Rozhodnutí NS

28 Cdo 728/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/19/2019
Spisová značka:28 Cdo 728/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.728.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Vlastnictví
Vydržení
Církev (náboženská společnost)
Dotčené předpisy:§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012Sb.
§ 134 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 728/2019-265


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Cisterciáckého opatství Porta Coeli, se sídlem v Předklášteří, Porta Coeli 1001, identifikační číslo osoby: 00406147, zastoupeného JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně, Elišky Machové 1247/41, proti žalovaným 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, adresa pro doručování: Územní pracoviště Brno, se sídlem v Brně, Příkop 11, 2) Svazku vodovodů a kanalizací Tišnovsko, se sídlem v Tišnově, nám. Míru 111, identifikační číslo osoby: 49457004, zastoupenému Mgr. Robertem Steskou, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 228/7, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 24 C 272/2015, o dovolání žalované 1) a žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. srpna 2018, č. j. 49 Co 64/2017-223, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. srpna 2018, č. j. 49 Co 64/2017-223, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Okresní soud Brno-venkov (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 11. 2016, č. j. 24 C 272/2015-154, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že Česká republika je výlučným vlastníkem ve výroku blíže specifikovaných pozemků zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.). Dále žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému 2) náklady řízení v částce 16.456,- Kč k rukám Mgr. Roberta Stesky, advokáta (výrok II.). Rovněž rozhodl, že Česká republika – Státní pozemkový úřad, jež v řízení původně vystupovala jako žalovaná 1), a Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jež v řízení původně figurovala jako žalovaná 3), nemají vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě na určení vlastnického práva státu podané žalobcem, církevní právnickou osobou, podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“). Dospěl k závěru, že ačkoli byl převod předmětných pozemků ze státu na žalovaného 2) neplatný z důvodu porušení blokačního ustanovení § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „zákon č. 92/1991 Sb.“), a ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „zákon o půdě“), žalovaný 2) později nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením (podle ustanovení § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“). Podle názoru soudu prvního stupně se žalovaný 2) chopil držby dne 1. 9. 1999 a jeho dobrá víra po celou zákonem stanovenou desetiletou vydržecí dobu nebyla zpochybněna (přesvědčení o nabytí vlastnictví bylo relativizováno až v souvislosti se zahájením tohoto soudního řízení dne 29. 12. 2015), přičemž na dobrou víru žalovaného 2) lze usuzovat nejen z charakteru předmětných pozemků a jejich umístění v terénu, ale též z toho, že nárokované pozemky žalovaný 2) nabyl od státu a více než deset let se k nim choval jako oprávněný držitel a domnělý vlastník.

Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. 8. 2018, č. j. 49 Co 64/2017-223, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že Česká republika je vlastníkem předmětných pozemků (výrok I.), a rozhodl, že žalovaná 1) a žalovaný 2) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 39.912,- Kč k rukám JUDr. Františka Severina, advokáta (výrok II.).

Odvolací soud poté, co uvedl, že příslušnou organizační složkou oprávněnou jednat v tomto řízení za stát je pouze Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, neboť předmětné pozemky nejsou součástí zemědělského půdního fondu, korigoval právní názor soudu prvního stupně ohledně nabytí předmětných pozemků do vlastnictví žalovaného 2) vydržením. Považoval totiž za rozhodující, že žalovaný 2) je veřejnoprávní korporací, po níž lze – obdobně jako po státu – obecně požadovat zvýšenou míru opatrnosti při nakládání s veřejným majetkem, přičemž členem této veřejnoprávní korporace je i obec XY, v jejímž územním obvodu se nachází jak klášter, tak předmětné pozemky. Zdůraznil přitom, že skutečnost, že do historického vlastnictví kláštera náležel rozsáhlý pozemkový majetek, lze považovat za skutečnost obecně známou. Jestliže si žalovaný 2) neověřil, zda se nejedná o původní církevní majetek, nemohl předmětné pozemky držet v dobré víře a stát se jejich oprávněným držitelem; i kdyby předmětné pozemky žalovaný 2) držel v omylu, že mu patří, nešlo o omyl omluvitelný. K nabytí vlastnického práva žalovaného 2) k předmětným pozemkům vydržením podle ustanovení § 134 odst. 1 obč. zák. tudíž nedošlo.

Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaná 1) dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i v existenci otázky dosud judikaturou Nejvyššího soudu neřešené. Je přesvědčena o nabytí vlastnického práva žalovaného 2) k předmětným pozemkům vydržením, jelikož po žalovaném 2) nelze požadovat vyšší míru právního povědomí z důvodu, že se jedná o veřejnoprávní korporaci, jejímž členem je i obec, v jejímž katastrálním území se nachází předmětné pozemky. Má za to, že nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba mohla být v dobré víře a druhá nikoli, pročež odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5041/2017, jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz. Dále klade otázku, zda v řízení podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. má soud při rozhodování vzít v potaz princip proporcionality při kolizi restitučního nároku s veřejným zájmem, k čemuž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a na nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14 (zmíněné nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Domnívá se totiž, že vydáním předmětných pozemků by oprávněná osoba získala pouze holé vlastnictví, neboť nárokované pozemky slouží k zásobování obyvatelstva pitnou vodou. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním také žalovaný 2). Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. odůvodňuje odklonem odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími) a existencí otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené. Domnívá se, že při posuzování otázky dobré víry a oprávněnosti držby nelze klást na žalovaného 2) mnohem vyšší nároky, než jaké by bylo možno požadovat po jiných držitelích, a to jen proto, že žalovaný 2) je veřejnoprávní korporací působící na Tišnovsku. Nesouhlasí rovněž s postupem odvolacího soudu, jenž - na rozdíl od soudu prvního stupně - rozhodnutí založil na všeobecném povědomí o existenci kláštera a jeho rozsáhlém majetku, aniž by s touto podle mínění odvolacího soudu notorietou účastníky řádně seznámil, což má za následek překvapivost napadeného rozsudku. I kdyby se snad jednalo o notorietu, je dle názoru dovolatele nepřípustné, aby odvolací soud zdůrazňoval pouze jednu z okolností, neboť dobrou víru je nutné posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Dále dovolatel zdůrazňuje, že odvolací soud zcela pominul, že v nyní projednávané kauze jsou dány okolnosti mimořádné povahy [veřejný zájem spočívající v zajišťování pitné vody na území Tišnovska, charakter předmětných pozemků a jejich funkční propojení s dalšími žalovaným 2) vlastněnými nemovitostmi, vznik holého vlastnictví v případě vydání předmětných pozemků žalobci], které jsou způsobilé prolomit blokaci historického majetku žalobce. V této souvislosti formuluje otázku, dovolacím soudem dle jeho názoru neřešenou, zda je možné aplikovat ustanovení § 3 zákona č. 92/1991 Sb. či ustanovení § 29 zákona o půdě, přestože je naturální restituce vyloučena z důvodu zastavěnosti sporných pozemků veřejně prospěšnými zařízeními, tvořícími navíc s dalšími nemovitostmi jeden funkční celek. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacím soudu k dalšímu řízení, in eventum aby změnil napadené rozhodnutí tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

K dovolání žalované 1) se nesouhlasně vyjádřil žalobce. Podotkl, že ochrany dobré víry se žalovaný 2) nemůže dovolávat, jelikož taková ochrana přísluší osobě, která nabyla vlastnictví od nevlastníka, nikoli smluvnímu prvonabyvateli z absolutně neplatné převodní smlouvy. Poukázal rovněž na zjednodušující přepjatý formalismus soudu prvního stupně a na účelovost tvrzení žalované 1) o zachování veřejného zájmu na využití zdroje pitné vody, jsou-li předmětné pozemky pouze ve vlastnictví žalovaného 2). Pozastavil se také nad tím, proč žalovaná 1) v řízení nevysvětlila, z jakého důvodu přivedla žalovaného 2) do situace, jež je nyní předmětem tohoto soudního řízení. Navrhl, aby dovolání žalované 1) bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovoláních rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláními napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 22. 8. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů [§ 241 odst. 1 o. s. ř., respektive § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalované 1) a žalovaného 2) přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Dovolání jsou přípustná, jelikož se odvolací soud při řešení otázky dobré víry žalovaného 2) ohledně nabytí vlastnického práva ke sporným nemovitostem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež setrvale vyzdvihuje, že dobrá víra zakládající se na omluvitelném omylu stran rozhodných právních skutečností (viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 428/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3512/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4174/2017) musí být hodnocena objektivně, pročež nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2225/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5582/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6087/2017). Úvahy odvolacího soudu jsou tak v nepřehlédnutelném napětí s výkladem soudu dovolacího, pakliže je posouzení dobré víry vztahováno k charakteru svazku obcí jako veřejnoprávní korporaci a jsou formulovány vyšší požadavky na jeho právní vědomí, byť dobrou víru některých subjektů veřejného práva lze za určitých okolností poměřovat vyšším než obvyklým standardem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3652/2016).

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

Nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 134 odst. 1 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).

Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. l obč. zák. je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000).

K posouzení právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a že je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou tedy často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1999/2014). Dovolací soud opakovaně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010 (proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014]. V rozsudku ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011, Nejvyšší soud dále připomněl, že dlouhodobá držba nasvědčuje dobré víře držitele; při obvyklé péči o majetek by totiž subjekt, jenž namítá absenci podmínek pro vydržení vlastnického práva, nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že držitel jeho majetek užívá (srovnej též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011).

V projednávané věci odvolací soud posuzoval pouze skutečnost, zda žalovaný 2) s ohledem na svou právní povahu měl mít informaci o tom, že předmětné pozemky tvoří historické vlastnictví kláštera, a zda v případě, že se ucházel o jejich bezúplatný převod, vynaložil s přihlédnutím k požadavku běžné opatrnosti potřebné úsilí ke zjištění, že se jedná o původní církevní majetek. Dospěl přitom k závěru, že žalovaný 2) nebyl v dobré víře, neboť si s ohledem na místní podmínky a všeobecnou povědomost o tom, že do historického vlastnictví kláštera náležel rozsáhlý pozemkový majetek, nezjistil, jakého majetku se sporný převod týká.

Pomine-li dovolací soud, že odlišné právní posouzení věci (o absenci dobré víry držitele) odvolací soud založil na totožném skutkovém stavu, který vedl soud prvního stupně k závěru o existenci dobré víry žalovaného 2), pak akcentování jen jedné z okolností, podle níž odvolací soud hodnotil dobrou víru držitele předmětných pozemků, je v rozporu se zákonem a judikaturou vymezeným požadavkem zkoumat dobrou víru držitele se zřetelem ke všem okolnostem, tedy v jejich celistvosti i k těm, za nichž se držitel mohl držby věci uchopit, popřípadě i k těm, které uchopení držby předcházely. Pokud nemá právní závěr odvolacího soudu o absenci dobré víry žalovaného 2) ohledně relevantních okolností předcházejících uchopení držby předmětných pozemků oporu ve zjištěném skutkovém stavu, pak nepřihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu, za nichž byla držba uchopena a vykonávána, činí právní posouzení věci odvolacím soudem neúplným, a tudíž nesprávným, přičemž argumentace vedoucí k úsudku o nedostatku dobré víry žalovaného 2) je v tomto bodě zjevně nepřiměřená.

Opřel-li dále odvolací soud svůj rozsudek o údajně obecně známou skutečnost, tzv. notorietu, aniž by účastníkům umožnil argumentovat, že poznatek o tom, že se jedná o notorietu, není správný, nepostupoval při aplikaci ustanovení § 121 o. s. ř. v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, jelikož i v tomto případě je nutné, aby účastníci řízení byli s takovou – soudem uvažovanou – skutečností v řízení seznámeni a aby se k ní mohli vyjádřit či případně předložit důkaz ji vyvracející, neboť i obecná známost dané skutečnosti nemusí být zcela nepochybná (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011). Tím také odvolací soud řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolací soud k ní přihlédl (i pokud by nebyla namítána), protože v poměrech projednávané věci jsou dovolání obou žalovaných přípustná (srovnej § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Předčasná (a tudíž i nesprávná) je také úvaha odvolacího soudu akcentující veřejnoprávní charakter žalovaného 2) a s tím spojený jednak požadavek zvýšené míry opatrnosti při nakládání s veřejným majetkem, jednak předpoklad vědomosti o církevním původu předmětných pozemků. Dobrá víra žalovaného 2) je totiž determinována obsahem vědomí členů jeho statutárního orgánu, případně též vědomím předsedy statutárního orgánu (přiměřeně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5041/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3934/2018), kteří však vědomost o přináležitosti předmětných pozemků k majetku kláštera Porta Coeli vzhledem k dosavadním výsledkům dokazování mít nemuseli.

Odvolací soud rovněž pochybil, pokud se bez toho, aby opakoval dokazování před soudem prvního stupně (srovnej § 213 odst. 2 o. s. ř. a judikatorní reflexi ustanovení prezentovanou např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2387/2014, ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2766/2014, ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2299/2014, ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2406/2015, nebo ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3291/2012), odchýlil od skutkových závěrů prvostupňového soudu, z nichž posléze soud prvního stupně dovodil, že žalovaný 2) byl po zákonem stanovenou dobu oprávněným držitelem předmětných pozemků, k nimž vlastnické právo nabyl ve smyslu ustanovení § 134 odst. 1 obč. zák. vydržením. V uvedeném směru je řízení před odvolacím soudem zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). I když v této souvislosti žalovaný 2) argumentuje překvapivostí rozhodnutí odvolacího soudu (odvolací soud – aniž by na to účastníky řízení upozornil - přijal oproti soudu prvního stupně odlišné právní posouzení věci), ona překvapivost je důsledkem porušení ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. („Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.“) odvolacím soudem. Pokud by totiž odvolací soud zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně [v rozsahu potřebném k učinění závěru o dobré víře žalovaného 2)], jakož i dokazování, z něhož by bylo možné postavit najisto otázku dobré víry osob jednajících za žalovaného 2), kterou ovšem bez dalšího vylučuje, pak by tím účastníkům řízení signalizoval možnost odlišného právního názoru na věc, a tím eliminoval nebezpečí vydání překvapivého rozhodnutí.

Pro úplnost je třeba z hlediska posouzení přípustnosti dovolání žalovaného 2) – z hlediska právní otázky dovolacím soudem dosud neřešené - dále uvést, že na řešení otázky možnosti naturální restituce, jakož i otázky uplatnění principu proporcionality při kolizi restitučního nároku s veřejným zájmem rozsudek odvolacího soudu nezávisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.).

V dalším řízení bude na odvolacím soudu, aby se znovu zabýval v intencích výše předestřených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu dobrou vírou žalovaného 2) jako nezbytného předpokladu vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům, přičemž se sluší akcentovat, že skutečnost, zda je držitel věci v dobré víře (že mu věc či právo patří), je třeba posuzovat se zřetelem ke všem okolnostem případu.

V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 6. 2019


JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu