Rozhodnutí NS

33 Cdo 2525/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/26/2019
Spisová značka:33 Cdo 2525/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2525.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 1 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 2525/2018-364


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce S. M., bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Pelcem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/5, proti žalovanému Statutárnímu městu Zlín, se sídlem úřadu ve Zlíně, náměstí Míru 12 (identifikační číslo osoby 00283924), zastoupenému Mgr. Janem Tejkalem, advokátem se sídlem v Brně, Helfertova 2040/13, o zaplacení 4.735.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 46 C 259/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 27. 2. 2018, č. j. 60 Co 25/2018-333, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 27. 2. 2018, č. j. 60 Co 25/2018-333, potvrdil rozsudek ze dne 17. 10. 2017, č. j. 46 C 259/2016-288, jímž Okresní soud ve Zlíně zamítl žalobu na zaplacení 4.735.000 Kč se specifikovaným příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle § 237 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podkladem právního posouzení odvolacího soudu bylo zjištění, že žalobce podle smlouvy o výpůjčce ze dne 17. 9. 2009 bezplatně užíval (za účelem výstavby bytového domu a občanské vybavenosti) specifikované pozemky v obci Zlín, které jsou ve vlastnictví žalovaného. Původně sjednaný termín výpůjčky do 31. 12. 2012 byl dodatky opakovaně prodlužován až do 31. 12. 2015. Dne 17. 9. 2009 uzavřeli účastníci smlouvu o budoucí kupní smlouvě s tím, že do 30 dnů po vydání kolaudačního souhlasu, nejpozději do 31. 12. 2012, resp. do 31. 12. 2015 uzavřou kupní smlouvu, jejímž předmětem budou vypůjčené pozemky. Stavební povolení pro realizaci bytového domu nabylo právní moci 5. 3. 2015. Výstavba bytového domu měla podle harmonogramu stavebních prací trvat 14 měsíců. Dne 23. 4. 2015 Magistrát města Zlína zastavil řízení ve věci žádosti žalobce o povolení kácení dřevin na vypůjčených pozemcích, jelikož nedoložil souhlas vlastníka (žalovaného) s kácením dřevin.

Odvolací soud založil napadený rozsudek na právním závěru o neopodstatněnosti nároku žalobce na náhradu škody, která představuje náklady na realizaci projektu (tj. výstavby bytového domu a občanské vybavenosti na pozemku žalovaného) do 31. 12. 2015, na dvou důvodech. Dovodil, že jednání žalobce spočívající v kácení dřevin na pozemku žalovaného je zjevným zneužitím práva podle § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a nepožívá proto právní ochrany, neboť vzhledem k datu podaného podnětu žalobce k zahájení správního řízení (23. 4. 2015) by vykácení dřevin vedlo pouze ke znehodnocení pozemku žalovaného, nikoliv k dosažení zamýšleného účelu ze smlouvy o výpůjčce (výstavbě bytového domu a občanské vybavenosti) ve sjednané lhůtě. Dále uzavřel, že v dané věci absentuje příčinná souvislost mezi porušením smluvní povinnosti žalovaného (neudělením souhlasu s kácením dřevin) a vzniklou škodou. Náklady na realizaci projektu nejsou samy o sobě škodou, jelikož žalobce investoval do vlastní (dočasné) stavby na vypůjčeném pozemku žalovaného, který měl po naplnění podmínek smlouvy o budoucí kupní smlouvě (po kolaudaci stavby do 31. 12. 2015) právo získat do svého vlastnictví. Tvrzená majetková újma žalobci nevznikla ani v důsledku odepření souhlasu s kácením dřevin na pozemku žalovaného (pro účely řízení o povolení kácení dřevin zahájeného z podnětu žalobce 23. 4. 2015), neboť stavební povolení nabylo právní moci až 5. 3. 2015 a stavební práce měly podle harmonogramu trvat 14 měsíců; žalovaný tudíž neudělením souhlasu s kácením dřevin neznemožnil žalobci dostát jeho povinnosti zkolaudovat stavbu do 31. 12. 2015.

Každý z výše uvedených právních závěrů vedl sám o sobě k zamítnutí žaloby.

V rozsudku ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, Nejvyšší soud dovodil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (podle nyní platného občanského soudního řádu podmínka řádného vymezení podmínek přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.); to platí i tehdy, bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc mu byla (se závazným právním názorem) vrácena k dalšímu řízení. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (není-li dovoláním napaden, popř. není-li ve vztahu k němu řádně vymezena přípustnost) souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí rovněž spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 872/2010, a ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013).

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 4/2014“/, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení právních otázek odchyluje (srovnej již výše zmíněné rozhodnutí R 4/2014); tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední.

Žalobce splnil svou povinnost uvést údaj o přípustnosti dovolání pouze ve vztahu k otázce právní kvalifikace jím budované stavby, kterou podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s v dovolání citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu; tato (prejudiciální) otázka byla významná pro právní závěr odvolacího soudu, že mezi vzniklou škodou a jednáním žalovaného není příčinná souvislost, s nímž žalobce nesouhlasí.

Ve vztahu ke druhé otázce, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu souběžně založeno tj. posouzení jednání žalobce jako zneužití práva na úkor žalovaného ve smyslu § 8 o. z., v souvislosti s níž odvolacímu soudu vytýká, že nepresumoval dobrou víru a poctivost jeho jednání ve smyslu § 7 o. z., žalobce nedostál své povinnosti vymezit řádně přípustnost dovolání. V tomto směru totiž pouze uvedl, že právní posouzení „je v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu“, aniž by specifikoval, od kterých případných rozhodnutí dovolacího soudu se měl odvolací soud podle jeho přesvědčení odchýlit. Pominul, že shledává-li dovolatel dovolání přípustným z důvodu, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrné, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení nastolené otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Tomuto požadavku přisvědčil i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 13/15, v němž uvedl, že tzv. povinné zastoupení dovolatele advokátem předpokládá, že se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámí s relevantní judikaturou dovolacího soudu.

Sluší se doplnit, že na třetí z otázek hmotného práva, kterou žalobce rovněž předložil k dovolacímu přezkumu a kterou považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou, tj. otázce, v jakém stavu má být pozemek předán zpět půjčiteli po zániku smlouvy o výpůjčce, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Pro její řešení tudíž nemůže být dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016, ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 978/2017, ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3874/2017, nebo ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4584/2017).

K vadám ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou bezcenné výtky, dovolatele, že odvolací soud nevyvodil důsledky z toho, že soud prvního stupně poskytl v rozporu s § 5 o. s. ř. žalovanému poučení o hmotném právu.

Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. 3. 2019


JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu