Rozhodnutí NS

7 Tdo 81/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/15/2019
Spisová značka:7 Tdo 81/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.81.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Subsidiarita trestní represe
Ultima ratio
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 81/2019-38


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 15. 5. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. C., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2018, sp. zn. 5 To 153/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 2 T 112/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:
I

1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 6. 11. 2017, sp. zn. 2 T 112/2016, byl obviněný M. C. spolu s M. N. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 4 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 3 let.
    2. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání obviněný M. C. a k jeho odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 7. 2018, č. j. 5 To 153/2018-1150, že ohledně obviněného zrušil rozsudek v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že jej uznal vinným opět spácháním zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu opět trest odnětí svobody v trvání 2 let a 4 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 3 let.
      3. Uvedeného zločinu se obviněný M. C. podle rozhodnutí odvolacího soud dopustil tím, že po předchozí dohodě s M. N., zemřelým 28. 5. 2018, společně v úmyslu využít k jejich neoprávněnému obohacení E. N. podepsaný nevyplněný formulář bianko směnky, který v blíže nezjištěné době, avšak ve druhé polovině 90. let minulého století, M. N., její tehdejší manžel, v XY, ulice XY, za účelem zajištění v budoucnu případně realizované půjčky finanční hotovosti, která v případě, že by k jejímu využití došlo, měla být určena výhradně ve prospěch jeho obchodních aktivit, této předložil, aby jej podepsala s tím, že pokud tento nedokonalý cenný papír bude muset doplnit a využít, bude ji o této skutečnosti informovat a současně, že případně vzniklý dluh, zajištěný takto vzniklým cenným papírem, sám uhradí z jeho obchodní činnosti, přičemž jmenovanou, cca 14 dnů poté v průběhu rodinné oslavy, v přítomnosti dalších osob informoval, že jí podepsaný, nevyplněný směnečný formulář pro jeho další nepotřebnost zničil roztrháním, neboť si finanční prostředky nezbytné pro jeho podnikatelské aktivity obstaral z jiných zdrojů, což však ve skutečnosti neučinil, společně s M. N. vyplnil, a takto vzniklý cenný papír (směnku) následně dne 15. 6. 2012 návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu o zaplacení směnečné pohledávky ve výši 1 200 000 Kč se 6 % úrokem ročně od 1. 1. 2012 do zaplacení uplatnil u Krajského soudu v Ostravě, který na podkladě jím uvedených tvrzení vydal dne 16. 10. 2012, pod č. j. 27 Cm 531/2012-16, směnečný platební rozkaz, jímž E. N. zavázal k úhradě částky 1 200 000 Kč se 6 % úrokem od 1. 1. 2012 do zaplacení a úhradě částky 3 999,90 Kč co by směnečné odměny a náhradě nákladů řízení ve výši 132 776 Kč, a to přesto, že věděl, že na základě uplatněné směnky deklarovaná pohledávka nikdy neexistovala a ani existovat nemohla, neboť nedisponoval v době jejího deklarovaného vzniku, tedy ke dni 17. 12. 2003 částkou 300 000 Kč, ke dni 11. 2. 2004 částkou 300 000 Kč, ke dni 5. 4. 2004 částkou 300 000 Kč a ke dni 10. 5. 2004 poslední částkou 300 000 Kč, tedy nedisponoval finančními prostředky, které by mohl M. N. zapůjčit oproti vystavené a E. N. podepsané bianco směnce, a přestože předmětnou směnku nikdy řádně neuplatnil v domicilovém místě, jež dle soudně uplatněné směnky je bydlištěm E. N., a ani vůči jmenované, byť i na jiném místě, ačkoli v návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu tvrdil opak, kterýmžto jednáním se ke škodě E. N. hodlal, společně s M. N., obohatit nejméně o částku 1 200 000 Kč, k čemuž však nedošlo, neboť jmenovaná uplatnila vůči vydanému směnečnému rozkazu námitky a současně podala pro shora popsané jednání trestní oznámení, v důsledku čehož Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 2. 1. 2013, pod č. j. 27 Cm 531/2012-41, směnečné řízení přerušil, přičemž M. N., s cílem zastřít shora popsané trestněprávně relevantní jednání jeho a obžalovaného M. C., ačkoli pohledávka zajištěná směnkou nikdy ve skutečnosti neexistovala, a ačkoli k tomu nebyl povinován, obstaral finanční hotovost ve výši 1 200 000 Kč, kterou dne 7. 2. 2014 ve dvou splátkách ve výši 300 000 Kč a 200 000 Kč, dále dne 11. 3. 2014 splátkou ve výši 200 000 Kč, dne 8. 4. 2014 splátkou ve výši 100 000 Kč, dne 3. 6. 2014 splátkou ve výši 250 000 Kč a dne 27. 6. 2014 splátkou ve výši 150 000 Kč zaslal ze svého účtu na účet M. C., aby takto domněle existující pohledávku mohl uplatnit alespoň v soudním řízení v rámci vypořádání společného jmění manželů, když takto učinil se značným časovým zpožděním až poté, co byl E. N. doručen směnečný platební rozkaz a až poté, co byl na tento domněle vzniklý dluh dotazován Okresním soudem ve Frýdku – Místku v řízení vedeném pod sp. zn. 17 C 145/2009, a následně po zpětvzetí žaloby obžalovaným M. C. Krajský soud v Ostravě dne 26. 1. 2015 pod č. j. 27 Cm 531/2012-70 řízení zastavil.
      II

      4. Rozsudek soudu druhého stupně napadl obviněný M. C. následně dovoláním, v němž uplatnil důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění uvedl, že jednání, kterého se měl podle rozhodnutí okresního a krajského soudu dopustit, nenaplňuje znaky trestného činu. Odvolací soud zrušil rozhodnutí okresního soudu a sám rozhodl při jiné formulaci skutkové věty opětovně o vině, přičemž právní kvalifikaci jednání nezměnil a uložil mu rovněž shodný trest. Není tak zřejmé, z jakého důvodu byl rozsudek okresního soudu zrušen, když odvolací soud svůj postup nijak neodůvodnil a neshledal rozsudek okresního soudu nepřezkoumatelným ani vadným. Je však naprosto zřejmé, že k opakovaně vznesené námitce promlčení jednání se jak okresní, tak odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí ani slovem nevyjádřily.

      5. Dále uvedl, že jednání má základ ve směnečně právním vztahu mezi ním a poškozenou. Opakovaně namítal, že se jedná o dva skutky, které jsou v popisu skutkové věty spojené, ačkoli v každém z takto popsaných jednání jsou naplňovány znaky přivedení někoho v omyl, nebo využití něčího omylu. Tato jednání od sebe časově odděluje doba přesahující deset let, aniž by bylo například konstatováno, že jde o trestný čin trvající apod. V prvním z těchto jednání však vůbec není účasten, kdy již zemřelý M. N. měl poškozenou uvést v omyl tím, že ji měl informovat o zničení směnečného formuláře, ač toto ve skutečnosti neučinil. Naopak druhé jednání je popsáno tak, že společně s M. N. měl směnečný formulář vyplnit a pohledávku z této směnky měl uplatnit ve směnečném řízení, ačkoli měl vědět, že pohledávka nikdy neexistovala, čímž měl využít omylu poškozené v úmyslu se na její úkor obohatit o částku 1 200 000 Kč. Samotná skutečnost, že směnka byla uplatněna v rozporu s účelem své emise, ale není zákonem zakázána a sama o sobě nemůže založit trestnost takového jednání. Žalovaný má totiž ve směnečném řízení možnost uplatnit své námitky, což se v dané věci také stalo.

      6. Trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má základ v soukromoprávním vztahu, že je třeba chápat jako ultima ratio, jelikož nelze nahrazovat ochranu práv jednotlivce trestním stíháním. V dané věci je zřejmé, že poškozená M. N. směnečný formulář podepsala bez jakýchkoliv podmínek. Tím byl položen soukromoprávní základ daného vztahu a jeho následná kriminalizace je podle obviněného nepřípadná a v rozporu se zásadou ultima ratio. V daném případě nebyly ani stanoveny podmínky, jakým způsobem je možné vyplnit bianco směnku a uplatnění nároku z ní nemůže naplňovat znaky trestného činu. Pokud M. N. poškozené tvrdil, že směnku roztrhal, pak on s tímto jednáním neměl nic společného a patrně nebyl v tu dobu ani trestně odpovědný pro nedostatek věku.

      7. Dále obviněný uvedl, že v rámci popisu skutku se za trestněprávně relevantní považuje i skutečnost, že měl směnku uplatnit u soudu přesto, že pohledávka nikdy neexistovala a ani existovat nemohla. Toto však není trestné, jelikož podle směnečného práva platí, že pokud má směnka náležitosti předepsané zákonem, je závazek ze směnky přísným, nesporným a abstraktním závazkem z cenného papíru. Podáním žaloby k soudu, že není možno naplnit znak skutkové podstaty trestného činu podvodu spočívajícího v tom, že pachatel uvede někoho v omyl, a to ani v případě podání žaloby k soudu, která by vycházela z vědomě nepravdivých tvrzení.
        8. Dále uvedl, že není pravdou, že by směnku neuplatnil v domicilovém místě, avšak tato skutečnost je z hlediska směnečného i trestního práva zcela nerozhodná. Skutečnost, že k dobrovolnému plnění směnky poškozenou nevyzval, má vliv toliko na to, že by mu v souladu s § 142a o. s. ř. nebyly přiznány náklady řízení, avšak zcela to nemá vliv na trestní odpovědnost za takové jednání. To, že směnečný soud řízení nakonec zastavil, bylo důsledkem zpětvzetí návrhu.

        9. S ohledem na výše uvedené obviněný uvedl, že jeho jednání nenaplňuje znaky žádného trestného činu a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2018, č. j. 5 To 153/2018-1150, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

        10. K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem shrnul dovolání obviněného a následně podotkl, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obecně nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění a domáhat se tak přezkoumání správnosti provedeného dokazování a úpravy skutkových zjištění. Při rozhodování o dovolání je třeba vycházet ze skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního řízení a vyjádřeného ve výroku rozsudku.

        11. Z tohoto důvodu stojí mimo meze uplatněného dovolacího důvodu argumentace obviněného upozorňující na změnu popisu skutku v rozsudku odvolacího soudu. Tvrzení, že odvolací soud tento postup neodůvodnil, se nezakládá na pravdě. Důvodem úpravy popisu skutku bylo úmrtí druhého obviněného, M. N., přičemž popis skutku je v obou rozsudcích významově a obsahově v podstatě stejný.

        12. Hmotněprávní je pojem jednota skutku a vymezení trestně relevantního jednání a následku coby jednoho skutku. Tuto námitku obviněný uplatňuje v celém průběhu trestního řízení. Podle obviněného mu lze maximálně klást za vinu, že excesivně vyplnil bianco směnku a podal návrh na vydání směnečného platebního rozkazu. S tímto pojetím dovolatele státní zástupce nesouhlasí. To, jak byl skutek v odsuzujícím rozsudku popsán, odpovídá tomu, že se jednalo o jedno jednání, byť rozdělené do několika fází, které však směřovalo stále k témuž následku, jímž bylo obohatit sebe, popřípadě spoluobviněného, na úkor poškozené. Odvolací soud se k námitkám stran posouzení skutku vyjádřil a vysvětlil, proč nelze proces nabytí směnky a jejího dalšího držení považovat za samostatný skutek. Poškozená měla za to, že směnka neexistuje a této skutečnosti následně po několika letech ve vzájemné součinnosti využili oba obvinění. Počáteční fáze jednání, která mu však nikdy nebyla přičítána, nemůže být posouzena jako samostatný trestný čin, jelikož nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu. Nebyl totiž potvrzen podvodný úmysl na straně M. N. v budoucnu směnku použít ke škodě poškozené. Byť jeho jednání mohlo být posouzeno jako vytváření podmínek ke spáchání trestného činu, tak v jeho jednání nelze spatřovat úmysl, a tudíž jednání nebylo možné posoudit ani jako přípravu k trestnému činu. Z tohoto důvodu nebylo ani důvodu zabývat se námitkou promlčení, jelikož promlčecí doba začíná běžet okamžikem, kdy nastal účinek trestného činu, případně od ukončení jednání.

        13. Státní zástupce dále uvedl, že zjištěné skutečnosti neodpovídají ani tomu, že by jeho čin měl být oddělen od jednání souvisejícího s uplatněním úhrad údajného dluhu ze smlouvy o půjčce ze strany spoluobviněného v řízení o vypořádání společného jmění manželů. Na tomto jednání nutně musel obviněný s M. N. kooperovat, jelikož v období od února do června 2014 poskytl M. N. obviněnému plnění na jeho účet formou bezhotovostních převodů. Musela tak existovat dohoda, která zahrnovala jak fiktivní účel plnění, tak způsob následného vyrovnání.

        14. Obviněný se snaží celou věc v rozporu se skutkovými zjištěními soudu podat tak, že se z jeho strany jednalo toliko o excesivní vyplnění bianco směnky, které nebylo způsobilé vyvolat omyl na straně poškozené. Přehlíží, že ve vztahu k poškozené měl být po předchozí dohodě s M. N. deklarován existující závazkový vztah ze smlouvy o půjčce, který byl fiktivně předstírán oběma údajnými stranami tohoto smluvního vztahu. Poškozená neměla možnost ověřit pravdivost shodného tvrzení obou stran fiktivního závazkového vztahu a byla uvedena v omyl jak tím, že jí bylo sděleno, že směnka je zničena, tak tím, že tato směnka byla užita k zajištění neexistujícího smluvního vztahu.

        15. Státní zástupce pak shrnul, že obviněný si musel být vědom, že M. N. neposkytl žádné finanční plnění a nemá vůči němu žádnou pohledávku z titulu smlouvy o půjčce. Nebyly tudíž splněny ani podmínky pro vyplnění bianco směnky, která měla sloužit k zajištění závazku z neexistující smlouvy. Takové jednání je tedy třeba posoudit jako pokus trestného činu podvodu.

        16. Obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá i výhradou směřující k uplatnění principu ultima ratio. Obviněný vycházel z toho, že jeho jednání se odvíjelo od civilněprávního vztahu. Státní zástupce však s úvahami obviněného nesouhlasí a dodává, že nelze dospět k závěru, že by jeho jednání nebylo dostatečně společensky škodlivé. Přestože nedošlo k dokonání trestného činu, tak jednání obviněného nikoli zanedbatelně ohrožovalo majetkové poměry poškozené tím, že došlo k uplatnění fiktivních nároků v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu, tak v řízení o vypořádání společného jmění manželů.

        17. Se zřetelem k výše rekapitulovaným důvodům tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
        III

        18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

        19. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného M. C. je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.

        20. Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

        21. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
        22. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

        23. Nejvyšší soud především shledal, že v podaném dovolání uplatnil obviněný některé námitky, které vtělil i do svého řádného opravného prostředku (č. l. 1115 a násl. trestního spisu) a vypořádal se s nimi tedy již odvolací soud (rozsudek č. l. 1150 a násl. trestního spisu). Jedná se o námitky, které se týkají trestnosti jednání, které je mu kladeno za vinu a porušení principu ultima ratio. Jelikož se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry odvolacího soudu, obecně postačí v podrobnostech odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí.

        24. V podaném dovolání uplatnil obviněný několik námitek, které nelze pod uplatněný dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Pokud jde o zmínku obviněného v dovolání, že se soudy nezabývaly námitkou promlčení jednání datovaného do druhé poloviny 90. let minulého století, nejedná se o dovolací námitku, protože nic víc k tomu konkrétně v dovolání neuvedl. Svědčí o tom i skutečnost, že sám v dovolání následně namítá, že na této části jednání ani nebyl vůbec účasten. Nejvyšší soud proto pouze nad rámec rozhodnutí odkazuje v tomto směru na příslušnou část vyjádření státního zástupce k dovolání, se kterým se ztotožnil.

        25. Uplatněnému důvodu dovolání neodpovídá skutková námitka obviněného, že není pravdou, že by směnku neuplatnil v domicilovém místě. Jak ale sám obviněný následně v dovolání uvádí, tato skutečnost je z hlediska směnečného i trestního práva zcela nerozhodná. Dále jde o námitku, že odvolací soud neodůvodnil, z jakého důvodu zrušil rozhodnutí okresního soudu a ve věci sám rozhodl, přičemž změnil formulaci skutkové věty při nezměněném výroku o vině i trestu. Nejvyšší soud podotýká, že význam skutkové věty zůstal v zásadě nezměněn, jelikož odvolací soud pouze skutkovou větu upravil tak, aby odpovídala stavu, kdy vůči původně spoluobžalovanému M. N. bylo trestní stíhání zastaveno, jelikož před konáním veřejného zasedání u odvolacího soudu, zemřel. Odvolací soud pak následně přistoupil k úpravě především stylistické. Je tedy zjevné, proč odvolací soud rozhodnutí nalézacího soudu zrušil a sám ve věci rozhodl, když se z důvodu úmrtí jednoho z obviněných změnila situace. Jinak se ale se závěry nalézacího soudu ztotožnil, a proto rozhodl ohledně obviněného M. C. stejně ve výrocích o vině i trestu. Odvolací soud tento svůj postup také odůvodnil na str. 6 svého rozhodnutí.
          26. Ostatní námitky, které v podaném dovolání obviněný uplatnil pod deklarovaný dovolací důvod podřadit lze, avšak Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými.
            27. S výše uvedeným v bodě 25. souvisí obecně hmotněprávní námitka obviněného, že se v daném případě jedná o dvě samostatná jednání, která byla v popisu skutkové věty spojena do jediného trestného činu, ač v každém z těchto popsaných jednání jsou naplněny znaky přivedení někoho v omyl. Lze sice přisvědčit obviněnému, že v obou částech daného jednání lze spatřovat uvedení v omyl, ale z první popisné části nelze dovodit naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu ve všech jeho zákonných znacích. K této námitce již odvolací soud správně uvedl, že z první části jednání, která je pouze vysvětlením nabytí směnky M. N. z hlediska času a důvodu, nevyplývá, že by si ji pořídil v úmyslu, aby ji v budoucnu použil k získání majetkového prospěchu na úkor jeho tehdejší manželky. Jednání, ke kterému došlo v devadesátých letech tak nenaplnilo všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť v té době M. N. nejednal v podvodném úmyslu. Teprve následně, v době vyplnění a uplatnění směnky u soudu a pak v řízení o vypořádání společného jmění manželů, již oba jednali v úmyslu, že se na úkor poškozené obohatí a využijí k tomu směnku, o které se poškozená domnívala, že je zničená. Jednání v devadesátých letech je tak ve skutkové větě uvedeno toliko proto, aby bylo zcela zjevné, kdy došlo k podpisu poškozené na směnečném formuláři, jaká byla následná posloupnost událostí a soudy správně jednání posoudily jako jeden skutek.

            28. Hmotněprávní povahy je také námitka, že se v dané věci nejedná o trestný čin, ale pouze o soukromoprávní vztah vyplývající ze směnečného práva a s tím související tvrzení, že byl porušen princip ultima ratio. Konkrétně obviněný v dovolání uvedl, že samotná skutečnost, že směnka byla uplatněna v rozporu s účelem své emise, tedy excesivní uplatnění směnečné pohledávky, že není zákonem zakázáno a samo o sobě nemůže založit trestnost takového jednání, když žalovaný má ve směnečném řízení možnost uplatnit své námitky, což se v dané věci také stalo. Trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má základ v soukromoprávním vztahu, že je třeba chápat jako ultima ratio, jelikož nelze nahrazovat ochranu práv jednotlivce trestním stíháním. V dané věci, že poškozená M. N. směnečný formulář podepsala bez jakýchkoliv podmínek, tím byl položen soukromoprávní základ daného vztahu a jeho následná kriminalizace je nepřípadná a v rozporu se zásadou ultima ratio.
              29. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že již ve svém usnesení ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1012/2009, konstatoval, že z hlediska trestního zákona nelze na majitele směnky nahlížet jako na zcela nepostižitelnou osobu bez ohledu na to, zda jeho nakládání se směnkou je v souladu s důvodem jejího vystavení a s uzavřenou dohodou o účelu směnky. Proto v uvedené jiné trestní věci Nejvyšší soud nepřisvědčil obdobné námitce, jak nyní uplatňuje i obviněný M. C., že pokud zákon směnečný a šekový umožňuje uplatnění směnky u soudu, nemůže být jeho jednání nezákonné a není dána ani subjektivní stránka trestného činu ve formě úmyslného zavinění.

              30. K otázce excesivního uplatnění tzv. bianco směnky se vyjádřil také Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 1152/12, kde uvedl, že „k otázce pojetí trestního práva jako ultima ratio ve vztahu k občanskoprávní rovině jednotlivých případů Ústavní soud opakovaně judikoval, že standardní civilní vztahy nelze řešit prostředky trestního práva. Trestní právo chápe jako právo ultima ratio, tedy právo, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné. Uplatňování bianco směnek při vědomí, že neexistuje žádný právní důvod k plnění od směnečného dlužníka, vedoucí ke způsobení škody značného rozsahu, však dle Ústavního soudu bezpochyby nelze považovat za jednání v rámci standardních civilních vztahů, nýbrž jde o jednání hrubě deliktního charakteru“.
                31. Nejvyšší soud sice v obecné rovině považuje za správnou námitku obviněného, že „samotné excesivní uplatnění směnečné pohledávky nemůže samo o sobě založit trestnost takového postupu“. To je ostatně v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10, podle kterého „excesivní uplatnění směnky nelze pokládat bez dalšího za trestný čin podvodu, a to ani v případě, že k němu došlo s nepravdivým uvedením kauzy závazku. Účastníci směnečného vztahu, mezi nimiž existuje obchodněprávní spor, tak mají dostatek možností, jak vyřešit tento spor prostředky směnečného práva a cestou občanského soudního řízení“.
                  32. V tomto konkrétním případě to ale neplatí, protože podle soudy zjištěného jednání obviněného M. C. se nejedná pouze o excesivní uplatnění směnky „samo o sobě“, ale o její zneužití k vlastnímu obohacení. Přitom nutno připomenout, že soudy zjištěné jednání, kterého se obviněný M. C. dopustil po předchozí dohodě společně s M. N., zemřelým dne 28. 5. 2018, neskončilo pouze uplatněním směnky u soudu s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu, ale pokračovalo následně splacením domnělé pohledávky původně spoluobviněným M. N. na bankovní účet obviněného M. C., „aby takto domněle existující pohledávka mohla být uplatněna alespoň v soudním řízení v rámci vypořádání společného jmění manželů“.

                  33. S výše uvedeným souvisí i námitka obviněného M. C., že jednání, jímž byl uznán vinným, nenaplňuje znaky trestného činu a celá věc má základ ve směnečném řízení, tedy v soukromoprávním vztahu bez trestněprávního přesahu. Obviněný tím v podstatě namítá porušení zásady subsidiarity trestní represe, vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, s kterou je spjatý princip ultima ratio, který obviněný výslovně zmiňuje. Uvedený princip ale v daném případě nelze aplikovat, neboť jde o trestní věc, kdy je nutné ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, v návaznosti na § 13 odst. 1 tr. zákoníku, trestní odpovědnost obviněného a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatnit, protože jde o případ společensky vysoce škodlivého jednání, ve kterém nepostačuje uplatnění odpovědnosti pouze podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). O takový případ však v této věci nejde, protože obviněný se pokusil využít omylu poškozené a měl v úmyslu se na jejím majetku neoprávněně obohatit. Je zřejmé, že se obviněný dohodl s M. N. na tom, že vytvoří falešnou pohledávku a o získaný majetkový prospěch se, blíže nezjištěným způsobem, podělí.
                    34. Nejvyšší soud uzavírá, že mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní (existenci takového rozporu obviněný ostatně ani nenamítal). Neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Na základě provedeného dokazování soudy důvodně shledaly vyvrácenou obhajobu obviněného M. C. a naopak uzavřely, že se dopustil jednání uvedeného ve výroku o vině rozhodnutí odvolacího soudu.

                    35. Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu z části neodpovídaly. Tomuto dovolacímu důvodu odpovídající námitky byly shledány zjevně neopodstatněnými. Když ve věci nebyl shledán ani rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.

                    36. Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


                    Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
                    V Brně dne 15. 5. 2019


                    JUDr. Michal Mikláš
                    předseda senátu