Rozhodnutí NS

33 Cdo 4156/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/26/2019
Spisová značka:33 Cdo 4156/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.4156.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Rozsudek pro zmeškání
Dotčené předpisy:§ 153b odst. 1 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
§ 153b odst. 3 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
§ 99 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
§ 205b o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 4156/2017-156


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) J. S., bytem XY, b) T. S., bytem XY, obou zastoupených Mgr. Josefem Žďárským, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, proti žalované M. S., bytem XY, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, o zaplacení částky 585.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 21/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2017, 12 Co 509/2016-113, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2017, 12 Co 509/2016-113, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 6 C 21/2016-35, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í:

I. Dosavadní průběh řízení


Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 12. 9. 2015 se žalobci domáhali po žalované zaplacení částek 85.000,- Kč a 500.000,- Kč s tvrzením, že s ní uzavřeli dne 27. 5. 2015 smlouvu, jejímž předmětem byl úplatný převod vlastnictví k bytové jednotce č. XY s příslušným podílem na společných částech budovy a pozemku, přičemž bytová jednotka je zapsána u Katastrálního úřadu XY na LV č. XY pro k. ú. XY. Kupní cena byla dohodnuta částkou 3.500.000,- Kč. Součástí smlouvy bylo ujednání o tom, že žalovaná je povinna vyklidit a předat bytovou jednotku nejpozději do deseti dnů poté, co dojde ke složení celé kupní ceny do advokátní úschovy, že o předání bude sepsán protokol. Smluvní strany si dohodly, že poruší-li prodávající jakoukoli svoji povinnost ohledně předání nemovitosti, zavazuje se uhradit kupujícím smluvní pokutu ve výši 5.000,- Kč za každý den prodlení a dále v situaci, kdy nepředá nemovitost a předávací protokol kupujícím nejpozději do pěti dnů po zápisu změny vlastnického práva k bytové jednotce v katastru nemovitostí ve prospěch žalobců, mají žalobci právo na smluvní pokutu ve výši kupní ceny. Jelikož bytová jednotka nebyla žalovanou žalobcům vůbec předána, vzniklo jim právo na sjednané smluvní pokuty. Žalobci poukázali na to, že z celkové smluvní pokuty ve výši 3.500.000 Kč uplatňují pouze její část v rozsahu 500.000,- Kč, tzn. nikoliv její celou výši.

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro zmeškání ze dne 9. 3. 2016, č. j. 6 C 21/2016-35, uložil žalované povinnost zaplatit částku 585.000 Kč s příslušenstvím; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Vyhodnotil, že byly naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání podle § 153b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalovaná, jíž byla řádně a včas doručena do vlastních rukou žaloba a předvolání k jednání s poučením o následcích nedostavení se, zmeškala bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo. Tím se tvrzení žalobců obsažená v žalobě o skutkových okolnostech týkajících se sporu považují za nesporná a na tomto základu soud mohl rozhodnout rozsudkem pro zmeškání v situaci, kdy žalobci jeho vydání navrhli.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 4. 2017, č. j. 12 Co 509/2016-113, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že se žalovaná nedostavila bez omluvy k prvnímu jednání, které se ve věci konalo a navrhli-li žalobci vydání rozsudku pro zmeškání, soud prvního stupně nepochybil, jestliže takový rozsudek vydal. Žalobní tvrzení zcela stačila k posouzení existence nároku soudem prvního stupně, který použil správné zákonné ustanovení a jeho rozsudek splňuje náležitosti § 157 odst. 3 o. s. ř.


II. Dovolání a vyjádření k němu

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které považuje za přípustné, neboť odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu potvrdil rozsudek pro zmeškání soudu prvního stupně, ačkoliv ujednání o smluvních pokutách jsou neplatná a k této okolnosti měl soud prvního stupně přihlédnout z úřední povinnosti; odvolací soud k této okolnosti jako podmínce vydání rozsudku pro zmeškání podle § 153b o. s. ř. nepřihlédl. Výši smluvní pokuty stanovené pevnou částkou odpovídající plné kupní ceně předmětu koupě (100%) za porušení povinnosti prodávající předat jej kupujícím ve stanovené lhůtě nelze akceptovat. Dovolání je přípustné též pro řešení otázky procesního práva, která nebyla dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena, a to, zda lze vydat rozsudek pro zmeškání i tehdy, kdy žalobce po zahájení jednání ve věci nepřednesl svoji žalobu anebo na ni alespoň v rámci svého přednesu neodkázal. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž tím, že toleroval soudu prvního stupně, že ve zkráceném odůvodnění rozsudku pro zmeškání není uvedena právní kvalifikace zjištěného skutkového stavu věci. Soud prvního stupně neměl vydat rozsudek pro zmeškání (a odvolací soud takový rozsudek neměl potvrdit jako věcně správný), jestliže smluvní pokuty sjednané v kupní smlouvě zajišťují splnění téže povinnosti (včasné předání převáděné bytové jednotky), a nemohou tak vedle sebe současně obstát (jedna byla sjednána ve výši 5.000 Kč denně a druhá fixní částkou 3.500.000 Kč). Navíc smluvní pokuta ve výši 3.500.000 Kč je zjevně nepřiměřená, neboť již jen několikadenní zpoždění se splněním smluvně zajištěné povinnosti by znamenalo pro prodávající, že by byla povinna zaplatit smluvní pokutu ve výši celé dohodnuté kupní ceny, a že by tedy přišla o byt, aniž by za něj získala jakoukoliv protihodnotu. Nelze přehlédnout, že výše smluvní pokuty nekoresponduje se závažností následků spojených s porušením smluvní povinnosti žalovanou. Na uvedených závěrech nemůže nic změnit to, že žalobci nepožadují zaplacení celé smluvní pokuty ve výši 3.500.000 Kč, nýbrž jen její část ve výši 500.000 Kč. Nepřiměřenost výše smluvní pokuty zakládá přímý rozpor s dobrými mravy a má s ohledem na § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), za následek neplatnost takového ujednání, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Soudy proto podle dovolatelky pominuly procesní podmínku pro vydání rozsudku pro zmeškání požadující, aby žalobní tvrzení nebránila závěru o tom, že jde o věc, v níž lze uzavřít a schválit soudní smír. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud ve věci rozhodl senátem, jenž nebyl podle rozvrhu práce Městského soudu v Praze povolán o její právní věci rozhodnout. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci navrhli dovolání zamítnout.


III. Přípustnost dovolání

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srovnej čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným ve smyslu § 237 o. s. ř. pro řešení otázky podmínek pro rozhodnutí ve věci rozsudkem pro zmeškání v situaci, kdy lze sice považovat tvrzení žalobců obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná, avšak bylo na místě žalobou uplatněný nárok posuzovat z pohledu toho, zda požadované plnění se nepříčí dobrým mravům (a proto by o něm nebylo možno uzavřít a schválit soudní smír).


IV. Důvodnost dovolání

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Právní normou se míní nejen normy práva hmotného, ale také normy práva procesního (tam, kde se věci - předmětu řízení - týkají i procesní předpisy).

Podle § 153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§ 49) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.

Podle § 153b odst. 3 o. s. ř. rozsudek pro zmeškání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), nebo došlo-li by takovým rozsudkem ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky.

Podle § 99 odst. 2 věty první o. s. ř. soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy.

Podle § 205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, 153b).

Rozsudek pro zmeškání je zvláštním druhem rozsudku, jímž soud rozhoduje ve sporném řízení o věci samé. Soud může rozhodnout rozsudkem pro zmeškání podle § 153b o. s. ř., jsou-li splněny všechny zákonné předpoklady, a to 1) žalovanému byla soudem doručena žaloba do vlastních rukou, 2) žalovanému bylo doručeno do vlastních rukou předvolání k jednání nejméně 10 kalendářních dnů přede dnem, kdy se má jednání konat, 3) žalovaný byl poučen, že bude rozhodnuto v jeho neprospěch rozsudkem pro zmeškání, jestliže jednání, k němuž byl předvolán, zmešká bez důvodné a včasné omluvy, 4) žalovaný se k jednání, které bylo prvním jednáním o věci, bez omluvy nedostavil, popřípadě jeho omluva, která došla soudu před zahájením jednání, je nedůvodná, 5) žalobce se k prvnímu jednání o věci dostavil a navrhl, aby bylo rozhodnuto pro zmeškání žalovaného, 6) na základě tvrzení obsažených v žalobě o skutkových okolnostech sporu je možné rozhodnout v neprospěch žalovaného, neboť právní posouzení těchto tvrzených skutkových okolností odůvodňuje závěr, že žaloba je opodstatněná, 7) rozsudek pro zmeškání je přípustný a 8) nejsou splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání.

Dospěje-li soud prvního stupně k závěru, že byly splněny ostatní předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, jeho právní posouzení věci se omezuje v zásadě již jen na to, zda by vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky (zjednodušeně řečeno, zda by nešlo o rozsudek konstitutivní povahy) a na závěr, že nejde o věci, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír (srov. § 153b odst. 3 a § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Další „právní posouzení” věci tkví v úvaze, zda podle žalobních tvrzení, která se pro zmeškání žalovaného stala nespornými, lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá, tedy zda z nich vyplývá odůvodněnost uplatněného nároku po hmotně právní stránce (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 2048/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2000, pod číslem 80).

Jakkoli se odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) zabýval tím, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání podle § 153b odst. 1 o. s. ř., pominul, že u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jak vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a), tak i skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, 153b). Nezabýval se tím, zda v souzené kauze jde o věc, v níž by bylo možno uzavřít a schválit soudní smír podle § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.; smír není přitom možné schválit, jestliže by se příčil kogentním ustanovením zákona. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud je přitom povinen přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (srovnej § 588 větu první o. z.).

Odvolací soud (ani soud prvního stupně) se nezabýval otázkou, zda smluvní pokuty sjednané pro případ porušení povinnosti vyklidit a předat včas předmět prodeje po složení celé kupní ceny do advokátní úschovy (5.000 Kč za každý den prodlení) a povinnosti předání předmětu prodeje a předávacího protokolu do pěti dnů od zápisu vlastnického práva k bytové jednotce do katastru nemovitostí (ve výši kupní ceny, tj. ve výši 3.500.000 Kč) nesankcionují žalovanou za porušení téže povinnosti (a zda taková ujednání neodporují dobrým mravům). Také se nezabýval tím, zda smluvní pokuta ve výši plné ceny plnění, kterého se mělo žalované dostat (tj. kupní ceny za bytovou jednotku za situace, kdy se žalobcům dostalo plnění - bytové jednotky, u níž byl proveden zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí a smluvními stranami je založena fikce předání bytové jednotky šestým dnem od provedení zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí), neodporuje dobrým mravům. Nic na tom nemůže změnit okolnost, že žalobou žalobci uplatňují pouze část smluvní pokuty (její 1/7). Postup věřitele, který po dlužníku požaduje část vysoké smluvní pokuty, nevylučuje možnost, že se dílčími žalobami bude domáhat v konečném důsledku celé vysoké smluvní pokuty.

Judikatura Nejvyššího soudu, která se vyjadřovala v oblasti obchodněprávních poměrů ke vztahu ustanovení § 39 obč. zák. a § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) představovaná zejména rozsudkem jeho velkého senátu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, publikovaným pod č. 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“), přijala závěr, podle něhož „ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Ujednání o smluvní pokutě není však možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle § 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty.“ To, že okolnosti, za kterých byla smlouva sjednána, mohou být pro posouzení její platnosti významné, se podává např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněného pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Již v rozsudku ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, jenž je veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách, Nejvyšší soud vyložil, že „smluvní volnost“ vyjádřená v určitém právním úkonu podléhá posouzení podle ustanovení § 39 obč. zák. a nelze dospět k závěru, podle něhož obsah právního úkonu nemůže být např. v rozporu s dobrými mravy jen proto, že byl výsledkem konsensu smluvních stran. K tomuto závěru se pak Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudcích ze dne 25. 1. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1462/2008, či ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5281/2009. Není žádného rozumného důvodu tyto závěry nevztáhnout i na právní úpravu smluvní pokuty podle § 2048 až § 2051 o. z. Ačkoliv se R 81/2010 Sbírky týkalo obchodněprávních vztahů, se zřetelem k prakticky doslovnému znění ustanovení o moderaci smluvní pokuty podle obchodního zákoníku a nyní platného občanského zákoníku je aplikace dřívější judikatury účelná a možná.


Závěr

Shora uvedené skutečnosti vedou k závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem (a potažmo i soudem prvního stupně) je neúplné a tudíž nesprávné.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn.

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).

Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soudy závazný (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

Se zřetelem k důvodu, pro který bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, se Nejvyšší soud již nezabýval dalšími dovolacími námitkami.

O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. 6. 2019



JUDr. Václav Duda
předseda senátu