Rozhodnutí NS

25 Cdo 1085/2011

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/23/2012
Spisová značka:25 Cdo 1085/2011
ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.1085.2011.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Náhrada škody
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009
§ 241a odst. 3 o. s. ř.
§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

25 Cdo 1085/2011

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) J. F. a b) Ing. J. F., obou zastoupených JUDr. Oldřichem Skalákem, advokátem se sídlem v Čáslavi, Náměstí Jana Žižky z Trocnova 79, proti žalované Nemocnici Havlíčkův Brod, příspěvkové organizaci, se sídlem v Havlíčkově Brodu, Husova 2624, IČO 179540, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, o zaplacení částky 3.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodu pod sp. zn. 7 C 248/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. září 2010, č. j. 17 Co 247/2010-441, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 9. 2010, č. j. 17 Co 247/2010-441, potvrdil rozsudek ze dne 18. 11. 2009, č. j. 7 C 248/2007-405, jímž Okresní soud v Havlíčkově Brodu zamítl žalobu, jíž se každý z žalobců domáhal zaplacení částky 1.750.000,- Kč s úroky z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl dále o náhradě nákladů řízení odvolacího. Vyšel ze zjištění, že dne 24. 9. 2006 v havlíčkobrodské nemocnici zemřela těžce nemocná pacientka M. F., manželka žalobce a) a matka žalobce b), a to poté, co jí byl P. Z., zaměstnancem žalované s pracovním zařazením zdravotní sestra, neoprávněně aplikován lék proti srážení krve Heparin, hypnotikum Dormicium a chlorid sodný. Za uvedené jednání byl P. Z. mimo jiné uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona s tím, že mezi jeho jednáním a úmrtím poškozené nelze dovodit příčinnou souvislost. I z důkazů provedených soudem prvního stupně ve sporu o náhradu škody vyplynul závěr totožný, neboť podle znaleckého posudku nemohla aplikace 5 ml Heparinu ohrozit život poškozené; podle lékařské dokumentace příčinou jejího úmrtí bylo srdeční selhání se zástavou srdce při těžkém zánětu plic a krvácivé stavy se u ní po celou dobu před smrtí neprojevily. Žalovaná nemocnice proto žalobcům neodpovídá za škodu podle § 415 ve spojení s § 420 odst. 1 a 3 obč. zák. za zanedbání povinností zdravotnického zařízení pro neunesení břemene důkazního ohledně příčinné souvislosti mezi jednáním zaměstnance žalované a smrtí poškozené. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalovaná nemocnice neodpovídá za škodu také proto, že její zaměstnanec nezpůsobil škodu při plnění pracovních úkolů nebo v souvislosti s nimi ve smyslu § 420 odst. 2 obč. zák., nýbrž že jednal v tzv. excesu. Podle § 444 odst. 3 obč. zák. by nadto případný nárok pozůstalých žalobců mohl být úspěšný pouze co do částky 240.000,- Kč každému z nich.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, neboť jsou přesvědčeni, že odvolací soud nepřípustně zasáhl do jejich osobnostních práv, jestliže nesprávně dovodil, že žalovaná neporušila žádnou svou povinnost a že neprokázali příčinnou souvislost mezi trestným činem P. Z. a smrtí M. F. Namítají vady řízení spočívající zejména v absenci poučení účastníků podle § 118a a § 119 o.s.ř. v odůvodnění rozsudku a absenci hodnocení porušení povinností žalovanou nemocnicí; soudy také nepřihlédly k námitkám žalobců vzneseným v průběhu řízení a spokojily se pouze s výsledky trestního řízení. S ohledem na zásady trestního práva spočívající v odpovědnosti fyzické osoby a pouze za zavinění, tj. odlišné než v řešeném případě, dovozují nesprávné právní hodnocení věci ze strany soudů obou stupňů. Nárok žalobců nebyl rovněž posouzen podle Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, která má vyšší právní sílu než občanský zákoník a poskytuje pacientům i pozůstalým širší právní ochranu, zejm. s ohledem na důkazní nouzi poškozených v případech pochybení při poskytování zdravotní péče. Z uvedených důvodů navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobců uvedla, že pokud dovolatelé brojí proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů, není jejich dovolání přípustné, a není ani důvodné, neboť újma poškozené nebyla způsobena zdravotnickým zákrokem, ale trestnou činností zaměstnance bez souvislosti činností žalované nemocnice; šlo o exces z plnění povinností zaměstnance v rozporu s pokyny i zájmy zaměstnavatele. Občanský zákoník je navíc zcela v souladu s článkem 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, která se na řešenou věc vůbec nevztahuje. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnými osobami (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Namítají-li žalobci, že v průběhu řízení prokázali, že k úmrtí jejich příbuzné došlo z důvodu zanedbání prevenční povinnosti žalované při poskytování zdravotnické péče či jako následek protiprávního jednání jejího zaměstnance, pak napadají závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti mezi jednáním zaměstnance žalované a úmrtím pacientky v její péči. Nezpochybňují tedy právní posouzení věci, nýbrž skutkové zjištění, že kriminální jednání P. Z. v daném případě nevedlo ke škodlivému následku, neboť smrt poškozené nastala z jiných příčin, totiž pro její celkový špatný zdravotní stav bez ohledu na aplikaci léčiv pachatelem. Je tedy zřejmé, že uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze; tento důvod je však uplatnitelný pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.

Obdobné platí pro namítané vady řízení (absence poučení účastníků podle § 118a a § 119 o.s.ř., nedostatky v rámci odůvodnění rozsudku, převzetí závěrů trestního řízení ohledně nedostatku příčinné souvislosti), které nezakládají přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení; k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné, nejde-li o procesní otázky zásadního významu.

Rozhodnutí odvolacího soudu nelze připisovat zásadní právní význam ani z pohledu dovolací námitky, že věc měla být posouzena podle Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, publikované pod č. 96/2001 Sb. m. s., která podle dovolatelů poskytuje poškozeným širší právní ochranu při důkazní nouzi ve sporu. Dovolatelé totiž přehlížejí, že Úmluva zaručuje úctu k integritě bytosti pacienta a ostatní práva a základní svobody při aplikaci biologie a medicíny (Čl. 1), a netýká se tak nároků případných obětí trestné činnosti, byť měla souvislost s poskytováním léčebné péče. Úmluva navíc ani neobsahuje speciální úpravu podmínek odpovědnosti či důkazního břemene, neboť v Čl. 24 (Osoba, která utrpěla újmu způsobenou zákrokem, má nárok na spravedlivou náhradu škody za podmínek a postupů stanovených zákonem.) odkazuje na zákonný předpis, jímž je v tomto případě občanský zákoník.

Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3, neboť vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, nelze náklady, jež vznikly žalované v dovolacím řízení za odměnu advokáta a za sepis vyjádření k dovolání, považovat za potřebné k účelnému bránění práva.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. srpna 2012


JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu