Rozhodnutí NS

8 Tdo 283/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/23/2016
Spisová značka:8 Tdo 283/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.283.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Neodkladné a neopakovatelné úkony
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
§ 158 odst. 9 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 283/2016-39


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2016 o dovolání obviněného J. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 4 To 56/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 6/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá.
Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 61 T 6/2015, byl obviněný J. M. uznán vinným dvěma zločiny znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem podání alkoholu dítěti podle § 204 tr. zákoníku, za což byl podle § 185 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Poškozené „KOPRETINĚ“ *) a Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky, Praha 9, Drahobejlova 1404/4, byly se svými nároky na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Rozsudek nalézacího soudu obviněný napadl odvoláním směřujícím proti jeho výroku o vině i trestu. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 4 To 56/2015, byl z podnětu odvolání obviněného rozsudek nalézacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d), f) tr. ř. zrušen v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným v bodě 1. pokusem zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a v bodě 2. jednak zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem podání alkoholu dítěti podle § 204 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Poškozené nezletilá „KOPRETINA“ a Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky, Praha 9, Drahobejlova 1404/4, byly se svými nároky na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný pokusu zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku pod bodem 1. tzv. skutkové věty výroku o vině a zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinu podání alkoholu dítěti podle § 204 tr. zákoníku pod bodem 2. skutkové věty výroku o vině dopustil tím, že

1. v chatové oblasti v k. ú. M., okres K., Zlínský kraj, v přesně nezjištěný den letních prázdnin roku 2012, v zahradní chatce bez č. p., v blízkosti svého bydliště, která byla dočasně užívána k rekreačním účelům, posadil na stůl nezletilou „KOPRETINU“, pevně ji držel a odmítal ji pustit s vyjádřením, že to bude trvat jenom chvilku a nemusí se ničeho bát, položil ji na stůl do polohy vleže na záda, ruce jí držel u hlavy, stáhl jí kalhotky a po dobu asi 15 minut se na ní minimálně pokusil vykonat soulož, a to i přes jasný a intenzivní odpor nezletilé, která se bránila a několikrát ho kopla,

2. v M., okres K., Zlínský kraj, v odpoledních hodinách přesně nezjištěného dne, v první polovině roku 2013, na staveništi, kde vykonával pomocné práce, nezletilé „KOPRETINĚ“, která mu na stavbu přinesla svačinu a cigarety, úmyslně podal láhev s alkoholem, o které sdělil, že se jedná o slivovici, přičemž nezletilá se na pokyn obviněného opakovaně vícekrát napila přímo z láhve, čímž požila takové množství alkoholu, až se jí udělalo nevolno, kdy měla problémy s koordinací pohybů a měla výpadky vědomí, když v tomto stavu ji následně v motorovém vozidle nezjištěného typu zaparkovaného poblíž, stáhl kalhoty a kalhotky a za účelem svého sexuálního uspokojení ji osahával na intimních místech, přičemž zneužil její bezbrannosti, kterou u ní vyvolal podáním alkoholu, kdy nezletilá nebyla schopna vnímat realitu a projevit odpor, a z tohoto stavu se probrala až druhý den za situace, kdy ležela v posteli v místě bydliště obviněného bez kalhotek oblečená pouze v kalhotách a mikině,

přičemž výše uvedených jednání se dopustil úmyslně a s vědomím, že nezletilá „KOPRETINA“ v inkriminované době nedovršila patnáctý rok svého věku.
II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Obviněný trval na své nevině, měl za to, že oba soudy rozhodovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, nepřihlédly ke všem důkazům, zejména k těm, které svědčily v jeho prospěch. V této souvislosti poukazoval na výpovědi svědkyně M. M., která potvrdila, že poškozená mnohokrát lhala. Současně svědci M. M. a L. F. vypověděli, že staveniště, kde se mělo nacházet auto zmiňované ve skutku pod bodem 2., je v areálu, který je oplocen a pravidelně se navečer zamyká. Není tedy možné, aby se skutek uvedený pod bodem 2. výroku o vině stal na staveništi ve zmiňovaném autě, neboť tam obviněný neměl a nemohl mít přístup. Připomněl, že ke lhaní a vymýšlení poškozené vypovídal v přípravném řízení i svědek R. Z.
    6. Obviněný vytkl, že soudy své závěry o jeho vině postavily pouze na tvrzeních a výpovědi poškozené „KOPRETINY“ jako jediném přímém důkazu. Nevzaly v potaz nevěrohodnost těchto výpovědí, které se navíc zjevně rozcházely v časovém určení, kdy se měl ten který skutek stát, co se mělo stát atp. Není tedy ani jasné, na základě čeho soudy učinily časové určení v popisu skutku v bodě 1. a 2. rozhodnutí, neboť výpovědi poškozené se v časových údajích rozcházejí. Pro doložení rozporů ve výpovědi poškozené rekapituloval obsah její výpovědi k oběma skutkům a ve vztahu ke skutku pod bodem 2. upozornil, že ani z jedné výpovědi nevyplývá, že by poškozenou osahával na intimních místech za účelem svého sexuálního uspokojení, což vylučuje možnost právního posouzení činu jako zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku.
      7. Domníval se též, že odvolací soud pochybil, když na rozdíl od soudu prvního stupně označil výpověď poškozené ze dne 20. 1. 2014 za řádný a použitelný důkaz, v důsledku čehož podle něj doplnil popis skutku a změnil právní kvalifikaci, aniž vyřešil rozpory v obou výpovědích. Odvolací soud měl podle něj doplnit dokazování např. o revizní znalecký posudek k posouzení hodnověrnosti poškozené, případně o doplňující výslech poškozené k vyjasnění vzniklých rozporů. Bez provedení těchto důkazů přetrvávají důvodné pochybnosti o jeho vině.

      8. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 4 To 56/2015, zrušil, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a věc přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.

      9. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, vyjádřila přesvědčení, že v posuzovaném případě nelze dospět k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Současně nelze ani dojít k závěru, že se jedná o případ, kdy skutková zjištění soudu stojí v extrémním rozporu s provedenými důkazy. K námitce obviněného ohledně výslechu poškozené dne 20. 1. 2014, který byl podle protokolu o tomto úkonu proveden jako neodkladný či neopakovatelný, a přípustnosti takového důkazu státní zástupkyně uvedla, že přestože soud prvního stupně k výpovědi nepřihlížel a vyslechl poškozenou znovu při hlavním líčení dne 23. 6. 2015, a naopak odvolací soud k této výpovědi přihlížel, a tudíž ji zahrnul do procesu hodnocení důkazů, výpovědi se nijak neliší, naopak se vzájemně doplňují. I odvolací soud tedy konstatoval, že čtená výpověď poškozené, která byla soudem prvního stupně označena za nepřípustný důkaz, pouze potvrdila závěry nalézacího soudu.

      10. K postupu odvolacího soudu poznamenala, že lze usuzovat, že výslech poškozené „KOPRETINY“ podle § 160 odst. 4 tr. ř. byl proveden jako úkon neodkladný, neboť nebylo bezprostředně postaveno najisto, zda k jí popisovanému jednání skutečně došlo, zda nekryje jiného pachatele či zda si celou záležitost nevymyslela. Její výpověď přitom bylo třeba fixovat před zahájením trestního stíhání, i pokud by nešlo o neodkladný, případně neopakovatelný, úkon, a to podle § 158 odst. 9 tr. ř. Citované usnesení uvádí osobu mladší patnácti let mezi osobami, které policejní orgán vyslechne jako svědky před zahájením trestního stíhání, když přitom není nutné, aby šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon. Neodkladnost a neopakovatelnost úkonu na straně jedné a výslech osoby mladší patnácti let na straně druhé jsou samostatné důvody k postupu podle § 158 odst. 9 tr. ř., které se vzájemně nepodmiňují. V posuzované trestní věci však poškozená nebyla vyslechnuta pouze jako osoba mladší patnácti let, ale na její výslech se vztahoval i režim ustanovení § 102 odst. 1 tr. ř., neboť byla vyslýchána o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj. Imperativem tohoto ustanovení je zajištění toho, aby výslech v dalším řízení nebylo třeba opakovat. Podle § 102 odst. 2 tr. ř. pak je možné takový důkaz provést přečtením protokolu i bez podmínek uvedených v § 211 odst. 1 a 2 tr. ř. Ve vztahu k přípustnosti přečtení protokolu o výpovědi nezletilé je třeba uvést, že tato byla vyslýchána o okolnostech uvedených v § 102 odst. 1 tr. ř. a současně byla vyslechnuta jako svědek za podmínky, že šlo o neodkladný a neopakovatelný úkon. V tomto případě, pokud byly splněny podmínky stanovené zákonem, lze protokol o takové výpovědi číst v hlavním líčení bez dalších podmínek podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř., přičemž se navíc užije ustanovení § 102 odst. 2 tr. ř. Měla za to, že odvolací soud nepochybil, pokud ve veřejném zasedání přečetl protokol o výpovědi nezletilé poškozené.

      11. Na závěr konstatovala, že je zřejmé, že k žádnému procesnímu pochybení ze strany soudů při provádění důkazů nedošlo. Stejně tak nedošlo ani k nedostatkům ve skutkových zjištěních, neboť vina obviněného z provedených důkazů jednoznačně vyplývá. Pokud pak obviněný namítl, že jediným přímým důkazem v celém případě byla výpověď poškozené, je nutné upozornit na to, že výpověď poškozené nebyla důkazem jediným a osamoceným, ale naopak podporovaným i výpovědí sestry poškozené. O tom, že sexuální zájem obviněného je směřován i vůči nezletilým dívkám, svědčí i jeho předchozí odsouzení pro obdobnou trestnou činnost. Obviněný byl uznán vinným na základě řádně provedeného dokazování, kdy z opatřených důkazů jednoznačně vyplynula jeho vina. Zaznamenat nebylo možno ani kategorii tzv. opomenutých důkazů, neboť pokud soudy odmítly provést některý z jím navrhovaných důkazů, řádně vysvětlily, že šlo o důkazy nadbytečné. Navrhla proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.

      12. Obviněný nevyužil práva repliky s poznámkou, že trvá na stanovisku obsaženém v dovolání.

      III. Přípustnost dovolání

      13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
      IV. Důvodnost dovolání

      14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

      15. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

      16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

      17. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

      18. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu v řízení nedošlo, stejně tak nebylo možné v daném případě zaznamenat kategorii tzv. opomenutých důkazů. Nejvyšší soud se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů obou stupňů, podle nichž je obviněný ze stíhaného jednání usvědčován především výpověďmi poškozené „KOPRETINY“ a její sestry D. B. Poškozená, v kontrapozici s tvrzeními obviněného, vypovídala konzistentně a přesvědčivě, na podstatě své výpovědi setrvala i při konfrontaci s obviněným. Pokud postupem času docházelo k určitému vývoji ve výpovědích poškozené, je to naopak zcela přirozené a svědčí to o pravdivosti ve výpovědích popisovaného děje. Není nijak ojedinělé, že člověk se spolu s plynutím času na určité věci postupně rozpomíná, naopak na jiné skutečnosti zapomíná. K několikrát vznesené námitce obviněného, ohledně neschopnosti poškozené časově přesně zařadit jednotlivé skutky, jelikož si podle jeho mínění ve svých výpovědích odporuje ve vztahu k časové souslednosti jednotlivých skutků, kterou zpochybňuje hodnověrnost poškozené „KOPRETINY“, Nejvyšší soud toliko udává, že je naprosto běžné, pokud mají nezletilé děti rozdílné vnímání plynutí času. Schopnost vybavit si, kdy k jednotlivým sexuálním atakům ze strany obviněného došlo, je výrazně ztížena i časovým odstupem mezi dobou spáchání jednotlivých činů a ohlášením jednání obviněného u orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“) a policii. Tyto závěry ostatně potvrdil i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie dětí na poškozenou „KOPRETINU“ a její sestru D. B. znalkyň MUDr. Elišky Šejnohové a PhDr. Blanky Špíškové (č. listu 96 − 124).

      19. K námitkám obviněného je pro úplnost vhodné dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména str. 11 −14 rozsudku nalézacího soudu, str. 8 −12 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že nalézací soud, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud de facto ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Nalézací soud si byl vědom významu usvědčující svědecké výpovědi poškozené „KOPRETINY“, jejímu hodnocení věnoval náležitou pozornost a se stejnou pečlivostí přistoupil k jejímu hodnocení i odvolací soud. To dokládá i ta skutečnost, že již policejní orgán v přípravném řízení nechal k vyšetření duševního stavu „KOPRETINY“ zpracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie dětí a soudy obou stupňů se jeho závěry a výpověďmi znalkyň pečlivě zabývaly. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, proč jí neuvěřily a proč naopak vzaly za podklad svých skutkových závěrů výpověď poškozené.

      20. Obviněný vytkl, že odvolací soud pochybil, pakliže označil výpověď poškozené ze dne 20. 1. 2014 jako důkaz použitelný a podle něj doplnil popis skutku a změnil právní kvalifikaci, aniž vyřešil rozpory v obou výpovědích poškozené, které jsou významné z hlediska právního posouzení skutků. V této souvislosti nutno rekapitulovat, že poškozená byla jako svědkyně vyslechnuta dvakrát, poprvé dne 20. 1. 2014 před zahájením trestního stíhání obviněného, a to podle § 158 odst. 9 za podmínek § 158a tr. ř. Z protokolu o tomto úkonu, tj. protokolu o výslechu svědka – osoby mladší 15 let, se podává, že výslech poškozené byl jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon proveden z toho důvodu, že „není namístě, aby vzhledem k možnému působení sekundární viktimizace byla poškozená „KOPRETINA“ vyslýchána opakovaně, a vzhledem k hrozbě, že rodinné vztahy a věk, zejména riziko slábnutí paměťové stopy vzhledem k časovému odstupu od předmětného jednání a schopnosti objektivní reprodukce prožitých událostí, následkem čehož reálně hrozí ztráta důkazní hodnoty výpovědi, ovlivní její budoucí výpověď, případně schopnost reprodukovat rozhodné skutečnosti před soudem“ (č. listu 29, 30). Následně byla poškozená vyslechnuta v hlavním líčení dne 23. 6. 2015 (č. listu 368, 369). Nalézací soud k první výpovědi poškozené nepřihlížel, neboť ji označil za procesně nevyužitelnou, jelikož nebyly splněny podmínky pro neopakování výpovědi svědkyně v hlavním líčení, a v hlavním líčení svědkyni vyslechl (str. 12 rozsudku). Oproti tomu odvolací soud konstatoval procesní využitelnost této výpovědi a ve veřejném zasedání tuto výpověď podle § 102 odst. 2 a § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. přečetl (č. listu 418 a verte). V odůvodnění rozsudku konstatoval, že v tomto konkrétním případě, s ohledem na zákonnou úpravu (§ 102 odst. 2, § 211 odst. 2 písm. b), § 158 odst. 9 a § 158a tr. ř.), charakter projednávané trestné činnosti obviněného a věk poškozené, která dosáhla věku patnácti let až 23. 3. 2015, byly ve věci splněny zákonné podmínky pro výslech nezletilé poškozené jakožto neodkladného úkonu. Smyslem takového neodkladného úkonu u osob mladších patnácti let je, aby nebylo v dalším řízení třeba opakovat výslech o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat jejich duševní a mravní vývoj (str. 9 rozsudku).

      21. Podle § 158 odst. 9 tr. ř. má-li výpověď osoby povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, policejní orgán ji vyslechne jako svědka za podmínek uvedených v § 158a. Jako svědka vyslechne i osobu mladší patnácti let a osobu, o jejíž schopnosti správně a úplně vnímat, zapamatovat si nebo reprodukovat jsou s ohledem na její psychický stav pochybnosti. Co do povahy úkonu jako úkonu nedokladného a neopakovatelného, z dikce § 160 odst. 4 tr. ř. se podává, že neodkladným úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. V protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu je třeba vždy uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován. Podle § 102 odst. 1 věty první (v části před středníkem) tr. ř. je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než osmnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, je třeba výslech provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat. Podle § 102 odst. 2 tr. ř. v dalším řízení má být taková osoba vyslechnuta znovu jen v nutných případech. V řízení před soudem je možno na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu i bez podmínek uvedených v § 211 odst. 1 a 2 tr. ř. Zde přichází v úvahu § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř., podle něhož protokol o výpovědi svědka se přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedený podle § 158a tr. ř.


      22. V protokole o výslechu svědka – osoby mladší 15 let ze dne 20. 1. 2014 není explicitně uvedeno, zda se jednalo o úkon neodkladný, či neopakovatelný, a jasno do řešení této otázky nevnesly ani soudy. Nalézací soud sice konstatoval, že poškozená byla vyslechnuta „v počátcích trestního řízení v rámci tzv. neodkladného úkonu“, ale sám pak hodnotil důvody pro „neopakování“ výslechu svědkyně v tom smyslu, že tomuto závěru nepřisvědčil a poškozenou v hlavním líčení vyslechl jako svědkyni. Odvolací soud naopak konstantně hodnotil výslech svědkyně jako neodkladný úkon. Za této situace postup odvolacího soudu, přečetl-li ve veřejném zasedání protokol o výslechu svědkyně ze dne 20. 1. 2014 podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř., aniž by přesvědčivě vyložil, proč byl tento úkon skutečně úkonem neodkladným, a to zvláště za situace, kdy nalézací soud tento závěr odmítl a svědkyni v hlavním líčení zevrubně vyslechl za splnění všech podmínek kontradiktorního řízení, může vyvolávat pochybnosti o správnosti takového postupu. Současně nelze pominout ani další okolnosti případu. Jak správně uvedla státní zástupkyně ve svém vyjádření, výpověď poškozené jako osoby mladší patnácti let bylo třeba fixovat před zahájením trestního stíhání, i pokud by nešlo o neodkladný, případně neopakovatelný, úkon, a to podle § 158 odst. 9 věty druhé tr. ř. Citované usnesení uvádí osobu mladší patnácti let mezi osobami, které policejní orgán vyslechne jako svědky před zahájením trestního stíhání, když přitom není nutné, aby výpověď takové osoby měla povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu a byla tedy prováděna za podmínek uvedených v § 158a tr. ř. Neodkladnost a neopakovatelnost úkonu na straně jedné a výslech osoby mladší patnácti let na straně druhé jsou samostatné důvody k postupu podle § 158 odst. 9 tr. ř., které se vzájemně nepodmiňují. V posuzované trestní věci však poškozená nebyla vyslechnuta pouze jako osoba mladší patnácti let, ale na její výslech se vztahoval i režim ustanovení § 102 odst. 1 tr. ř., neboť byla vyslýchána o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj (což bylo dokládáno i opatřenými znaleckými posudky). Proto bylo lze, při splnění uvedené podmínky, v řízení před soudem na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu o výpovědi svědkyně i bez podmínek uvedených v § 211 odst. 1 a 2 tr. ř., zde tedy konkrétně § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř., a to za splnění předpokladu, že nejde o nutný případ, který naopak vyžaduje takovou osobu znovu vyslechnout.

      23. Jakkoliv bylo možno, posuzováno v teoretické rovině, ve veřejném zasedání přečíst protokol o výpovědi svědkyně jak podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř., tak podle § 102 odst. 2 tr. ř., dovolací soud již naznačil, že postup odvolacího soudu, přečetl-li ve veřejném zasedání protokol o výslechu poškozené „KOPRETINY“ ze dne 20. 1. 2014 podle zmíněných ustanovení, není přesvědčivě odůvodněn. Odvolací soud se dostatečně pečlivě nevypořádal s otázkou, zda a z jakých důvodů se jednalo o úkon neodkladný (popř. neopakovatelný, neboť z hlediska úvah spojovaných s aplikací § 102 odst. 2 tr. ř. se jeví jako přiléhavější nahlížet na výslech poškozené jako na úkon této povahy), a se zřetelem na předchozí procesní postup nalézacího soudu, který poškozenou v hlavním líčení vyslechl, nejsou nijak přesvědčivé ani jeho úvahy o použití § 102 odst. 2 tr. ř.

      24. Uvedené však na správnosti skutkových zjištění a právních závěrů soudů ničeho nemění. Odvolací soud ostatně sám přímo konstatoval, že čtená výpověď poškozené nezletilé „KOPRETINY“ závěry, ke kterým došel nalézací soud, jen podpořila (str. 9 rozsudku). Přečtení výpovědi nebylo důvodem nových skutkových zjištění a ani změny právní kvalifikace. Odvolací soud, upravil-li skutková zjištění pod bodem 2. výroku o vině oproti skutkovým zjištěním nalézacího soudu v bodě 2. jeho rozsudku, jednalo se o dílčí a v daných souvislostech nevýznamné doplnění o explicitní vyjádření, že se jednalo o osahávání poškozené na intimních místech, což však vyplynulo již z hodnotících úvah nalézacího soudu, nikoliv ze čtené výpovědi poškozené. Pakliže odvolací soud zasáhl nikoliv nevýznamně do právní kvalifikace skutků, nestalo se tak z podnětu čtené výpovědi poškozené, ale proto, že se nalézací soud dopustil pochybení v jejich právním posouzení, jež bylo třeba v řízení o odvolání odstranit.

      25. Odvolával-li se obviněný na výpověď svědkyně M. M., která opakovaně vypovídala, že poškozená lže (č. listu 71 − 76, 367 − 368), je nutné uvést, že u nezletilých dětí je zcela běžné, že lžou, vymýšlejí si, aniž by se jednalo o cokoliv patologického. I ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie dětí, zpracovaného k osobě poškozené, plyne, že se v případě poškozené jedná o tzv. bílé lži, chování poškozené je z tohoto hlediska možné hodnotit v normě. Stejně tak, jestliže svědkyně M. M. ve svých výpovědích uvádí, že klíče od chatky, ve které mělo dojít ke spáchání trestného činu specifikovaného v bodě 1. rozsudku nalézacího soudu, měla pouze ona, je nutné plně odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (str. 13 rozsudku). Obviněný si mohl klíč od předmětné chaty bez vědomí a svolení M. M. od svědkyně vzít, případně mohl mít svoji vlastní kopii klíče. V neprospěch hodnověrnosti poškozené nelze hodnotit ani výpověď svědka R. Z., který se k posuzování této otázky a zejména k posuzování spáchání činu obviněným vyjadřoval neurčitě, distančně (č. listu 377).

      26. Ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 2. výroku o vině obviněný odkazoval na svědeckou výpověď L. F.. Jestliže však svědek L. F. při svém výslechu na policii dne 21. 1. 2015 vypověděl, že se areál staveniště, kde mělo dojít ke spáchání trestného činu specifikovaného v bodě 2. rozsudku nalézacího soudu, pravidelně na večer zamyká, není toto tvrzení nijak relevantní. Bylo zjištěno, že poškozená nesla obviněnému na staveniště, kde vykonával pomocné práce, svačinu a cigarety, z čehož lze logicky usuzovat, že se tomu stalo v pracovní době, kdy se obviněný mohl a měl v rámci výkonu své práce na staveništi pohybovat. Svědek L. F. rovněž vypověděl, že nákladní automobily, které se nacházejí na staveništi, nejsou přes den zamykané (č. listu 203 − 206). Z této výpovědi je tedy naprosto zřejmé, že obviněný měl možnost se do nákladního auta nacházejícího se v areálu staveniště dostat i spolu s poškozenou.

      27. Pokud obviněný namítl, že z trestného jednání je usvědčován jediným přímým důkazem, kterým je právě a jen výpověď poškozené „KOPRETINY“, Nejvyšší soud poznamenává, že se v případě trestného činu znásilnění jedná o typický trestný čin, u kterého trestné jednání pachatele probíhá v utajení, mezi pachatelem a obětí trestného činu. Výpověď poškozené „KOPRETINY“ však nestojí v řetězci provedených důkazů osamocena; významně ji podporuje výpověď svědkyně D. B., její sestry, která byla rovněž konfrontována se sexuálně motivovaným jednáním obviněného, a pominout nelze ani výpověď svědkyně A. Z., matky poškozené, které se poškozená svěřila a popsala jí chování obviněného. Nalézací soud také případně zmínil, že obviněný byl za obdobnou trestnou činnost v minulosti již odsouzen, a ve prospěch obviněného nesvědčí ani závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, psychiatrie a sexuologie znalkyň MUDr. Petry Sejbalové a PhDr. Marcely Langové-Šindelářové, podle něhož je osobnost obviněného (mimo jiné) degradovaná, primitivně strukturovaná, se silně rozvinutou pudovou složkou a silným omezením vyšších citů s finálně nedostatečnou sebekorekcí, má sklon zaujímat dominantní postoje a prosazovat své zájmy, kdy míra jeho empatie není vysoká a je orientován spíše egocentricky.
        28. Obviněný rovněž vytkl, že nebyl na jeho návrh proveden doplňující výslech poškozené svědkyně či vyžádán nový (revizní) znalecký posudek. K tomu Nejvyšší soud obecně k vadě spočívající v tzv. opomenutých důkazech připomíná, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Výsledky stávajícího dokazování rozhodně nenasvědčují potřebě opakovaného výslechu poškozené či vypracování revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, takové důkazy lze jednoznačně označit jako nadbytečné, jak ostatně správně uzavřel i nalézací soud (viz str. 11 rozsudku).

        29. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Soudy způsobem odůvodnění svých rozhodnutí dostály požadavku, aby v situaci „tvrzení proti tvrzení" vyhověly zvýšenému požadavku na jejich přesvědčivost, akceptovatelným způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06, aj.). Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Výpověď poškozené a souhrn nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčuje z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného závěru (srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV. Sb. rozh. tr.).

        30. Pouze na okraj Nejvyšší soud dodává, že skutek popsaný pod bodem 2. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu vykazuje zákonné znaky trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, protože ze zjištění soudů jasně vyplývá, že využil bezbrannosti jiného k tomu, aby na něm vykonal pohlavní styk a tento čin spáchal na dítěti mladším patnácti let. Obviněný namítl, že se tohoto trestného činu nemohl dopustit, poněvadž z žádné z výpovědi poškozené nevyplývá, že by ji osahával na intimních místech za účelem sexuálního uspokojení, což jediné by naplňovaly znaky pohlavního styku. Není od věci uvést, že pohlavním stykem se rozumí jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či odlišného pohlaví. Jde o široký pojem, který zahrnuje jednání vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou, tj. dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání. Třebaže výhrady obviněného, že nebylo prokázáno, že mezi ním a poškozenou došlo k pohlavnímu styku, mají skutkový základ a nelze je pokládat za námitky relevantně zpochybňující správnost právního posouzení skutku, lze k nim poznamenat, že nemohou obstát. Právní úvaha soudů o naplnění znaků trestného činu znásilnění byla založena na skutkovém zjištění, že obviněný poškozené ovlivněné alkoholem a ve stavu, kdy zjevně nebyla s to projevit svoji vůli a odpor, stáhl kalhoty a kalhotky a za účelem svého sexuálního uspokojení ji osahával na intimních místech, což koresponduje s výpovědí poškozené v hlavním líčení dne 23. 6. 2015 (č. listu 368). Poškozená sice explicitně neuvedla, na jakých místech ji obviněný osahával, z kontextu její výpovědi, v níž popisovala způsob chování obviněného k ní v předchozím období (obviněný ji osahával na prsou a přirození a sám se vzrušoval) a posléze uvedla, že přitom, jak jí sundával kalhoty a kalhotky, tak ji i osahával, je však závěr soudů, že se tak stalo na intimních místech, a to za účelem sexuálního uspokojení obviněného, logický a přesvědčivý.

        31. Nejvyšší soud na základě shora uvedeného konstatuje, že obviněný v dovolání neuplatnil žádný hmotněprávní důvod ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

        Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
        V Brně dne 23. 3. 2016

        JUDr. Věra Kůrková
        předsedkyně senátu

        *) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.