Rozhodnutí NS

23 Cdo 3875/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/30/2020
Spisová značka:23 Cdo 3875/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3875.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Účastníci řízení
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 93 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 3875/2019-123


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně ELTON hodinářská, a.s., se sídlem v Novém Městě nad Metují, Náchodská 2105, identifikační číslo osoby 25931474, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, proti žalované MPM -QUALITY v.o.s., se sídlem ve Frýdku-Místku, Příborská 1473, Místek, identifikační číslo osoby 47987430, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská 455/8, o ochraně práv k ochranné známce Evropské unie, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 17/2018, o dovolání společnosti EUTECH akciová společnost, se sídlem ve Šternberku, Nádražní 1617/1, identifikační číslo osoby 47151421, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek 16, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019, č. j. 3 Cmo 101/2019-81, takto:

Dovolání se odmítá.


Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Napadeným usnesením odvolací soud změnil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2019, č. j. 1 Cm 17/2018-62, tak, že nepřipustil, aby do řízení vystoupila jako vedlejší účastnice na straně žalované společnost EUTECH akciová společnost.

Své rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že předmětem řízení je žalobou uplatněný zdržovací nárok z ochranné známky Evropské unie žalobkyně č. 3531662 obsahující označení MANUFACTURE PRIM 1949 vůči užívání označení PRIM žalovanou na náramkových hodinkách. Žalovaná ve své obraně tvrdí, že má právo užívat předmětné označení na základě ochranných známek, jichž je vlastníkem či spoluvlastníkem, na základě práva předchozího uživatele nezapsaného označení podle § 10 odst. 2 zák. č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách), a na základě licence k užívání autorského díla spočívajícího ve výtvarném ztvárnění předmětného označení.

Odvolací soud uzavřel, že EUTECH akciová společnost nemá právní zájem na výsledku řízení v projednávané věci ve smyslu § 93 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť výsledek řízení v projednávané věci se nijak neprojeví na jejím právním postavení, když s otázkou smlouvy o převodu ochranných známek obsahujících označení PRIM mezi ní jako převodkyní a žalovanou jako nabyvatelkou z roku 2001 nelze takový zájem spojovat. Pro řízení je rozhodné, zda žalobkyni plyne ke dni rozhodnutí soudu uplatněný nárok z její ochranné známky a zda žalovaná případně má právo předmětné označení z právem uznaného důvodu užívat. Tvrzený zájem na možném posouzení jednoho z důkazů, resp. platnosti určité smlouvy se žalovanou, není již ze své podstaty zájmem na výsledku tohoto řízení, jenž již vzhledem k šíři žalovanou uplatněné obrany závisí na mnoha dalších okolnostech.

Usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu napadla EUTECH akciová společnost dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. spatřuje ve vyřešení otázky procesního práva, na němž napadené rozhodnutí závisí, a to otázky, zda je dán právním zájem na výsledku řízení v případě převodce, který před zahájením řízení o zdržovacím nároku smluvně převedl právo, jehož se týká zdržovací nárok uplatněný žalobou na žalovaného, a současně strany smluvního převodu práva byly v dobré víře, žalobce se dovolává zániku smluvně převáděného práva ex tunc a úspěch žaloby by založil nároky žalovaného týkající se smluvně převedeného práva vůči převodci práva, jež dosud nebyla dle dovolatelky v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.

Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, když dovolatelka má na výsledku řízení v projednávané věci ve smyslu § 93 odst. 1 o. s. ř. právní zájem, jenž vyplývá z uzavřené smlouvy o převodu ochranných známek z roku 2001, kterou dovolatelka převedla své národní ochranné známky na žalovanou. Byť žalovaná tvrdí na svoji obranu další práva a tituly, na jejichž základě označení PRIM na svých výrobcích oprávněně užívá, prvotním důvodem byla právě smlouva o převodu ochranných známek mezi dovolatelkou a žalovanou. V případě, že by žalovaná nebyla v řízení úspěšná, mohla by začít vymáhat po dovolatelce „finanční odškodnění“ s ohledem na to, že dovolatelkou převáděné známky byly po několika letech prohlášeny za neplatné, když právě v důsledku ztráty známek by pak mohlo být soudem žalované zakázáno užívat předmětné označení na jejích výrobcích.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že připustí vstup dovolatelky do řízení jako vedlejší účastnice na straně žalované.

Žalobkyně ani žalovaná se k dovolání nevyjádřily.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).

Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3281/2013).

Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku právního zájmu vedlejšího účastníka na výsledku řízení ve smyslu § 93 odst. 1 o. s. ř. na základě skutečnosti, že dovolatelka jako „převodce smluvně převedla před zahájením řízení na žalovanou právo, jehož se týká zdržovací nárok uplatněný žalobou“, přičemž se žalobkyně zároveň „zániku tohoto práva ex tunc dovolává“.

Odvolací soud však v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru o neexistenci právního zájmu dovolatelky na výsledku řízení v projednávané věci proto, že předmětem tohoto řízení je ochrana absolutního práva k ochranné známce žalobkyně a nikoli nároky vyplývající z práv k národním ochranným známkám, jež byly předmětem smlouvy uzavřené v roce 2001 mezi dovolatelkou a žalovanou. Uplatněný zdržovací nárok se tedy „netýká“ národních ochranných známek převedených dovolatelkou v roce 2001, nýbrž „týká“ se výhradně označení tvořícího obsah ochranné známky Evropské unie žalobkyně a nikoli jakýchkoli označení jiných. Dovolatelka tudíž svojí otázkou o svém právním zájmu na výsledku řízení zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem na základě jiných zjištění, než z jakých vyšel při posouzení věci odvolací soud.

Kromě toho odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na posouzení, zda se žalobkyně zániku práv z národních ochranných známek převedených dovolatelkou v roce 2001 v řízení (dle obsahu dovolatelkou formulované otázky) „dovolává“ či nikoli. Tudíž dovolatelkou předložená právní otázka nemůže přípustnost jejího dovolání opodstatnit i proto, že na takto vymezené otázce napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, resp. tato otázka neměla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující význam (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSCR 53/2013, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06)

Pro úplnost je třeba uvést, že otázku (částečné) neplatnosti národních ochranných známek převedených dovolatelkou žalované v roce 2001 s účinky ex tunc, z níž dovolatelka odvozuje možnost vzniku práva žalované vůči dovolatelce na „finanční odškodnění“, a tím i svůj právní zájem na výsledku řízení, není soud oprávněn v projednávané věci týkající se deliktního soukromoprávního závazku z porušení ochranné známky žalobkyně posuzovat, neboť rozhodnutí o této otázce je podle § 32 a násl. zákona o ochranných známkách a § 2 písm. a) zák. č. 14/1993 Sb., o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví, svěřeno správnímu orgánu (Úřadu průmyslového vlastnictví) a nikoli soudu v občanském soudním řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z hlediska právního zájmu dovolatelky na výsledku řízení je proto bez významu, zda se žalobkyně zániku těchto ochranných známek v projednávané věci „dovolává“ či nikoli.

Dovolací soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 6. 2020


JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu