Rozhodnutí NS

23 Cdo 3416/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/24/2018
Spisová značka:23 Cdo 3416/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3416.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/21/2019
IV.ÚS 223/19
JUDr. Jaromír Jirsa
odmítnuto
04/16/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 3416/2018-117


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně CZ IZOLACE s. r. o., se sídlem v Ostravě, Blanická 834/140, identifikační číslo osoby 47973391, zastoupené Mgr. Bc. Lucií Koupilovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1204/8, proti žalované ČEZ Prodej, a. s., se sídlem v Praze 4, Duhová 1/425, identifikační číslo osoby 27232433, o plnění ze smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 68/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2018, č. j. 29 Co 101/2018-100, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16. 11. 2017, č. j. 18 C 68/2018-70, zamítl žalobu s návrhem na to, aby žalovaná byla povinna plnit dodávku „Přímotop business“ (B 12) v časovém průběhu spínání nízkého tarifu, a to podle smlouvy uzavřené dnem 8. 1. 2009 (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

K dovolání žalobkyně se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Předkládá-li žalobkyně dovolacímu soudu otázku, zdali v projednávané věci došlo pouze ke změně v osobě odběratele ve vztahu k původnímu závazku, anebo se jedná o zcela nový smluvní vztah bez návaznosti na předchozí smluvní ujednání s předchozím odběratelem, nevymezuje žádnou takovou právní otázku, na které spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, a která by proto mohla zakládat přípustnost dovolání. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013. Odvolací soud přitom vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dle kterých ve Smlouvě o sdružených službách dodávky elektřiny ze sítí VVN a VN ze dne 8. 1. 2009 uzavřené mezi společností ČEZ Prodej, a. s. (jako dodavatelem) a společností CZ IZOLACE s. r. o. (jako odběratelem) není obsažena žádná zmínka o tom, že by společnost CZ IZOLACE s. r. o. byla právním nástupcem podnikatelského subjektu označeného jako Jaroslav Špaček – TEPELNÉ IZOLACE, přičemž nic takového nevyplynulo ani z obou výpisů z obchodního rejstříku výše uvedených subjektů. Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně skutečnost, že je právním nástupcem fyzické osoby jakožto podnikatele zapsaného v obchodním rejstříku pod označením Jaroslav Špaček – TEPELNÉ IZOLACE, ničím nedoložila. Žalobkyně ani netvrdila, natož aby doložila, že by vůbec došlo k převodu alespoň části majetku z fyzické osoby (Jaroslav Špaček – TEPELNÉ IZOLACE) na osobu právnickou, tedy žalobkyni. Tato skutečnost nevyplynula ani z dalších smluv, jimiž soud prvního stupně doplnil dokazování.

Obdobně, otevírá-li žalobkyně otázku, zda lze za situace, že se jedná o novou smlouvu, a s ohledem na ustanovení § 4 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), učinit závěr o tom, že žalobkyně jednala v omylu a smlouva je s odkazem na § 583 o. z. neplatná, nevymezuje žádnou takovou právní otázku, na které spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, a která by proto mohla zakládat přípustnost dovolání (srov. již výše zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Nelze rovněž odhlédnout od toho, že pro odvolací soud, resp. soud prvního stupně, bylo určující, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že žalovaná nejednala poctivě a v dobré víře. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně se žalovanou uzavřely předmětné smlouvy platně a že přitom obě strany jednaly poctivě.

Konečně přípustnost dovolání nezakládá ani otázka aplikace ustanovení § 1744 o. z., neboť dovolatelka při formulaci této otázky vychází z vlastního náhledu na skutkový stav. Přehlíží přitom, že odvolací soud vyšel z toho, že smluvní strany podrobně upravily svá vzájemná práva a povinnosti písemnou dohodou. Nejvyšší soud přitom již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, judikoval, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 10. 2018


JUDr., Ing. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu