Rozhodnutí NS

3 Tdo 288/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/28/2019
Spisová značka:3 Tdo 288/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.288.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Krádež
Dotčené předpisy:§ 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/06/2019
IV.ÚS 1925/19
IV.ÚS 1925/19
JUDr. Jaroslav Fenyk
odmítnuto
08/27/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 288/2019-153


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 3. 2019 o dovolání obviněného A. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 4 To 327/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 159/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného A. K. odmítá.

Odůvodnění:


I.

Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 3 T 159/2017, byl obviněný A. K. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 7. 10. 2017 v době kolem 15:15 hodin v obci XY na XY před prodejnou elektrospotřebičů v době konání burčákových slavností přišel k pošk. T. C., nar. XY, který zde vystupoval jako tzv. „živá socha“ a z květináče, který měl u nohou, se mu pokusil odcizit finanční hotovost v drobných mincích, v čemž mu poškozený zabránil tak, že jej chytil za ruku, ve které hotovost držel a obžalovaný mince upustil zpátky do květináče a dále přešel přibližně 15 m k pobočce pojišťovny Kooperativa, kde vystupovala pošk. T. H., nar. XY, také jako tzv. „živá socha“ a stejným jednáním jí z květináče, který měla u nohou, odcizil finanční hotovost ve výši přibližně 200 Kč v drobných mincích a z místa utekl do davu návštěvníků do dolní části XY.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a podle § 68 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 50 (padesát) denních sazeb. Podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku denní sazba činí 100 (sto) Kč. Peněžitý trest byl uložen ve výměře 5.000 (pět tisíc) Kč.

Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) měsíce.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená T. H., nar. XY, bytem XY, XY, se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 3 T 159/2017, podal obviněný odvolání, a to do všech jeho výroků.

O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 4 To 327/2018, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. rozhodl tak, že shledal obviněného vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tak, že dne 7. 10. 2017 v době kolem 15:15 hodin v obci XY na XY před prodejnou elektrospotřebičů v době konání burčákových slavností přišel k pošk. T. C., nar. XY, který zde vystupoval jako tzv. „živá socha“ a z květináče, který měl u nohou, se mu pokusil odcizit finanční hotovost v drobných mincích, v čemž mu poškozený zabránil tak, že jej chytil za ruku, ve které hotovost držel a obžalovaný mince upustil zpátky do květináče a dále přešel přibližně 15 m k pobočce pojišťovny Kooperativa, kde vystupovala pošk. T. H., nar. XY, také jako tzv. „živá socha“ a stejným jednáním jí z květináče, který měla u nohou, odcizil drobné mince v nezjištěné hodnotě a z místa utekl do davu návštěvníků do dolní části XY.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a podle § 68 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 50 (padesát) denních sazeb. Podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku denní sazba činí 100 (sto) Kč. Peněžitý trest byl uložen ve výměře 5.000 (pět tisíc) Kč.

Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) měsíce.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená T. H., nar. XY, bytem XY, XY, se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

II.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 4 To 327/2018, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 141–143), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Obviněný nejprve shrnuje dosavadní průběh řízení, zejména se zabývá prvním rozhodnutím soudu prvního stupně – usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 3. 2018, č. j. 3 T 159/2017-84, kterým byla věc podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupena Městskému úřadu v Hustopečích, neboť daný skutek nebyl posouzen jako trestný čin, ale mohlo by se jednat o přestupek. Odvolací soud však v rámci odvolacího řízení proti tomuto rozhodnutí shledal naplnění znaku skutkové podstaty krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku v tom, že obviněný si přisvojil cizí věc, kterou měl poškozený při sobě, což se následně promítlo i do následujících rozsudků soudů obou stupňů. Obviněný uvádí, že se daného skutku dopustil pod vlivem alkoholu z legrace, aby přiměl živé sochy k pohybu, což koresponduje i s výpovědí poškozených, kteří uvedli, že se smál, když do nádob sahal. Obviněný se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně vysloveného v usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 3. 2018, č. j. 3 T 159/2017-84, tedy že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty krádeže, jelikož se nejednalo o věci, které by měli poškození při sobě. Následně pak obviněný uvádí, že si je vědom povahy dovolacího řízení, jakožto mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě závažných právních vad. Takovéto vady jsou však v daném řízení dány tím, že soudy nesprávně vyložily § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, zejména podmínku věci, kterou má poškozený při sobě. Volně přístupné nádoby na zemi před poškozenými na stojanech takto kvalifikovat nelze. K tomuto opětovně připomíná, že se shoduje s právním názorem soudu prvního stupně vyjádřeným v usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 3. 2018, č. j. 3 T 159/2017-84. Dále obviněný namítá porušení zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. ř., kdy jím spáchaný skutek není natolik společensky škodlivý, aby byl posouzen jako trestný čin, když chtěl toliko přimět sochy k pohybu a proto předstíral, že sahá do nádoby s mincemi. Konečně pak namítá, že ačkoliv si je vědom toho, že v rámci dovolání není možné revidovat skutková zjištění soudů, v daném případě je závěr o tom, že odcizil poškozené T. H. z nádoby mince v příkrém rozporu se zjištěným skutkovým stavem a hodnocením důkazů.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 4 To 327/2018, v celém rozsahu a přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 12. 2. 2019, sp. zn. 1 NZO 113/2019.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení. Státní zástupkyně se naopak ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že jednání obviněného vykazuje všechny znaky zmocnění se věci při sobě ve smyslu § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Poškozená měla předmětné mince ve svém dosahu pod svým dozorem. Pojem při sobě vyjadřuje nejen stav, kdy poškozený věc drží v ruce, ale i když ji odloží a má ji bezprostředně při sobě, např. při koupi jízdenky, zapálení cigarety, cestování ve veřejném dopravním prostředku. K těmto případům je možné podřadit i situaci, kdy poškozená měla svoje finanční prostředky v nádobách před sebou. Obviněný tak svým jednáním naplnil všechny znaky přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.

Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 4 To 327/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným A. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď poškozené T. H. o odcizení mincí z nádoby) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění o tom, že by z nádoby odcizil jakékoliv mince), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. vyplývá z nich, že jednal pouze z legrace a mince nevzal) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že vše činil jen z legrace pod vlivem alkoholu, když předstíral, že do nádob sahá, aby přiměl živé sochy k pohybu).

Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

K zásahu do skutkových zjištění soudů je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, kterýžto obvinění v rámci dovolání namítají. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

O takový případ se v projednávané věci nejedná. Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak převážně jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů (zejména výpovědi svědkyně T. H.), jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí (vše činil jen z legrace a předstíral, že do nádoby sahá, aby poškozenou přiměl vystoupit z role živé sochy).

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Obviněný dále vznesl námitku nenaplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jelikož se nezmocnil věci, kterou by měli poškození při sobě (v případě poškozené T. H.), respektive se o to ani nepokusil (v případě poškozeného T. C.).

Nejvyšší soud připomíná, že za věc, kterou má poškozený při sobě ve smyslu § 205 odst. 1 písm. d), lze považovat i věc, již odložil nebo upustil ve své bezprostřední blízkosti a má ji ve své moci (R 32/2008). Uvedený znak je naplněn i v případě, že poškozená osoba držela věc v ruce a pachatel jí tuto věc z ruky vytrhl. K naplnění uvedeného znaku však postačí i to, že poškozená osoba krátkodobě ztratila nad věcí kontrolu a pachatel se jí v mezidobí zmocnil (např. poškozená osoba si věc odložila bezprostředně do své blízkosti v souvislosti s jinou činností – srov. rozhodnutí NS 7 Tdo 1254/2012) Draštík A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015.

V daném případě se lze ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že poškozená měla nádobu s penězi při sobě, když do ní obviněný sáhl a zmocnil se tak mincí o přesně nespecifikované nominální hodnotě. Poškozená měla tuto nádobu bezprostředně u sebe, přičemž bylo zcela patrno, že ji má ve své moci, pouze ji odložila za účelem vykonávání své umělecké činnosti, ale přesto tak, aby se od ní nevzdálila a moc si nad ní zachovala. Jedná se v podstatě o obdobnou situaci jako, když si poškozený odloží kabelku či kufřík ve veřejném dopravním prostředku, aby se mohl zachytit držadel apod. Nelze tedy přisvědčit námitce, že se nejedná o věc, kterou poškozená měla bezprostředně u sebe a že tím tedy není naplněn jeden ze znaků skutkové podstaty krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.

Další námitkou se obviněný domáhal toho, že předmětné jednání není trestným činem, neboť v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe nenaplnilo takovou míru společenské škodlivosti, aby bylo třeba uplatnění prostředků trestního práva.

Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.

Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio. V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1 – 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109–118).

Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010 a zejména pak stanovisko trestního kolegia sp. zn. Tpjn 301/2012), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.

K této námitce obviněného lze tedy odkázat na obecná východiska uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a jejich limitů, přičemž Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jednání obviněného naplnilo všechny znaky trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jak je uvedeno shora. Závěru o nízké společenské škodlivosti, která by odůvodňovala použití zásady subsidiarity trestní represe, nelze přisvědčit, když se obviněný dopustil jednání proti majetku jiné osoby, tak že se zmocnil, respektive se pokusil zmocnit, věci, kterou měli poškození při sobě při výkonu umělecké činnosti. Obviněný v rámci své námitky připomíná, že byl podnapilý a jeho cílem bylo přimět živé sochy, aby opustily zaujaté pozice. K tomuto Nejvyšší soud podotýká, že podnapilost není omluvou, jež by jakkoliv snižovala závažnost tohoto jednání a ani jeho motivace (jen z legrace chtěl přimět živé sochy k pohybu), která nadto nebyla nijak prokázána, nepromítla se do skutkových závěrů soudů a zůstala pouze v rovině tvrzení obviněného, nijak neodůvodňuje posouzení jednání obviněného podle jiného právního předpisu. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že po neúspěšném pokusu o zmocnění se peněz poškozeného T. C., učinil obviněný totéž jen o několik metrů dál vůči poškozené T. H., tentokrát úspěšně. O společenské škodlivosti obviněného proto nemá ani Nejvyšší soud pochyb.

Nejvyšší soud shledal veškeré námitky obviněného zjevně neopodstatněnými.
IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného A. K. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 3. 2019


JUDr. Petr Šabata
předseda senátu