Rozhodnutí NS

20 Cdo 2260/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/25/2018
Spisová značka:20 Cdo 2260/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.2260.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Výkon rozhodčích nálezů
Zastavení exekuce
Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 2260/2018-187


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti povinnému J. T., zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků 1396/9, pro 53 433 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 15 EXE 4322/2014, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2017, č. j. 25 Co 264/2017-68, takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2017, č. j. 25 Co 264/2017-68, se ruší v části, jíž byl potvrzen výrok II. usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 12. 6. 2017, č. j. 15 EXE 4322/2014-30, dále se ruší usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 12. 6. 2017, č. j. 15 EXE 4322/2014-30, ve výroku II. a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Berouně k dalšímu řízení.

II. Ve zbytku se dovolání odmítá.

Odůvodnění:


Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 12. 6. 2017, č. j. 15 EXE 4322/2014-30, kterým Okresní soud v Berouně zamítl návrh povinného na odklad exekuce (výrok I.) a na zastavení exekuce (výrok II.). Uzavřel, že nejsou splněny zákonné podmínky pro zastavení ani odklad exekuce. Rozhodčí smlouvu považoval za platně sjednanou v souladu s § 7 odst. 1 zákona č. 216/1996 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), ve znění účinném do 30. 11. 2016. Výběr konkrétního rozhodce je stanoven určitým a transparentním způsobem, ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě nelze bez dalšího považovat za nepřiměřenou podmínku ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a § 56 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda smlouva o spotřebitelském úvěru neobsahuje ujednání, které by způsobilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. Argument o ekonomické závislosti rozhodce odvolací soud považoval za zavádějící vzhledem k omezenému počtu osob rozhodců a narůstajícímu počtu sporů ze smluv o úvěru (půjčce). Zdůraznil, že povinný smlouvu o úvěru i rozhodčí doložku uzavřel dobrovolně, vážně a svobodně. Poukázal na nutnost uplatnění zásady pacta sunt servanda. Rozhodčí smlouvu pak zhodnotil jako platně uzavřenou.

Povinný napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, v němž uvedl, že odvolací soud rozhodoval ještě bez znalosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2897/2017, jímž dovolací soud rozhodl ve skutkově a právně identické věci. Má za to, že rozhodčí smlouva nebyla uzavřena v souladu s dobrými mravy, jestliže v ní byli vyjmenováni rozhodci ekonomicky závislí na oprávněné a rozhodčí smlouva byla uzavřena současně s absolutně neplatnou smlouvou o úvěru. Rozhodnutí odvolacího soudu podle jeho názoru závisí na vyřešení následujících otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny:

- zda se příčí dobrým mravům rozhodčí smlouva sestavená výhradně podnikatelem, která určuje konkrétní jména rozhodců, když spotřebitel neměl možnost spolupodílet se na obsahu takové smlouvy a jsou pochyby o nezávislosti rozhodců ve vztahu k podnikateli,

- zda je rozhodce, který je podnikatelem pravidelně uváděn v rozhodčích smlouvách a rozhodl v jeho věcech již přes 27 000 rozhodčích sporu, ekonomicky závislý na podnikateli,

- zda se příčí dobrým mravům typově výše uvedená rozhodčí smlouva, pokud spotřebitel nebyl informován o tom, že jeden či více rozhodců jsou ekonomicky závislí na podnikateli,

- zda skutečnost, že úvěrová smlouva je neplatná podle § 39 obč. zák., způsobuje neplatnost rozhodčí smlouvy, která by sama o sobě obstála jako platná,

- zda je exekuční soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu a

- zda může exekuční soud na základě věcného přezkumu exekučního titulu exekuci zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.

Dovolatel namítá, že odvolací soud nezkoumal okolnosti uzavření rozhodčí smlouvy (za jakých podmínek byla uzavírána, jak oprávněná informovala spotřebitele o rozhodcích a jak o nich bylo jednáno), čímž opomněl zásadu poctivosti a rovnosti (ochrany slabší strany). Vzhledem k formulářovému charakteru rozhodčí smlouvy povinný nemohl před jejím uzavřením žádným způsobem zjistit, zda vybrané osoby mají předpoklad pro funkci rozhodce a jaký je jejich vztah k oprávněné. Jako možní rozhodci ve smlouvě figurují osoby, které jsou na oprávněné ekonomicky závislé. Jsou proto dány důvodné pochybnosti o jejich nezávislosti a nestrannosti (není rozhodné, že tyto osoby nakonec spor nerozhodovaly), což způsobuje neplatnost rozhodčí smlouvy. Povinný považuje smlouvu o úvěru za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy (zejména z důvodu sjednané úrokové sazby ve výši 148,18 % p. a.) a poukazuje mj. na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, podle něhož důvod, pro který nelze nařídit exekuci na podkladě rozhodčího nálezu, může spočívat i v tom, že ačkoli určení rozhodce v rozhodčí doložce netrpí ústavněprávním deficitem, je pro rozpor s dobrými mravy neplatná smlouva o úvěru, do níž je rozhodčí doložka vtělena. Tyto závěry Ústavního soudu je třeba vztáhnout rovněž na rozhodčí smlouvu, protože obě smlouvy jsou provázané (bez podpisu rozhodčí smlouvy by nedošlo k podpisu smlouvy o úvěru). Odvolací soud z tohoto hlediska platnost rozhodčí smlouvy nezkoumal. V souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2897/2017, pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná (a proto je neplatná rozhodčí smlouva a není dána pravomoc rozhodce), je třeba zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to s pomocí kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytyčených ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, a tedy ani posoudit, zda smlouva o úvěru nebo rozhodčí smlouva neobsahují ujednání, které by způsobilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. Způsob určení rozhodce v rozhodčí smlouvě je transparentní a nejedná se o ujednání, které by mělo povahu nepřiměřené a zneužívající klauzule. Zdůraznila, že povinný v rámci rozhodčího řízení nenamítal podjatost ani ekonomickou závislost rozhodce a po celou dobu rozhodčího řízení byl zcela pasivní. Námitkami zakládajícími podjatost rozhodce nelze vytvářet procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí, proti kterému se povinný nijak nebránil. Domnívá se, že nelze usuzovat na ekonomickou závislost rozhodce z celkového počtu spisů, kde je oprávněný uveden jako účastník řízení. Povinný neuvádí, co mu konkrétně překáželo, aby vznesl výhradu ekonomické závislosti rozhodců při uzavírání rozhodčí smlouvy, ani netvrdí a neprokazuje, že by zde byly další důležité okolnosti, které by poukazovaly na to, že proces sjednávání rozhodčí smlouvy či její obsah nebyly v souladu s dobrými mravy. Nebyla ani nijak zkrácena procesní práva povinného. Případná neplatnost smlouvy o úvěru nezpůsobuje neplatnost rozhodčí smlouvy, povinný navíc neprokázal, že by smlouva o úvěru společně s rozhodčí smlouvou jako celek byly v kolizi s dobrými mravy či s principy na ochranu spotřebitele. Povinný byl před podpisem obou smluv seznámen a informován o všech podmínkách. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu povinného na odklad exekuce, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., Nejvyšší soud je proto v této části odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce možnosti exekučního soudu zkoumat platnost úvěrové smlouvy, k níž se váže rozhodčí smlouva, za účelem posouzení vykonatelnosti rozhodčího nálezu.

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Takové vady
se však ze spisu nepodávají.


V souzené věci je exekučním titulem rozhodčí nález vydaný dne 5. 8. 2014 rozhodcem JUDr. Martinem Týlem, č. j. 101 Rozh 4505/2014-7, jímž bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněné 53 433 Kč s příslušenstvím. Rozhodčí nález byl vydán na základě rozhodčí smlouvy uzavřené mezi oprávněnou a povinným dne 19. 3. 2013, v níž si účastníci ujednali, že veškeré spory vzniklé ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100717163 budou rozhodovány jedním rozhodcem, kterého vybere žalující strana ze seznamu třinácti osob uvedeného v rozhodčí smlouvě.

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom směru, že věcná správnost exekučního titulu již nemůže být v exekučním řízení přezkoumávána [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 (uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 742/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014]. Případné vady nalézacího řízení se nepřenášejí do exekučního řízení a věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být jakkoliv (ani prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení) v exekučním řízení zpochybněna.

V souvislosti s uzavíráním úvěrových smluv však Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, vyslovil závěr, že se nejedná o věcný přezkum exekučního titulu, je-li ve smyslu nálezů Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, zkoumáno, zda je úvěrová smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nicméně pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu (a proto je neplatná i rozhodčí smlouva a není dána pravomoc rozhodce), je třeba zkoumat, za jakých konkrétních okolností byla úvěrová smlouva uzavírána, včetně zohlednění kriterií vytyčených judikaturou Nejvyššího soudu ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (dále viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2897/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3324/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3852/2017).

Protože odvolací soud (ani soud prvního stupně) z tohoto hlediska platnost uzavřené rozhodčí smlouvy nezkoumal, neboť se omezil pouze na posouzení platnosti rozhodčí smlouvy z pohledu transparentnosti výběru rozhodce, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné. Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, a Nejvyšší soud proto v odpovídajícím rozsahu zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Další dovolací námitky týkající se nemožnosti povinného spolupodílet se na obsahu rozhodčí smlouvy a pochybností o ekonomické nezávislosti rozhodců ve vztahu k oprávněné, neshledal dovolací soud důvodnými.

Nejvyšší soud ve skutkově obdobných věcech již dříve uvedl, že samotné uzavření rozhodčí smlouvy na předtištěném formuláři obsahujícím konkrétní jména „ad hoc“ rozhodců nečiní rozhodčí smlouvu neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Aby tomu tak bylo, musely by zde být další důležité okolnosti, které by naznačovaly či poukazovaly na to, že proces sjednávání rozhodčí smlouvy se spotřebitelem i její obsah není v souladu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3324/2017).

V projednávané věci povinný pouze obecně uvedl, že mu rozhodčí smlouva byla „vnucena“, neměl možnost spolupodílet se na jejím obsahu a měnit ji a osoby rozhodců nebyly předmětem individuálního projednávání. Přitom však tato svá tvrzení nijak neupřesnil ani nedoložil (např. že by nemohl navrhnout jiná jména rozhodců či prohlásit, že s určitou osobou nesouhlasí, popř. že by protistrana odmítla o možných změnách vyjednávat). Naopak z obsahu rozhodčího spisu vyplývá, že oprávněná povinného před podáním žaloby vyzvala, aby sám osobu rozhodce ze seznamu zvolil, na což však povinný nijak nereagoval.

Pokud se týče namítané ekonomické závislosti dvou rozhodců uvedených v rozhodčí smlouvě (JUDr. Evy Vaňkové a Mgr. Jana Fišera), Nejvyšší soud v této souvislosti opakovaně uvedl (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3150/2012), že princip nezávislého a nestranného rozhodování, jenž je určující pro rozhodování soudců, se uplatní i pro rozhodování rozhodců; k vyloučení rozhodce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Typicky jde o případy, kdy je rozhodce současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. když by řízením či jeho výsledkem mohl být dotčen na svých právech; shodně to platí, má-li k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, příp. vztah ekonomické závislosti. Posledně učiněnou poznámku však nutno ztotožnit s ekonomickým vztahem bezprostředním a přímým, např. působí-li rozhodce současně jako zaměstnanec jedné ze stran rozhodčí smlouvy, jako obchodní partner, kolega v zaměstnaneckém či obdobném poměru a nelze jej spatřovat jen v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené věci vzniká nárok na odměnu. V opačném případě by totiž mohla být totožná námitka vznášena i vůči stálým rozhodčím soudům, jež ostatně mohou strany sporu taktéž do rozhodčích doložek navrhovat opakovaně. Jistou „opakovanost“ rozhodce zákon o rozhodčím řízení výslovně předpokládá; proto k vyloučení konkrétní osoby rozhodce z projednávání a rozhodování o věci nemůže postačit jen tvrzení, že je jednou ze stran rozhodčí smlouvy opakovaně, eventuálně i dlouhodobě navrhován (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3324/2017).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).

O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodováno ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. září 2018

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu