Rozhodnutí NS

32 Cdo 825/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/21/2018
Spisová značka:32 Cdo 825/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.825.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/02/2019
I.ÚS 533/19
JUDr. Vladimír Sládeček
odmítnuto
05/03/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 825/2017-125

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně B. aircraft, a. s., se sídlem v Praze 6, Jana Kašpara 1069/1, identifikační číslo osoby 24253006, zastoupené Mgr. Robertem Klenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, proti žalované UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, identifikační číslo osoby 64948242, o zaplacení částky 500 000 USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 99/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2016, č. j. 12 Co 50/2016-93, takto:

      I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:


Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 4. 12. 2015, č. j. 30 C 99/2015-49, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu o zaplacení částky 500 000 USD s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti odkazuje na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), a namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalované uloží zaplatit žalobkyni částku 500 000 USD s příslušenstvím, a aby žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení.

Žalovaná považuje napadený rozsudek za správný a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a době zahájení řízení Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se vypořádal s otázkou výkladu právního jednání „zcela v rozporu s judikaturou dovolacího soudu“ a že nepřihlédl k úmyslu a k následnému chování smluvních stran. Uvádí, k jakému úmyslu a následnému chování smluvních stran odvolací soud údajně nepřihlédl, přehlíží však, že jí předkládané skutkové závěry odvolací soud vůbec neučinil. Dovolatelka tedy zakládá kritiku příslušných právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro ni nepříznivé právní posouzení založeno. Ve skutečnosti tak nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci (který v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2014 v žádném ohledu zpochybnit nelze, srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), a přisuzuje odvolacímu soudu právní závěry, které neučinil a na nichž tudíž jeho rozhodnutí nezávisí.

Převážná část dovolací argumentace je založena na různých variacích tvrzení, že „dokazováním bylo zjištěno, že kupující platbu 500 000 USD považoval za část depozitu, stejně jako žalovaný“. Takový závěr však odvolací soud (ani soud prvního stupně) neučinil. Stejně tak je v přímém rozporu se skutkovým zjištěním odvolacího soudu tvrzení dovolatelky, podle něhož „žalovaný totiž po přijetí platby 500.000 USD a vyřešení nesrovnalostí ohledně odesílatele platby nadále ve vztahu k této platbě již nic neřešil. Žádnou ze stran neinformoval, že by ve vztahu k této platbě existovaly nějaké další nesrovnalosti. (…) Žalobce tak ani nemohl tušit, že tato platba nebyla řádně označena.“ Soudy nižších stupňů naopak uzavřely, že žalovaná informovala žalobkyni o složení částky 500 000 USD na úschovní účet a žádala identifikaci plátce, který byl osobou odlišnou od osoby kupující. Žalovaná následně postupovala podle čl. IV. odst. 1 smlouvy o úschovním účtu a vyzvala kupujícího a prodávajícího (žalobkyni) ke společnému písemnému pokynu, žádný takový pokyn však dosud neobdržela (srov. str. 4 rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud jeho skutkové závěry označil za správné a pro stručnost na ně odkázal).

Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání proto není dán, neboť - jak bylo uvedeno výše - správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2014 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či jeho rozsudku ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).

Dovolatelka má dále za to, že odvolací soud nesprávně vyložil čl. IV. odst. 1 smlouvy o úschovním účtu, přičemž se podle jejího názoru odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 312/2016, a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 433/2014. Tento předpoklad přípustnosti dovolání však není naplněn, neboť argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, poněvadž rozhodnutí, na která odkazuje, vycházejí z odlišného skutkového stavu věci, Nejvyšší soud v nich posuzoval smlouvy uzavřené za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a proto užil ustanovení o výkladu právních úkonů zakotvená v tomto zákoně. Naopak v projednávané věci jde o smlouvu o úschovním účtu uzavřenou dne 19. 8. 2014, a je tedy třeba aplikovat výkladová pravidla podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dovolatelka v celém textu dovolání neuvedla žádné rozhodnutí, od něhož by se odvolací soud odchýlil při výkladu právních jednání podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb.

Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci soudy nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Pro úplnost se dodává, že Nejvyšší soud neshledal žalobkyní tvrzené porušení práva na spravedlivý proces.

Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení trpí vadou, poněvadž dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Vytýkaný nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula. V důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako vadné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně dne 21. 11. 2018


JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu