Rozhodnutí NS

28 Cdo 788/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/18/2019
Spisová značka:28 Cdo 788/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.788.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Bezdůvodné obohacení
Dokazování
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 451 odst. 1,2 obč. zák.
§ 565 o. z.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 788/2019-197
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce A. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, proti žalované M. U., advokátce se sídlem XY, identifikační číslo osoby: XY, o zaplacení částky 520.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 17/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. října 2018, č. j. 57 Co 12/2018-165, takto:

      I. Dovolání se odmítá.
        II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
    Odůvodnění:

    Okresní soud v Opavě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, č. j. 7 C 17/2016-112, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 520.000,- Kč s ročním úrokem z prodlení 8,05 % z částky 520.000,- Kč od 1. 8. 2015 do zaplacení (výrok I.). Dále žalované uložil povinnost zaplatit zástupci žalobce na účet Okresního soudu v Opavě na nákladech řízení částku 40.485,- Kč (výrok II.).

    Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce na základě smlouvy o úschově peněz ze dne 25. 1. 2013 převedl na účet žalované částku ve výši 1.600.000,- Kč. Dne 2. 4. 2015 žalobce podepsal potvrzení sepsané v advokátní kanceláři žalované, z něhož se podává, že žalobce potvrzuje přijetí 20.000,- Kč a veškerých finančních prostředků dosud uložených na účtu žalované. Po podpisu uvedeného potvrzení žalobce ovšem vyjádřil nesouhlas se zněním tohoto potvrzení, přičemž nyní žalovaná částka dle názoru žalobce odpovídá výši dosud nevráceného finančního obnosu žalobci. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná musí tvrdit a dokazovat, že žalobci žalovanou částku zaplatila a že tak pohledávka zanikla zákonným způsobem, neboť žalobce popřel pravost, respektive správnost, soukromé listiny, a proto žalovanou jako účastníka, který tuto listinu předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní, pročež žalobě zcela vyhověl.

    K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2018, č. j. 57 Co 12/2018-165, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 520.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 1. 8. 2015 do zaplacení, zamítá (výrok I.) a o nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Rovněž žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 26.000,- Kč (výrok III.).

    Odvolací soud, ztotožňuje se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, shledal odvolání důvodným, jelikož prvostupňový soud nesprávně vyhodnotil otázku důkazního břemene. Odvolací soud žalobce poučil v souladu s ustanovením § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť konstatoval, že pokud žalobce popírá správnost obsahu soukromé listiny, pak je to podle ustanovení § 565 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“), právě žalobce, kdo má povinnost označit důkazy k prokázání svého tvrzení o tom, že listina - potvrzení ze dne 2. 4. 2015 - neobsahuje správné údaje ohledně předání finančních prostředků. Odvolací soud má totiž za to, že dodatečný nesouhlas žalobce s tím, že podepsal listinu určitého obsahu, nemůže sám o sobě způsobit následek spočívající v tom, že obsah této soukromé listiny nezakládá vyvratitelnou domněnku uznání její pravosti a správnosti.

    Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu se zakládá na právní otázce, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena, a to konkrétně na posouzení otázky aplikace ustanovení § 565 o. z. Namítá, že odvolací soud překročil meze vyvratitelné domněnky zakotvené v citovaném ustanovení a navíc je aplikoval bez porovnání se všemi provedenými důkazy, tedy v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř. Procesní chybu dovolatel ostatně spatřuje i v tom, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by byl v odvolacím řízení proveden jakýkoliv důkaz. Dále dovolatel uvádí, že v důsledku právního názoru odvolacího soudu odlišného od právního názoru soudu prvního stupně a poskytnutí poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. až v odvolacím řízení bylo žalobci znemožněno uplatnit nárok ve dvoustupňovém soudním řízení, neboť proti rozhodnutí odvolacího soudu není řádného opravného prostředku. V této souvislosti upozorňuje taktéž na nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a potvrdil tak rozsudek soudu prvního stupně, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Navrhl také odložit vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu, neboť mu hrozí jeho neprodleným výkonem nebo exekucí závažná újma, jelikož jeho jediným příjmem je starobní důchod ve výši 10.000,- Kč měsíčně a jiný majetek větší hodnoty nevlastní.

    Žalovaná ve vyjádření označila dovolání žalobce za nedůvodné a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto. Žalobce totiž dle názoru žalované dodatečně popírá správnost obsahu jím podepsaného prohlášení, a proto žalovaná považuje argumentaci odvolacího soudu za správnou.

    Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. 10. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).

    Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Dovolání není přípustné, jelikož žalobcem nastolená právní otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tuto otázku dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.

    Podle ustanovení § 565 o. z. je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána.

    Pravidla vyplývající z ustanovení § 565 o. z. platila i před přijetím tohoto zákoníku na základě obecných pravidel o důkazním břemeni; jde totiž o pravidla svou povahou procesní (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2181/2018 – označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), a proto lze i nadále vycházet z dosavadní judikatury k této otázce.

    Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro účastníkovu nečinnost prokázána nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, která je na sporný vztah aplikována. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat a koho při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí.

    U soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel) a správnost (pravdivost). Listina je pravá, pochází-li od vystavitele a je jím též podepsána. Je-li listina pravá, není-li zfalšovaná nebo pozměněná, dokazuje, že vystavitel projevil vůli o obsahu v listině zachyceném, případně učinil prohlášení v listině obsažené (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012, a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013).

    V řešené věci žalobce popíral správnost údajů uvedených na jím podepsané listině, tedy zpochybňoval správnost (pravdivost) obsahu soukromé listiny. Jelikož pravost listiny nebyla mezi účastníky řízení sporná, bylo na žalobci, aby vyvrátil skutečnosti v listině uvedené; to se mu však nepodařilo. Z uvedeného tak vyplývá, že odvolací soud posoudil otázku rozložení důkazního břemene při popření pravdivosti soukromé listiny v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

    Přiléhavost rovněž postrádá kritika dovolatele stran hodnocení důkazů odvolacím soudem, a to nejen proto, že hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jenž je uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a přístupný, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), ale také proto, že žalobce ve své dovolací argumentaci pomíjí, že odvolací soud ke skutkovým a právním závěrům dospěl na základě zhodnocení všech provedených důkazů podle zásad zakotvených v ustanovení § 132 o. s. ř. Odvolací soud totiž proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrady nevznesl. Ta se tak stala i skutkovými zjištěními odvolacího soudu, pročež odvolací soud nebyl povinen provedené důkazy zopakovat (srovnej § 213 odst. 2 o. s. ř.), neboť z nich jiná skutková zjištění neučinil. Ostatně, pravidlo o rozložení důkazního břemene je pravidlem právním (s účinností od 1. 1. 2014 explicitně vtěleným do hmotněprávní normy) a jeho interpretace a aplikace je právním posouzením věci. Text listiny, jenž byl pravidlu podroben, přitom z hlediska obsahu, tedy toho, co z listiny mohlo být zjištěno, nedoznal v odvolacím řízení žádné změny.

    Vytýká-li pak dovolatel odvolacímu soudu nekorektní aplikaci ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., potažmo porušení dvojinstančnosti soudního řízení, vystihuje tak případ vady řízení, kterážto není samostatně uplatnitelným důvodem dovolání. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne, jen je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde. Navíc platí, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a rovněž ani ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012). Závěr o tom, že občanské soudní řízení není povinně dvoustupňové, respektuje i judikatura Ústavního soudu (tento právní názor je uveden například v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, v usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 101/01), jakož i rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (srovnej např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. 1. 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. 3. 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).

    Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání považuje dovolací soud za potřebné dodat, že námitce dovolatele ohledně nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu nelze přisvědčit, neboť odvolací soud v projednávané věci učinil závěr o neunesení důkazního břemene žalobcem až poté, co žalobci poskytl poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. a dal mu tak příležitost doplnit (se zřetelem na takto ohlášený výsledek jeho předběžného hodnocení důkazů) důkazní návrhy k dané skutkové otázce; jeho rozhodnutí ve věci samé tak nebylo překvapivé či nepředvídatelné, jak mu vytýká dovolatel. Postup odvolacího soudu respektoval judikatorní závěry dovolacího soudu založené na tezi, že „předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomuto názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky“ (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009).

    Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II., týkajícímu se nákladů prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku III. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].

    Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

    V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

    V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o samotném dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) a b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

    Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 18. 6. 2019

    JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
    předseda senátu