Rozhodnutí NS

24 Cdo 4198/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/06/2019
Spisová značka:24 Cdo 4198/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.4198.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Domácnost
Dotčené předpisy:§ 237 předpisu č. 99/1963Sb.
§ 241a odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
§ 115 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
24 Cdo 4198/2018-335


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce J. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Danem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 37, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 12 C 12/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2017, č. j. 24 Co 281/2017-295, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.12.2017, č.j. 24 Co 281/2017-295, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 23.3.2017, č.j. 12 C 12/2012-222, ve výroku, kterým byl zamítnut návrh žalobce na určení, že žalobce je oprávněným závětním dědicem po zůstavitelce M. V., zemřelé 30.8.2010, a zákonným dědicem po zůstavitelce M. V., zemřelé 30.8.2010, a rozhodl o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně i u soudu odvolacího. Vycházel ze závěru, že závěť ze dne 27.8.2010 není platnou závětí zůstavitelky, neboť bylo znaleckými posudky prokázáno, že není napsána vlastní rukou zůstavitelky, a dále, že zjištěné skutečnosti nesvědčí o existenci spolužití žalobce se zůstavitelkou ve společné domácnosti ve smyslu ustanovení § 115 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31.12.2013.

Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že jde o rozhodnutí ve věci samé, jímž se řízení končí, a odvolací soud založil rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci – „nesprávně vyložil otázku hmotného práva, přičemž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, když „z konstantní judikatury dovolacího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 678/2011, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 436/2001) jednoznačně plyne, že společná domácnost je typ soužití osob, které se vyznačuje určitou stálostí na straně jedné a určitým hospodářským uspořádáním na straně druhé“. Podle žalobce však v dané věci odvolací soud „existenci společné domácnosti neshledal, ačkoli učinil skutková zjištění, podle nichž žalobce a zůstavitelka spolu měli dlouhodobý partnerský vztah, který byl příčinou rozvratu žalobcovy rodiny, že žalobce přispíval na náklady domácnosti vedené zůstavitelkou, že v bytě a jeho okolí byl vídán, a že naopak nepřispíval na náklady své původní domácnosti“. Navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu, které na zjištěný skutkový stav neaplikovalo správný pojem společné domácnosti, „jako trvalé či dlouhodobé soužití alespoň dvou osob, které společně uhrazují náklady na svůj život“, dovolací soud zrušil a vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 237 o.s.ř. je dovolání, není-li stanoveno jinak, přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V dané věci bylo pro rozhodnutí o dědickém právu rozhodující, zda žalobce splňuje předpoklady pro dědění po zůstavitelce ve třetí dědické skupině, jako tzv. osoba spolužijící, podle ustanovení § 475 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 115 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Na zjištěný skutkový stav (který přezkumu dovolacím soudem nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř.) aplikoval odvolací soud tato ustanovení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů (srov. například právní názor vyjádřený v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9.3.1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968; zprávě býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1982; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.3.2009, sp. zn. 21 Cdo 2013/2009; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.6.2017, sp. zn. 21 Cdo 1325/2017), včetně žalobcem označeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.10.2012, sp. zn. 21 Cdo 678/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.1.2002, sp. zn. 21 Cdo 436/2001, a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Protože dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není, na základě vymezených důvodů dovolání, přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř., odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. 6. 2019


JUDr. Roman Fiala
předseda senátu