Rozhodnutí NS

29 Cdo 1625/2020

citace  citace s ECLI
Právní věta:Ustanovení § 2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., které upravuje solidární poplatkovou povinnost, se neprosadí v případě účastníků řízení majících postavení samostatných společníků podle ustanovení § 91 odst. 1 o. s. ř. Výstavce vlastní směnky a směnečný rukojmí (jako přímí dlužníci ze směnky) jsou (i) v hmotném právu dlužníky samostatnými. Pro určení povahy jejich poplatkové povinnosti (tj. pro posouzení, zda mají povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání každý sám za sebe, nebo solidárně) je nevýznamné, zda jim proti majiteli směnky náleží shodné (nebo naopak rozdílné) námitky, respektive, zda by (případná) pohledávka ze směnky byla uspokojitelná (jen) z majetku jednoho z nich, nebo (v případě manželů) z jejich společného jmění. V tomto směru je bez právního významu též skutečnost, zda odvolání podali samostatnými podáními, nebo podáním společným (jedním) takové rozlišení totiž činí povahu a výši poplatkové povinnosti závislou na právně nevýznamné skutečnosti (na technické podobě odvolání), aniž by k takovému rozdílu byl dán zákonný podklad, ať již v zákoně o soudních poplatcích či v jiném právním předpisu. Naopak důsledkem takového rozlišení by byla ničím neodůvodněná nerovnost poplatníků soudních poplatků, založená jen na tom, zda odvolání podali společně (jedním podáním), nebo samostatně.
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/29/2020
Spisová značka:29 Cdo 1625/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.1625.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Poplatky soudní
Společenství účastníků řízení
Zastavení řízení
Směnka
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 8 předpisu č. 594/1991Sb.
§ 7 odst. 1 předpisu č. 594/1991Sb.
§ 9 předpisu č. 594/1991Sb.
§ 91 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:A
Publikováno ve sbírce pod číslem:1 / 2021
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
IV.ÚS 2935/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
29 Cdo 1625/2020-201


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce Chytrý nájem s. r. o., se sídlem v Chotíkově 479, PSČ 330 17, identifikační číslo osoby 29 15 89 58, zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 12, proti žalovaným 1) I. T., narozenému XY, a 2) E. T., narozené XY, oběma bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 41 Cm 32/2019, o dovolání druhé žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. ledna 2020, č. j. 12 Cmo 290/2019-158, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.909,10 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.


Odůvodnění:


Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. června 2019, č. j. 41 Cm 32/2019-127, ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 8. dubna 2019, č. j. 41 Cm 32/2019-15, kterým uložil žalovaným (I. T. a E. T.) zaplatit žalobci (Chytrý nájem s. r. o.) částku 619.650,- Kč s 6% úrokem od 13. března 2019 do zaplacení, směnečnou odměnu 2.065,- Kč a náhradu nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (II.).

Proti tomuto rozsudku podali žalovaní (společným podáním) odvolání, aniž zaplatili soudní poplatek za odvolání.

Usnesením ze dne 6. srpna 2019, č. j. 41 Cm 32/2019-147, které bylo zástupci žalovaných doručeno dne 9. srpna 2019, soud prvního stupně žalované vyzval, aby každý z nich zaplatil soudní poplatek za odvolání ve výši 31.086,- Kč; současně oba žalované poučil o následcích nesplnění poplatkové povinnosti.

Soudní poplatek za odvolání zaplatil (jen) první žalovaný (viz č. l. 149).

Na tomto základě Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 11. září 2019, č. j. 41 Cm 32/2019-150, odkazuje na ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., zákona o soudních poplatcích, řízení o odvolání druhé žalované pro nezaplacení soudního poplatku zastavil.

Vrchní soud v Praze k odvolání obou žalovaných usnesením ze dne 2. ledna 2020, č. j. 12 Cmo 290/2019-158, (mimo jiné) potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení o odvolání druhé žalované.

Odvolací soud ˗ vycházeje ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 24. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3317/2007 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 38/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a v usnesení ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2259/2013 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 4. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 240/14), a Ústavním soudem v usneseních ze dne 20. června 2006, sp. zn. III. ÚS 339/06, a ze dne 25. ledna 2007, sp. zn. III. ÚS 171/06 ˗ zdůraznil, že žalovaní mají postavení samostatných procesních společníků, pročež se pro jejich povinnost k zaplacení soudního poplatku za odvolání neuplatní ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích.

Proti usnesení odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení otázky výkladu ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, s tím, že Nejvyšší soud by se měl odchýlit od závěrů obsažených v rozhodnutích ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2259/2013, a ze dne 11. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 2066/2015.

Dovolatelé citují pasáž z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. června 2010, sp. zn. II. ÚS 1198/2009 (dále též jen „nález Ústavního soudu“), podle níž „v případě žalovaných v řízení navazujícím na vydání směnečného platebního rozkazu, jejichž pasivní legitimace vychází z postavení směnečného dlužníka a směnečného rukojmího, platí, že takovým účastníkům má být poplatková povinnost uložena jako povinnost společná (solidární), neboť i povinnost k zaplacení směnečné sumy je takovým účastníkům uložena společně a nerozdílně“.

Za stavu, kdy žalovaní podali společné odvolání proti rozsudku, jímž byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz, kterým jim byla uložena společně a nerozdílně povinnost k zaplacení směnečné sumy, měla jim být i poplatková povinnost za odvolací řízení stanovena jako společná (solidární); nestalo-li se tak, bylo tímto postupem porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

K odvolacím soudem zmiňovaným usnesením Ústavního soudu dovolatelka doplňuje, že „primárně je třeba držet se výkladu obsaženého v nálezu, v němž je věcně kvalifikovaně argumentováno“.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil právní moc (eventuálně vykonatelnost) dovoláním napadeného usnesení.

Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.

Dovolání druhé žalované je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky dovolatelkou otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, dosud Nejvyšším soudem z hlediska argumentace obsažené v nálezu Ústavního soudu beze zbytku nezodpovězené.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, vznikne-li více poplatníkům povinnost zaplatit poplatek, platí jej společně a nerozdílně.

Podle ustanovení § 4 zákona o soudních poplatcích, jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost (…) b) podáním odvolání.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, poplatek, s výjimkou poplatku za zápis skutečnosti do veřejného rejstříku provedený notářem, je splatný vznikem poplatkové povinnosti. Vzniká-li poplatková povinnost způsobem uvedeným v § 4 odst. 1 písm. e) až j), je poplatek splatný do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost poplatek zaplatit uložena nebo jímž byl schválen smír, nestanoví-li rozhodnutí o schválení smíru splatnost delší.

Podle ustanovení § 9 zákona o soudních poplatcích, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží (odstavec1). Soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen (odstavec3). Nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost (odstavec 7).

Podle ustanovení čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, rozhodnutí Ústavního soudu je vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak (odstavec 1). Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (odstavec 2).

Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu je jednotná ve výkladu ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, jenž upravuje solidární poplatkovou povinnost, v tom směru, že označené ustanovení se neprosadí v případě účastníků, majících postavení samostatných společníků podle ustanovení § 91 odst. 1 o. s. ř.

K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2019, sp. zn. 29 Cdo 3823/2019, včetně přehledu judikatury zmíněné v jeho důvodech. V judikatuře Ústavního soudu k tomu srov. např. (jde-li o rozhodnutí vydaná v době po nálezu Ústavního soudu, tj. po 10. červnu 2010) usnesení sp. zn. III. ÚS 1711/12, ze dne 27. ledna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3801/14, ze dne 19. dubna 2016, sp. zn. II. ÚS 2596/15, ze dne 19. dubna 2016, sp. zn. II. ÚS 2621/15 a ze dne 25. února 2020, sp. zn. II. ÚS 2795/19.

Přitom pochybnosti nelze mít ani o tom, že žalovaní (jako přímí dlužníci ze směnky) jsou (i v hmotném právu) dlužníky samostatnými (viz např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 998/2009, včetně dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněných v důvodech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 1/2017).

K závěrům obsaženým v nálezu Ústavního soudu Nejvyšší soud s respektem k nálezové judikatuře Ústavního soudu a vědom si obecné závaznosti nálezů Ústavního soudu zdůrazňuje, že jedním z argumentů, který shledal Ústavní soud relevantním k určení povahy poplatkové povinnosti odvolatelů (tj. zda jde o povinnost solidární nebo o povinnost, která zatěžuje samostatně každého z odvolatelů), je skutečnost, zda žalovaní (odvolatelé) podali odvolání samostatnými podáními nebo podáním společným. Takové rozlišení činí charakter a výši poplatkové povinnosti závislou na právně nevýznamné skutečnosti (na technické podobě odvolání), aniž by k takovému rozdílu byl dán zákonný podklad, ať již v zákoně o soudních poplatcích či v jiném právním předpisu. Přitom důsledkem takového právního posouzení by zjevně byla ničím neodůvodněná nerovnost poplatníků soudních poplatků za odvolání, založená jen na tom, zda odvolání podali společně (jedním podáním) nebo samostatně.

Vzhledem k postavení žalovaných jako samostatných dlužníků ze směnky je pro účely rozsahu poplatkové povinnosti nevýznamné i to, zda jim vůči majiteli směnky náleží shodné (nebo naopak rozdílné) námitky, respektive to, zda by (případná) pohledávka ze směnky byla uspokojitelná (jen) z majetku jednoho z nich nebo (v případě manželů) z jejich společného jmění.

Konečně nelze přehlédnout, že Ústavní soud zmíněným nálezem rozhodl za skutkového stavu, kdy jeden ze stěžovatelů soudní poplatek zaplatil, a druhému stěžovateli bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků ze dvou třetin, přičemž ve zbývající části hodlal zaplatit poplatek poté, kdy mu bude zaslána opravená výzva k zaplacení soudního poplatku (k tomu srov. opět usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3801/14).

V poměrech dané věci tak Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od své předchozí (shora citované) judikatury ani na základě nálezu Ústavního soudu a dovolání druhé žalované jako nedůvodné zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání druhé žalované Nejvyšší soud zamítl a druhé žalované vznikla povinnost nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.

Ty sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 12. května 2020), která podle ustanovení § 7 bodu 6. a § 11 odst. 1 písm. k) a odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty ve výši 621.715,- Kč) částku 5.410,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) celkem činí 6.909,10 Kč.

S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad právní moci (eventuálně vykonatelnosti) napadeného rozhodnutí (§ 243 o. s. ř.), když rozhodl o dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně dne 29. 7. 2020


JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu