Rozhodnutí NS

22 Cdo 1349/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/28/2018
Spisová značka:22 Cdo 1349/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1349.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 150 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 1349/2018-335


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. K., zastoupené JUDr. Alenou Fojtíkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, U Staré pošty 53, proti žalovanému L. K., zastoupenému Mgr. Irenou Křivánkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Zámecké náměstí 42, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 14 C 167/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2017, č. j. 11 Co 140/2017-285, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 800 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Aleny Fojtíkové do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:


Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 24. 2. 2017, č. j. 14 C 167/2012-259, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalobkyně movité věci specifikované ve výroku I. a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 21 050 Kč (výrok II.). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 11 826 Kč (výrok IV.) a žalovanému povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 11 826 Kč (výrok V.).

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného usnesením ze dne 27. 6. 2017, č. j. 11 Co 140/2017-285, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. – V. změnil následovně: žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal; žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 15 786 Kč a žalovanému uložil povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 7 884 Kč (výrok I.). Dále stanovil, že žalovanému se právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok II.).

Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3730/2015, podle kterého je třeba procesní úspěch ve věci při rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů posuzovat podle více hledisek; je nutné vzít do úvahy výsledek řízení a poměřit jej s návrhy stran v průběhu řízení. Je nezbytné přihlédnout k požadované a skutečně přiznané výši vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky o vyšší hodnotě) náleží do společného jmění manželů a které nikoliv. Neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, který v projednávané věci kvantifikoval úspěch žalobkyně v rozsahu 1/3 a úspěch žalovaného v rozsahu 2/3, a má za to, že s ohledem na okolnosti posuzované věci byl úspěch žalovaného v řízení větší. Dále také polemizuje s důvody, pro které mu odvolací soud právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř. nepřiznal. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že žalobkyni uloží povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů nalézacího, odvolacího a dovolacího řízení i povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení vzniklých státu.

Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Uvádí, že odvolací soud kvantifikoval s ohledem na okolností projednávané věci úspěch žalobkyně v tomto řízení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a ztotožňuje se i s důvody, pro které soud aplikoval § 150 o. s. ř. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání „zamítl.“

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

K náhradě nákladů řízení vzniklých státu:

Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Protože v posuzované věci soudy rozhodly o náhradě nákladů řízení státu ve výši 23 652 Kč, není dovolání v této části podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

K náhradě nákladů účastníků řízení:

Pro posouzení, zda žalovaný v této části dovolání řádně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, je nutné poukázat na následující:

Odvolací soud kvantifikoval míru úspěchu účastníků řízení a uzavřel, že žalovaný byl s ohledem na okolnosti projednávané věci úspěšný ze 2/3, a proto by mu náležela náhrada nákladů řízení ve výši 1/3. Dále však své rozhodnutí založil na závěru, že žalovaný nemá z důvodu zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 150 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, a proto mu náhradu nákladů řízení nepřiznal.

K tomuto nosnému důvodu rozhodnutí odvolacího soudu (k této otázce procesního práva) dovolatel pouze uvádí, že v poměrech projednávané věci nejsou splněny podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř. a důvody, pro které odvolací soud nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, nepředstavují důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu tohoto ustanovení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, tato rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Jinými slovy řečeno, pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř.

V posuzované věci žalovaný pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu s tím, že by shora uvedená otázka procesního práva měla být dovolacím soudem posouzena jinak (a to tak, že nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 o. s. ř.). Neuvádí však žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl Nejvyšší soud odchýlit (dovolatelem uvedené rozhodnutí není přiléhavé, protože není na této otázce – posuzovaní předpokladů aplikace § 150 o. s. ř. – založeno). Nevymezuje tedy, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 28. 8. 2018


Mgr. David Havlík
předseda senátu