Rozhodnutí NS

22 Cdo 4414/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/26/2019
Spisová značka:22 Cdo 4414/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4414.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Spoluvlastnictví
Dotčené předpisy:§ 1147 o. z.
§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 4414/2018-292


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. F., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. et Mgr. Zbyňkem Vašinkou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, tř. T. G. Masaryka 1129, proti žalované HILLPOINT INVEST s. r. o., IČO 03860281, se sídlem v Ostravě - Porubě, Marie Majerové 1649/25, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě, Moravské Ostravě, Sokolská tř. 21, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 17 C 135/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2018, č. j. 71 Co 85/2018-222, takto:

      I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2018, č. j. 71 Co 85/2018-222, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 6. 2018, č. j. 71 Co 85/2018-222, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 11. 2017, č. j. 17 C 135/2016-156, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 3. 2018, č. j. 17 C 135/2016-199, jímž tento soud zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem pozemkům parc. č. st. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště XY na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně a současně žalobkyni zavázal vyplatit žalované na vypořádání spoluvlastnického podílu částku 366 500 Kč do pěti dnů od právní moci rozsudku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Namítá, že soudy opakovaně přikazují podíly získané v dražbách původním podílovým spoluvlastníkům, kteří na tuto praxi spoléhají. Podle dovolatelky odvolací soud nezohlednil, že si žalobkyně mohla odkoupit spoluvlastnický podíl od svého bývalého manžela, nebo jej získat v dražbě, ale neučinila tak. Rovněž nesouhlasí s odnětím svého spoluvlastnického podílu za částku nižší, než kterou vynaložila na jeho získání. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně zpět k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby dovolací soud odložil právní moc napadeného rozhodnutí.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 - 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz)].

Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Žádost dovolatelky, podle níž „dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak“ významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).

Z obsahu dovolání se podává, že právní otázka, na níž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a to vypořádání podílového spoluvlastnictví, byl-li podíl jednoho ze spoluvlastníků získán v dražbě, má být dovolacím soudem posouzena jinak. Toto samo o sobě však není řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání, neboť žádost žalované, podle níž má být dovolacím soudem právní otázka posouzena jinak, významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak.

V projednávané věci totiž dovolatelka neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl Nejvyšší soud odchýlit – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Dovolatelka tedy nedostála zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání, a dovolání tak není přípustné. Ve své podstatě jen polemizuje se závěry odvolacího soudu s tím, že by tato otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Z judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Nad rámec toho dovolací soud poznamenává následující:

Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy v zákoně uvedené hledisko vůle a připravenosti spoluvlastníka (či několika spoluvlastníků) nabýt společnou věc za přiměřenou náhradu, nejde však o hledisko rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (§ 3 a násl. o. z.). Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných rozhodných kritérií. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Odvolací soud se věcí podrobně zabýval, vymezil rozhodná kritéria pro posouzení toho, komu společnou věc přikázat, a tato kritéria posoudil ve vzájemné souvislosti. Především objasnil, že nemovitosti, jež mají účastníci ve spoluvlastnictví, tvoří jeden funkční celek s domem č. p. XY, který je postaven na společném pozemku parc. č. st. XY, a je ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Právní předchůdce žalované nabyl spoluvlastnický podíl, který původně patřil bývalému manželovi žalované, příklepem v dražbě v březnu 2016 za 365 000 Kč a následně jej za částku 455 000 Kč prodal kupní smlouvou ze dne 4. 10. 2016 žalované. Jestliže odvolací soud rozhodl o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobkyně a zohlednil přitom, že je výlučnou vlastnicí domu č. p. XY na společném pozemku, ve kterém i bydlí, že jediná přístupová cesta k němu vede pouze přes pozemek parc. č. XY, který je rovněž ve výlučném vlastnictví žalobkyně, že se žalobkyně podílela na budování staveb umístěných na společných pozemcích, investovala do nich finanční prostředky, postupně je zvelebovala a zajišťuje jejich údržbu, že projevila o odkoupení nemovitostí zájem a prokázala, že disponuje dostatečnými finančními prostředky na jejich odkoupení, a že po celou dobu slouží nemovitosti k jejímu bydlení, zatímco žalovaná k nemovitostem nemá žádný blízký vztah a nabyla je z čistě obchodních důvodů, nejsou jeho závěry zjevně nepřiměřené.

Nutno dodat, že odvolací soud se dostatečně zabýval i výší vypořádacího podílu. Poukázal na vyhotovení celkem čtyř znaleckých posudků, z nichž dva odpovídaly částce 366 500 Kč, která byla nakonec soudem určena jako náhrada za spoluvlastnický podíl žalované. Protože svůj závěr o tom, proč se přiklonil právě k této částce, dostatečně odůvodnil, nelze mu ani v tomto směru nic vytknout.

Dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v obou jeho výrocích, tedy i ve výroku o nákladech odvolacího řízení. Kromě toho, že dovolání ani v této části nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť zcela postrádá jakoukoliv argumentaci, dovolatelka zřejmě přehlédla, že podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017, která je vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku pro toto dovolací řízení rozhodná, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena.

Jelikož dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Návrh na odklad právní moci byl zamítnut, protože nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, je tento návrh zjevně nedůvodný.

V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 6. 2019


Mgr. David Havlík
předseda senátu