Rozhodnutí NS

21 Cdo 1594/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/20/2019
Spisová značka:21 Cdo 1594/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1594.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Pracovní úraz
Dovolací důvody
Přípustnost dovolání
Promlčení
Dobré mravy
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
§ 191 odst. 2 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
I.ÚS 324/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 1594/2019-1076


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. K., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Ladislavem Robotkou, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky č. 155/86, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, o náhradu za ztrátu na výdělku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 66/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2018 č. j. 13 Co 156/2018-1040, takto:

      I. Dovolání žalobce se odmítá.

      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2018 č. j. 13 Co 156/2018-1040 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Nejvyšší soud již dříve ve vztahu k otázce rozsahu zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže jednou z příčin vzniku škody bylo zaměstnancem zaviněné porušení právních nebo ostatních předpisů nebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo opilost zaměstnance, dospěl ve své rozhodovací praxi k závěru, že zčásti se zaměstnavatel své odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že sice příčin škody bylo více, ale že uvedené důvody (porušení bezpečnostních předpisů nebo opilost zaměstnance) přesto byly jednou z příčin škody (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1739/2016, jakož i stanovisko bývalého Nejvyššího soudu SSR k některým dalším otázkám uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti organizace za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání ze dne 19. 6. 1980 sp. zn. Cpj 11/80, které bylo uveřejněno pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1980, a v něm uvedený závěr, že prokáže-li organizace, že opilost je jednou z příčin pracovního úrazu pracovníka, zprostí se odpovědnosti zčásti). Bylo-li proto soudy v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá, a to ani v případě, kdy je dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné), že jednou z příčin pracovního úrazu žalobce, který utrpěl dne 4. 9. 2001 následkem pádu ze schodů, byla jeho opilost, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu jejich závěr, že zaměstnavatel žalobce se své odpovědnosti za škodu vzniklou žalobci pracovním úrazem zčásti zprostil, aniž by pro tento závěr bylo významné, že jednou z příčin škody na zdraví vzniklé žalobci bylo i to, že mu nebyla včas zajištěna první pomoc.

K otázce posouzení vznesené námitky promlčení z hlediska korektivu dobrých mravů srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25Cdo 1839/2000, který byl uveřejněn pod č. 202 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011 sp. zn. 21 Cdo 85/2010, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 25 Cdo 4223/2016 nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2057/2017 a v nich uvedený právní názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje, a že uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž je za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž soudy vycházely při posuzování otázky, zda byly splněny předpoklady pro částečné zproštění odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou žalobci pracovním úrazem podle ustanovení § 191 odst. 2 písm. b) zákoníku práce (zákona č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2006), zejména, že žalobce byl „v době úrazu opilý v míře ztotožnitelné s významnějším snížením duševních funkcí a celkové pohotovosti“ a že tato opilost byla příčinou jeho pádu ze schodů, nesouhlasí-li se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly), předestírá-li vlastní skutkové závěry, zejména závěr, že jeho opilost nebyla vůbec prokázána, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že se žalovaný nemůže „úspěšně dovolávat zproštění odpovědnosti a to ani částečného“), a namítá-li jiné vady řízení (spočívající zejména v rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby ohledně bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. a v jeho „aprobaci“ odvolacím soudem, ve vyjádření odvolacího soudu, že žalobce mohl „svůj nepřipuštěný nárok bezodkladně uplatnit u soudu samostatnou žalobou“, které je podle dovolatele v rozporu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16, a v tom, že soudy žalobce nepoučily „ve smyslu ust. § 30 odst. 1 o. s. ř.“), k nimž lze podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné]; dovolatelem namítaný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými odvolacím soudem ani znaky nepřípustné libovůle dovolací soud neshledal.

Postup odvolacího soudu je navíc – z hlediska námitky dovolatele týkající se nepřipuštění změny žaloby ohledně bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění – v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16, neboť dovolatel přehlíží, že v něm byl mimo jiné vysloven závěr, že se „účastník řízení může proti nepřipuštění změny návrhu podle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. podle okolností konkrétního případu bránit jednak 1. tím, že podá návrh (žalobu) nový, dále 2. může napadnout nepřipuštění návrhu v odvolání podaném ve věci samé a konečně není vyloučeno ani 3. podání změny návrhu přímo odvolacímu soudu“, přičemž odvolací soud se usnesením soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu žalobce ze dne 3. 5. 2017 tak, že změna žaloby nebyla připuštěna, v napadeném rozsudku zabýval a uzavřel, že toto rozhodnutí je „plně v souladu se zásadou hospodárnosti řízení a ustanovením § 95 odst. 2 o. s. ř., umožňujícím soudu změnu žaloby nepřipustit, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu“, tím spíše, že žalobce „v již deset let trvajícím řízení“ požadoval v rámci rozšíření žaloby o náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění „její mimořádné navýšení rozhodnutím soudu“.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 11. 2019


JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu