Rozhodnutí NS

23 Cdo 3053/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/13/2018
Spisová značka:23 Cdo 3053/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3053.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 3053/2018-147


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce T. M., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Radkem Spurným, advokátem se sídlem Míru 33/9, 419 01 Duchcov, proti žalované České pojišťovně a.s., se sídlem Spálená 75/16, Nové Město, 110 00 Praha 1, IČO 45272956, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Pod křížkem 428/4, 147 00 Praha 4, o zaplacení 131 842,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 292/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018, č. j. 72 Co 461/2017-126, t a k t o :


I. Dovolání žalobce se odmítá.
    II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 083 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce Mgr. Roberta Tschöpla, advokáta se sídlem Pod křížkem 428/4, 147 00 Praha 4.

    O d ů v o d n ě n í :

    Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 1. 2018, č. j. 72 Co 461/2017-126, změnil vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 6. 2017, č. j. 64 C 292/2013-94, tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

    Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá nárok na uplatněné plnění z pojistné smlouvy uzavřené dne 4. 4. 2012 s žalovanou pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnavateli v souvislosti s řízením jeho dopravního prostředku, neboť dovodil, že žalobci nemohl vzniknout platně pracovně právní vztah, vyšlo-li v řízení najevo, že žalobce dne 18. 1. 2000 uzavřel sám se sebou jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti pracovní smlouvu na činnost obchodního zástupce, neboť takovou pracovní smlouvu je třeba v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) považovat za absolutně neplatnou s ohledem na rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance, pro střet zájmů těchto dvou subjektů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 63/1999, rozsudek ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, rozsudek ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 313/2007, rozsudek ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, rozsudek ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3053/2010 a rozsudek ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1979/2010). Odvolací soud shledal pracovní smlouvu žalobce neplatnou i z důvodu, že žalobce vykonával činnost obchodního zástupce společně s výkonem statutárního orgánu společnosti, čímž v pracovněprávním vztahu chyběl základní znak závislé práce, tj. vztah nadřízenosti a podřízenosti. Podle ustálené judikatury přitom právní vztah, v němž nejde o výkon závislé práce, nemůže být vztahem pracovněprávním (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2999/2016, uveřejněný ve Výběru judikatury Nejvyššího soudu pod označením 3086/2017). Odvolací soud uzavřel, že pokud nelze žalobcovu odpovědnost za škodu způsobenou na vozidle společnosti hodnotit jako odpovědnost zaměstnance za škodu podle příslušných ustanovení zákoníku práce, pak nemůže být žalovaná zavázána k výplatě žalobcem požadovaného pojistného plnění.

    Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť jej považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda je přípustné, aby soud při výkladu právního úkonu nezkoumal a nezjišťoval skutečnou vůli účastníků, která podle dovolatele v daném případě jednoznačně směřovala k pojištění odpovědnosti za případnou škodu způsobenou obchodní společnosti, a to při existenci konkrétní pracovní smlouvy, která byla pojišťovně známa a před podpisem pojistné smlouvy řádně předložena. Odvolací soud se tak podle dovolatele odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu přijatých v rozsudku ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99, ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 303/2001, ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 811/2005 nebo rozsudku ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3562/2012. Dovolatel poukázal ale i na odlišné judikáty Nejvyššího soudu, a to např. na rozsudek ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, rozsudek ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2481/2003 nebo rozsudek ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2782/2010, a má za to, že dovolání je přípustné i proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

    Přípustnost dovolání podle dovolatele spočívá dále v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to otázek, zda je za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“), podle jeho § 5 odst. 1 přípustné, aby šlo k tíži pojištěného, když pojistitel na základě předložené pracovní smlouvy uzavře pojistnou smlouvu na pojištění odpovědnosti za škody z výkonu povolání, ale následně odmítne výplatu pojistného plnění s odůvodněním, že pracovní smlouva je neplatná, a zda je podle uvedeného ustanovení o. z. pojistitel povinen před uzavřením pojistné smlouvy na pojištění odpovědnosti za škody z výkonu povolání posuzovat platnost pojistné smlouvy. Podle dovolatele měla pojišťovna, jako profesionál v pojišťovnictví, před uzavřením pojistné smlouvy vyhodnotit a zvážit všechny konsekvence vztahu žalobce a společnosti, a to zejména včetně platnosti pracovní smlouvy.

    Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání rovněž v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to otázky platnosti pracovní smlouvy, která je na straně zaměstnance o zaměstnavatele podepsána totožnou osobou, kdy tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být podle žalobce posouzena jinak, jelikož se domnívá, že je absurdní trvat na tom, aby jednatel zmocňoval k podpisu pracovní smlouvy třetí osobu.

    Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

    K dovolání žalobce podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, neboť se domnívá, že se odvolací soud při řešení otázky výkladu právního úkonu neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a kdy dovolatel navíc tuto otázku staví pouze na vlastním výkladu projevu vůle při sjednání pojištění. Žalovaná zdůraznila skutečnost, že při sjednávání pojistné smlouvy se vychází z informací poskytnutých pojistníkem a pojistitel není oprávněn si pravdivost a správnost jeho informací ověřovat, naopak je povinností pojistníka uvádět pravdivé informace. Neuvedení pravdivých informací je pak důvodem pro krácení nebo odmítnutí pojistného plnění. Pojišťovna není povinna zkoumat platnost či neplatnost pracovní smlouvy, když konečné posouzení platnosti či neplatnosti právního úkonu závisí na posouzení soudem. Neplatnost právního úkonu žalobce jde tedy podle žalované k jeho tíži. K druhé otázce předestřené dovolatelem, v níž se žalobce dovolává ustanovení § 5 odst. 1 o. z., žalovaná uvedla, že tuto jeho argumentaci považuje za ryze účelovou. Odmítá, že by postupovala při sjednávání smlouvy neodborně, naopak postupovala zcela standardně, a v této souvislosti poukázala na § 4 odst. 1 o. z. s tím, že má pochybnosti, že žalobce postupoval s běžnou péčí a opatrností. Nadto z pozice statutárního orgánu měl postupovat v souladu s péčí řádného hospodáře, což podle žalované neučinil. Zároveň je přesvědčena, že není namístě řešit otázku, zda by měl pojistitel před uzavřením pojistné smlouvy zkoumat předloženou dokumentaci z hlediska její platnosti, neboť žádná taková povinnost pojistitele nemá oporu v zákoně a nadto neplatnost tohoto kterého právního úkonu přísluší autoritativně posuzovat pouze soudu. Žalovaná má dále za to, že není důvod pro změnu judikatury ohledně vyřešené otázky neplatnosti pracovní smlouvy uzavřené stejnou osobou, která vystupuje jak na straně zaměstnance, tak na straně zaměstnavatele.

    Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.

    Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovolatelem vymezenou přípustností dovolání pro řešení otázky, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda je přípustné, aby soud při výkladu právního úkonu nezkoumal a nezjišťoval skutečnou vůli účastníků, která podle dovolatele v daném případě jednoznačně směřovala k pojištění odpovědnosti za případnou škodu způsobenou obchodní společnosti, a to při existenci konkrétní pracovní smlouvy, která byla pojišťovně známa a před podpisem pojistné smlouvy řádně předložena.

    Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro řešení této otázky není dovolání žalobce přípustné, neboť v posuzované věci nebylo třeba vykládat právní úkon (jednání) učiněný žalobcem a žalovanou, jelikož obsah předmětné pojistné smlouvy i pracovní smlouvy byl zcela určitý, a nebyl tak důvod pro výklad těchto právních vztahů. Nejvyšší soud již dříve dovodil, že smluvní ujednání, které není neurčité, resp. nesrozumitelné, není třeba vykládat za použití výkladových pravidel obsažených v zákoně (srov. např. rozsudek ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5500/2017, veřejnosti dostupný na www.nsoud.cz).

    Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností, kterou dovolatel vymezil tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to otázek, zda je za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“), podle jeho § 5 odst. 1 přípustné, aby šlo k tíži pojištěného, když pojistitel na základě předložené pracovní smlouvy uzavře pojistnou smlouvu na pojištění odpovědnosti za škody z výkonu povolání, ale následně odmítne výplatu pojistného plnění s odůvodněním, že pracovní smlouva je neplatná, a zda je podle uvedeného ustanovení o. z. pojistitel povinen před uzavřením pojistné smlouvy na pojištění odpovědnosti za škody z výkonu povolání posuzovat platnost pracovní smlouvy.

    Nejprve je nutno konstatovat, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2016 judikoval, že přechodné ustanovení § 3030 zákona č. 89/2012 Sb. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost § 1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud též v usnesení ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5797/2017, publikovaném na www.nsoud.cz, kdy vyšel z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014), podle níž vznik právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31. 12. 2013 se i v době od 1. 1. 2014 řídí dosavadní právní úpravou a v tomto smyslu je třeba používat rovněž ustanovení § 3030 o. z., neboť žádné z ustanovení § 1 až 14 o. z. není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že „dosavadní právní úprava“ nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31. 12. 2013 náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou); ustanovení § 3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).

    Dvolatelem předestřená otázka spojená s požadavkem aplikace § 5 o. z. na právní vztah vzniklý před 31. 12. 2013 již byla tedy Nejvyšším soudem řešena a odvolací soud se od uvedené judikatury neodchýlil.

    Zároveň je nutno poukázat na to, že ze skutkových zjištění soudu ani nevyplývá, že povinností pojistitele (žalované) bylo před uzavřením pojistné smlouvy posuzovat platnost pracovní smlouvy a že žalobce předložil žalované při uzavírání pojistné smlouvy předmětnou pracovní smlouvu, kterou jako neplatnou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu uzavřel žalobce sám se sebou jako jediný jednatel a společník společnosti s ručením omezeným, a že měla žalovaná vyžadovat předložení této pracovní smlouvy. Ze skutkových zjištění vyplývá, že pojišťovna, jako pojistitel, při uzavírání pojistné smlouvy vychází z informací daných ji pojistníkem, které je pojistník povinen ji poskytovat pravdivě, a to pod sankcí snížení nebo odmítnutí pojistného plnění.

    S ohledem na výše uvedené nemůže být tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení předestřených otázek, které dovolatel vymezil jako otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.

    Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že není důvod, aby otázka neplatnosti pracovní smlouvy, která je na straně zaměstnance a zaměstnavatele podepsána totožnou osobou, byla dovolacím soudem posouzena jinak. Nejvyšší soud setrvává na svém právním názoru, že rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření pracovního poměru vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je zároveň druhým účastníkem smlouvy jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem "současně" hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele.

    Je namístě též připomenout, že odvolací soud zamítl žalobu na zaplacení požadované částky, jakožto plnění z pojistné smlouvy uzavřené žalobcem s žalovanou dne 4. 4. 2012 pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou žalobci (jako zaměstnavateli) v souvislosti s řízením jeho dopravního prostředku, nejen proto, že předmětnou pracovní smlouvu považoval za neplatnou z důvodu, že ji uzavřel žalobce jak za stranu zaměstnavatele, tak za stranu zaměstnance, ale též z důvodu, že předmět pracovní smlouvy – činnost obchodního zástupce – vykonával žalobce pro společnost jako zaměstnanec společně s výkonem statutárního orgánu společnosti a nebyl tak nadřízen nikdo, kdo by mu dával pokyny k výkonu jeho činnosti a mohl by jeho činnost kontrolovat, tudíž se nemohlo jednat o výkon závislé práce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2999/2016). Neplatnost pracovní smlouvy z tohoto důvodu ale žalobce v dovolání nenapadá.

    Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dospěl k závěru, že pracovní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanou je neplatná a není důvod, aby dosavadní judikatura byla změněna.

    Dovolání žalobce není tedy podle § 237 o. s. ř. přípustné a Nejvyšší soud jej proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

    Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

    P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

    V Brně dne 13. 11. 2018


    JUDr. Kateřina Hornochová
    předsedkyně senátu