Rozhodnutí NS

28 Cdo 390/2021

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/23/2021
Spisová značka:28 Cdo 390/2021
ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.390.2021.2
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Dotčené předpisy:§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:B
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
III.ÚS 1401/21
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 390/2021-519


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce: Konvent minoritů v Krnově, IČO: 66182221, se sídlem v Krnově, Štursova 85/2, zastoupený JUDr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Havlíčkova 29, proti žalovaným: 1) město Krnov, IČO: 00296139, se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 96/1, zastoupené Mgr. Jaromírem Závadou, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 35/1, a 2) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava, se sídlem v Ostravě, Lihovarská 1335/9, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále - pobočka v Krnově pod sp. zn. 7 C 48/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. srpna 2020, č. j. 11 Co 342/2019-486, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. srpna 2020, č. j. 11 Co 342/2019-486, se ruší v části výroku I. – v níž byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu v Bruntále - pobočka v Krnově ze dne 14. srpna 2019, č. j. 7 C 48/2015-454, pokud jím byla zamítnuta žaloba v rozsahu týkajícím se pozemků zapsaných v knihovní vložce č. 133 pro katastrální území Krnov - Opavské předměstí původního pozemkového katastru č. 306/1, 306/3, 306/4, 312/1, 312/4, 314/6, 315, 320, 335/1, 337, 808/1 a 808/4, a výrok II. tohoto rozsudku – jakož i v nákladových výrocích II. až V.; současně se v části týkající se výše uvedených pozemků ruší výrok I. rozsudku Okresního soudu v Bruntále - pobočka v Krnově ze dne 14. srpna 2019, č. j. 7 C 48/2015-454, jakož i jeho nákladové výroky II. a III., a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Jinak se dovolání odmítá.


Odůvodnění:


Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově (dále jen – „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. srpna 2019, č. j. 7 C 48/2015-454, zamítl žalobu o určení, že žalovaná 2) je vlastnicí pozemku zapsaného v knihovní vložce č. 543 pro katastrální území Krnov - Hlubčické předměstí původního pozemkového katastru č. 657/14 (výrok I. pod bodem 1/), pozemků zapsaných v knihovní vložce č. 29 pro katastrální území Krnov - Horní předměstí původního pozemkového katastru č. 506/1, 517, 547, 548/1, 493/1, 493/2, 494/1, 495 a 619/14 (výrok I. pod bodem 2/), pozemků zapsaných v knihovní vložce č. 133 pro katastrální území Krnov - Opavské předměstí původního pozemkového katastru č. 306/1, 306/3, 306/4, 312/1, 312/4, 314/6, 315, 320, 335/1, 337, 808/1 a 808/4 (výrok I. pod bodem 3/), pozemků zapsaných v knihovní vložce č. 133 pro katastrální území Krnov - Opavské předměstí původního pozemkového katastru st. 169 a st. 229 a dále č. 468/3, 473, 474/1, 532/1, 532/3, 533/1 a 671 (výrok I. pod bodem 4/) a pozemků zapsaných v knihovní vložce č. 133 pro katastrální území Krnov - Opavské předměstí původního pozemkového katastru č. 314, 335/3 a 388 (výrok I. pod bodem 5/), a uložil žalobci nahradit náklady řízení žalované 2) ve výši 7 239 Kč (výrok II.) a žalovanému 1) ve výši 91 718 Kč (výrok III.).

Krajský soud v Ostravě (dále jen – „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. srpna 2020, č. j. 11 Co 342/2019-486, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé a v nákladovém výroku II. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), změnil jej ve výroku III. tak, že žalobce zavázal nahradit žalovanému 1) náklady řízení ve výši
53 482 Kč (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky IV. a V. rozsudku odvolacího soudu).


Soudy nižšího stupně se ztotožnily v závěru, že pozemek zapsaný v knihovní vložce č. 543 pro katastrální území Krnov - Hlubčické předměstí původního pozemkového katastru č. 657/14 (viz výrok I. pod bodem 1/ rozsudku soudu prvního stupně) nabyl žalovaný 1) vydržením. Ohledně pozemků uvedených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 2) pak soudy nižšího stupně dovodily, že do obecního vlastnictví žalovaného 1) přešly v souladu s ustanovení § 2 odst. 1, resp. § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Právo na určení vlastnického práva státu k pozemkům uvedeným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 3) uplatněné v režimu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), shledaly soudy nižšího stupně k námitce žalované 2) promlčeným, dovozujíce, že žaloba v uvedeném rozsahu byla – podáním ze dne 4. 2. 2016 – rozšířena až po uplynutí tříleté promlčecí doby, jež počala běžet dnem účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. (1. 1. 2013). Stran pozemků označených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 4) soudy nižšího stupně uzavřely, že v řízení nebylo prokázáno, že je žalobce vlastnil v rozhodném období, a že jsou tak součástí jeho historického církevního majetku (§ 2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.). Pozemky uvedené ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 5) pak dle konkluzí soudů nižšího stupně přešly do obecního majetku žalovaného 1) podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., jestliže šlo o majetek státu, ke kterému k 23. 11. 1990 náleželo právo hospodaření Městskému národnímu výboru v Krnově a jenž byl k 24. 5. 1991 ve faktickém užívání žalovaného 1), coby veřejná zeleň a součást veřejných prostranství obhospodařovaných Technickými službami Krnov, zčásti též coby majetek přenechaný žalovaným 1) do dočasného užívání třetí osoby. Z uvedených důvodu soudy nižšího stupně žalobu církevní právnické osoby o určení vlastnického práva státu k předmětným pozemkům uplatněnou v režimu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. v celém rozsahu zamítly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Za dovolacím soudem dosud neřešenou měl otázku promlčení práva oprávněné osoby ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb. uplatnit žalobu o určení vlastnického práva státu v režimu § 18 odst. 1 tohoto zákona. Z okolnosti, že lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počíná běžet až dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu (§ 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.), dovozoval, že žalovaná 2) nemohla úspěšně vznést námitku promlčení práva domáhat se tohoto určení. Namítal dále, odkazuje na jím citovanou judikaturu, s níž mají být závěry odvolacího soudu v rozporu, extrémní nesoulad skutkových zjištění soudů nižšího stupně s provedenými důkazy. Konkrétně zpochybňoval závěry o faktickém obhospodařování pozemků uvedených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 5) žalovaným 1) ke dni 24. 5. 1991 či nesprávnost závěrů (opírajících se o obsah neschváleného grafického přídělového plánu) o tom, že pozemky uvedené ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 2) byly žalovanému 1) přiřknuty v přídělovém řízení. Vytýkal konečně nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu pro nevypořádání se s veškerými odvolacími námitkami a ve vztahu k dokazování skutečností rozhodných z hlediska naplnění zákonných předpokladů přechodu vlastnického práva (k pozemkům uvedeným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 5/) na obec ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. též porušení principu koncentrace řízení. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl, popřípadě jej zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Namítá-li ovšem dovolatel nesoulad skutkových zjištění soudů nižšího stupně s provedenými důkazy, dlužno předně uvést, že skutkovými závěry soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.

Skutkový závěr soudů nižšího stupně o tom, že ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (24. 5. 1991) žalovaný 1) fakticky obhospodařoval (užíval) pozemky uvedené ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 5), opírající se o provedené důkazy (sdělení MěÚ Krnov, mapy, letecké snímky či svědecká výpověď Š. L., zaměstnance Technických služeb Krnov), jež prokazují, že předmětné pozemky byly v rozhodný okamžik, coby veřejná zeleň či jiná veřejná prostranství lokalizovaná na území žalované obce v oblasti sídliště Pod Cvilínem, v hospodářské správě organizace zřízené danou obcí (Technické služby Krnov), ostatně není nikterak nepřiměřený. Ustálené judikatuře pak plně koresponduje závěr soudů nižšího stupně, že pozemky uvedené ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 5) v důsledku naplnění zákonných předpokladů vymezených v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (k nimž patří nejenom existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce, ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona reálně hospodařily, nevylučuje se přitom ani hospodaření cestou svěření do dočasného užívání – srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 6, č. 131, str. 461, nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1105/07, či z judikatury Nejvyššího soudu rozsudek ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, rozsudek ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007, rozsudek ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, nebo usnesení ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010) přešly (včetně v dané výrokové části uvedeného pozemku, jenž byl žalovaným 1/ přenechán do dočasného užívání fyzické osoby) k 24. 5. 1991 „ex lege“ do obecního majetku žalovaného 1). Zákonný přechod vlastnického práva ze státu na obec (dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) přitom nemohl vyloučit ani dodatečně zakotvený zákaz dispozic s předmětným majetkem dle § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku – nemohl totiž retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí obci a přechod na stát (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/2017).

Za nepřiměřená provedenému dokazování pak nelze označit ani skutková zjištění soudů nižšího stupně o tom, že část pozemků uvedených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 2) byla v době do 31. 12. 1949 přidělena do obecního majetku žalovaného 1); v situaci, kdy se ohledně nich nedochovala přídělová listina a k důkazu byl proveden „toliko“ návrh přídělu č. 107 s nekompletním seznamem dotčených parcel, se totiž uvedené skutkové konkluze opírají rovněž o obsah grafického přídělového plánu (byť bez schvalovací doložky) doplněného srovnávací mapou se zákresem přídělu (jimiž bylo dokazování provedeno taktéž). Odvolací soud se tedy svými závěry nikterak nezprotivil ani té judikatuře, dle níž výčet způsobů prokázání přídělu uvedený v ustanovení § 2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. je toliko demonstrativní a závěr o existenci přídělu zůstává primárně k posouzení soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2960/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 790/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4243/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 437/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4119/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2888/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4764/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 415/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3868/2013). Možnost přechodu vlastnického práva podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. je přitom doplňkem restituce podle § 2 či přechodu podle § 1 tohoto zákona (srov. výslovnou dikci § 2a odst. 1 i. f. „pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2“); k těmto závěrům se Ústavní soud přihlásil např. i v nálezech ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11, a ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1604/12. Ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. pak zpravidla neopravňuje soud k tomu, aby v případě předložení některé ze zde uvedených listin vyžadoval další dokazování existence přídělu; takový postup mohl by být ostatně i v kolizi se smyslem § 2a zákona č. 172/1991 Sb., jímž bylo umožnit přechod majetku státu na obce také v případě sporných přídělů (pročež demonstrativní povaha výčtu v § 2a odst. 3 zákona umožňuje prokázat existenci přídělu i jinak, než některou z listin zde vyčtených; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 437/2013, či ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 284/2020).

Vytýká-li dovolatel dále nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku či porušení principu koncentrace řízení, upozorňuje tím na vady řízení před soudy nižšího stupně. Prostřednictvím takovýchto výtek ovšem na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtky dovolatele ostatně postrádají relevanci.

Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu totiž nevykazuje takové deficity, aby je bylo možno označit za nepřezkoumatelné – z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Okolnost, že dovolatel je s to argumentačně brojit proti závěrům odvolacího soudu ostatně nasvědčuje tomu, že poukazovaný nedostatek nebyl závažnějším způsobem na újmu uplatnění jeho práv (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). Závazek odůvodnit rozhodnutí pak „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Soudy nižšího stupně nadto provedené důkazy hodnotily způsobem vyplývajícím z § 132 o. s. ř., přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, jakými úvahami se řídily. Reflektovaly přitom veškeré skutečnosti, které z důkazů vyplynuly, a žádné při svém hodnocení nepominuly.

Skutková tvrzení a důkazy o faktickém obhospodařování (užívání) pozemků uvedených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 5) pak žalovaný 1) – vzdor výtkám dovolatele – mohl uplatnit i po skončení jednání konaného před soudem prvního stupně dne 12. 2. 2019. Při tomto jednání, ale ani dříve, totiž žalovanému 1), jenž ohledně uvedených rozhodných skutečností dosud ničeho netvrdil, nebylo soudem prvního stupně poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. (o tom, jaké konkrétní z hlediska aplikovaných hmotněprávních norem rozhodné skutečnosti je povinen tvrdit a prokázat pod sankcí neúspěchu ve sporu), pročež mu ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. (o koncentraci řízení) nemohlo nikterak bránit v pozdějším splnění důkazní povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2012).

Z vylíčených důvodů tedy předpoklady přípustnosti podaného dovolání ve vztahu k té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v částech výroku I. pod body 1), 2), 4) a 5), naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal však Nejvyšší soud dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustným v rozsahu směřujícím proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v části výroku I. pod bodem 3), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu zde závisí na vyřešení otázky promlčení práva oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. domáhat se určení vlastnického práva státu v režimu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., jež nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena.

Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích výše označené otázky.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. může oprávněná osoba podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona o půdě; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.

Podle § 100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“), se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení § 105. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.

Podle § 614 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen – „o. z.“), nepromlčuje se vlastnické právo ani právo domáhat se rozdělení společné věci, právo na zřízení nezbytné cesty a právo na vykoupení reálného břemene.

Žaloba dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není určovací žalobou ve smyslu § 80 o. s. ř., nýbrž zvláštním návrhem určovací povahy opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění, a její úspěšné podání tedy nelze podmiňovat prokázáním naléhavého právního zájmu. Směřuje-li žaloba podaná v režimu § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. k odstranění překážky uplatnění nároku na vydání věci z majetku státu, může tuto funkci plnit toliko za předpokladu, že bude výsledné rozhodnutí závazné též pro stát, jehož vlastnické právo je určováno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014). Již ze samotné zákonné definice žaloby dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (žaloba o určení vlastnického práva státu), jakož i z její povahy a smyslu, je přitom zřejmé, že předmětem řízení o ní je určení (deklarace) vlastnického práva.

Ať již právní úprava účinná do 31. 12. 2013 (§ 100 odst. 2 obč. zák.), tak i právní úprava účinná od 1. 1. 2014 (§ 614 o. z.), pak stanoví, že vlastnické právo nepodléhá promlčení. Vlastnické právo je zde vnímáno jako jedno ze základních lidských práv a svobod, kterému poskytuje ochranu čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jakož i Úmluva o lidských právech a základních svobodách (přesněji její dodatkový protokol č. 1). Nepromlčitelnost vlastnického práva znamená, že vlastník věci se může domáhat ochrany svého vlastnického práva u soudu např. žalobou na vydání věci (reivindikační žalobou) nebo žalobou na odstranění jiných rušivých zásahů do jeho vlastnického práva, než je neoprávněné zadržování věci (negatorní žalobou) kdykoliv bez ohledu na promlčecí lhůtu. Podmínkou je, aby vlastnické právo vlastníka k věci trvalo. Závěr o nepromlčitelnosti vlastnického práva přitom sdílí jak ustálená judikatura (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 826/2013), tak i komentářová literatura (srov. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, str. 582 – 595, či Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1 – 654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2184 – 2188).

Z všeobecně přijímaného závěru o nepromlčitelnosti vlastnického práva pak nepochybně vyplývá, že v situaci, kdy zde není žádné jiné právní úpravy, reglementující lhůtu k uplatnění žaloby o určení vlastnického práva státu v režimu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. – uvedený zákon lhůtu k podání žaloby dle § 18 odst. 1 nestanoví, upravuje toliko následnou lhůtu pro uplatnění výzvy k vydání věci, jež počíná běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu – nelze zahájení řízení dle § 18 odst. 1 zákona č. 418/2012 Sb. nikterak časově limitovat, a to ani na základě obecné úpravy promlčení (plynutí času by však – z hlediska úspěšnosti žaloby uplatněné v režimu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. – mohlo mít význam v případě vydržení vlastnického práva oprávněným držitelem sporné věci).

Závěr odvolacího soudu, že právo oprávněné osoby na určení vlastnického práva státu v režimu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. podléhá promlčení, tudíž jako věcně správný neobstojí. Nejvyšší soud proto dovolání v rozsahu směřujícím vůči výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v části výroku I. týkající se pozemků uvedených pod bodem 3), shledal opodstatněným.

Podle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. tudíž rozsudek odvolacího soudu v naznačeném rozsahu, jakož i v závislých nákladových výrocích zrušil. Jelikož se důvody, pro něž byl rozsudek odvolacího soudu v příslušném rozsahu zrušen, vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu i tento rozsudek, včetně nákladových výroků, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.); jinak dovolání jako nepřípustné (§ 237 o. s. ř.) odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Soudy nižšího stupně budou ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. v dalším průběhu řízení vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 3. 2021

Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu