Rozhodnutí NS

8 Tdo 1549/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/29/2020
Spisová značka:8 Tdo 1549/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1549.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zneužití pravomoci úřední osoby
Dotčené předpisy:§ 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
§ 329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:B
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1549/2019-391
USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2020 o dovolání obviněného M. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres Karviná, proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. 7 To 295/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 147/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.
Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
    1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 2 T 147/2018, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
    dne 17. 2. 2018 okolo 06:30 hodin v Praze 4, XY, ve výslechové místnosti na služebně Místního oddělení policie XY, během výkonu služby příslušníků Policie České republiky společně s obviněným O. Č., nar. XY fyzicky napadli poškozeného P. S., nar. XY, který v té době seděl na lavici a byl připoután pravou rukou k lavici v důsledku předchozího omezení na osobní svobodě, přičemž poškozeného napadli v úmyslu nezákonně ho potrestat za to, že shodil ze stolu na zem monitor služebního počítače, a to tak, že obviněný M. K. poškozeného kopl pravou nohou obutou v těžké kožené botě do hrudníku, poté ho oba obvinění začali bít pěstmi převážně do horní části těla, obviněný O. Č. ho dále kopl kolenem do hrudníku a nakonec obviněný O. Č. poškozeného opakovaně udeřil pěstí do horní části těla, kdy tímto jednáním poškozenému P. S. způsobili újmu na zdraví nedosahující intenzity ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, a tímto jednáním porušili ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále „zákon č. 273/2008 Sb.“), podle něhož osoba omezená na osobní svobodě policistou nesmí být podrobena mučení nebo krutému, nelidskému anebo ponižujícímu zacházení a nesmí s ní být zacházeno takovým způsobem, který nerespektuje lidskou důstojnost.

    2. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného O. Č., o náhradě škody poškozenému a o zproštění obžaloby obviněného P. K. podle § 226 písm. b) tr. ř.
      3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. 7 To 295/2019, odvolání státního zástupce i odvolání obviněných M. K. a O. Č. podaná proti výroku o vině i trestu shora uvedeného rozsudku soudu prvního stupně zamítl jako nedůvodná podle § 256 tr. ř.
      II. Dovolání obviněného

      4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. K. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. dovolání zaměřené proti nesprávnosti použité právní kvalifikace přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože nebyly naplněny objektivní ani subjektivní stránky této skutkové podstaty.
        5. Těžiště výhrad obviněného spočívá v tom, že vůči poškozenému užil zákonem povolených donucovacích prostředků, jelikož se choval po celou dobu umístění ve výslechové místnosti velmi agresivně, domáhal se odchodu z budovy, policisty hrubě urážel a během nepřítomnosti obviněného ve výslechové místnosti shodil ze stolu monitor počítače. Pro toto chování poškozeného měl obviněný důvodnou obavu, že bude v ničení vybavení služebny pokračovat, popř. na něj či kolegy zaútočí předmětem, který si mohl opatřit v nestřeženém okamžiku, nebo že se pokusí o útěk. Dále namítl, že k následnému použití donucovacích prostředků došlo v intenzitě nezbytné k zamezení dalšího ničení majetku na policejní služebně a zabránění možného útoku ze strany poškozeného vůči policistům, přitom dbal, aby jeho jednání bylo přiměřené dané situaci a nezpůsobil tak poškozenému újmu zcela nepřiměřenou povaze jeho útoku.
          6. Obviněný se neztotožnil s odvolacím soudem, že by z kamerového záznamu pořízeného na služebně bylo možné dovodit, že ze strany poškozeného útok nehrozil. Takový závěr kamerový záznam neumožňuje, a proto nelze uzavřít, že jeho postup byl nepřiměřený, jak nesprávně odvolací soud dovozoval. Podle obviněného bylo užití donucovacích prostředků zcela adekvátní dané situaci a v souladu s právním řádem. Jeho motivem nebylo potrestat poškozeného za jeho předchozí chování, ani mu způsobit škodu, nýbrž jen bezprostředně reagovat na ničení majetku z jeho strany, a možný útok vůči policistům v zájmu zajištění jejich ochrany. Vše se přitom odehrálo velmi rychle během několika sekund. Není zřejmé, na základě jakých skutečností soudy dovodily, že jeho úmyslem bylo způsobit poškozenému újmu na právech, nebo že by bylo jeho záměrem jednat v rozporu s právní normou, anebo, že by svým jednáním chtěl porušit zájem na řádném výkonu činnosti úředních osob. Nebylo prokázáno, že jednal v úmyslu přímém, který se musí vztahovat jak k pohnutce, tak i k výkonu pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 7 Tdo 800/2016).
            7. Podle obviněného pro závěr o jeho zavinění v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, kterou potvrdil i odvolací soud, chybí popis úmyslného zavinění jak ve vztahu k jednání, tak i ve vztahu k pohnutce. Poškozeného neznal, nikdy předtím ho ani neviděl a neměl tudíž žádný důvod, natož zájem přivodit mu jakoukoliv újmu, přičemž není zřejmé, komu by měl obviněný v souvislosti s daným jednáním opatřit prospěch a o jaký prospěch by se mělo jednat. V tomto ohledu jsou tedy závěry odvolacího soudu zcela nesprávné a nepřezkoumatelné, když nemají oporu v provedeném dokazování a jeho rozhodnutí je založeno na extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními, a vykazuje známky nespravedlivého procesu, což vedlo i k nesprávnému právnímu posouzení jako přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
              8. V závěru obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. 7 To 295/2019, popř. i vadné řízení mu předcházející, a přikázal, aby soud druhého stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


              III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

              9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) poukázal na to, že se soudy dostatečně v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí (srov. bod 9. rozsudku soudu prvního stupně a bod 9. usnesení odvolacího soudu) s obdobnou obhajobou obviněného vypořádaly. Námitky obviněného označil zásadně za skutkové, a tedy mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kromě výhrad proti úmyslnému zavinění, jež považoval za uplatněné v souladu s označeným dovolacím důvodem.
                10. Neztotožnil se s tvrzením obviněného o chybějícím popisu úmyslného zavinění, neboť jej soud prvního stupně slovy „přičemž poškozeného napadli v úmyslu nezákonně ho potrestat za to, že shodil ze stolu na zem monitor“ vyjádřil zcela dostatečně. Obviněný chtěl poškozenému úmyslně způsobit újmu tím, že ho potrestá za shození monitoru, což bylo pohnutkou jednání obviněného. Věděl, že jeho zákrok je nezákonným trestáním, ale takto chtěl jednat, ač věděl, že porušil své služební povinnosti, resp. pravomoci úřední osoby a poškozeného vystavil ponižujícímu zacházení. Slovy „v úmyslu nezákonně potrestat“ nalézací soud zcela dostatečně vyjádřil skutkové okolnosti jak ohledně prvního úmyslu obviněného nezákonně zneužít pravomoc, tak ohledně druhého úmyslu fyzickým potrestáním poškozenému způsobit závažnou újmu na jeho právech. Podle státního zástupce popis skutku obsahuje všechny nezbytné náležitosti pro soudy zvolenou právní kvalifikaci. Z uvedených důvodů tvrzený dovolací důvod naplněn nebyl a dovolání je v této části zjevně neopodstatněné.
                  11. Námitku extrémního rozporu, resp. nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními obviněný nepodložil žádnou konkrétní argumentací, a tudíž ji nelze považovat za podstatnou z hlediska ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/2016) s tím, že pokud samotný obviněný neuvádí takové excesy, které by povaze extrémního nesouladu odpovídaly, není možné blíže se k této jeho námitce vyjádřit. Protože nic nenasvědčuje tomu, že by byla skutková zjištění učiněná nalézacím soudem nesprávná nebo extrémně nesouladná s provedenými důkazy, a vzhledem k tomu, že námitky dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, a dílem nesvědčí o nesprávném právním posouzení skutku, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné.
                    12. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněnému, jenž na něj do konání neveřejného zasedání u Nejvyššího soudu nereagoval.

                    IV. Přípustnost a další podmínky dovolání

                    13. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
                      14. Obviněný dovolání opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., a proto bylo třeba posoudit, zda tak učinil v souladu s jejich zákonným vymezením, neboť jen tehdy může Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů podrobit jejich přezkumu.
                        15. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze uplatnit, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
                          16. Obsah podaného dovolání i stav řízení před odvolacím soudem svědčí o tom, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, a tudíž je zjevné, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl podle obviněného dán již v předcházejícím řízení.
                            17. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních.
                              18. Zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03].
                                19. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
                                  20. Z uvedeného vymezení je zřejmé, že na podkladě § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze zásadně přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti skutkových zjištění namítat. Výjimku z tohoto pravidla představuje námitka porušení pravidel spravedlivého procesu stanovená článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). K takovému přezkumu by však bylo možné přikročit jen tehdy, když by byla zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).

                                  V. K dovolání obviněného


                                  21. Z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný těmto kritériím v zásadě dostál, protože dovolání zaměřil proti nesprávnému právnímu posouzení skutku podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tvrzením, že nebyly naplněny všechny znaky této skutkové podstaty, což jsou námitky, které s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. korespondují, a Nejvyšší soud na jejich podkladě posuzoval, zda je dovolání obviněného důvodné.

                                  22. Pokud obviněný v dovolání pouze poukázal na to, že jeho případ je zatížen extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, a tedy že nebyl dán dostatečný průchod spravedlivému procesu, protože podle něj skutková zjištění nevyplývají z provedeného dokazování, je třeba se ztotožnit s názorem uvedeným státním zástupcem v jeho písemném vyjádření, že když obviněný nepodložil tvrzení o extrémním nesouladu žádnou konkrétní argumentací, a neuvádí takové excesy, které by povaze extrémního nesouladu odpovídaly, nelze ho považovat z hlediska ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/2016) za schopné konkrétní reakce, a tedy není možné se blíže k této jeho námitce vyjádřit. Navíc je třeba uvést, že zcela formální námitky obviněného míří vůči procesu dokazování (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř., popř. § 125 tr. ř.), a žádný dovolací důvod na ně nedopadá [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Pouze tehdy, kdyby obviněný ve svém dovolání vznesl konkrétní výhrady proti přesně zmíněným vadám v procesu dokazování, které bylo extrémně nesprávné a nespravedlivé, by bylo možné na ně aktuálně reagovat z důvodu porušení spravedlivého procesu. Tak tomu v posuzované věci nebylo. Jde tedy jen o námitky, pro něž žádný dovolací důvod neslouží, a proto není dovolací soud zásadně povinen je přezkoumávat, a to ani pro obecně zmíněný extrémní nesoulad mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy. Je třeba mít na paměti, že Nejvyšší soud je povolán korigovat skutkové závěry, které vykazují nejextrémnější excesy, avšak ve zcela konkrétních a důvodných souvislostech [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další)]. V této věci však zmíněná pravidla dodržena nebyla, a proto Nejvyšší soud s ohledem na shora vymezené zásady neměl potřebný podklad, aby neodůvodněné tvrzení obviněného, že došlo k extrémnímu nesouladu, posuzoval (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.).
                                  23. K námitce obviněného, že soudy učiněná skutková zjištění nepostačují pro závěr o naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je třeba zmínit, že takové skutečnosti se z popisu skutku nepodávají, protože ten obsahuje všechny podstatné skutečnosti rozhodné z hlediska uplatněné právní kvalifikace. Jsou v něm zaznamenány jak skutečnosti popisující chování poškozeného, tak i reakci obviněného, a to i vzhledem k intenzitě útoku a souvislostem, které této reakci předcházely a následně na ni navazovaly. Popsaný skutek obsahuje rovněž právní předpis, který obviněný nerespektoval, a v rozporu s nímž vykonával svou pravomoc úřední osoby.
                                    24. Ve stručnosti, a to jen pro úplnost, lze zmínit, že tento skutkový stav vzešel z dokazování, které provedl soud prvního stupně, a lze zmínit zejména výpovědi spoluobviněných O. Č. (č. l. 229 až 233 spisu) a P. K. (č. l. 228 a 229 spisu), i poškozeného P. S. (č. l. 282 až 285 spisu), vysvětlení svědka J. K. (č. l. 148 až 151 spisu), kamerový záznam z výslechové místnosti (CD založené u č. l. 154 spisu), a mnoho dalších důkazů, mimo jiné lékařské zprávy poškozeného (č. l. 133 až 139 spisu). Způsob, jakým provedené důkazy soud prvního stupně hodnotil v souladu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 6 tr. ř., a závěry, které na základě nich učinil, dostatečně popsal v bodech 9. až 12. rozsudku. Taktéž přiměřeně reagoval na obviněným uplatněnou obhajobu.

                                    25. Odvolací soud rovněž nepochybil, neboť v reakci na výhrady obviněného posoudil rozhodné skutečnosti a shledal správnost skutkových zjištění. Rovněž konstatoval, že na základě takto provedených a vyhodnocených důkazů dospěl nalézací soud ke zcela správné právní kvalifikaci (srov. bod 7. a 9. usnesení odvolacího soudu).
                                      26. Jestliže obviněný v dovolání naznačil, že kamerový záznam z výslechové místnosti nebyl dostatečným důkazem pro vyhodnocení možného útoku ze strany poškozeného, nelze s ním souhlasit, protože zejména soud prvního stupně detailně kamerový záznam rozebral a popsal průběh událostí, jež z něj vyplývají (srov. bod 9 rozsudku soudu prvního stupně). Je tedy třeba zdůraznit, že závěry soudů obou stupňů byly učiněny po pečlivém uvážení, při němž bylo přihlédnuto ke konkrétním zvláštnostem daného případu, a to v duchu zásad stanovených v článku 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Soudy v přezkoumávané věci rovněž detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily své závěry (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000).
                                        27. Na základě těchto zjištění plynoucích z přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že nedošlo k žádným procesním nedostatkům a postupy soudů nevykazují vady, které obviněný v dovolání předestíral, protože z jejich obsahu plyne, že se všemi skutkovými zjištěními dostatečně zabývaly. Z obsahu provedeného dokazování lze dojít k závěru, že se věnovaly jak obhajobě obviněného, tak i jeho námitkám, a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, i když je třeba zdůraznit, že ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
                                          28. Vzhledem k tomu, že skutkový stav věci byl zjištěn na základě spravedlivého procesu, bylo možné na podkladě učiněných skutkových zjištěních posuzovat důvodnost námitek proti právní kvalifikaci spočívajících v tvrzení, že obviněný užil donucovací prostředky oprávněně, a že není správný závěr o jeho zavinění, které se vztahuje k jednotlivým znakům skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.


                                          VI. K námitkám proti právní kvalifikaci
                                          a) použití donucovacích prostředků

                                          29. Obviněný v dovolání brojil proti tomu, že by způsob, jakým napadl poškozeného P. S., naplňoval znak skutkové podstaty spočívající ve „výkonu pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.“ Uvedl, že pokud jako příslušník Policie České republiky společně s obviněným O. Č. napadl poškozeného v době, kdy seděl na lavici a byl připoután pravou rukou k lavici, nechtěl ho potrestat za to, že shodil ze stolu na zem monitor služebního počítače, a pokud poškozeného kopl pravou nohou obutou v těžké kožené botě do hrudníku, a poté ho oba obvinění začali bít pěstmi převážně do horní části těla, čímž mu způsobili újmu na zdraví nedosahující intenzity ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, neporušil tím § 24 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. Obviněný tvrdil, že jeho zákrok vůči poškozenému byl učiněn v souladu s jeho povinnostmi, protože měl důvodnou obavu, že by ve svém agresivním jednání a ničení majetku na policejní služebně pokračoval, popřípadě by na něj nebo kolegy zaútočil předmětem, který by si mohl opatřit v nestřeženém okamžiku, nebo se pokusil o útěk.
                                            30. K této výhradě je třeba předeslat, že se jí již zabývaly soudy obou stupňů, a jak bylo výše uvedeno, soud prvního stupně skutečnosti, za nichž k činu došlo, objasňoval. K použité právní kvalifikaci vysvětlil, z jakých důvodů v činu obviněných neshledal zločin mučení a jiného nelidského a krutého zacházení podle § 149 tr. zákoníku, a to zejména proto, že v jednání kladeném obviněnému za vinu nebyl naplněn znak mučení (srov. bod 11. rozsudku soudu prvního stupně). Považoval však za naplněné znaky skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože obviněný vykonával pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, neboť jako policista užil proti poškozenému násilí v úmyslu ho potrestat v době, kdy byl poškozený připoután, tedy jeho osobní svoboda byla omezena, čímž ho podrobil ponižujícímu zacházení, což je v rozporu s § 24 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. (srov. body 11. a 12. rozsudku soudu prvního stupně).
                                              31. Odvolací soud tento závěr potvrdil, a to i v reakci na shodné námitky obviněného, které nepovažoval za opodstatněné, ale poukázal na to, že i když poškozený monitor shodil, obviněný neměl, a to ani s přihlédnutím k jeho předchozímu chování, neměl důvod k obavě, že poškozený bude v ničení vybavení služebny pokračovat, neboť byl připoután pravou rukou k lavici a neměl v dosahu žádné další vybavení, které by mohl ničit. Rovněž nemohl na policisty zaútočit předmětem, který by si opatřil v nestřežené chvíli, protože žádný takový předmět se před tím v místnosti nenacházel. Nebylo možné se ani domnívat, že se poškozený pokusí o útěk, protože to bylo vzhledem k jeho připoutání vyloučeno. Odvolací soud použitý kop do oblasti hrudníku poškozeného, jímž obviněný na poškozeného zaútočil z chůze ihned po příchodu do místnosti, nepovažoval za zákonný donucovací prostředek, jak tvrdil obviněný, a ani se neztotožnil s tím, že byl kop použit v intenzitě nezbytné a přiměřené, neboť v tu chvíli žádný útok poškozeného netrval ani bezprostředně nehrozil (srov. bod 9. usnesení odvolacího soudu).
                                                32. Nejvyšší soud tyto závěry soudů obou stupňů považuje za správné a pro úplnost k námitkám obviněného doplňuje, že přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchá úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právním předpisu. Podle tzv. skutkové věty vyjádřené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný tento přečin spáchal v alternativě, že jako úřední osoba v úmyslu způsobit jinému závažnou újmu vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
                                                  33. Jen pro úplnost je vhodné zmínit, že obviněný nezpochybnil, že se činu dopustil jako úřední osoba, protože v době, kdy jej spáchal byl ve službě, kterou vykonával na policejním oddělení a plnil své služební povinnosti příslušníka Policie České republiky, tj. bezpečnostního sboru ve smyslu § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Pravomoc úřední osoby spočívá v oprávnění vykonávat veřejnou moc, přičemž veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob (subjektů), ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech je rozhodováno, není v rovnoprávném postavení s úřední osobou a obsah rozhodnutí úřední osoby nezávisí na vůli takového subjektu. V pojmu pravomoc je vždy obsažen prvek moci a prvek rozhodování (srov. rozhodnutí č. 16/1967-II a č. 48/1972 Sb. rozh. tr.). Výkonem pravomoci je třeba rozumět zejména rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob (srov. rozhodnutí č. 48/1972 nebo č. 19/1981 Sb. rozh. tr.). Pravomoc úředních osob je vymezena příslušnými zákony a právními normami a může být vykonávána jen na základě zákona a v jeho mezích (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. (§ 140-421). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3128).
                                                  34. Podstata námitek obviněného spočívá v tom, že jeho jednání bylo použitím donucovacího prostředku, k němuž byl oprávněn, čemuž však nelze přisvědčit, protože násilí, které obviněný vůči poškozenému užil, nesplňovalo podmínky, s nimiž zákon možnost použití donucovacího prostředků vůči druhé osobě v rámci zákroku policie spojuje.
                                                    35. Donucovací prostředky, jejichž výčet je uveden v § 52 zákona č. 273/2008 Sb., jsou legální prostředky, které je policista v rámci zákroku oprávněn použít při zachování zásady přiměřenosti postupu (§ 11 zákona č. 273/2008 Sb.) za podmínek upřesněných v § 53 až 55 a § 57 až 59 zákona č. 273/2008 Sb., k překonání kladeného pasivního nebo aktivního odporu.
                                                      36. Pasivní odpor lze charakterizovat jako snahu zmařit cíl prováděného úředního úkonu projevy absolutní pasivní rezistence, primárně spočívající v odepření jakékoli spolupráce s orgány veřejné moci, která je pro úspěšnou realizaci konkrétního úkonu nezbytná (např. nereagování na výzvu k opuštění prostoru nebo splnění povinnosti). Aktivní odpor je snahou o zmaření cíle prováděného úředního úkonu prostřednictvím využití síly nebo reálné hrozby bezprostředního užití síly konkrétní osobou navzdory existující zákonné povinnosti strpět zásah do práv prováděný orgány úřední moci. Vyznačuje se buď aktivní obranou tj. např. vytvářením překážek fyzicky znemožňujících provedení úkonu, nebo snahou vzdálit se z dosahu policisty útěkem. Nejintenzivnější formou kladení aktivního odporu je útok, tedy akt záměrné fyzické agrese proti policistovi (srov. ŠTEINBACH, M. a kol. Zákon o Policii České republiky. Komentář k § 52. Nakladatelství Wolters Kluwer, 2018. Dostupný v právním informačním systému ASPI ke dni 29. 1. 2020).
                                                        37. Účelem donucovacích prostředků je přímo působit na tělesnou integritu fyzických osob nebo působit na psychiku (resp. na její rozhodovací, volní složku) hrozbou jejich použití za podmínek stanovených zákonem s cílem přimět osobu ke splnění její právní povinnosti. Jde o přímé donucení, jehož pojmovým znakem je použití fyzické síly (popř. hrozby jejím použitím). Z hlediska právní povahy úkonů jde o tzv. bezprostřední zásahy, kterými rozumíme ty donucovací úkony, které směřují k odvrácení nebezpečí, jež bezprostředně ohrožuje právem chráněné zájmy. Bezprostřední zásahy se tedy v zásadě vyznačují neformálností, tím, že spočívají ve faktické činnosti a slouží zejména k odvrácení nebezpečí a jsou typicky používané v případech, kdy naléhavost situace nedovoluje použití konkrétního správního aktu (srov. VANGELI, B. Zákon o Policii České republiky. Komentář. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 201 a 202. Dostupný v právním informačním systému Beck-online ke dni 29. 1. 2020).
                                                          38. Jestliže se obviněný bránil tím, že vůči poškozenému opodstatněně užil „hmaty, chvaty, údery a kopy“, jde o druh donucovacích prostředků vymezených v § 52 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., které představují specifické dovednosti vesměs pocházející z oblasti úpolových disciplín (zápolení, při němž soupeři v bezprostředním osobním kontaktu během vzájemného středu překonají fyzickou sílu protivníka). Hmaty a chvaty zahrnují nejrůznější úchopy a držení, přehozy, porazy a znehybňující techniky, ale i působení tlakem na místa na lidském těle zvýšeně citlivá. Úder spočívá v rázovém přenosu kinetické energie do citlivého objektu prostřednictvím horní končetiny nebo hlavy. Kop je obdoba úderu provedená dolní končetinou. Údery a kopy se používají zpravidla k překonání kladeného aktivního odporu, ovšem je možné je rovněž využít k tzv. navolnění, tedy k účelovému odvedení pozornosti protivníka od záměru policisty provést jinou úpolovou techniku (srov. ŠTEINBACH, M. a kol. Zákon o Policii České republiky. Komentář k § 52. Nakladatelství Wolters Kluwer, 2018. Dostupný v právním informačním systému ASPI ke dni 29. 1. 2020).
                                                            39. Podmínky, za kterých lze donucovací prostředky použít, jsou upraveny v § 53 zákona č. 273/2008 Sb. Podle odstavce prvního je policista oprávněn použít donucovací prostředek k ochraně bezpečnosti své osoby, jiné osoby nebo majetku anebo k ochraně veřejného pořádku. Je tak vždy předpokládáno nějaké protiprávní jednání, které použití donucovacího prostředku předchází. Toto ustanovení vymezuje okruh hodnot, pro jejichž ochranu lze donucovací prostředky užít. Použití donucovacích prostředků předpokládá již existující ohrožení uvedených hodnot. Je vždy na konkrétním policistovi, aby vyhodnotil, zda jsou naplněny podmínky pro použití donucovacích prostředků. Odpovědnost za jejich použití zákon váže na konkrétního policistu. Jsou používány pouze při zákrocích (§ 10 odst. 5 zákona č. 273/2008 Sb.). Podle odstavce druhého je policista před použitím donucovacího prostředku povinen vyzvat osobu, proti které zakročuje, aby upustila od protiprávního jednání, s výstrahou, že bude použito donucovacích prostředků. Tato podmínka promítá zásadu subsidiarity podle § 11 písm. c) zákona č. 273/2008 Sb., tzn., že když k dosažení účelu sledovanému úkonem postačí výzva, není přiměřené použití donucovacího prostředku. Výzva by měla v souladu s § 10 odst. 5 cit. zákona v optimálním případě znít: „Jménem zákona vykonejte … upusťte od … nebo bude proti vám použito donucovacích prostředků.“ To neplatí v případě použití prostředku k zabránění odjezdu vozidla. Od výzvy s výstrahou lze upustit v případě, že je ohrožen život nebo zdraví osoby a zákrok nesnese odkladu. Odstavec třetí stanoví, že policista je oprávněn použít donucovací prostředek, který umožní dosažení účelu sledovaného zákrokem a je nezbytný k překonání odporu nebo útoku osoby, proti níž zakročuje. Podle odstavce pátého policista dbá na to, aby nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání. V těchto odstavcích je promítnuta rovněž zásada přiměřenosti vyjádřená v § 11 písm. a), c) zákona č. 273/2008 Sb. (srov. VANGELI, B. Zákon o Policii České republiky. Komentář. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 217 až 219. Dostupný v právním informačním systému Beck-online ke dni 29. 1. 2020).
                                                              40. Zásada přiměřenosti podle § 11 zákona č. 273/2008 Sb. patří k základním povinnostem policie a promítá se do všech jejích činností, a to vzhledem k rozsahu pravomocí, kterými policie disponuje. Protože se předpokládá, že při její činnosti dojde často i k citelným zásahům do osobní sféry osob a může dojít ke způsobení újmy, tato újma nesmí být bezdůvodná, proto je třeba zvolit jen takový úkon a takové prostředky, které jsou nezbytné k dosažení sledovaného účelu a nad nezbytnou míru nezasáhnout do práv a svobod osoby. Pro naplnění obecných podmínek zásady přiměřenosti je nezbytné kladné zodpovězení tří otázek, a to, zda v danou chvíli reálně existuje nebezpečí, které ohrožuje nebo porušuje některý zákonem chráněný zájem, tzn. určení časové přiměřenosti úkonu (jež spočívá v odpovědi na otázku, zda nebezpečí vzniklé z protiprávního jednání bezprostředně hrozí nebo trvá), zda ochrana tohoto zákonem chráněného zájmu náleží do působnosti policie, tedy otázka kompetence konkrétní úřední osoby k realizaci daného postupu v konkrétním případě a zda předpokládané následky vzniklé při realizaci zamýšleného opatření budou přiměřené vzhledem k intenzitě nebezpečí spočívajícího v ohrožení nebo porušení zákonem chráněného zájmu (srov. VŠETIČKA, P. Zásada přiměřenosti a zásada iniciativy při realizaci bezprostředních zásahů uskutečňovaných ze strany Policie České republiky z hlediska teorie a praxe. Časopis pro právní vědu a praxi. Masarykova univerzita, 2018, č. 3, s. 517 až 545. Dostupný v právním informačním systému ASPI ke dni 29. 1. 2020).
                                                                41. Podle uvedených zákonných kritérií je zřejmé, že k použití donucovacích prostředků je policista oprávněn, avšak pouze za splnění zákonem stanovených podmínek, zásadně však za předpokladu existujícího ohrožení hodnot, jež má ve smyslu § 2 zákona č. 273/2008 Sb. chránit.
                                                                  42. Podle skutkových zjištění učiněných v této věci však zmíněné podmínky splněny nebyly, a obviněný kopy a údery pěstí užil proti poškozenému, který byl v té době v souladu s podmínkami § 25 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. připoután, tedy jeho osobní svoboda byla omezena. V takovém případě, byla volba prostředků, které proti němu mohly být použity tím více limitována, zejména však bylo třeba respektovat, že podle § 24 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., osoba omezená na svobodě policistou nesmí být podrobena mučení nebo krutému, nelidskému anebo ponižujícímu zacházení a nesmí s ní být zacházeno takovým způsobem, který nerespektuje lidskou důstojnost. Pro takový případ platí, že donucovací prostředky nesmí v žádném případě sloužit jako odplata, či trest za neuposlechnutí výzvy policisty. Pokud nepředstavuje zajištěná osoba hrozbu pro druhé a pouze odmítá vykonat nějaký příkaz, je jejich použití nepřípustné pro rozpor s článkem 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a s článkem 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15, a ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1042/15-2). Rovněž lze poukázat na rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Bouyd proti Belgii, ze dne 28. 9. 2015, č. 23380/09, § 108, ve kterém ESLP dospěl k závěru, že byť byl policista k zákroku vyprovokován neuctivým nebo provokativním chováním zadržené osoby, tak je absolutně zakázáno proti ní působit pomocí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení, popř. trestu, protože v demokratické společnosti zlé zacházení nikdy nepředstavuje adekvátní odpověď na problémy, kterým státní orgány čelí. Zvláště pak pokud jde o policii, neboť ta se nesmí dopustit, podporovat nebo tolerovat žádný akt mučení, nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu, a to za jakýchkoli okolností.
                                                                    43. Obviněný však uvedené zásady a pravidla překročil a postupoval zcela v rozporu s povinnostmi, které jsou zákonem stanoveny, protože reagoval za zjištěných okolností zcela nepřiměřeně, neboť poté, co poškozený shodil monitor počítače (podle kamerového záznamu spíše nešťastnou náhodou, když se chytil za stůl, na němž byl kabel od počítače, který stál na druhém stole, a tímto posunutím byl stržen monitor na zem), vběhl do místnosti, a okamžitě, bez zjišťování jakýchkoliv okolností, a bez ověření důvodů, poškozeného nejprve kopem a pak pěstmi se spoluobviněným napadli. Napadení poškozeného, tak jak je popsáno ve skutkových zjištěních, nepředcházela ani žádná výzva, obviněného, který jednal bez vyhodnocení všech okolností, okamžitě a zcela neadekvátně. Kopy i údery pěstí navíc neodpovídaly tomu, jaké požadavky stanoví zákon na možnost jejich užití v § 52 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., ani zásadě přiměřenosti podle § 11 citovaného zákona. Zjištěným okolnostem neodpovídala ani obhajoba obviněného, který tvrdil, že kopy a údery užil z obavy před tím, aby nebylo případně ohroženo jeho zdraví nebo život, příp. jeho kolegů. Nejenže žádná taková obava nebyla v daných souvislostech reálná, ale ani tehdy by obviněný tyto donucovací prostředky nemohl použít, protože údery a kopy se používají zpravidla k překonání kladeného aktivního odporu. Poškozený žádný odpor v danou chvíli nekladl, ale seděl na místě připoután k lavici, a ani v okamžiku, kdy obvinění do místnosti, kde byl připoutaný, vběhli, nevyvíjel žádnou aktivitu. V blízkosti poškozeného se (kromě dvou stolů), nenacházel žádný jiný předmět, který by mohl sloužit jako zbraň. Obviněný se však o vzniklé situaci vůbec nepřesvědčil, byť pro to měl dostatek času. Poškozený byl vůči obviněnému v nevýhodném postavení, neboť připoutáním za jednu ruku byla zásadním způsobem omezena volnost pohybu a byl zjevně pod vlivem návykové látky, což byla skutečnost, s níž byl obviněný dostatečně seznámen. Protože ze strany poškozeného nehrozil útok směřující k bezprostřednímu nebezpečí na životě či zdraví, nešlo o existenci výjimečné situace, ve které by nemusela být osoba, vůči níž je donucovací prostředek použit, nejprve vyzvána, aby od svého jednání upustila, neměl obviněný důvod na poškozeného fyzicky útočit. Proto, pokud obviněný v daném případě použil donucovací prostředek, a to ihned po svém vstupu do místnosti, aniž by celou situaci řádně zhodnotil a poškozeného nejprve vyzval a upozornil ho, že k působení na něj dojde, nelze jeho jednání považovat za oprávněné použití donucovacího prostředku (srov. § 53 odst. 2, věta druhá a třetí, zákona č. 273/2008 Sb.).
                                                                      44. Na základě shora rozvedeného Nejvyšší soud shledal, že obviněný poškozeného neoprávněně napadl, a nešlo o použití donucovacích prostředků, protože jeho útok se vymykal možnostem, které pro takový případ zákon stanoví. Proto svou pravomoc vykonal způsobem, který odporuje mimo jiné i ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. Poškozený byl omezen na osobní svobodě, a tím, že ho obviněný fyzicky napadl, jej vystavil ponižujícímu zacházení, protože ho napadl kopy a údery, které byly odplatou za jeho předchozí chování, což je nepřijatelné (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15 a ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1042/15-2).
                                                                        45. Nejvyšší soud na základě těchto závěrů shledal, že nebylo možné přisvědčit výhradám obviněného, že se z jeho strany jednalo o zákonné použití donucovacích prostředků a z uvedených důvodů svou pravomoc vykonával způsobem odporujícím mimo jiné ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., a tedy naplnil znaky skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
                                                                          b) k subjektivní stránce

                                                                          46. Obviněný v podaném dovolání brojil i vůči naplnění subjektivní stránky, protože tvrdil, že jeho motivem nebylo potrestat poškozeného za jeho předchozí chování, a neměl v úmyslu mu způsobit jakoukoliv škodu či závažnou újmu nebo si opatřit neoprávněný prospěch. Uvedl, že z rozhodnutí soudů není zřejmé, o jakou škodu či újmu by se mělo jednat, protože zde chybí popis úmyslného zavinění jak ve vztahu k jednání, tak ve vztahu k pohnutce.
                                                                            47. K těmto námitkám je třeba předeslat, že na ně již bylo reagováno soudy nižších stupňů. Soud prvního stupně ve vztahu k zavinění obviněného dospěl k závěru, že jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože svým jednáním sledoval způsobení jiné než materiální újmy v podobě újmy na zdraví poškozeného a rovněž chtěl svým jednáním porušit zájem na řádném výkonu činnosti úředních osob. Zdůraznil také zjevně impulzivní a násilnou povahu útoku obviněného (srov. body 9. a 12. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud rozvedl úvahy, na jejichž základě dospěl k závěru, že obviněný nebyl v ohrožení života či zdraví a vysvětlil, že z jednání poškozeného nebylo možné dovodit, že by mohl ohrozit někoho jiného nebo majetek, protože poškozený v době spáchání trestného činu klidně seděl připoután k lavici. Obviněný tím, že do poškozeného z běhu kopl, a následně vůči němu užil i další údery, jednal v úmyslu mu způsobit vážnou újmu na právech, neboť mu mohl přivodit újmu na zdraví. Pro dokonání přečinu podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nicméně není třeba, aby újma poškozenému skutečně vznikla (srov. bod 9. odvolacího soudu).
                                                                              48. Nejvyšší soud k jinak správným úvahám soudů obou stupňů jen pro úplnost k námitkám obviněného dodává, že při řešení zavinění pachatele daného přečinu je třeba přihlížet k tomu, že pachatel jedná jako úřední osoba, a tedy z hlediska zavinění je nutné z této okolnosti vycházet, protože úkony, které pachatel provádí, musejí být dány rámcem předpisů, které stanoví jeho pravomoc. To znamená, že jeho jednání nesmí z tohoto rámce vykročit. Pokud se tak stane úmyslně, je to důvodem k vyvozování jeho trestní odpovědnosti podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku. U tohoto přečinu, který je úmyslným trestným činem, se vyžaduje tzv. druhý úmysl, neboť čin musí být spáchán v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Subjektivní stránka trestného činu se tu totiž nevyčerpává samotným úmyslem podle § 15 tr. zákoníku zahrnujícím to, že úřední osoba vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, ale jednání úřední osoby musí být zároveň vedeno pohnutkou „způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu“ (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 72/2010, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 63/2010 - T 1263).
                                                                                49. Soudy v tomto projednávaném případě zvolily alternativu jiné závažné újmy, tedy vědomého způsobení újmy, která je z hlediska určených kritérií závažná. Z tohoto hlediska protiprávnost jednání policisty jako pachatele je třeba shledávat již v pouhém faktu, že vědomě, a u přímého úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] chtěně jedná tak, že může takovou vážnou újmu způsobit. Přitom ke způsobení takové újmy opět vědomě vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu [alternativa pod písm. a)]. U tohoto přečinu není nutné, aby jiná vážná újma nastala, jak správně poznamenal odvolací soud, protože zde postačí, že obviněný s takovým úmyslem jednal, a jeho jednání bylo způsobilé takovou újmu přivodit. Je tedy potřebné, aby si byl policista zcela konkrétně vědom toho, že úkony, které činí, odporují pravidlům předepsaným právním předpisem (zde zákonem o policii), což musí být pokryto jeho vědomostní složkou. Pro splnění této podmínky se vyžaduje, aby záměr obviněného směřoval k tomu, že bude jednat proti těmto předpisům, a to proto, aby vznikla u jiné osoby závažná újma.
                                                                                  50. Z hlediska těchto kritérií je třeba i s ohledem na výhradu obviněného o nedostatku v popisu skutku, s níž se nebylo možné ztotožnit, uvést, že jsou v něm uvedeny všechny rozhodné skutečnosti, neboť obviněný „…během výkonu služby jako příslušník Policie České republiky fyzicky (společně s obviněným O. Č.) napadl poškozeného P. S.“. Již toto vyjádření dostatečně vypovídá o tom, že se jednalo o „napadení“, tedy svévolný fyzický útok, nikoliv plnění zákonem stanoveného policejního úkonu. Dostatečný je též popis i ohledně pozice poškozeného, který „…v té době seděl na lavici a byl připoután pravou rukou k lavici v důsledku předchozího omezení na osobní svobodě“, z něhož plyne, že poškozený obviněné, kteří vstoupili společně do místnosti, kde byl takto připoután, nikterak neohrožoval. V popisu skutku je dostatečně zaznamenáno chování obviněného, z něhož subjektivní okolnosti vyplývají, protože „…poškozeného napadl v úmyslu nezákonně ho potrestat za to, že shodil ze stolu na zem monitor služebního počítače, a to tak, že obviněný M. K. poškozeného kopl pravou nohou obutou v těžké kožené botě do hrudníku, a poté ho oba obvinění začali bít pěstmi převážně do horní části těla…“. Agresivita a intenzita tohoto jednání, zcela odporující pravidlům pro použití donucovacích prostředků podle § 52 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb. v podobě kopů a úderů, je z tohoto popisu zcela zřejmá. Obviněný svůj útok vedl do oblasti hrudníku a hlavy poškozeného, přičemž ho kopl nohou obutou v těžké kožené botě do části těla, kde se nachází většina žeber, a šlo o intenzivní útok, při kterém mohlo snadno dojít např. ke zlomenině kosti. Rovněž je obecně známo, že kopy nebo údery pěstí mohou být způsobena vážná zranění, a to obzvláště v případě, kdy poškozený se nemůže takovým útokům dostatečně bránit, zde z důvodu svého připoutání.
                                                                                  51. Z přezkoumávaných rozhodnutí je patrné, že soudy u obviněného shledaly přímý úmysl vztahující se k pohnutce v podobě jiné závažné újmy, pod níž je třeba rozumět újmu imateriální, jako je škoda na právech, na zdraví, morální škoda, poškození v zaměstnání, v rodinném životě apod. Škoda může být způsobena jakékoli fyzické nebo právnické osobě bez ohledu na její vztah k veřejnému činiteli. Znak v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu charakterizuje pohnutku pachatele, takže k dokonání činu postačí, když pachatel, veden touto pohnutkou, nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci úřední osoby, a není třeba, aby škoda skutečně vznikla (srov. rozhodnutí č. 25/1975 Sb. rozh. tr.).
                                                                                    52. Pokud jde o vědomostní složku zavinění je v této souvislosti třeba brát do úvahy i to, že obvinění byli policisté, školení právě v možnosti použití těchto útoků směřujících do hrudi, takže měli znalosti o tom, co lze uvedenými údery způsobit, nad obecný rámec vědomostí očekávané u běžné populace. Složka volní je v popisu skutku vyjádřena tím, že obvinění jednali ve snaze poškozeného potrestat, protože shodil monitor počítače. Jednalo se o určitý druh msty z nezvládnuté situace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 97/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 512/2018).
                                                                                    53. Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud připomíná, že soudy závěry o zavinění obviněného založily na dostatečně objasněných skutečnostech a dovozovaly je z objektivně zjištěných okolností, tedy je jen nepředpokládaly, nýbrž je na základě provedených důkazů prokázaly (srov. např. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Lze dodat, že jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, nelze vyvodit, že zjištění úmyslu nepřichází v úvahu. Okolnosti subjektivního charakteru byly v této věci dokazovány nepřímo, ze zjištění objektivní povahy, ze kterých soudy podle zásad správného myšlení usuzovaly na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
                                                                                      54. Pro úplnost je vhodné shrnout, že soudy na úmysl obviněného jednat způsobem odporujícím právnímu předpisu a způsobit poškozenému jinou závažnou újmu usuzovaly z objektivních okolností, jak byly shora rozvedeny, a je třeba je pro úplnost s ohledem na dovození úmyslného zavinění zdůraznit, že poškozený v dané chvíli nikoho neohrožoval, nejevil žádné známky odporu a útok obviněného pouze pasivně snášel. Významnou roli hrála rovněž časová souslednost mezi pádem monitoru a jednáním obviněného, protože obě skutečnosti se staly v rozmezí dvou vteřin (č. l. 97 spisu), z čehož je patrné, že ze strany obviněného šlo o impulzivní jednání motivované zjevnou snahou poškozeného potrestat za jeho chování, kterého se obviněný dopustil i přesto, že si byl vědom svých povinností vyplývajících z §§ 11, 24, 52 a 53 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb. Těch naopak vůbec nedbal a na poškozeného přímo zaútočil.
                                                                                        55. Závěr odvolacího soudu o tom, k čemu uvedené jednání obviněného směřovalo, je z přezkoumávaných rozhodnutí dostatečně patrný, protože obviněný svým úmyslným jednáním kromě jiného porušil ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., které je zakotvením základních lidských práv vyplývajících z čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která všem osobám garantují, že s nimi nebude zacházeno (zejména v případě jejich omezení na svobodě) způsobem, který se příčí základním zásadám demokratického státu. Právě k porušení těchto práv tedy v přezkoumávané věci došlo, neboť obviněný úmyslně s poškozeným zacházel ponižujícím způsobem.
                                                                                          56. Ze všech uvedených důvodů nebylo možné vyhovět námitkám obviněného o nedostatečném objasnění jeho zavinění. Naopak je třeba zdůraznit, že závěr soudů nižších stupňů o přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je zcela správný a v souladu se všemi rozhodnými okolnostmi.

                                                                                          VII. Závěr

                                                                                          57. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů shledal, že soudy nepochybily, jestliže obviněného uznaly vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože obviněný činem kladeným mu za vinu naplnil všechny znaky této skutkové podstaty.
                                                                                          58. Nejvyšší soud v přezkoumávané věci zjistil, že z obsahu dovolání a z příslušného spisu je dostatečně patrné, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí dovolatelem vytýkanými vadami. Námitky obviněného jsou sice částečně pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově podřaditelné, leč nedůvodné, a proto dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, když tak mohl učinit na podkladě přezkoumávaných rozhodnutí, z nichž je nedůvodnost podaného dovolání zřejmá.


                                                                                          P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.)

                                                                                                          V Brně dne 29. 1. 2020


                                                                                          JUDr. Milada Šámalová
                                                                                          předsedkyně senátu