Rozhodnutí NS

11 Tcu 56/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/25/2019
Spisová značka:11 Tcu 56/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:11.TCU.56.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Právní styk s cizinou
Dotčené předpisy:§ 4a odst. 3 předpisu č. 269/1994Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tcu 56/2019-22


USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal dne 25. 6. 2019 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:

Podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na odsouzení občana České republiky Š. L., narozeného XY, okres XY, rozsudkem Obvodního soudu Arnstadt ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. 740 Js 6126/14 2 Ls jug., hledí jako na odsouzení soudem České republiky.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu Arnstadt, Spolková republika Německo (dále jen „cizozemský soud“) ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 740 Js 6126/14 2 Ls jug, který nabyl právní moci dne 9. 2. 2015, byl Š. L. uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 223 odst. 1 StGB (skutek č. 1), dále ze spáchání dvou trestných činů ublížení na zdraví podle § 223 odst. 1 StGB, spáchaných v souběhu se dvěma pokusy trestného činu nátlaku podle § 240 odst. 1, odst. 3 StGB (skutky č. 2 a 3), a ze spáchání trestného činu nebezpečného ublížení na zdraví podle § 223 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 bodem 4 StGB v souběhu s trestným činem nátlaku podle § 240 odst. 1, odst. 2 StGB (skutek č. 4). Za tyto trestné činy mu byl – při zohlednění rozsudků Obvodního soudu Altenburg ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 380 Js 23393/13 6 Ls jug, a ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 310 Js 3125/11 2 Ds jug – podle § 1, § 105 a § 31 odst. 2 JGG uložen trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 11 (jedenácti) měsíců.

Podle skutkových zjištění cizozemského soudu se Š. L. dopustil shora označených trestných činů tím, že:

Dne 5. 2. 2014 kolem 8:15 hod. uhodil odsouzený ve věznici pro mladistvé v I., Spolková republika Německo, v době pauzy na snídani, minimálně dvakrát pěstí do hlavy D. K., který ho předtím verbálně provokoval. V důsledku tohoto jednání odsouzeného utrpěl D. K. lehký otok na pravé straně hlavy, což musel odsouzený předem vědět a s čímž musel počítat (skutek č. 1).

V blíže neurčené době od 24. 2. 2014 do 1. 3. 2014 uhodil odsouzený svědka S. W. (dále jen „svědek W.“) ve sprše věznice pro mladistvé v I. ve dvou případech pěstí do obličeje. Odsouzený tak chtěl svědka W. donutit k tomu, aby tento vyrovnal domnělé dluhy, které měl u jiného spoluvězně (jehož identita nemohla být bez pochyb zjištěna). V prvním případě utrpěl svědek W. v důsledku jednání odsouzeného otok rtu, ve druhém pak natržení rtu a hematom na levém oku, s čímž musel odsouzený počítat. Svědek W. domnělé dluhy následně nesplatil (skutky č. 2 a 3).

Dne 2. 3. 2014 se odsouzený – společně se spoluvězni Ch. Z. a Ch. G. – vydal do cely svědka W. ve věznici pro mladistvé v I., přičemž klíč od této cely získali od vězně D. K. Odsouzený nejprve spícího svědka W. vzbudil tím, že jej postříkal vodou, načež mu zavázal ústa utěrkou. Poté odsouzený, společně s Ch. Z. a Ch. G. svázali svědku W. ruce a nohy na zádech do tvaru písmene „X“ a společně jej přenesli k toaletě nacházející se v dané cele. Následně svědku W. natlačili hlavu do toalety a stiskli splachování, načež danou celu opustili. Svědek W. se poté ze spoutání uvolnil sám, přičemž v důsledku jednání odsouzeného a Ch. Z. a Ch. G. u něj došlo ke krvácení z nosu, kdy jejich chování pociťoval svědek jako hanebné, ponižující a odporné. Účelem jednání odsouzeného i v tomto případě bylo donutit svědka W. splatit dluhy, což tento následně učinil (skutek č. 4).

Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“).

Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona.

Především je třeba uvést, že podle § 4a odst. 3 zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.

Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisu vyplývá, že odsouzený Š. L. je občanem České republiky, byl odsouzen cizozemským soudem a odsouzení se týká skutků, které vykazují znaky trestných činů i podle příslušných právních předpisů České republiky (jmenovitě trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 a trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku).

Konkrétně lze trestnou činnost odsouzeného Š. L. právně kvalifikovat jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku (skutek č. 1), dále jako pokračující přečin ublížení na zdraví ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný v jednočinném souběhu s pokračujícím přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku (skutky č. 2 a 3) a konečně jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (skutek č. 4). Co se týče posledního z uvedených skutků, považuje Nejvyšší soud za nutné vyzdvihnout, že podle skutkové věty rozsudku cizozemského soudu odsouzený nejenže násilím nutil svědka W. k tomu, aby uhradil své dluhy (tedy aby něco konal), ale zároveň takový čin spáchal nejméně se dvěma osobami. Formální podmínky ustanovení § 4a odst. 3 zákona jsou tedy splněny.

V posuzované věci jsou zároveň dány i podmínky materiální povahy. Odsouzený se jednak opakovaně dopustil jednání, jímž zamýšlel ublížit jinému na zdraví, a dále také jednání směřujícího proti osobní sféře jednotlivce a jeho svobodě rozhodování. Společenská škodlivost jeho trestné činnosti je pak zvyšována tím, že se dopustil vícečinného souběhu většího počtu trestných činů. Nelze opomenout ani skutečnost, že krátce před spácháním shora uvedených trestných činů byl odsouzený rozsudkem Obvodního soudu v Altenburgu, Spolková republika Německo, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 380 Js 23393/13 6 Ls jug. (při zahrnutí rozsudku Obvodního soudu Altenburg ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 310 Js 3125/11 2 Ds jug.), uznán vinným ze spáchání trestného činu loupežné krádeže podle § 252 a § 249 odst. 1 StGB a § 1, § 105 a § 31 JGG, za který mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 5 měsíců, přičemž Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 11 Tcu 12/2015, rozhodl, že se na odsouzení Š. L. označeným rozsudkem Obvodního soudu v Altenburgu hledí jako na odsouzení soudem České republiky. Konečně jde-li o druh uloženého trestu, ze spisového materiálu vyplynulo, že odsouzenému byl uložen nezanedbatelný trest odnětí svobody. V projednávané věci jsou tedy splněny všechny podmínky pro to, aby se na výše uvedené odsouzení Š. L. hledělo jako na odsouzení soudem České republiky.

Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 6. 2019

JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu

Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
soudce