Rozhodnutí NS

29 ICdo 100/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/27/2019
Spisová značka:29 ICdo 100/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.100.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Insolvence
Vady podání
Incidenční spory
Dotčené předpisy:§ 174 odst. 2 IZ.
§ 198 odst. 2 IZ.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
KSPH 70 INS XY
70 ICm XY
29 ICdo 100/2017-143


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce BP Integralis Limited, se sídlem v Diagorou 4, Kermia Building, 6th Floor, Office 601, PC 1097, Nikósia, Kyperská republika, registrační číslo 255048, proti žalovaným 1) Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 29414873, jako insolvenčnímu správci dlužnice B. V., zastoupenému Mgr. Janem Škeříkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Táborská 619/46, PSČ 140 00, a 2) B. V., narozené XY, bytem XY, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 70 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice B. V., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 70 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2017, č. j. 70 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPH 70 INS XY), takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2017, č. j. 70 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPH 70 INS XY), se s výjimkou prvního výroku zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 29. června 2016, č. j. 70 ICm XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):

1/ Rozhodl o žalobě, jíž se žalobce (BP Integralis Limited) domáhal vůči insolvenčnímu správci dlužnice B. V. a vůči dlužnici určení pravosti pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení dlužnice, tak, že určil, že:

a) pohledávka ve výši 12.849 Kč odpovídající zákonnému úroku z prodlení počítaného z pohledávky z titulu části jistiny vzniklé kapitalizací smluvního úroku, zajištěnou zástavním právem k označeným nemovitostem (dále jen „pohledávka č. 2“),

b) pohledávka ve výši 224.775 Kč z titulu smluvní pokuty z prodlení s vrácením celé zesplatněné půjčky podle čl. VII/2 smlouvy o půjčce č. 1F 100168/2006 (dále jen „pohledávka č. 3“),

c) pohledávka ve výši 56.875 Kč odpovídající zákonnému úroku z prodlení počítaného z pohledávky z titulu části jistiny vzniklé kapitalizací smluvního úroku, zajištěnou zástavním právem k označeným nemovitostem (dále jen „pohledávka č. 5“),

d) pohledávka ve výši 283.455 Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení s úhradou celého úvěru (dále jen „pohledávka č. 6“),

e) pohledávka ve výši 58.000 Kč z titulu smluvní pokuty za neoznámení podání vlastního insolvenčního návrhu, zajištěnou zástavním právem k označeným nemovitostem (dále jen „pohledávka č. 7“) a

f) pohledávka ve výši 58.000 Kč z titulu smluvní pokuty za neoznámení zahájení exekučního řízení ve sjednané lhůtě, zajištěnou zástavním právem k označeným nemovitostem (dále jen „pohledávka č. 8“)

byly přihlášeny po právu (výrok I.).

2/ Uložil druhé žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 29.687 Kč (výrok II.).

3/ Rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:

1/ Na základě smlouvy o půjčce č. 1F 100168/2006 uzavřené dne 27. března 2006 (dále jen „smlouva o půjčce“) poskytl právní předchůdce žalobce 1. faktorská s. r. o. (dále jen „společnost F“) dlužnici částku 300.000 Kč, kterou měla dlužnice vrátit v 84 měsíčních splátkách ve výši 5.990 Kč (správně prvních 12 splátek po 5.990 Kč a následujících 72 splátek po 9.990 Kč). Dluh ze smlouvy o půjčce byl z důvodu prodlení s úhradou sjednaných měsíčních splátek „zesplatněn“ dne 12. prosince 2009, a to na základě oznámení o zesplatnění půjčky doručeného dlužnici dne 16. listopadu 2009.

2/ Na základě smlouvy o úvěru č. 1F 101395/2010 uzavřené dne 20. prosince 2010 (dále jen „úvěrová smlouva“) poskytla společnost F dlužnici úvěr ve výši 997.500 Kč, který měla dlužnice vrátit v 250 měsíčních splátkách po 3.990 Kč. Také úvěr byl „zesplatněn“ z důvodu prodlení s úhradou měsíčních splátek na základě zaslaného oznámení o zesplatnění celého úvěru.

3/ Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. října 2011 postoupila společnost F (jako postupitel) pohledávky ze smlouvy o půjčce a z úvěrové smlouvy žalobci (jako postupníku).

4/ Usnesením ze dne 20. října 2014, č. j. KSPH 70 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice, povolil řešení úpadku oddlužením a insolvenčním správcem ustanovil prvního žalovaného.

5/ Na přezkumném jednání konaném dne 22. dubna 2015 insolvenční správce a dlužnice (žalovaní) popřeli pravost výše označených pohledávek.

Na tomto základě insolvenční soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, s tím, že důvody popření sporných pohledávek nejsou dány.

K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. února 2017, č. j. 70 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPH 70 INS XY):

1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech e) a f) výroku I. (první výrok).

2/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodech a) až d) výroku I. tak, že žaloba o určení pravosti pohledávek ve výši 12.849 Kč, 224.775 Kč, 56.875 Kč a 283.455 Kč se zamítá pro předčasnost (druhý výrok).

3/ Rozhodl, že prvnímu žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok) a že ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý výrok).

Odvolací soud – cituje § 173 odst. 4, § 174 odst. 1, § 176, § 188 odst. 2, § 198 odst. 2, § 200 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a § 21 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, a vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněného pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1072/2010 – (mimo jiné) uzavřel, že žaloba na určení pohledávek č. 2, 3, 5 a 6 byla podána předčasně.

Podle odvolacího soudu totiž byly uvedené pohledávky přihlášeny „v rozporu se zákonným požadavkem na obsahové náležitosti přihlášky“. Přihlášky těchto pohledávek nebyly dostatečně odůvodněny, když z provedených důkazů lze dovodit, že uhrazené splátky půjčky a úvěru v sobě obsahují nejen splátku jistiny, nýbrž i smluvního úroku, jejichž poměr se v průběhu splácení mění ve prospěch splácení jistiny. Ohledně sporných pohledávek tudíž nelze určit výši jistiny vzniklé sjednanou kapitalizací smluvních úroků nezaplacených včas, jež se připočítá k půjčeným částkám. Z přihlášky pohledávky navíc neplyne ani výše smluvního úroku. V důsledku toho nelze ani řádně určit výši smluvní pokuty, neboť není postaven najisto základ nesplacené jistiny, z níž pochází.

Rozhodné skutečnosti podstatné pro vznik přihlašovaných pohledávek pak nelze mít v poměrech dané věci za vylíčené ani prostřednictvím připojených příloh, neboť v přihláškách „na ně žádný odkaz není“.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení následující otázky:

1/ Je soud v incidenčním sporu oprávněn posuzovat otázky, o kterých mezi účastníky není žádného sporu, jelikož byly fakticky vyřešeny uznáním/zjištěním přihlášených pohledávek při přezkumném jednání?

2/ Jaké konkrétní skutečnosti je věřitel povinen uvádět v přihlášce pohledávky do insolvenčního řízení podle ustanovení § 174 insolvenčního zákona (ve vazbě na posouzení důvodnosti požadavku soudu na uvedení detailních informací o způsobu splácení jednotlivých splátek, zejména s jejich rozpadem na splátky jistiny a úroku) v situaci, kdy se celá pohledávka stala (i podle judikatury Nejvyššího soudu) dovoleným způsobem jistinou, a není tak relevantní započítání na jednotlivé nároky?

Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že si nesprávně vyložil, v čem spočívají mezi účastníky sporné otázky (a na tomto základě dospěl k nesprávnému řešení sporu), když žalovaní na přezkumném jednání uznali jak části jistin pohledávek tvořené původní jistinou, tak části jistin tvořené kapitalizovanými úroky a spor se týkal pouze toho, zda lze z kapitalizovaných úroků počítat zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu z prodlení.

Dovolatel považuje přístup odvolacího soudu za formalistický a nesprávný, když jím je nad únosnou míru ztěžováno uplatňování práv u soudu a není jím respektován vymezený předmět sporu mezi žalobcem a žalovanými, který od počátku jednoznačně směřoval pouze k posouzení toho, zda z kapitalizovaných úroků lze počítat zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu z prodlení.

Dále dovolatel míní, že obsah přihlášky reflektuje ujednání ve smlouvě o půjčce a v úvěrové smlouvě, přičemž požadavek odvolacího soudu, aby v přihlášce byla uvedena výše úroků a jistiny vzniklé kapitalizací smluvních úroků (což ale učiněno bylo a soud tedy fakticky požaduje, aby byl uveden rozpad splátek na úhradu jistiny a úroků), je nepochopením systematiky uvedených smluv. Z přihlášky pohledávek vyplývá výše úroků, neboť jsou sjednány pevnou částkou jako rozdíl mezi celkovou sumou splátek a jistinou. Vzhledem k tomu, že nesplacené úroky se posléze staly jistinou, nebyl důvod v přihlášce rozlišovat, kolik bylo uhrazeno na úrok a kolik na jistinu. Podle dovolatele je tak obsah přihlášky vymezen dostatečně, neboť je na něj navázán řádný a určitý popěrný úkon žalovaných, z něhož vyplynul tento incidenční spor.

Podle dovolatele z ustanovení právních předpisů ani neplyne povinnost specifikovat důvody vzniku pohledávky způsobem, který odvolací soud požaduje. K určitosti pohledávky podpůrně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vztahující se k nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, z něhož dovozuje, že může-li být měřítkem přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí subjektivní schopnost účastníka řízení použít odvolací důvody, tzn. přiměřeně kvalifikovaným způsobem reagovat na rozhodnutí, není důvod, aby na procesní úkon účastníka byly kladeny přísnější a formálnější požadavky, když v tomto případě žalovanému bylo jasné, k čemu se má vyjadřovat a jak pohledávku popírat.

Dovolatel proto uzavírá, že přihláška sporných pohledávek v projednávané věci byla dostatečně určitá a obsahovala všechny skutečnosti, jejichž uvedení vyžadují právní předpisy. Přístup odvolacího soudu podle přesvědčení dovolatele „neodpovídá realitě praktického fungování práva, ale je akademickým hledáním problémů tam, kde v praxi žádné problémy nejsou“.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř., a napadené rozhodnutí je v rozporu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, podle kterého důvodem vzniku popřené pohledávky (§ 174 odst. 2 a § 198 odst. 2 insolvenčního zákona) se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tj. skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky, nikoliv (pouhá) právní kvalifikace pohledávky. Skutkové okolnosti přitom musí být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do insolvenčního řízení, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Vylíčení těchto skutečností (jež může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou věřitel připojí k přihlášce) slouží k vymezení předmětu přihlášky po skutkové stránce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 1/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 56/2014, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2018, sen. zn. 29 ICdo 27/2017, jež byl vydán ve věci skutkově i právně obdobné nyní projednávanému sporu).

Obsahuje-li přihláška pohledávky do insolvenčního řízení údaje, jež nezaměnitelným způsobem identifikují skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel přihlašuje svůj nárok (v peněžité formě) do insolvenčního řízení, ale insolvenční věřitel (přihlašovatel pohledávky) ani do skončení přezkumného jednání nevylíčil všechny skutečnosti významné pro posouzení, zda jde o pohledávku pravou, uplatněnou ve správné výši a ve správném pořadí, je to důvodem k popření pohledávky, nikoli důvodem k odstraňování vad přihlášky. Uvede-li insolvenční věřitel (přihlašovatel pohledávky) ve včas podané žalobě o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky (nebo v pozdějších fázích řízení o této žalobě) popřené insolvenčním správcem vedle rozhodujících skutečností, jež obsahovala již přihláška, i další potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva pro jeho úspěch v incidenčním sporu (pro doložení toho, že jde o pohledávku pravou, že jde o pohledávku uplatněnou ve správné výši nebo o pohledávku uplatněnou ve správném pořadí), pak tím nevybočuje z mezí, kladených jeho žalobním tvrzením ustanovením § 198 odst. 2 insolvenčního zákona (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2019, sen. zn. 29 ICdo 50/2017).

Poměřováno výše citovanými judikaturními závěry nemůže být pochyb o tom, že v poměrech projednávané věci údaje o důvodu vzniku pohledávky č. 2, 3, 5 a 6, uvedené v přihlášce dovolatelovy pohledávky (včetně zvoleného způsobu výpočtu její výše), nezaměnitelným způsobem identifikují skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel přihlašuje svůj nárok (v peněžité formě) do insolvenčního řízení dlužnice. Přihláška pohledávky žalobce (ze dne 19. listopadu 2014) je zjevně – z hlediska vymezení právního důvodu vzniku přihlašované pohledávky – určitá, přičemž v přihlášce popsaný skutek umožňuje (oproti mínění odvolacího soudu) jednoznačnou individualizaci žalobcem uplatněného nároku.

Lze uzavřít, že žalobcem pojatá identifikace skutku popsaného v přihlášce pohledávky nečiní přihlášku vadnou a tudíž nezpůsobilou řádného přezkumu (§ 188 odst. 2 insolvenčního zákona). Důvod odstraňovat vady přihlášky ohledně pohledávek č. 2, 3, 5 a 6 tedy v poměrech dané věci dán nebyl. Odtud plyne, že rovněž nebyl důvod zamítnout žalobu pro předčasnost. Dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl tudíž uplatněn právem.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadené části (včetně závislých výroků o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 6. 2019



JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu