Rozhodnutí NS

8 Tdo 50/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/26/2019
Spisová značka:8 Tdo 50/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.50.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 50/2019-25


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2019 o dovolání obviněného Z. H., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. 5 To 261/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 5 T 48/2017, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. H. odmítá.
Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 5. 2018, sp. zn. 5 T 48/2017, byl obviněný Z. H. uznán vinným přečiny ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 146 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na 15 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČO 47672234, se sídlem Jeremenkova 161/11, Ostrava-Vítkovice a J. O. na náhradě škody částky specifikované ve výroku rozsudku. Podle § 229 odst. 1, 2 tr. ř. byl poškozený J. O. se zbytkem svého nároku na náhradu škody a se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný, v neprospěch obviněného státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku a poškozený J. O. Odvolání obviněného a státního zástupce směřovala proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, poškozený podal odvolání proti výroku o náhradě škody, kterým byl se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, a proti výroku, kterým byl na toto řízení zcela odkázán se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. 5 To 261/2018, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání poškozeného J. O. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě škody učiněných podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. ve vztahu k tomuto poškozenému. Za podmínek § 259 odst. 3, 4 tr. ř. o jeho nároku podle § 228 odst. 1 tr. ř. nově rozhodl a se zbytkem jeho nároku jej podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněného a státního zástupce jako nedůvodná zamítnuta.

3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný uvedených přečinů dopustil tím, že dne 13. 3. 2017 v době kolem 10:00 hodin v obci XY, okr. Frýdek-Místek, v podnapilém stavu, nejprve na zahradě svého rodinného domu čp. XY, pokřikoval na svého souseda J. O., který se pohyboval na zahradě svého rodinného domu čp. XY, že je kurva, komunistická svině a že jej stejně jednou zabije, na což J. O. nereagoval, a poté s vědomím, že vstupuje na cizí pozemek svého souseda, vstoupil na celooplocenou zahradu, vyjma vstupní branky a vjezdu, u rodinného domu čp. XY, kde přistoupil k J. O. a se slovy: „Ty kurvo komunistická, já tě zabiju!“ jej opakovaně udeřil dřevěnou tyčí do hlavy, která byla při prvém úderu kryta zateplenou čepicí, a dále do obou rukou, kterými si chránil hlavu, a způsobil mu tak zranění spočívající v pěti tržně-zhmožděných ranách různých velikostí lokalizovaných na rozhraní pravé čelní a spánkové krajiny, levé spánkové krajiny, na vrcholu hlavy a na rozhraní temenní a týlní krajiny a krevních podlitinách lokalizovaných za levým ušním boltcem, v místě dolní části obou očnic, na levé paži, malíku levé ruky a na pravostranném zápěstí, s obvyklou dobou léčení v trvání 2 až 3 týdnů a s omezením v běžném způsobu života v podobě bolestivosti poranění, bolestivých léčebných úkonech a obtížích při vykonávání úkonů osobní hygieny, kdy při tomto napadení dále došlo k poškození dioptrických brýlí a způsobení škody J. O. ve výši nejméně 1 400 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. 5 To 261/2018, podal obviněný Z. H. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítal existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a porušení zásady in dubio pro reo.

5. Po připomenutí judikatury Ústavního soudu stran extrémního rozporu a požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. s odkazem na § 2 odst. 5 tr. ř., podle něhož je hlavním účelem dokazování v trestním řízení zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, uvedl, že skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, se nestal, naopak skutkový závěr soudu je výsledkem nesprávného postupu odvolacího i nalézacího soudu nerespektujícího ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.

6. Obviněný znovu opakoval konkrétní výhrady vůči věrohodnosti poškozeného, jehož vylíčení situace neodpovídá výsledkům dokazování (např. klobouk, pracovní nářadí byly nalezeny na odlišném místě, než by měly podle popisu skutku být). Upozornil rovněž na to, že nalézací soud v průběhu hlavního líčení při provádění důkazu fotografiemi promítanými na monitor v soudní síni nedovolil obhájci obviněného názorně poukazovat na tyto extrémní rozpory mezi tvrzeným a skutečným stavem a nutil jej, aby se omezil toliko na sdělení, kterou fotografii chce provést k důkazům. S navrženými fotografiemi a rozpornými skutečnostmi, které z nich plynou, se nalézací ani odvolací soud vůbec nevypořádaly a zcela je pominuly. Podle obviněného jsou ve věci zcela zjevně dvě naprosto odlišné verze, a proto měl soud aplikovat zásadu in dubio pro reo.

7. Dovolatel připomněl, že rodina poškozeného i poškozený sám obviněného v minulosti mnohokrát obvinili ze spáchání různých činů proti nim, tyto byly projednány a obviněný byl obvinění zproštěn, protože se neprokázalo, že se jednání dopustil. Obviněný dále rekapituloval některé závěry orgánů z předchozích řízení v jiných věcech obviněného, v nichž např. správní orgán dospěl k závěru, že jsou pochybnosti o objektivnosti výpovědi svědka J. O. a jeho rodiny. Obviněný nalézacímu soudu navrhl k důkazům listiny a spisy týkající se předchozích řízení ve věcech obviněného a poukázal na ně v souvislosti s nesprávně zjištěným skutkovým stavem a nesprávným hodnocením důkazů také v řízení odvolacím, avšak soudy obou stupňů konstatovaly přesný opak toho, co bylo v těchto důkazech obsaženo. Podle obviněného je absurdní závěr, že sama skutečnost, že žádné z přestupkových řízení neskončilo ve prospěch rodiny O. a P., bez dalšího neznamená, že k projednávanému incidentu nemohlo dojít tak, jak poškozený a jeho rodina popisují, jelikož tento závěr je zcela rozporný s tím, co plyne z jednotlivých spisů, rozhodnutí a jejich odůvodnění, což samo o sobě představuje extrémní rozpor. Obviněný uzavřel, že nalézací soud presumoval, že je možné, že navzdory zamítavým rozhodnutím ve věcech správního řízení z roku 2010, 2013 a 2016 a řízení trestního ve věci sp. zn. 4 T 16/2010, se skutky staly, což činí rozhodnutí nalézacího soudu nejen extrémně rozporné, ale i nepřezkoumatelné. Nadto zde nalézací i odvolací soud zpochybnily, a to zcela bezdůvodně, věci již jednou pravomocně rozhodnuté a interpretovaly je zcela jinak, než jak plyne z tehdy proběhlého dokazování, což je zcela nepřípustné.

8. Podle mínění obviněného se nalézací soud špatně a naprosto nedostatečně vypořádal s výpovědí policistů R. A. a J. K., kteří vypověděli, že poškozený přišel domů sám a sdělil rodině, kdo jej měl údajně napadnout. U hlavního líčení vypovídali svědkové docela jinak, a to tak, že J. O. a jeho napadení měla pozorovat z okna kuchyně manželka, když oba aktéři měli stát přímo několik desítek centimetrů od tohoto okna. Dále svědek M. P. vypověděl, že měl J. O. doprovodit do domu (měl jej z místa napadení odvést). Poukázal na to, že policista vypověděl u hlavního líčení, že mu bylo na místě onoho dne, kdy došlo ke zranění poškozeného řečeno, že poškozený přišel domů sám a pověděl rodině, že byl napaden obviněným, dále na to, že bezprostředně po údajném útoku (s odstupem cca 1 hodiny) svědkové M. O. a M. P. uvedli zasahujícím policistům toliko to, že viděli obviněného odcházet po silnici, ale nevypověděli žádné podrobnosti o útoku, tím spíš ne o jeho sledování z okna a najednou s odstupem několika měsíců u hlavního líčení vypovídali takovéto podrobnosti. Obviněný měl za to, že je krajně nevěrohodné, že by svědek v době spáchání skutku opomněl uvést, že viděl jeho průběh a to, jakým způsobem je poškozený bit, a vzpomněl by si na to až za několik měsíců. Podle obviněného došlo ke zranění poškozeného na jiném místě, a sice v zadní části zahrady. Uvedl také domněnku, že incident byl následně situován před okno kuchyně proto, aby mohla být slova poškozeného potvrzena svědeckou výpovědí jeho manželky, která v den, kdy se měl skutek údajně stát, vůbec neuvedla, že by cokoliv z incidentu viděla, což je zcela absurdní a nevěrohodné samo o sobě. Nalézací soud navzdory všem těmto skutečnostem rozhodl tak, že vzal v potaz jen tvrzení poškozeného a výpověď znalce, který řekl, že ke zraněním mohlo dojít tak, jak je poškozený popsal a uznal obviněného vinným. Podle obviněného soudy věc nesprávně hmotněprávně posoudily, neboť na základě provedených důkazů nedošlo k vyvrácení obhajoby obviněného.

9. Obviněný navrhl, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě, ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. 5 To 261/2018, v plném rozsahu zrušil (návrh na další procesní postup neučinil).

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání obviněného po seznámení se s jeho obsahem nebude věcně vyjadřovat.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání

12. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně také platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

14. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

15. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V posuzovaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu usvědčován především výpovědí svědka – poškozeného J. O., svědků M. O., M. P., R. A. a J. K., dále listinnými důkazy, a to např. znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. l. 53–61), včetně jeho doplnění (č. l. 93–96), protokolem o ohledání místa činu včetně fotodokumentace (č. l. 13–21), záznamem o dechové zkoušce (č. l. 27), lékařskými zprávami (č. l. 41–46) aj. Všechny tyto důkazy spolu korespondují a obhajobu uplatněnou před soudem prvního stupně, zopakovanou před odvolacím soudem a taktéž v mimořádném opravném prostředku spolehlivě vyvracejí.

16. K námitce týkající se porušení pravidla in dubio pro reo, kterou obviněný založil na tvrzení, že klobouk poškozeného a pracovní nářadí, které měl mít poškozený při napadení v ruce, se nacházely na jiném místě, než kde měl být poškozený napaden, na jím vyvozované nepřesvědčivosti výpovědí svědků, je vhodné připomenout, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů (k tomu přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 429/03). Existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného tak, jak se obviněný dovolává. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Právě o takovou situaci se v posuzovaném případě jednalo.

17. K uvedené námitce obviněného se vyjadřoval již nalézací soud na str. 7 v bodě 10. svého rozhodnutí, přičemž tento uvedl, že si je předmětných rozporů vědom, avšak tyto rozpory se týkají méně podstatných skutečností, rozhodně ne skutečností podstatných pro popis skutku. V této souvislosti nalézací soud připomněl, že svědci vypovídali přibližně po roce od předmětné události, přičemž každý má jinou schopnost vnímat, zapamatovat si a reprodukovat prožité události, a proto za daných okolností není zvláštní, naopak je spíše logické, že se výpovědi svědků v některých nepodstatných věcech liší. S tímto závěrem nalézacího soudu nelze než souhlasit. Nesrovnalosti, na něž obviněný poukazoval, se netýkají podstatných okolností, vyplývají z časového odstupu výpovědí svědků od projednávané události a nezakládají důvodnou pochybnost o tom, že se skutek stal tak, jak je popsán v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, což vyplynulo z ostatních provedených důkazů.

18. Obviněný dále namítal, že se nalézací soud špatně a nedostatečně vypořádal s výpověďmi policistů R. A. a J. K., když tito nejprve sdělili, že poškozený přišel domů sám a sdělil rodině, kdo jej měl údajně napadnout, přitom svědkové u hlavního líčení vypověděli, že manželka poškozeného měla napadení pozorovat z okna kuchyně, dále svědek M. P. vypověděl, že poškozeného z místa napadení doprovodil do domu. Rovněž upozorňoval na to, že manželka a vnuk poškozeného zasahujícím policistům uvedli pouze to, že obviněného viděli odcházet po silnici, ale nevypověděli žádné podrobnosti o útoku, a je tak podle něj nevěrohodné, že si na podrobnosti útoku a jeho pozorování vzpomněli až při hlavním líčení.

19. Taktéž s těmito námitkami se vypořádal již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí v bodě 6. na str. 5 a na jeho závěry lze odkázat. Nejvyšší soud pouze doplňuje, že pokud jde o výpovědi policistů R. A. a J. K., pak tito vypověděli, že poškozený, když přišel ke dveřím a tekla mu krev, sdělil, že ho měl napadnout soused. Z této skutečnosti však nevyplývá, že poškozený přišel ke dveřím sám, ani to, že by manželka poškozeného incident sama neviděla, přičemž tyto skutečnosti se navzájem nevylučují. Obviněný v dovolání interpretuje výpověď svědků vlastním způsobem, který není v souladu s interpretací a hodnocením této výpovědi soudy nižších stupňů. Je třeba vzít v úvahu i skutečnost, že svědci R. A. i J. K. zároveň ve svých výpovědích vysvětlovali, že si okolnostmi případu již nejsou jistí, jistě si pamatovali pouze to, že jim svědci sdělovali, že viděli obviněného na svém pozemku. Policisté si již nepamatovali, co přesně jim svědkové M. O. a M. P. sdělovali, svědek R. A. uvedl, že si myslí, že někdo ze svědků uváděl, že viděl odcházet souseda z pozemku, svědek J. K. pak uvedl, že měl pocit, že svědek M. P. uvedl, že byl v průběhu incidentu v prvním patře domu. Tyto výpovědi naopak korespondují s výpověďmi svědků M. O. i M. P., podle jejichž výpovědí svědkyně M. O. zavolala svědka M. P., který se nacházel v prvním patře domu, aby přišel na pomoc poškozenému. Svědek M. P. pak vypověděl, že po příchodu poškozenému na pomoc spatřil obviněného, který odcházel z jejich pozemku. Policisté R. A. a J. K. neuváděli, že by jim svědkové M. O. a M. P. po jejich příjezdu na místo činu sdělili, že průběh incidentu neviděli, tuto skutečnost pouze vyvodil obviněný. Nelze ani souhlasit s tím, že by si svědkové M. O. a M. P. podezřele vzpomněli na to, že viděli průběh incidentu, až při hlavním líčení, když tito svědci vypovídali shodně již v přípravném řízení.

20. Jako nepravdivou je dále třeba odmítnout výtku obviněného, že jeho obhájci nebylo dovoleno vyjadřovat se k fotografiím promítaným v soudní síni, když z protokolu o hlavním líčení ze dne 15. 5. 2018 vyplývá, že obhájce se k provedeným fotografiím vyjádřil, přičemž toto vyjádření je v uvedeném protokolu také zaznamenáno (č. l. 234).

21. Přisvědčit nelze ani názoru obviněného, že by soudy učinily rozhodnutí, které by bylo v rozporu s rozhodnutími v jiných přestupkových věcech obviněného. Podle obviněného nalézací soud a odvolací soud nepřípustně zpochybnily věci již pravomocně rozhodnuté a interpretovaly je zcela jinak, než jak plyne z tehdy provedeného dokazování. Nalézací soud však ve svém rozhodnutí v bodě 9. na str. 6 pouze zmínil, ve kterých věcech bylo proti obviněnému vedeno přestupkové řízení pro přestupky proti občanskému soužití k návrhům poškozeného, a dodal, že tato přestupková řízení byla zastavena, jelikož obviněnému nebylo prokázáno, že by se skutků, pro něž se řízení vedla, dopustil. Nalézací soud výsledky takových přestupkových řízení nijak nehodnotil a nevyvozoval z nich žádné souvislosti s nyní projednávanou věcí obviněného. Odvolací soud posléze v odůvodnění svého rozhodnutí v bodě 6. na str. 5 zdůraznil, že skutečnost, že žádné z přestupkových řízení neskončilo ve prospěch rodiny O. a P., bez dalšího neznamená, že k nyní projednávanému incidentu nemohlo dojít tak, jak poškozený a jeho rodina popisují. Nalézací ani odvolací soud tak v žádném případě nehodnotily, zda se staly či mohly stát skutky v jiných věcech obviněného, na které obviněný odkazoval. Odvolací soud se vyjadřoval pouze k nyní projednávanému skutku, nikoliv ke skutkům projednávaným v přestupkových řízeních.

22. K argumentaci obviněného založené na jeho přesvědčení, že soudy nižších stupňů neměly při hodnocení věrohodnosti a pravdivosti výpovědí poškozeného a příslušníků jeho rodiny pominout hodnocení jejich výpovědí v předchozích přestupkových řízeních či trestním řízení, kde rovněž vypovídali v neprospěch obviněného a jiné orgány jim neuvěřily, je třeba uvést následující. Soudy provádí důkazy důležité pro trestní řízení vedené pro konkrétní skutek a provedené důkazy hodnotí na základě volného hodnocení důkazů, tj. podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Soud nehodnotí důkazy provedené v jiných věcech obviněného, ale pouze a jedině důkazy provedené ve věci, kterou sám projednává. Stejně tak není soud vázán hodnocením důkazů, které provedl soud či jiný orgán v jiné věci obviněného. Skutečnost, že v jiné věci obviněného nebyly výpovědi poškozeného a členů jeho rodiny na základě důkazů provedených v dané věci vyhodnoceny jako věrohodné, neznamená, že výpovědi těchto osob v nyní projednávané věci nemohou být pravdivé. Z uvedeného samozřejmě neplyne, že výpovědi těchto osob musely být v jiných věcech pravdivé, takové hodnocení totiž soudům v nyní projednávané věci nenáleží. Nalézací soud při hodnocení věrohodnosti těchto svědků vycházel z konkrétních okolností nyní projednávaného skutku a ostatních provedených důkazů a dospěl k závěru, že provedené důkazy spolu korespondují a vyplývá z nich, že se skutek stal tak, jak je popsán v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, a to zejména proto, že výpověď poškozeného je potvrzena znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Nalézací soud proto neměl pochyb o věrohodnosti poškozeného a členů jeho rodiny a pravdivosti jejích výpovědí.

23. Nejvyšší soud v postupu nalézacího a odvolacího soudu neshledal žádných pochybení. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (viz zejména body 10., 11. na str. 6 a 7 rozsudku nalézacího soudu, bod 6, str. 5 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. S ohledem na podstatu námitek obviněného je potřeba upozornit, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

24. Protože obviněný svoji domněnku nesprávné právní kvalifikace skutku založil na přesvědčení o nesprávných skutkových zjištěních a v dovolání neuplatnil žádnou hmotněprávní námitku, dovolací soud se posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval.

25. Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 2. 2019

                              JUDr. Věra Kůrková
                                  předsedkyně senátu