Rozhodnutí NS

30 Cdo 3689/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/28/2018
Spisová značka:30 Cdo 3689/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3689.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Ochrana osobnosti
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 obč. zák.
§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
03/07/2018
III.ÚS 2300/18
JUDr. Pavel Rychetský
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 3689/2017-356
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce T. O., zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, proti žalované CZECH NEWS CENTER, a.s., se sídlem v Praze 7, Komunardů 1584/42, IČO 02346826, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 66 C 173/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2017, č.j. 3 Co 186/2015-242 (správně č.j. 3 Co 186/2015-311), takto:


I. Dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2017, č.j. 3 Co 186/2015-311, se zamítá.
II. Dovolání žalobce proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2017, č.j. 3 Co 186/2015-311, se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Heleny Chaloupkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. července 2015, č.j. 66 C 173/2013-261, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 3. srpna 2015, č.j. 66 C 173/2013-279, výrokem I. uložil žalované povinnost uveřejnit na internetových stránkách www.reflex.cz omluvu žalobci tohoto znění: Omlouváme se panu T. O., že na www.reflex.cz byl označován v článku s názvem „Pitomio: Všichni se perou, já se směju“ ze dne 28. 8. 2013 a v Online komentáři redaktorů Reflexu s názvem „Sledujte s námi první povolební debatu“ ze dne 26. 10. 2013 jako „Pitomio“. CZECH NEWS CENTER a. s., a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. jí uložil zdržet se ve všech jejích tištěných médiích i na on-line serverech komolení jména žalobce označováním žalobce jako „Pitomio“, ledaže takové označení bude projevem oprávněné kritiky. Výrokem III. žalobu zamítl v rozsahu žalobního návrhu, aby žalované byla uložena povinnost omluvit se žalobci na stránkách týdeníku Reflex omluvou tohoto znění: Omlouváme se panu T. O., že na stránkách týdeníku Reflex a na www.reflex.cz byl označován jako „Pitomio“, dále že opakovaně byla uveřejněna jeho fotografie upravená tak, že je na ní panu O. přimalováno klaunské líčení, že z jeho facebookového profilu byla stažena a uveřejněna soukromá fotografie s přidaným komentářem, který se nezakládá na pravdivých údajích. Dále se panu T. O. omlouváme za to, že v článku s názvem Úsvit aneb pohádka o přímé demokracii uveřejněném ve vydání časopisu Reflex ze dne 10. 10. 2013 bylo uvedeno, že byl poradcem pana J. P. a že mu zkrachovala cestovka pro plyšáky – obě tyto informace nebyly pravdivé. CZECH NEWS CENTER a. s. Výrokem IV. zamítl žalobu v rozsahu žalobního návrhu, aby žalovaná v omluvě žalobci, kterou je povinna uveřejnit na www.reflex.cz, byla povinna
a) se omluvit za označování žalobce jako „Pitomio“ na www.reflex.cz nad rámec takového označování v článku a komentáři specifikovaných v odstavci I. výroku tohoto rozsudku;
b) uveřejnit v omluvě před slovy „na www.reflex.cz“ text „na stránkách týdeníku Reflex a“ a za slovy „jako Pitomio text „dále že opakovaně byla uveřejněna jeho fotografie upravená tak, že je na ní panu O. přimalováno klaunské líčení, že z jeho facebookového profilu byla stažena a uveřejněna soukromá fotografie s přidaným komentářem, který se nezakládá na pravdivých údajích. Dále se panu T. O. omlouváme za to, že v článku s názvem Úsvit aneb pohádka o přímé demokracii uveřejněném ve vydání časopisu Reflex ze dne 10. 10. 2013 bylo uvedeno, že byl poradcem pana J. P. a že mu zkrachovala cestovka pro plyšáky – obě tyto informace nebyly pravdivé. Výrokem V. žalobu zamítl v rozsahu žalobního návrhu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 300.000,- Kč. Výrokem VI. žalobu zamítl v rozsahu žalobního návrhu, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se ve všech jejích tištěných médiích i na on-line serverech publikování a uveřejňování fotografie žalobce upravené tak, že žalobci je přidáno klaunské líčení a klaunský nos. Výrokem VII. žalobu zamítl v rozsahu žalobního návrhu, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se ve všech jejích tištěných médiích i na on-line serverech komolení jména žalobce jeho označováním jako „Pitomio“, pokud takové označení nebude projevem oprávněné kritiky. Výroky VIII. a IV. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že v článku na www.reflex.cz z 28. srpna 2013 a online komentáři redaktorů Reflexu ze dne 26. října 2013, je označení žalobce jako „Pitomio“ projevem samoúčelného zesměšnění, resp. ponížení žalobce patvarem jména, které představuje zásah do důstojnosti žalobce. Při vážení přednosti svobody slova a ochrany osobnosti zde podle Městského soudu vítězí ochrana osobnosti. V ostatních případech jde o hodnotící soud, který žalovaná používala v článcích u karikatur vyjadřujících se kriticky o žalobci, jenž je aktivním a všeobecně známým politikem a fakticky lze pro něj nalézt oporu v obsahu článků, jinak je výraz „Pitomio“ použit rovněž v kontextu informování o tom, že žalobce se proti užívání tohoto výrazu brání, potažmo ke zrodu přezdívky. Nešlo tak (v těchto případech) o samoúčelné použití tohoto výrazu. Jde sice o výraz expresivní, jehož užití nepatří mezi běžné výrazové prostředky oprávněné kritiky, přesto však není jeho použití absolutně vyloučeno, je-li použito účelně. Jeho expresivnost je umenšena tím, že výraz není použit ve svém základním tvaru (pitomec, pitomeček), ale složeně s křestním jménem žalobce. Tvrzení, že žalobce byl poradcem J. P. není dehonestující a informace o zkrachovalé cestovní kanceláři je přípustnou novinářskou zkratkou. Ve vztahu ke stažení a uveřejnění fotografie z žalobcova facebookového profilu soud prvního stupně uvedl, že tuto fotografii sám žalobce na svém facebookovém profilu volně zpřístupnil a navíc na ní není zachycen žalobce, nýbrž jeho přítelkyně. Karikaturu žalobce jako klauna soud shledal jsoucí v mezích oprávněné kritiky. Vzhledem k uvedeným skutečnostem měl soud prvního stupně za to, že omluva uvedená ve výroku I. je pro žalobce dostatečným zadostiučiněním.

Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 31. ledna 2017, č.j. 3 Co 186/2015-311, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním žalobce napadených výrocích III. až IX. podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 8.228,- Kč.

Soud druhého stupně vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním hodnocením. Poukázal na podrobné vysvětlení podané soudem prvního stupně zaměřené na to, kdy je možno používat předmětnou přezdívku nebo zkomoleninu jména žalobce, tedy když je uveřejňována spolu s jeho názory, které se netěší souhlasu uvedeného média ani části veřejnosti. Odvolací soud konstatoval, že proto soud prvního stupně správně odlišil, kdy je dotčený výraz pouze předmětem výsměchu, resp. ponížení (takže omluvu žalobci přiznal a uložil žalované zdržet se označování žalobce touto přezdívkou), zatímco pokud předmětný výraz bude součástí politické kritiky, pak v takovém případě v této souvislosti je možno politické karikatury a zkomoleniny jména používat.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podal žalobce dne 27. června 2017 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí podle jeho přesvědčení závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. na řešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.

V prvé řadě se domnívá, že „soud prvního stupně i soud odvolací se při posuzování přiměřenosti označení žalobce žalovaným jako ‘Pitomio‘, odklonily od zásady, že užití natolik expresivního výrazu, je přípustné pouze ve výjimečných případech jako reakce na extrémní prohlášení adresáta takovéhoto označení.“ Uvádí k tomu, že v souladu s ustálenou rozhodovací praxí měl soud prvního stupně posoudit každé jednotlivé užití výrazu „Pitomio“ žalovanou a podrobit jej testu proporcionality s konkrétním žalovaným kritizovaným výrokem žalobce. Za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené otázky považuje žalobce jednak otázku zda je přípustným zásahem do práva žalobce na ochranu jména a důstojnosti podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod, zkomolení jeho jména takovým způsobem, kdy je spojeno s hanlivým a urážlivým výrazem (toto dovolatel shledává na rozdíl od soudu prvního stupně subjektivně za mnohem více urážející) a zda se jedná o přípustnou hodnotící kritiku, kdy je namísto negativního hodnocení názorů či projevů adresáta tohoto hodnocení označován hanlivě sám adresát, a to za použití hanlivého zkomolení jeho jména a konečně, zda požívá ochrana jména osoby veřejně činné menší ochrany než ochrana jména jiných osob. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání žalobce se vyjádřila žalovaná, která podotýká, že žalobce sice napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, ale ve skutečnosti argumentuje přípustností dovolání jen ve vztahu k části rozsudku, která souvisí s užitím výrazu „Pitomio“. Poukazuje dále na podrobné zdůvodnění rozsudků obou stupňů, s nímž se ztotožňuje. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně je zamítl a jí přiznal náhradu nákladů za dovolací řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení § 241b odst. 3 věty první o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Dovolatel sice v prvé řadě ohlašuje rozpor napadeného rozsudku odvolacího soudu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu při řešení první otázky, avšak neoznačuje jakékoliv rozhodnutí dovolacího soudu, od nějž by se napadené rozhodnutí případně odchylovalo (tím neuvádí ani konkrétní okolnosti, které by svědčily o rozporu, resp. jej dokumentovaly). V tomto smyslu proto dovolání žalobce trpí vadou, která brání rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat z hlediska uvedených dovolatelem vznesených otázek.

Naproti tomu dovolací soud dospívá k závěru, že dovolání je v této věci s přihlédnutím k ustanovení § 237 přípustné vzhledem k otázce, zda je přípustným zásahem do práva na ochranu jména a důstojnosti podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod, zkomolení jména dotčené osoby takovým způsobem, kdy je jméno spojeno s hanlivým a urážlivým výrazem.

Dovolací soud v tomto případě konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, a splňující předpoklady ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. Je přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení výše zmiňované otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla výslovně vyřešena.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovéto případné vady se však z napadeného rozhodnutí nepodávají.

Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska dovolatelem vymezeného důvodu (srov. § 242 odst. 3 větu první o.s.ř.), avšak dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Pole čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

Podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny (odst. 1). Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu (odst. 2).

Podle ustanovení § 11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.

V čl. 10 Listiny je zakotveno a deklarováno právo každého člověka, aby bylo mj. chráněno jeho jméno. To je dáno tím, že jméno je významnou hodnotou osobnosti člověka, neboť slouží především k jeho individualizaci a identifikaci. Jméno je vždy nedílným, nezbytným a předpokládaným příznačným atributem každého člověka. Charakteristické přitom je, že jméno člověka (byť v případných pozdějších zákonem předpokládaných modifikacích) je s ním spjato po celou dobu jeho existence, a je významné pro ztotožnění člověka i po jeho smrti.

Jménem člověka je jeho osobní jméno a příjmení, popř. jeho další jména a rodné příjmení, která mu podle zákona náležejí.

Vedle jména rodového (tj. příjmení) je chráněno i jméno vlastní (mnohdy nepřesně nazývané jako křestní), a to zejména tehdy, když se pro konkrétní osobu stalo jako individualizační znak výrazně osobitým.

Je tedy nepochybné, že i vlastní jméno, jako součást osobnostní sféry člověka zásadně požívá zákonem předpokládané ochrany. Avšak obdobně jako ostatní složky osobnosti člověka lze předpokládat i případy, kdy dotčení tohoto osobnostního statku nebude mít charakter zásahu neoprávněného, který by odůvodňoval oprávněnost příslušné žaloby na ochranu osobnosti. I v těchto případech proto budou analogicky platit zásady platné při dotčení jiných složek osobnosti člověka. Přitom významné bude i zjištění, zda se zásah týká osoby veřejně činné.

Lze proto poukázat na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. dubna 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, kde se mimo jiné připomíná, že k problematice svobody projevu existuje bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud"), v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny její meze, které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jednak práva třetích osob. Soud zdůrazňuje roli svobody projevu jako jednoho ze základních kamenů demokratické společnosti; absence této svobody ji pojmově vylučuje. Svoboda projevu platí nejen pro "informace" nebo "myšlenky", přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují: tak tomu chce pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti. Tyto principy nabývají zvláštní důležitosti, pokud jde o tisk. Tisk sice nesmí překračovat vymezené hranice mj. z důvodu ochrany dobré pověsti jiných, nicméně na něm spočívá úkol šířit informace a myšlenky týkající se politických záležitostí, jakož i témat z ostatních oblastí veřejného zájmu. Nejenže úlohou tisku je šíření informací a myšlenek, veřejnost má současně právo tyto přijímat (srov. rozsudek ve věci L. proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, č. 09815/82, odst. 41). Česká republika se v článku 1 odst. 1 Ústavy definovala jako demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, čímž se vzdala hodnotové neutrality Ústavy a zakotvením nepřípustnosti změny podstatných náležitostí demokratického právního státu se přihlásila k principu materiálního právního státu. Pro demokracii, chápanou jako vládu lidu, lidem a pro lid, je životní nutností šíření informací, myšlenek a názorů, ať už pochvalných či kritických, proto, aby byla veřejnost zásobena všemi dostupnými fakty, nezbytnými pro vyvolání kvalitní debaty ve věcech celospolečenského zájmu a následného utváření názoru jednotlivců či k dosažení konsenzu o řízení a obstarávání věcí celospolečenského zájmu. Tisk bývá také titulován hlídacím psem demokracie, neboť tím, že informuje o záležitostech veřejného zájmu, zároveň upozorňuje na negativní jevy ohrožující chod demokratické společnosti; informace může být podnětem pro adekvátní nápravu ze strany příslušných orgánů či vyvolat určité vzepětí veřejnosti vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu odstranění negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá obohacení společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových stereotypů a podporovat zvýšení tolerance. V neposlední řadě svoboda projevu a právo na informace výrazně přispívají k osobnímu růstu jedince jak v oblasti intelektuální, tak osobnostní, což je taktéž v zájmu otevřené demokratické společnosti. Svoboda projevu však není bezbřehá; je omezena jednak chráněnými zájmy podle článku 17 odst. 4 Listiny a jednak ostatními ústavně zaručenými právy a svobodami; v tomto případě vzniká konflikt mezi svobodou projevu ve smyslu článku 17 a právem na ochranu cti a dobré pověsti podle článku 10 Listiny. Ústavní soud připomněl, že se k této problematice vyjádřil ve svém nálezu IV. ÚS 154/97 (sv. 10, č. 17) a konstatoval, že při střetu základního politického práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto úkolem obecných soudů, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací. Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn., zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby. K otázce pravdivosti uveřejněných údajů se vyslovil Ústavní soud v nálezu I. ÚS 156/99, podle něhož k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv; takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže (1.) existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a jestliže (2.) tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze.

Ústavní soud současně zdůraznil, že práva na ochranu osobnosti se mohou samozřejmě domáhat i politikové a ostatní veřejně činné osoby, měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců těchto výroků. Je to dáno skutečností, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní tak i soukromý život a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje veřejné záležitosti; zde je soudy volen benevolentnější přístup k posouzení meze přípustnosti uveřejnění informací soukromé povahy a hodnocení jejího jednání právě proto, že jsou na ni kladeny náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna vědět, např. jakého vzdělání předmětná osoba dosáhla, s kým se stýká apod., a to pro posouzení způsobilosti jak odborné, tak morální tuto funkci zastávat a náležitě obstarávat věci veřejné. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává. Tato filosofie Ústavního soudu se nese v duchu názorové linie Soudu, který uvedl, že hranice přijatelné kritiky jsou adekvátně širší u politiků než u soukromé osoby. Na rozdíl od posledně jmenované, politik nevyhnutelně a vědomě předkládá novinářům a široké veřejnosti ke kontrole každé své slovo a čin, a proto musí projevit vyšší stupeň tolerance. Ochrana osobnosti se vztahuje i na politiky dokonce i tehdy, kdy nejednají jako soukromé osoby, avšak v takových případech požadavek zmíněné ochrany musí být poměřován ve vztahu k zájmu na otevřené diskusi o politických tématech (srov. rozhodnutí ve věci L., odst. 42).

Tyto zásady pak nepochybně mají význam pro posouzení vlastní otázky, zda je přípustným zásahem do práva na ochranu jména a důstojnosti podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod, zkomolení jména dotčené osoby takovým způsobem, kdy je jméno spojeno s hanlivým a urážlivým výrazem. Zde je třeba uvážit, že právo na jméno je jedním z významných osobnostních práv, které však ostatním z nich není nikterak nadřazeno. Proto i pro toto právo platí to, co bylo vyloženo výše.

Nadto, pokud např. podoba člověka se může stát předmětem karikatury, pak ani nelze vyloučit analogickou možnost postižení jména člověka případným zkarikováním. I v tomto případě se proto obdobně uplatní zásada, že karikatura náleží do podmnožiny hodnotících soudů, jedná se o jiný způsob kritiky, jež svým terčem činí určitý charakterový rys, tělesnou vlastnost, čin konkrétní karikované osoby, na který pomocí ironie a nadsázky upozorňuje a tímto způsobem kritizuje. Umění karikaturisty není v tom být přiměřený a nestranný, ale právě v tom, že je ostrý a jednostranný (srov. Herczeg, J.: Meze svobody projevu, Nakladatelství Orac, Praha 2004, s. 71). Stejně jako kritika, je karikatura hodnocena jak podle svého obsahu, tak podle formy, jíž je na určitou skutečnost upozorňováno. Pro karikaturu je typické, že zveličuje, přehání a ironizuje, a proto nezbytným předpokladem pro bezchybné právní posouzení je odstranění satirického hávu, do nějž se halí; vlastní informace i karikatura musí spočívat na reálném základě, byť minimálním. Vzhledem k tomu, že karikatura používá výrazových prostředků sobě vlastních, je třeba na způsob jimž se vyjadřuje, nahlížet shovívavěji, nelze však připustit, aby zcela zjevně přesáhla meze přiměřenosti v poměru ke sledovanému cíli kritiky - tzv. intenzívní exces (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, č.j. 30 Cdo 1109/2005-149).

Z napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně, které v tomto smyslu akceptovalo rozhodnutí soudu prvního stupně, vyplývá, že z vyložených principů fakticky vychází. Je proto třeba uzavřít, že je lze z hlediska posuzované právní otázky hodnotit jako správné.

Protože je tedy rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a dovoláním neuplatněné vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o.s.ř.), se ve vztahu k závěrům odvolacího soudu otevřeným dovolacímu přezkumu ve věci samé ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o.s.ř. zamítl.

Dovolání do výroků, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, je vadné, neboť žalobce ve vztahu k těmto výrokům neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně nich neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013). V posuzovaném případě navíc dovolání proti těmto výrokům není ani objektivně přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., protože jimi bylo rozhodnuto o peněžitém plnění v obou případech nepřevyšujícím 50.000,- Kč. Za popsaného stavu Nejvyšší soud dovolání v uvedené části odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když dovolání žalobce ve věci samé bylo zamítnuto, přičemž žalované zastoupené advokátem vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. června 1996, č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) účelně vynaložené náklady žalované sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (jeho písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a), § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) ve výši 3.100,- Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, to vše ještě s připočtením částky 714,- Kč představující náhradu za 21 % DPH podle § 137 odst. 1 a 3 o.s.ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 4.114,- Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. března 2018


JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu