Rozhodnutí NS

22 Cdo 4407/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/29/2019
Spisová značka:22 Cdo 4407/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4407.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Věcná břemena
Darování
Právní úkony
Obchodní společnost
Družstvo
Dotčené předpisy:§ 39 obč. zák.
§ 20 odst. 1 obč. zák.
§ 1 odst. 2 předpisu č. 87/1995Sb.
§ 6 odst. 1 předpisu č. 87/1995Sb.
§ 3 písm. a) předpisu č. 87/1995Sb.
§ 3 písm. c) předpisu č. 87/1995Sb.
§ 13 odst. 1 obč. zák.
§ 13 odst. 2 obch. zák.
§ 243 odst. 2 obch. zák.
§ 243 odst. 3 obch. zák.
§ 13 odst. 4 obch. zák.
Kategorie rozhodnutí:C EU
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 4407/2017-468


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně XY (dříve XY), IČO XY, se sídlem XY, zastoupené Mgr. Tomášem Kravčíkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Občanská 1115/16, proti žalovaným 1) M. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Robertem Plachým, advokátem se sídlem v Táboře, tř. 9. května 1282, 2) I. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. et Mgr. Michaelou Marešovou Haškovcovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253, o určení neexistence věcného břemene, eventuálně o neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 128/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 3. 5. 2017, č. j. 15 Co 122/2017-423, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 3. 5. 2017, č. j. 15 Co 122/2017-423, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 12. 2016, č. j. 9 C 128/2015-367, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 12. 12. 2016, č. j. 9 C 128/2015-367, zamítl ve výroku I. žalobu na určení, že „věcné břemeno doživotního bezplatného bydlení a doživotního bezplatného užívání celé bytové jednotky č. XY včetně podílu na společných částech domu čp. XY a pozemku parcelní číslo XY ve výši 6040/503062 v domě čp. XY v obci XY a katastrálním území XY, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY pro katastrální území XY ve prospěch žalovaného č. 1 neexistuje, eventuálně že darovací smlouva ze dne 27. 3. 2013, kterou žalovaný č. 1 daroval žalované č. 2 bytovou jednotku č. XY včetně podílů na společných částech domu čp. XY a pozemku parcelní číslo XY ve výši 6040/503062 v domě čp. XY v obci XY a katastrálním území XY, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY a současně žalovaná č. 2 zřídila ve prospěch žalovaného č. 1 bezplatně věcné břemeno bezplatného bydlení a doživotního bezplatného užívání celé bytové jednotky č. XY v domě čp. XY v obci a katastrálním území XY, je vůči žalobci právně neúčinná.“ Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudem prvního stupně žalovaným (výrok II. a III.) a státu (výrok IV.).

Žalovaný 1) nabyl bytovou jednotku č. XY v domě č. p. XY, stojícím na pozemku parc. č. XY, a k ní náležející spoluvlastnický podíl o velikosti id. 6040/503062 na společných částech domu č. p. XY a na pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, smlouvou o převodu vlastnictví jednotky uzavřenou dne 7. 4. 2008 mezi společností XY, s. r. o. jako prodávající a žalovaným 1) jako kupujícím. Vlastnictví k této jednotce a příslušnému spoluvlastnickému podílu na společných částech domu a pozemku nabyla žalovaná 2) na základě darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 27. 3. 2013 uzavřené mezi žalovaným 1) jako dárcem a žalovanou 2) jako obdarovanou. Smlouvou bylo rovněž zřízeno ve prospěch žalovaného 1) právo věcného břemene spočívající v bezplatném doživotním užívání jednotky.

Žalobkyně se domáhá určení neexistence shora uvedeného věcného břemene, eventuálně neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 27. 3. 2013. Uvádí, že dne 22. 3. 2006 uzavřely XY (právní předchůdce žalobkyně) jako zástavní věřitel a společnost XY, jako zástavce, zástavní smlouvu, jejímž účelem bylo zajištění všech peněžitých pohledávek a jejich příslušenství vyplývajících ze smlouvy o úvěru ze dne 22. 3. 2006 uzavřené mezi zástavním věřitelem a zástavcem, přičemž zastaven byl pozemek parc. č. XY, pozemek parc. č. XY a budova č. p. XY na pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY. Dále dne 23. 10. 2006 uzavřely XY jako zástavní věřitel a společnost XY jako zástavce zástavní smlouvu, jejímž účelem bylo zajištění pohledávek zástavního věřitele vůči zástavci v této smlouvě specifikovaných, přičemž zastaveny byly pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, a rozestavěná budova nacházející se na pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY.

Žalobkyně zahájila dne 26. 3. 2013, tj. před uzavřením darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 27. 3. 2013 (jejímiž stranami jsou žalovaní), soudní řízení o prodeji zástavy, a to výše uvedené bytové jednotky a příslušného spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku, na němž se tento dům nachází. Má za to, že darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 27. 3. 2013 jsou absolutně neplatné, protože jde o právní úkony, který odporují zákonu, neboť je žalovaní 1) a 2) učinili v úmyslu zkrátit věřitele. Zřízením věcného břemene k zástavě, na níž vázne zástavní právo k zjištění pohledávky žalobkyně jako věřitele, ve prospěch třetí osoby došlo k poškození žalobkyně jako věřitele, jelikož poklesla hodnota zástavy a je znemožněno její zpeněžení.

Soud prvního stupně řešil jako prejudiciální otázku platnost výše specifikovaných zástavních smluv (potažmo smluv o úvěru, protože k zajištění dluhů vzniklých z těchto smluv byly zástavní smlouvy uzavřeny), jejichž stranami byly XY (právní předchůdce žalobkyně) a XY. Dospěl k závěru, že úvěrová komise XY měla pouze dva členy (přičemž i podle stanov měla být tříčlenná), nebyla proto řádně ustanovena a nemohla o uzavření označených smluv platně rozhodnout. Z tohoto důvodu posoudil smlouvy jako neplatné pro rozpor se zákonem.

Na základě dalších skutečností blíže uvedených v rozsudku soudu prvního stupně rovněž přijal a odůvodnil závěr, že smlouvy jsou neplatné i pro obcházení zákona, a to s ohledem na „nestandardní okolnosti“ jejich uzavření.

Jelikož soud prvního stupně považoval úvěrové (potažmo zástavní smlouvy) za neplatné, žalobu na určení neexistence věcného břemene, eventuálně neúčinnosti darovací smlouvy, zamítl.

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 3. 5. 2017, č. j. 15 Co 122/2017-423, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé a ve výroku IV., kterým soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům v nalézacím řízení (výrok II. a III. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV. a V.).

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výše uvedená úvěrová smlouvy je neplatná pro rozpor se zákonem, protože v době jejího uzavření neměl právní předchůdce žalobkyně řádně zřízenou úvěrovou komisi ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a v důsledku toho jsou neplatné i na ni „navazující“ zástavní smlouvy ze dne 22. 3. 2006 a 23. 10. 2006. K tomu dále poznamenal, že v rozhodném období měla úvěrové komise právního předchůdce žalobkyně pouze jednoho člena L. F. totiž nemohl být řádným členem úvěrové komise, neboť byl ve střetu zájmů podle § 7 odst. 5 věta druhá zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, a to z důvodu uzavření pracovní smlouvy dne 1. 12. 2005 s XY.

Za předčasné shledal závěry soudu prvního stupně, že úvěrová smlouva i zástavní smlouvy jsou neplatné rovněž pro obcházení zákona. Uvedl, že pro to „nejsou dána dostatečná skutková zjištění“, avšak doplnění dokazování v tomto směru považoval za nadbytečné. Je totiž zřejmé, že úvěrové i zástavní smlouvy jsou na základě shora uvedeného neplatné již jen pro rozpor se zákonem. Z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jako věcně správné potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, která nebyla doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to zda rozhodnutí úvěrové komise družstevní záložny s počtem členů nižším než tři způsobuje neplatnost úvěrové smlouvy sjednané mezi družstevní záložnou jako úvěrujícím věřitelem a úvěrovým dlužníkem. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že úvěrová smlouva, potažmo zástavní smlouvy jsou neplatné pro rozpor se zákonem, protože právní předchůdce žalobkyně neměl řádně ustanoven úvěrovou komisi. Pokud v rozhodné době měla úvěrová komise dva členy, neznamená to, že by nebyla ustanovena a nebyla usnášeníschopná. Úvěrová komise právní předchůdkyně žalobkyně souhlasila s poskytnutím úvěrů a s uzavřením zástavních smluv, jelikož pro tento návrh hlasovali její dva členové. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3223/2010, ve kterém dovolací soud vyložil, že absence souhlasu dozorčí rady, popř. valné hromady, se smlouvou podléhající § 193 odst. 2 zákona
č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, nezpůsobuje neplatnost či neúčinnost této smlouvy.

Nesouhlasí také se závěrem odvolacího soudu, že L. F. jako jeden ze dvou členů úvěrové komise nemohl být v rozhodném období jejím řádným členem, a to z důvodu střetu zájmů ve smyslu § 7 odst. 5 věta druhá zákona o spořitelních a úvěrních družstvech (L. F. totiž uzavřel s účinnosti od 1. 12. 2005 pracovní smlouvu rovněž s XY). Podle dovolatelky vzniklo-li členství L. F. v úvěrové komisi právního předchůdce žalobkyně dříve než jeho pracovní poměr s XY, nemohl mít pozdější vznik pracovního poměru vliv na dosavadní členství v úvěrové komisi. Jinými slovy pracovní poměr nemůže vedle paralelního výkonu funkce člena statutárního orgánu obstát a je třeba vždy posuzovat, který právní vztah vznikl dříve. V této souvislosti odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu ve věci souběhu funkce člena statutárního orgánu společnosti a zaměstnance společnosti.

Z těchto důvodů neshledává správným závěr odvolacího soudu, že úvěrová smlouva, potažmo zástavní smlouvy, jsou neplatné pro rozpor se zákonem. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, zda je neplatná pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2006, smlouva o úvěru, jejíž jednou stranou je úvěrní družstvo, v případě, že o poskytnutí úvěru a jeho zajištění řádně nerozhodla úvěrová komise, a to z toho důvodu, že v rozhodné době nebyla řádně obsazena a počet jejich členů byl menší než počet vyžadovaný zákonem a příslušnými stanovami konkrétního úvěrního družstva. Takto vymezenou právní otázku posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Jelikož v poměrech projednávané věci byla smlouva o úvěru uzavřena dne 22. 3. 2006 a příslušné zástavní smlouvy dne 22. 3. 2006 a 23. 10. 2006, je třeba při posouzení platnosti těchto smluv vyjít z právních předpisů platných a účinných v době uzavření těchto smluv (srov. § 3028 odst. 2, 3 zákona č. 89/2012, občanský zákoník).

Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „obč. zák.“), neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle § 20 odst. 1 obč. zák. právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tomu jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgány).

Podle § 1 odst. 2 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících, ve znění účinném do 30. 6. 2007 (dále jen „zákon o spořitelních a úvěrních družstvech“), družstevní záložna je právnickou osobou, na jejíž postavení se vztahují ustanovení zvláštního zákona upravující postavení družstva, pokud tento zákon nestanoví jinak.

Podle § 6 odst. 1 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech kromě orgánů ustavovaných podle zvláštního zákona ustavuje družstevní záložna úvěrovou komisi, která má nejméně tři členy. Člen úvěrové komise nesmí být členem představenstva ani členem kontrolní komise družstevní záložny.

Podle § 3 písm. a) a c) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech rozhoduje úvěrová komise o poskytování úvěrů členům podle stanov a o zajištění úvěrů.

Obecný zákon upravující postavení družstva, pokud zákon o spořitelnchí a úvěrních družstvech nestanoví jinak, je zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen „obch. zák.“).

Podle § 13 odst. 1 věty druhé obch. zák. právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce.

Podle § 13 odst. 2 obch. zák. ustanovení tohoto zákona o jednotlivých obchodních společnostech a družstvu určují statutární orgán, jehož jednání je jednáním podnikatele.

Podle § 243 odst. 2 obch. zák. je představenstvo statutárním orgánem družstva.

Podle § 243 odst. 3 obch. zák. představenstvo plní usnesení členské schůze a odpovídá jí za svou činnost. Nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek předseda představenstva nebo místopředseda. Je-li však pro právní úkon, který činí představenstvo, předepsána písemná forma, je třeba podpisu nejméně dvou členů představenstva.

V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že smlouva o úvěru uzavřená mezi XY (právní předchůdce žalobkyně) a společností XY ze dne 22. 3. 2006 je z důvodu chybějícího platného rozhodnutí úvěrové komise právního předchůdce žalobkyně neplatná pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. V důsledku toho jsou neplatné i na ni navazující zástavní smlouvy ze dne 22. 3. 2006 a ze dne 23. 10. 2006.

XY – úvěrní družstvo při uzavírání smlouvy o úvěru jednalo při uzavírání úvěrové smlouvy ze dne 22. 3. 2006 prostřednictvím R. L., předsedy představenstva, a L. F., úvěrového manažera. Podle čl. 11 odst. 2 stanov XY – úvěrního družstva je statutárním orgánem XY představenstvo, navenek za něj jedná jeho předseda. Lze tedy uzavřít, že právní úkon (smlouvu o úvěru) učinili ti, kteří k tomu byli oprávnění na základě zákona, resp. stanov právního předchůdce žalobkyně. V takovém případě ovšem případná absence platného rozhodnutí úvěrové komise právního předchůdce žalobkyně nemá vliv na platnost uzavření smlouvy o úvěru ze dne 22. 3. 2006.

Již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 32 Odo 302/2004, uveřejněném pod číslem 10/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu dovolací soud vyložil, že přímé právní jednání uskutečňuje právnická osoba svým statutárním orgánem (§ 20 odst. 1 obč. zák.), přičemž rozsah jeho oprávnění je neomezený (případné omezení společenskou smlouvou, stanovami či valnou hromadou je neúčinné ve vztahu k třetím osobám). Nejvyšší soud výslovně uvedl, že „s platností takového právního úkonu (který činí představenstvo družstva) právní předpisy již nespojují splnění žádných dalších podmínek (úkonů), jako například předchozí či dodatečné schválení jiným orgánem družstva, nebo prokázání, že jde o shodnou vůli většiny členů představenstva apod. Skutečnost, že jde o právní jednání statutárního orgánu (představenstva), se projeví již tím, že podpisy jednajících členů představenstva jsou připojeny na smlouvě k obchodní firmě družstva“. Tyto závěry učiněné na základě výkladu § 20 odst. 1 obč. zák. se vztahují i na právní jednání družstevních záložen (spořitelních a úvěrních družstev). Obecný závěr o tom, že absence rozhodnutí v rámci obchodního vedení právnické osoby nemá vliv na platnost uzavřené smlouvy, učinil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5330/2014.

Odvolací soud rovněž dovodil, že „nenaplnění zákonem požadované náležitosti (pozn. platného rozhodnutí úvěrové komise) nelze ‚překlenout‘ ani za užití § 13 odst. 4 obch. zák., protože za každých okolností jde o překročení kompetence osoby uzavírající smlouvu.“

Podle § 13 odst. 4 obch. zák. je-li podnikatelem právnická osoba, je vázána vůči třetím osobám jednáním uskutečněným jejím statutárním orgánem nebo likvidátorem, i když překročil rozsah jejího předmětu podnikání, ledaže jde o jednání, které překračuje působnost, kterou tomuto orgánu svěřuje nebo dovoluje svěřit zákon.

Z uvedeného ustanovení plyne, že právnická osoba jako podnikatel není vázána jednáním uskutečněným jejím statutárním orgánem, jenž překračuje působnost, kterou tomuto orgánu svěřuje nebo dovoluje svěřit zákon, a to za předpokladu, že statutární orgán tímto jednáním překročil rozsah předmětu podnikání právnické osoby.

V posuzované věci je důležité zohlednit, že právní předchůdce žalobkyně byl oprávněn v rámci svého předmětu podnikání mimo jiné poskytovat úvěry svým členům. Uzavřel-li právní předchůdce žalobkyně smlouvu o úvěru v rámci svého předmětu podnikání prostřednictvím svého statutárního orgánu, není správný závěr, že takové jednání nezavazuje právního předchůdce žalobkyně ve smyslu § 13 odst. 4 obch. zák. Právnická osoba je tímto jednáním statutárního orgánu vázána, protože tímto jednáním statutární orgán nepřekročil rozsah předmětu podnikání právnické osoby.

Dovodil-li odvolací soud, že smlouva o úvěru ze dne 22. 3. 2006 uzavřená mezi XY a XY je z důvodu chybějícího rozhodnutí úvěrové komise právního předchůdce žalobkyně neplatná pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák., a v důsledku toho jsou neplatné i na ni navazující zástavní smlouvy ze dne 22. 3. 2006 a ze dne 23. 10. 2006, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř., a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Z důvodu procesní ekonomie se dovolací soud nezabýval právní otázkou, zda L. F. byl v rozhodném období řádném členem úvěrové komise právního předchůdce žalobkyně, a to z důvodu střetu zájmů ve smyslu § 7 odst. 5 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech. Uzavřel-li totiž Nejvyšší soud, že případná absence platného rozhodnutí úvěrové komise právního předchůdce žalobkyně nemá žádný vliv na platnost smlouvy o úvěru ze dne 22. 3. 2006, je v takovém případě nadbytečné zabývat se otázkou, zda úvěrová komise měla v tomto období jednoho, dva, či tři členy.

Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

V rámci dalšího řízení jsou soudy obou stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 10. 2019


Mgr. David Havlík
předseda senátu