Rozhodnutí NS

22 Cdo 1907/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/26/2019
Spisová značka:22 Cdo 1907/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1907.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
I.ÚS 3210/19
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 1907/2019-455


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce R. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 38, proti žalované D. R., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem v Praze 4, Dědinova 2011/19, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 3 C 7/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2019, č. j. 32 Co 227/2017-438, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 3 400 Kč k rukám zástupce žalované Mgr. Umara Switata do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:

Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 8. 2. 2017, č. j. 3 C 7/2014-302, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. ½ k budově č. p. XY – rodinný dům, stojící na pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, zapsané na LV č. XY pro k. ú. a obec XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Tento požadavek žalobce odůvodnil tím, že se měl do roku 2010 podílet spolu s M. R. (tehdejší vlastnicí nemovitosti, kterou následně převedla na žalovanou) na rekonstrukci shora uvedené nemovitosti.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že při rekonstrukci nemovitosti nedošlo k destrukci obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím, ale bylo ponecháno a dostavěno přízemí a nově vybudováno podkroví. Nevznikla tak (zhotovením) nová věc v právním slova smyslu, a proto žalobce nemohl nabýt tímto způsobem vlastnické právo. Jelikož z provedeného dokazování rovněž nevyplynulo, že žalobce a M. R. uzavřeli dohodu, že žalobce se stane po provedené rekonstrukci podílovým spoluvlastníkem nemovitosti, žalobu zamítl.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21. 1. 2019, č. j. 32 Co 227/2017-438, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výroku I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud po zopakovaném dokazování (výslechem svědka Z. K., účastnickým výslechem žalobce a obsahem spisu Okresního soudu Praha – západ, sp. zn. 5 C 62/2007) dospěl k závěru, že při rekonstrukci nemovitosti došlo k destrukci obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím, původní stavba tedy zanikla jako věc v právním slova smyslu a vznikla zhotovením stavba nová. Uzavřel však, že žalobce nezhotovil tuto novou věc – neuskutečnil stavbu – s úmyslem mít ji pro sebe, resp. v podílovém spoluvlastnictví s M. R. (a nenabyl tak k ní spoluvlastnické právo zhotovením), ale dlouhodobým a konstantním obsahem vůle žalobce bylo nestát se spoluvlastníkem nemovitosti, což mělo svůj základ v pohnutce žalobce vyhnout se plnění případných peněžitých závazků vyplývajících z jeho podnikání. Proto výrok soudu prvního stupně o věci samé jako věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vůlí žalobce bylo nestát se spoluvlastníkem nově zhotovované nemovitosti, jelikož žalobce nechtěl být stavebníkem ve stavebním řízení a investorem stavby. Důvody, pro které žalobce nechtěl být stavebníkem ve stavebním řízení a investorem stavby, nijak nesouvisí s jeho vůlí nabýt nově zhotovovanou věc do podílového spoluvlastnictví s M. R.. Odvolací soud tak pomocí výkladu projevu vůle žalobce „nahradil“ jeho vůli, kterou však v rozhodné době neměl (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2615/2006). Dále namítá, že je nutné zkoumat obsah vůle žalobce v souvislosti s nabytím nově zhotovované stavby do podílového spoluvlastnictví k okamžiku vzniku této stavby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 5071/2009). Nelze tedy dovozovat, že nechtěl-li být žalobce stavebníkem stavby ve stavebním řízení a investorem stavby, neměl rovněž vůli nabýt nově zhotovovanou věc do podílového spoluvlastnictví, protože projev vůle žalobce ohledně jeho postavení ve stavebním řízení se vztahoval k jinému časovému okamžiku než samotný vznik stavby. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Ztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu, že obsahem vůle žalobce v době vzniku stavby jako věci v právním slova smyslu bylo nestát se spoluvlastníkem nemovitosti, a to z důvodu možných finančních problémů souvisejících s jeho podnikáním. Žalobce projevil vůli stát se vlastníkem nemovitosti až v okamžiku narušení vztahu mezi ním a M. R. jakožto právní předchůdkyní žalované, což však nelze považovat za rozhodný okamžik pro vznik vlastnického práva k nově zhotovené nemovitosti. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce nabytí vlastnického práva k nově zhotovované stavbě.

Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [srov. § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“].

Vlastnictví k nově zhotovené věci originárně nabývá ten, kdo ji vytvořil. Jde-li o stavbu, nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná (může být i ústní, popř. konkludentní), založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu (příp. s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Není třeba, aby se účastníci dohodli o výši podílů (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001).

Dohoda o založení podílového spoluvlastnictví k nově zhotovované stavbě může být platně uzavřena v době, která časově předchází vzniku stavby jako věci v právním slova smyslu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 5071/2009). Následně se další osoba může stát podílovým spoluvlastníkem k nově zhotovené stavbě pouze tehdy, nabyde-li spoluvlastnický podíl jiným zákonem předvídaným způsobem (například na základě převodu spoluvlastnického podílu či na základě dědění; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2447/2016).

Závěr o tom, zda mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z osob podílejících se na vzniku stavby, je věcí úvahy soudů nižších stupňů. Tato úvaha vychází z jedinečných a konkrétních skutkových okolností případu a je třeba při této úvaze zohlednit veškeré relevantní okolnosti projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3710/2011). Dovolací soud by mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2428/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3082/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2117/2015).

Dovolací soud nepovažuje v poměrech projednávané věci za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalobce nenabyl spoluvlastnický podíl na nově zhotovované stavbě, protože dlouhodobým a konstantním obsahem vůle žalobce bylo nestát se spoluvlastníkem nemovitosti, což mělo svůj základ v pohnutce žalobce vyhnout se plnění případných peněžitých závazků vyplývajících ze žalobcova podnikání. Tato vůle žalobce zcela zřetelně vyplývá z výslechu svědka Z. K. Z obsahu spisu vedeného u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 5 C 62/2007 se podává, že M. R. uzavírala jednotlivé smlouvy vztahující se k výstavbě nové nemovitosti a také prováděla jednotlivé platby. Ve věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 5 C 62/2007 žalobce při jednání konaném dne 19. 11. 2018 (tedy v době, kdy již nově zhotovené stavba existovala jako věc v právním slova smyslu) rovněž vypověděl, že zakázku na montáž oken a dveří pouze zprostředkovával pro M. R. Závěry o obsahu vůle žalobce nestat se spoluvlastníkem nově zhotovované nemovitosti se podávají také z účastnické výpovědi žalobce. Z provedeného dokazování je tedy zřejmé, že žalobce v době vzniku stavby jako věci v právním slova smyslu (v roce 2005) souhlasil s tím, aby vlastníkem nemovitosti byla pouze M. R. (právní předchůdkyně žalované), a to z důvodu možných finančních problémů žalobce souvisejících s jeho podnikáním.

Není přiléhavá námitka žalobce, že odvolací soud při zjišťování obsahu vůle dovolatele vyšel pouze z toho, že žalobce nechtěl být stavebníkem ve stavebním řízení a investorem stavby. Z výše uvedeného se podává, že odvolací soud zohlednil veškeré relevantní okolnosti projednávané věci a svou úvahu řádně odůvodnil. Opodstatněná není ani námitka, že odvolací soud pomocí výkladu vůle žalobce „nahradil“ vůli, kterou žalobce neměl. Odvolací soud na základě provedeného dokazování zjistil skutečný obsah vůle žalobce vztahující se k otázce nabytí spoluvlastnického práva k nově zhotovené nemovitosti.

Je nutné poznamenat, že vůle žalobce nestat se vlastníkem stavby trvala v době jejího vzniku jako věci v právním slova smyslu (v roce 2005), ale i později. Žalobce projevil vůli stát se spoluvlastníkem stavby až po vzniku stavby jako věci v právním slova smyslu, a to v okamžiku narušení jeho vztahu s M. R. (v roce 2010). Na základě takto projevené vůle však žalobce spoluvlastnické právo ke stavbě nabýt nemohl a existenci jiného titulu, na základě kterého by dovolatel nabyl spoluvlastnické právo ke stavbě, v průběhu řízení netvrdil ani neprokazoval. Neobstojí tak námitka, že soud nezjišťoval relevantní obsah vůle žalobce v době vzniku stavby, ale vycházel z vůle žalobce, kterou projevil dříve. Odvolací soud se podrobně zabýval obsahem vůle žalobce právě v době vzniku stavby.

S ohledem na výše uvedené obstojí v dovolacím přezkumu úvaha odvolacího soudu, že žalobce nenabyl v souvislosti se zhotovením stavby spoluvlastnický podíl na této stavbě do svého vlastnictví.

Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 6. 2019

Mgr. David Havlík
předseda senátu