jak byl popsán v obžalobě. Jakkoliv je třeba zachovat totožnost skutku, popis skutku, pro který se věc postupuje, musí odpovídat výsledkům soudem provedeného dokazování a zjištěným skutečnostem, protože jen takto vymezený skutek vytváří podklad pro orgán, jenž se má věcí dále zabývat. Takovým podkladem nejsou úvahy a závěry uvedené pouze v odůvodnění rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1417/2016, uveřejněné pod č. 19/2017 Sb. rozh. tr.). Bude tak na okresním soudu, aby učinil relevantní skutková zjištění ohledně zjišťovaného protiprávního jednání obviněného tak, aby byl výsledek řízení předvídatelný i pro obviněného, kterému je třeba zachovat možnost se ke skutkovým zjištěním významným z hlediska případného rozhodnutí o kázeňském přestupku také vyjádřit a uplatnit tak se vší důsledností právo na obhajobu (srov. přiměřeně i nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03, ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, aj.).

      35. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté v dovolání a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
        Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


          V Brně dne 18. 6. 2019

          JUDr. Vladimír Veselý
          předseda senátu
        Zpracoval:
        JUDr. Aleš Kolář