Rozhodnutí NS

8 Tdo 1207/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/25/2018
Spisová značka:8 Tdo 1207/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1207.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Nedbalost vědomá
Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti
Dotčené předpisy:§ 147 odst. 1,2 tr. zákoníku
§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1207/2018-26


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2018 o dovolání obviněného P. P. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 6 To 50/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 5 T 179/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá.
Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 5 T 179/2012, byl obviněný P. P. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což byl podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. V dalším bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání zaměřené na výroky o vině a trestu, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 6 To 50/2018, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 22. 9. 2011 ve 13:38 hod. v Ch. v ul. P. na pozemní komunikaci I. třídy č. 7 jako řidič osobního automobilu zn. Ford S-Max, jedoucí ve směru od P. při odbočování vlevo do ulice N. M. v rozporu s ustanovením § 21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, nedal přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu zn. Volkswagen Passat, které přijíždělo od centra města, jež řídil L. P., v důsledku čehož došlo k nárazu levé přední části vozidla zn. Volkswagen do levé boční části vozidla zn. Ford a k odražení vozidla zn. Volkswagen vpravo mimo vozovku, kde zezadu narazilo do chodce M. Š., který šel po chodníku ve směru od centra města, jenž byl nárazem odražen dopředu, načež vozidlo narazilo do sloupu veřejného osvětlení a do dvou sloupků s dopravním značením, přičemž poškozený M. Š. při dopravní nehodě utrpěl polytrauma spočívající v nitrolebním krvácení a mnohočetném pohmoždění mozku s následným otokem mozku, zlomeninu lebky v týlní oblasti, otevřenou tříštivou zlomeninu těla kostí obou bérců a nitrokloubní zlomeninu horního konce obou kostí holenních, zlomeninu těla 7. hrudního obratle, pohmoždění hrudníku s následnou dechovou nedostatečností a hluboké tržné rány na hlavě, krku a dolních končetinách, tedy zranění, které by bez resuscitační a intensivní péče při hospitalizaci způsobilo smrt poškozeného a které omezilo poškozeného od 22. 9. 2011 do 10. 10. 2011 řízeným a pomocným dýcháním tracheální kanylou a od 22. 9. 2011 do 21. 1. 2012 hospitalizací, při níž byl nejprve plně závislý na pomoci ošetřujícího personálu a později na dopomoci ošetřujícího personálu, a po propuštění z nemocnice dalším léčením a nutností chůze s francouzskou holí.

4. Pro úplnost je nezbytné doplnit, že soudy nižších stupňů se trestní věcí obviněného P. P. zabývaly opakovaně. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 5 T 179/2012, byl obviněný pro shora popsaný skutek zproštěn obžaloby [podle § 226 písm. b) tr. ř., tedy proto, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem]. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 6 To 37/2015, byl citovaný zprošťující rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 5 T 179/2012, byl obviněný pro posuzovaný skutek opět zproštěn obžaloby [taktéž podle § 226 písm. b) tr. ř.]. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 6 To 304/2016, byl i tento zprošťující rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc znovu vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Následovala pak rozhodnutí Okresního soudu v Chomutově ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 5 T 179/2012, a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 6 To 50/2018, jež byla zmiňována v úvodu tohoto rozhodnutí (body 1., 2.).

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 6 To 50/2018, podal obviněný P. P. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytkl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a nesprávném hmotněprávním posouzení skutku.

6. Podle obviněného pro uznání jeho viny nebyly dány důvody. Řidič protijedoucího vozidla před nehodou předjížděl v rozporu s pravidly silničního provozu. Předjížděl na plné čáře a v předjíždění pokračoval ještě v levém odbočovacím pruhu. Na počátku nehodového děje jel v místě, kde je povolena rychlost 50 km/h, rychlostí 95,8 km/h. S přihlédnutím k možné odchylce (+- 5 %) mohl jet rychlostí až 100,59 km/h. Podle jednoho z posudků byla nárazová rychlost do chodce 75 až 82 km/h. Podle znaleckého posudku znaleckého ústavu Dekra se měl protijedoucí řidič ještě 3,3 s před střetem nacházet v místě, kde nebylo možné předjíždět. Přesto, že situaci v dané lokalitě znal a věděl, že se blíží ke křižovatce, kde bude větší provoz, ještě v době střetu dokončoval předjížděcí manévr. Ze znaleckého posudku je zřejmé, že pokud by jel povolenou rychlostí, ke střetu vozidel a k ublížení na zdraví by nedošlo. I z dostupné judikatury je patrné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, uveřejněné pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr.), že jede-li řidič po hlavní silnici rychlostí, který výrazně překračuje maximální povolenou rychlost, přičemž řidič přijíždějící do křižovatky po vedlejší silnici takové překročení nemá důvod předpokládat, za případnou kolizi musí nést odpovědnost řidič jedoucí po hlavní silnici. Po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal porušení pravidel jinými účastníky a aby tomuto přizpůsobil své jednání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 6 Tdo 686/2007, ze dne 25. 9. 2008, 11 Tdo 639/2008).

7. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 6 To 50/2018, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 5 T 179/2012, zrušil (návrh na další procesní postup neučinil).

8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že výhrady obviněného stran nesprávného závěru soudů o porušení povinnosti plynoucí z § 21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů ve znění pozdějších zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a o existenci příčinného vztahu mezi jeho jednáním a vznikem následku na zdraví poškozeného M. Š. považuje za zjevně neopodstatněné. Z § 21 odst. 5 zákona o silničním provozu, v němž je upravena jedna z nejvýznamnějších povinností řidiče, kterou i judikatura označuje za důležitou povinnost uloženou podle zákona účastníkům provozu na pozemních komunikacích (srov. např. rozhodnutí č. 1/1966 Sb. rozh. tr.), vyplývá, že řidič odbočující vlevo musí dát přednost v jízdě protijedoucím motorovým i nemotorovým vozidlům. Obviněný s poukazem na princip omezené důvěry dospívá k závěru, že příčinou střetu s protijedoucím vozidlem VW (nezmiňuje přitom výslovně, zda mělo jít o příčinu výlučnou či jen rozhodující), jehož důsledkem bylo odhození protijedoucího vozidla na chodník a zranění chodce, který se zde nacházel, byl styl jízdy svědka L. P., tj. vysoká rychlost jím řízeného automobilu a nesprávné předjíždění. Podle státního zástupce je však dovolávání se principu omezené důvěry v posuzovaném případě zcela od věci. Obviněný by tak mohl činit pouze v situaci, kdy by před zahájením odbočování vozidlo svědka L. P. skutečně viděl a s ohledem na aktuální dopravní situaci se rozhodl odbočit v očekávání, že svědek si své povinnosti řidiče plní, a tedy přinejmenším jede povolenou rychlostí, eventuálně odbočuje doleva (svědek prováděl předjížděcí manévr zčásti v odbočovacím pruhu). Jak ale vyplynulo ze skutkových zjištění, obviněný protijedoucí vozidlo úplně přehlédl. Sám totiž vypověděl, že v době, kdy se rozhodl pro odbočovací manévr, vozidlo VW ani předjíždění realizované jeho řidičem vůbec nezaznamenal a na hranici viaduktu pozoroval jen protijedoucí bílou dodávku. Jeho výhledové možnosti přitom nebyly žádným způsobem omezeny a i podle odborných závěrů znalců protijedoucí automobil VW vidět měl a mohl. Státní zástupce měl tudíž za to, že důležitou povinnost účastníka provozu na pozemních komunikacích, a to přinejmenším tu, která je vymezena v § 21 odst. 5 zákona o silničním provozu, skutečně porušil.

9. Jednání obviněného ke vzniku zranění poškozeného M. Š. jednoznačně přispělo. Vytvoření překážky v jízdní dráze řidiči protijedoucího vozidla VW, která nastala v důsledku nedání přednosti v jízdě, bylo jeho původní, primární příčinou. K přerušení příčinné souvislosti pak nemohlo dojít ani případným porušením povinností řidičem druhého vozidla. Podle teorie přerušení příčinné souvislosti se příčinná souvislost přeruší (tj. nedospěje až k účinku), jen pokud do příčinného průběhu vstoupí další výlučná a samostatná příčina, která způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele, jestliže pachatel takový průběh u úmyslných trestných činů nepředvídal jako možný (a nebyl s ním ani srozuměn) a u nedbalostních deliktů ani předvídat neměl a nemohl (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, str. 143, obdobně např. i KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012 str. 264).

10. Státní zástupce nad rámec uvedeného doplnil, že ačkoli v dané věci nelze vyloučit ani souběžné zavinění řidiče automobilu VW, tedy svědka L. P., české trestní právo je ovládáno zásadou obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. ř.), a tudíž o tom, zda je či není dána i jeho trestní odpovědnost, nemohlo být v posuzované věci rozhodováno. Nicméně ani případné souběžné zavinění jiné osoby nevylučuje nedbalostní zavinění dovolatele, který důležitou povinnost uloženou podle zákona účastníkům provozu na pozemních komunikacích bezesporu porušil, přičemž v příčinné souvislosti s tím došlo k dopravní nehodě a k těžké újmě na zdraví poškozeného. Závěr soudů o vině obviněného přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil ve formě vědomé nedbalosti, proto shledal správným. K tomu (jakož i k části argumentace shora uvedené) odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 903/2016, uveřejněné pod č. 32/2017 Sb. rozh. tr., kde byla rozhodována věc ne sice totožná, do značné míry ale podobná. Dovolací soud se zde vyjadřoval rovněž k obdobným výhradám, jaké obviněný uplatnil v nyní podaném dovolání.

11. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání

13. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

15. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného dovolacího důvodu je významnou otázkou, zda jednání obviněného popsané ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně bylo příčinou následku uvedeného v § 147 tr. zákoníku.

16. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví a čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

17. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví tím, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.

18. Označený přečin je poruchovým trestným činem; pro naplnění jeho objektivní stránky je tudíž třeba, aby těžká újma na zdraví nastala. Z hlediska subjektivního se vyžaduje nedbalost. Za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, jímž se zde rozumí zákon o silničním provozu, není možno mechanicky považovat porušení jakékoliv povinnosti uložené podle zákona, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, resp. kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. např. č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Mezi porušením důležité povinnosti a následkem trestného činu musí být příčinná souvislost (srov. přiměřeně č. 31/1966, č. 5/1962 a č. 39/1963 Sb. rozh. tr.).

19. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu. Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví u trestného činu podle § 147 tr. zákoníku), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. č. 72/1971 a č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).

20. Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v § 147 tr. zákoníku v podobě těžké újmy na zdraví jiného spolupůsobilo více příčin (jednání více pachatelů či jednání pachatele a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (k tomu srov. č. 72/1971 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, aj.).

21. Zejména u dopravních nehod je každý následek výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ní vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Proto se příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).

22. Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Trestní zákoník vymezuje nedbalostní zavinění, o něž tu jde, při neexistenci volní složky pomocí složky vědění, která tu buď je, nebo není. Trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

23. V kontextu s dovolacími námitkami je potřebné v obecné rovině uvést, že při zjišťování zavinění u přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 tr. zákoníku spáchaného účastníkem silničního provozu při dopravní nehodě je nutno objasnit okolnosti, zda byla či nebyla dodržena pravidla o provozu na pozemních komunikacích stanovená právním předpisem, tj. zákonem o silničním provozu. Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za způsobený následek je rozhodné, zda pachatel současně věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením pravidel silničního provozu bude jednat takovým způsobem a za takových okolností, že tím může vyvolat následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku, tj. v konkrétním případě těžkou újmu na zdraví jiného. Jedině v takovém případě by totiž bylo možno dovodit jeho nedbalostní zavinění ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku. Lze připomenout, že při určování hranice okolností, jež řidič může či nemůže předvídat, je zapotřebí vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, která může být určena celou řadou faktorů (určitým místem, povahou pozemní komunikace, vlastnostmi vozidla, chováním ostatních účastníků silničního provozu, povětrnostními podmínkami apod.), přičemž tyto okolnosti řidič vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých řidičských znalostí i dalších subjektivních dispozic. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě míry povinné (objektivní) opatrnosti vyplývající z ustanovení pravidel silničního provozu existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je řidič schopen vynaložit v konkrétním případě. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele a jednak okolnosti konkrétního případu. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. např. č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).

24. Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudů v tom, že jako řidič osobního automobilu při odbočování vlevo nedal přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu, v důsledku čehož došlo ke střetu obou vozidel a následnému odražení původně protijedoucího vozidla mimo vozovku, které zde zezadu narazilo do chodce, jenž utrpěl zranění, které by bez resuscitační a intenzivní péče při hospitalizaci způsobilo jeho smrt a které vykazovalo znaky delší dobu trvající poruchy zdraví.

25. S ohledem na shora uvedené shledává Nejvyšší soud závěr soudů, že příčinou následku v podobě těžké újmy na zdraví, jehož existenci dovolatel nikterak nezpochybnil, bylo protiprávní jednání obviněného, správným.

26. Není sporu o tom, že obviněný, který při odbočování vlevo nedal přednost v jízdě bezprostředně se blížícímu protijedoucímu vozidlu a fakticky mu vjel do jízdní dráhy, v důsledku čehož došlo ke střetu vozidel, porušil povinnost uloženou mu ustanovením § 21 odst. 5 zákona o silničním provozu, jež měla v konkrétní situaci podle závěrů soudů povahu tzv. důležité povinnosti uložené mu podle zákona. Podle § 21 odst. 5 citovaného zákona řidič odbočující vlevo musí dát přednost v jízdě protijedoucím motorovým i nemotorovým vozidlům, jezdcům na zvířeti, protijdoucím organizovaným útvarům chodců a průvodcům hnaných zvířat se zvířaty, tramvajím jedoucím v obou směrech a vozidlům jedoucím ve vyhrazeném jízdním pruhu, pro něž je tento jízdní pruh vyhrazen.

27. Není rovněž sporu o tom, že v důsledku porušení povinnosti obviněného – nedání přednosti v jízdě protijedoucímu motorovému vozidlu – došlo ke střetu jím řízeného motorového vozidla s tímto protijedoucím vozidlem, jež do vozidla řízeného dovolatelem, nečekaně se vyskytnuvšího v jeho jízdní dráze, narazilo. Obviněný dostatečně nesledoval situaci v silničním provozu, při záměru odbočit vlevo nedbal zvýšené opatrnosti a přehlédl, že se k místu, kde se nachází, v protisměru blíží motorové vozidlo, které mu v uskutečnění uvedeného záměru brání. Tím, že porušil výše specifikovanou důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, způsobil dopravní nehodu, při které došlo k těžké újmě na zdraví. Pokud by nebylo jeho jednání, k popsanému následku by nedošlo. Protijedoucí vozidlo by se s jeho vozidlem nesrazilo, nárazem by nebylo odraženo mimo vozovku, kde by zezadu nenarazilo do chodce, který by tím neutrpěl zranění charakteru těžké újmy na zdraví. V předmětné věci byla existence příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a vznikem následku spolehlivě zjištěna. V jeho jednání, kterým porušil citované ustanovení zákona o silničním provozu, lze spatřovat příčinu takto vzniklého následku.

28. Posuzovaný případ nedovoluje učinit jiný závěr, než že porušení konkrétní povinnosti, kterou je třeba označit za povinnost důležitou, bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku. Třebaže při vzniku následku patrně působilo více příčin (vysoká rychlost protijedoucího vozidla, viz níže), z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ je třeba zkoumat konkrétní okolnosti skutku a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. V daných souvislostech není pochyb o tom, že primární příčinou způsobeného následku bylo jednání obviněného. Soudy nižších stupňů relevantně akcentovaly skutečnost, že obviněný protijedoucí vozidlo zcela přehlédl, že je podle svých slov vůbec neviděl. Se zřetelem na to je z hlediska jeho trestní odpovědnosti bezvýznamné, že řidič protijedoucího vozidla výrazně překročil maximální povolenou rychlost v obci a prováděl předjížděcí manévr zčásti v odbočovacím pruhu. V projednávané věci nešlo o to, že by obviněný započal odbočovat vlevo až poté, co by vyhodnotil, že protijedoucí vozidlo je od něj natolik vzdálené, že se mu bezpečně vyhne, potažmo co by vzhledem k poloze tohoto protijedoucího vozidla usoudil, že mu nebude křížit jízdní dráhu. Z jeho strany se nejednalo o marné spoléhání se na dodržování maximální povolené rychlosti ostatními či o jednání učiněné v reakci na polohu protijedoucího vozidla v odbočovacím pruhu. V jeho případě šlo o absolutní nezaregistrování protijedoucího vozidla v návaznosti na nedostatečné sledování situace v protisměrném jízdním pruhu. Ze závěrů znaleckých posudků z oboru dopravy (znalecký posudek a jeho doplněk zpracovaný znaleckým ústavem Dekra Automobil, a. s., č. listu 243 až 296, 417 až 428) plyne, že ve chvíli, kdy odbočoval, mohl a měl protijedoucí vozidlo spatřit a měl možnost mu dát přednost. Protijedoucí vozidlo se v průběhu předjíždění pohybovalo po středu vozovky či v protisměrném jízdním pruhu, tedy koridory jízdy, které byly z odbočovacího pruhu, v němž se obviněný se svým vozidlem nacházel, přímo přehledné. V čase 3,3 s před střetem zbývalo protijedoucímu vozidlu ujet 70 až 82 m. V tomto okamžiku obviněný mohl reagovat. Skutečně však reagoval až v čase 1,7 s před střetem.

29. Jak bylo výše naznačeno, argumentaci obviněného, podle níž je jeho trestní odpovědnost vyloučena s ohledem na jednání svědka L. P., jenž jako řidič protijedoucího vozidla překročil maximální povolenou rychlost v obci a předjížděcí manévr prováděl zčásti v odbočovacím pruhu, nelze přisvědčit. Podle závěrů velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.) rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr., na němž obviněný založil svou obhajobu (viz jím citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004), počítá vyjma výlučné (trestní) odpovědnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici i s možností jeho spoluodpovědnosti za případnou kolizi vozidel. Jinak řečeno, okolnost, že jednou z příčin dopravní nehody, ke které došlo při střetu dvou vozidel, bylo i překročení povolené rychlosti řidičem vozidla, v němž cestoval spolujezdec, který tím utrpěl zranění, ale neměl žádné spoluzavinění na vzniku dopravní nehody, nevylučuje závěr, že druhý řidič, který způsobil kolizi vozidel proto, že nesplnil povinnost řidiče odbočujícího vlevo vyplývající z § 21 odst. 5 zákona o silničním provozu, porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Kauzální význam jednání dalšího pachatele (nepřiměřená rychlost jeho jízdy) pro vznik dopravní nehody, při níž došlo k poranění poškozeného, nemá vliv na závěr, že druhý pachatel, který kolizi vozidel způsobil proto, že nesplnil povinnost vyplývající z § 21 odst. 5 zákona o silničním provozu, porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Protože se v dané souvislosti řeší příčina vzniku následku trestného činu, tj. v případě přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti, resp. těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, porušení zájmu na ochraně zdraví jedince, který se projevil v účinku majícím podobu ublížení na zdraví jinému, resp. těžké újmy na zdraví jiného, je možno zohlednit z hlediska závěru, že porušení konkrétního ustanovení zákona v posuzované věci neodůvodňuje závěr o porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, jen takové kauzálně významné jednání, které lze přičíst tomu, jemuž na zdraví ublíženo bylo/jemuž byla způsobena těžká újma na zdraví a jemuž je citovaným ustanovením trestněprávní ochrana poskytována, tzn. samotnému poškozenému (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 903/2016, uveřejněné pod č. 32/2017 Sb. rozh. tr.).

30. Byť tedy dovolací soud reflektuje, že k porušení povinnosti uložené řidiči motorového vozidla zákonem o silničním provozu, došlo rovněž ze strany svědka L. P., a vnímá, že svědek by mohl dopravní nehodě zabránit, pokud by se k místu nehody blížil rychlostí nejvýše 50 km/h (viz závěry znaleckých posudků z oboru dopravy), tj. nejvýše maximální povolenou rychlostí v daném úseku, v kontextu shora citované aktuální judikatury dospívá k závěru, že jeho případná trestní odpovědnost, jejíž posouzení není předmětem projednávané trestní věci, na trestní odpovědnost obviněného neměla vliv, resp. ji nevyloučila. V důsledku střetu vozidel, jejichž řidiči porušili důležité povinnosti uložené jim podle zákona, došlo ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného, jenž se nacházel na chodníku. Vzhledem k tomu, že na porušení zájmu na ochraně zdraví poškozeného se nepodílelo žádné, natožpak kauzálně významné jednání poškozeného, nelze o absentující trestní odpovědnosti obviněného jakožto jednoho ze zmíněných řidičů uvažovat.

31. Nejvyšší soud proto konstatuje, že soudy správně zjištěné skutkové okolnosti vzniku dopravní nehody a jejích následků spolehlivě odůvodňují závěr, že obviněný svým činem naplnil znaky objektivní stránky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Tím, že porušil povinnost uloženou mu ustanovením § 21 odst. 5 zákona o silničním provozu a při odbočování vlevo nedal přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu, jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví. Dovolací soud sdílí názor o existenci subjektivní stránky ve formě nedbalosti vědomé [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Obviněný věděl, že svým jednáním může porušit zájem na ochraně zdraví jiného, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že jej neporuší.

32. Dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 10. 2018
                              JUDr. Věra Kůrková
                                  předsedkyně senátu