Rozhodnutí NS

23 Cdo 1847/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/26/2019
Spisová značka:23 Cdo 1847/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1847.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
I.ÚS 3458/19
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 1847/2019-404


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně FIRAD Truck s.r.o., se sídlem Popluží 936, 517 41 Vamberk, IČO 25406418, zastoupené JUDr. Janem Štanglem, advokátem se sídlem Bří Škorpilů 43, 566 01 Vysoké Mýto, proti žalované ČSAD Hodonín a.s., se sídlem Brněnská 3883/48, 695 01 Hodonín, IČO 60747536, zastoupené Mgr. Miroslavem Fotrem, advokátem se sídlem Rodinova 691/4, 695 01 Hodonín, o zaplacení 4 413 000, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36/8 Cm 59/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 2. 2019, č. j. 4 Cmo 203/2018-293, t a k t o :


I. Dovolání žalované se odmítá.
    II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 31 799 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Jana Štangla, advokáta se sídlem Bří Škorpilů 43, 566 01 Vysoké Mýto.

    O d ů v o d n ě n í:

    Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem 14. 2. 2019, č. j. 4 Cmo 203/2018-293, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. 6. 2018, č. j. 36/8 Cm 59/2013-265, ve výroku I., kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 4 413 000 Kč; výrokem II. změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

    Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, podala žalovaná dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a odvolacím soudem byla řešena hmotněprávní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázka spočívající v právní uznatelnosti volby změny plnění závazku z kupní smlouvy dohodou smluvních stran k jiné formě plnění závazku a uznatelnosti částečného splnění dluhu dohodnutou změnou mezi věřitelem a dlužníkem z peněžitého plnění na naturální s dodáním třetí straně, a nepřípustnosti následné jednostranné změny provedené volby po splnění závazku dohodnutou formou. Dovolatelka zároveň namítá, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), a to např. od rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, když nesprávně aplikoval ustanovení § 266 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a při aplikaci tohoto ustanovení pochybil při výkladu projevu vůle. Odvolacímu soud vytýká, že zcela rezignoval na zjišťování projevu vůle stran v době uzavření dohody o postoupení a započtení pohledávek uzavřené dne 24. 1. 2012 mezi třemi subjekty, žalobkyní, žalovanou a společností Rapid Servis s.r.o. Dovolatelka dále pokládá otázku, jako otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, zda odvolací soud správně vyhodnotil jednání jednatele společnosti, jako statutárního zástupce zároveň dvou společností, a to společnosti žalobkyně a společnosti Rapid Servis s.r.o., a zda uvedený svým jednáním obě tyto společnosti zavázal k plnění ve vztahu k žalované společnosti, a též otázku, zda odvolací soud správně posoudil důsledky plnění závazku, když potvrdil jako správný závěr soudu prvního stupně v neuznání zániku části dluhu plněním dlužníkem v dohodnuté naturální formě věřitelem určenému odběrateli namísto peněžního plnění. Podle dovolatelky byla mezi žalobkyní a žalovanou, a to z iniciativy žalobkyně, zcela jasně a srozumitelně ústní smlouvou sjednána změna splátek kupní ceny z kupní smlouvy o koupi nemovitosti uzavřené dne 7. 12. 2007 mezi žalobkyní, jako prodávající, a žalovanou, jako kupující, a to z peněžní formy na naturální plnění s tím, že od 1. 1. 2009 bude docházet k zániku jednotlivých půlročních splátek dluhu žalované částečným plněním dodávek náhradních dílů sesterské firmě věřitele (žalobkyně) – firmě Rapid servis s.r.o., a pokud by výše splátky dluhu v naturálním plněním nedosahovala výše splátky, žalovaná bude zbytek dlužné půlroční splátky doplácet v peněžitém plnění. Dovolatelka poukazuje na to, že takto docházelo k plnění dluhu uspokojením věřitele až do měsíce května 2012. Podle uvedených ujednání plnila žalovaná splátku ve výši 3 000 000 Kč splatnou do 30. 6. 2012 částečně plněním v podobě dodání zboží věřitelem určenému odběrateli v hodnotě 1 500 000 Kč a částečně peněžitým plněním ve výši 1 500 000 Kč na účet žalobkyně. Podle dovolatelky nepostupovaly oba soudy procesně správně, jestliže bezdůvodně zavrhly navržené důkazy k řešení zásadní otázky splnění závazku dlužníkem stranami dohodnutou naturální formou určenému (samotným věřitelem) odběrateli. Dovolatelka má za to, že tudíž není oprávněný nárok žalobkyně na zaplacení části splátky splatné do 30. 6. 2012 v žalované výši 1 500 000 Kč, neboť je přesvědčena, že její dluh v této výši již zanikl částečným naturálním plněním, a to na základě smluvního ujednání žalobkyně, jako věřitele, a žalované, jako dlužníka. Podle žalované nemůže žalobkyně jednou provedenou volbu plnění dluhu jednostranně změnit, a především ne až po plnění dlužníkem (žalovanou) podle sjednané dohody. Jestliže žalovaná plnila závazek sjednaným způsobem, nemůže se žalobkyně, jako věřitelka, oprávněně domáhat nejen zaplacení požadované částky, ale ani sankce za nesplnění tohoto závazku. Žalovaná v dovolání zařadila mezi své otázky, které považuje za otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, i další otázku, zda odvolací soud správně posoudil oprávněnost požadavku žalobkyně k účtování smluvní pokuty za porušení závazku. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se dostala do prodlení s placením kupní ceny a že se žalobkyně právem domáhá v kupní smlouvě sjednané sankce v podobě smluvní pokuty, plnila-li žalovaná podle sjednané dohody o splácení dluhu z kupní smlouvy. V závěru dovolání dovolatelka vytýká odvolacímu soudu vady v jeho procesním postupu a rozhodnutí odvolacího soudu považuje za překvapivé s ohledem na to, že odvolací soud v odůvodnění konstatoval, že žalovaná v odvolání neuvedla potřebné náležitosti podle § 205 o. s. ř, přičemž však žalované nebylo doručeno žádné usnesení, kterým by byla vyzvána k odstranění vad odvolání.

    Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a žaloba se v plném rozsahu zamítá a přiznal žalované náhradu nákladů řízení, případně aby Nejvyšší rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu a aby žalobkyni uložil složit žalovanou ji zaplacené částky 4 413 000 Kč a 720 000 Kč do notářské a advokátní úschovy na dobu do pravomocného rozhodnutí dovolacího soudu.

    Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání žalované navrhla odmítnutí podaného dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti. Dovolání považuje za neopodstatněné a nedůvodné, neboť oba soudy věc posoudily podle jejího názoru právně správně, když žalovaná ke dni 29. 6. 2012, kdy učinila úkon jednostranného započtení na žalovanou splátku kupní ceny, neměla za žalobkyní započítávanou pohledávku a neprokázala ani vznik škody, kterou by mohla započítat. Žalované škoda ve výši 1 500 000 Kč neuzavřením trojstranného zápočtu ani vzniknout nemohla, když o tuto žalobkyni dosud nezaplacenou částku se její majetek nezmenšil. Pokud by se žalovaná na základě smluv uzavřených se společností Rapid Servis s.r.o. vůči této společnosti domáhala splnění jejích závazků z uzavřených smluv, pak zaplacením splátky na kupní cenu nemovitosti žalobkyni škoda žalované vzniknout nemůže. Žalobkyně považuje tvrzení žalované v dovolání za účelové. Zdůraznila, že ke změně plnění závazku z kupní smlouvy dohodou smluvních stran nedošlo, a to ani konkludentní formou. Vůlí všech zúčastněných bylo na základě vzájemné trojstranné dohody postoupit odsouhlasené pohledávky a tyto započítat, což několikrát učinili. Jinou vůli však účastníci neměli. Žalobkyně popírá, že by bylo dohodnuto, že bude žalovaná plnit svůj dluh vůči ní dodáváním zboží třetí straně. Návrh na odklad vykonatelnosti považuje za nedůvodný. Žalovaná po nabytí právní moci rozhodnutí ve věci plnila své závazky včetně smluvní pokuty na výzvu žalobkyně zcela dobrovolně.

    Nevyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.

    Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelkou vymezené otázky, jako otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejich formulaci dovolatelka vychází z jiného skutkového zjištění, než k jakému dospěly oba soudy. Zatímco dovolatelka vychází ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalovanou a společností Rapid Servis s.r.o. byla uzavřena dne 24. 1. 2012 dohoda o postoupení a započtení pohledávek, která měla řešit i hrazení splátek dluhu žalované žalobkyni z kupní smlouvy, a že tím došlo ke změně dohody žalobkyně a žalované o způsobu zaplacení kupní ceny z kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou, odvolací soud k takovému zjištění ve shodě se soudem prvního stupně nedospěl. Při právním posouzení nároku uplatněného žalobkyní na doplacení části splátky kupní ceny ve výši 1 500 000 Kč oba soudy vyšly ze zjištění, že prokazatelně nebyla uzavřena trojstranná dohoda o započítání pohledávek mezi uvedenými třemi subjekty, která by řešila i žalobkyní žalovanou částku splátky kupní ceny ve výši 1 500 000 Kč, splatné ke dni 30. 6. 2012, na zakoupenou movitost od žalobkyně. Nejvyšší soud je nucen připomenout, jak již vícekrát judikoval, že předpoklad pro vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. naplňují jen dovolatelem předestřené otázky, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Otázky položené dovolatelkou, které jsou založeny na jejích vlastních skutkových závěrech, tento předpoklad nesplňují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1601/2015 nebo ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5017/2016 či ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 346/2017 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz).

    Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání i v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce aplikace výkladových pravidel podle § 266 obch. zák., když zcela rezignoval na zjišťování projevu vůle stran v době uzavření dohody o postoupení a započtení pohledávek uzavřené dne 24. 1. 2012 mezi žalobkyní, žalovanou a společností Rapid Servis s.r.o., zejména v čl. VI., v němž bylo uvedeno, že se smluvní strany zavazují k uzavření dohod o postoupení a započtení svých vzájemných pohledávek, vznikajících mezi stranami i po uvedeném datu, a zavazují se neuskutečnit žádné úkony, které by zmařily jakékoli uspokojení pohledávky, jinak odpovídají za škodu z toho vzniklou, Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud posuzoval uvedenou dohodu a tedy i ujednání v jejím čl. VI. v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, dospěl-li odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že ujednání v čl. VI. předmětné dohody uzavřené dne 24. 1. 2012 je pro jeho neurčitost neplatné. Z jeho závěrů vyplývá, že nejenže uvedené ujednání nesplňuje náležitosti v rozsahu potřebném k platnému uzavření smlouvy o budoucím plnění, ale nelze z něj ani zjistit, co je přesným obsahem takto formulované povinnosti, tedy jaké konkrétní dohody o postoupení a započtení a jakých pohledávek by na základě tohoto ustanovení měly být uzavřeny. Podle ustálené rozhodovací praxí dovolacího soud nelze pomocí výkladu projevu vůle "nahrazovat" nebo "doplňovat" vůli, kterou osoba v rozhodné době neměla nebo kterou sice měla, ale neprojevila ji. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 29/1997 nebo rozsudek ze dne 5. 6. 2007 sp. zn. 21 Cdo 506/2006 a rozsudek ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1421/2013 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz).

    Požadavku na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. neodpovídají ani námitky dovolatelky k procesnímu postupu soudu a k překvapivosti rozhodnutí, tedy námitky směřující do konkrétních vad řízení, nezahrnující otázku procesního práva, kterou by řešil odvolací soud. Je namístě připomenout, že Nejvyšší soud již dříve judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz).

    Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.

    K návrhu žalované na odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalované na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.

    Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

    P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
      Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jim ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.

      V Brně dne 26. 8. 2019


      JUDr. Kateřina Hornochová
      předsedkyně senátu